Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 1861/2013Usnesení NS ze dne 30.08.2013

HeslaDovolací důvody
Neplatnost právního úkonu
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.1861.2013.1
Dotčené předpisy

§ 243b odst. 5 o. s. ř.

§ 218 písm. c) o. s. ř.

Podána ústavní stížnost

III. ÚS 3409/13 ze dne 19.06.2014 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Jan Filip


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 1861/2013

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně L. J., zastoupené Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Zelená 267, proti žalovaným 1) J. E., zastoupenému JUDr. Oldřichem Kohoutem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Československé armády 300, a 2) M. E. (dříve E.), o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 14 C 3/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. listopadu 2012, č. j. 21 Co 220/2011-546, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.888,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Oldřicha Kohouta, advokáta se sídlem v Hradci Králové, Československé armády 300.

III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 2) nemá žádná z těchto účastnic právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění

(§ 243c odst. 2 o. s. ř.):

Úvodem Nejvyšší soud (dále již „Nejvyšší soud“) předesílá, že vzhledem k době vydání dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád (dále již „o. s. ř.“) ve znění účinném do 31. prosince 2012; vzhledem však k tomu, že ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 28. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11 (všechna zde uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Ústavního soudu www.nalus.usoud.cz) uplynutím dne 31. prosince 2012, přičemž dovolání v této věci bylo podáno 20. března 2013, bylo nezbytné otázku přípustnosti dovolání posuzovat již ve smyslu novelizovaného § 237 o. s. ř. (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. 1572/11 – „Ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu tak i nadále zůstává aplikovatelným právním předpisem pro posouzení přípustnosti dovolání, jež byla podána v době jeho účinnosti, tj. až do jeho zrušení uplynutím dne 31. prosince 2012.“).

Dovolání žalobkyně (dále již „dovolatelka“) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (dále již „odvolací soud“) ze dne 26. listopadu 2012, č. j. 21 Co 220/2011-546, není přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je - z hlediska již v judikatuře řešených otázek, které dovolatelka vymezuje ve svém dovolání - v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není ani v kolizi s judikaturou Ústavního soudu.

Z obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) je navíc zřejmé, že dovolatelka v dovolání podrobuje revizi skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel při rozhodování věci, čímž jednak zásadně pomíjí, že ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží, především však z takto uplatňované skutkové verze případu nesprávně dovozuje hmotněprávní pochybení odvolacího soudu (v případě přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. se skutkový základ sporu nemůže měnit, neboť přezkumná činnost dovolacího soudu směřuje k posouzení právní kvalifikace věci včetně procesních aspektů bez toho, že by byl oprávněn zasahovat do skutkového stavu zjištěného v nalézacím řízení soudy nižších stupňů).

Dovolatelkou zdůrazňovaná otázka neplatnosti smlouvy pro její rozpor s dobrými mravy v žádném případě není řešena rozdílně Nejvyšším soudem a Ústavním soudem; ostatně dovolatelka na podkladě žádného označeného rozhodnutí, s promítnutím na napadené rozhodnutí odvolacího soudu, takovou argumentaci nekonkretizuje. Naopak, odvolací soud na podkladě učiněných skutkových zjištění a s odkazem na rozhodnutí dovolacího soudu se důsledně a přesvědčivě zabýval i příp. kolizí učiněného právního úkonu s dobrými mravy, přičemž dospěl k logicky, věcně správnému a přesvědčivému závěru, že ani v tomto směru nelze učinit závěr o absolutní neplatnosti předmětné převodní smlouvy. Nejvyšší soud proto neshledává žádný důvod na podkladě zjištěného skutkového stavu, jak byl odvolacím soudem zákonu odpovídajícím způsobem vyložen v odůvodnění (písemného vyhotovení) jeho napadeného rozsudku, takto učiněné právní závěry jakkoliv korigovat.

To, že dovolatelka ve svém (byť obšírně pojatém) dovolání zakládá úvahy o absolutní neplatnosti zmíněného právního úkonu, když dospívá k jiným (oproti odvolacímu soudu zcela odlišným a pro právní posouzení věci zásadně významným) skutkovým zjištěním, pochopitelně přípustnost dovolání v této věci nezakládá.

Stran námitky dovolatelky o nezaplacení kupní ceny je pak nezbytné připomenout, že odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně skutkově uzavřel, že „žalovaní předali Heleně Levé a tedy zaplatili kupní cenu sjednanou v kupní smlouvě ve výši 450.000,- Kč.“ Pokud dovolatelka tento dílčí skutkový závěr v dovolání zpochybňuje, nemůže pochopitelně ani takto vymezenou částí dovolacího důvodu přípustnost svého dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit, neboť skutkové poměry zde nelze nijak revidovat.

Z obsahu dovolání nelze ani vyvodit, že by dovolatelka formulovala právně relevantní otázku procesního charakteru, která by měla být odvolacím soudem vyřešena způsobem, jenž by zakládal přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.

Ve stručnosti shrnuto lze tedy uzavřít, že dovolatelka nesouhlasí s pro ni nepříznivým napadeným rozhodnutím, když odvolacímu soud vytýká nesprávné právní posouzení věci na základě jí v dovolání předestřené skutkové verze případu. Taková polemika ovšem, jak již bylo zmíněno, dovolání proti napadenému rozhodnutí přípustným nečiní.

Dovolání dovolatelky proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3, když dovolání dovolatelky bylo odmítnuto, v důsledku čehož vzniklo žalovanému 1), který se k dovolání písemně vyjádřil a v dovolacím řízení byl zastoupen advokátem, právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Vzhledem k tomu, že v důsledku nálezu Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, došlo, a to s účinností od 7. května 2013 (kdy byl tento nález publikován ve Sbírce zákonů pod číslem 116/1993 Sb., v částce 52), ke zrušení vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, je nezbytné s účinností od 7. května 2013 při rozhodování o náhradě nákladů občanského soudního řízení aplikovat vyhlášku č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, neboť její použití ve smyslu § 151 odst. 2, věty první za středníkem, o. s. ř., odůvodňují okolnosti případu. Za tyto okolnosti lze považovat to, že vyhláška č. 484/2000 Sb. byla Ústavním soudem zrušena a de lege lata zde (prozatím) neexistuje žádný jiný právní předpis, jímž by byly stanoveny paušální sazby pro řízení v jednom stupni, a dále, že soudy jsou ve smyslu § 151 odst. 1 o. s. ř. povinny rozhodnout o povinnosti k náhradě nákladů řízení v rozhodnutí, jímž se řízení končí, kdy podle § 137 odst. 2 o. s. ř. druhem nákladů řízení je i odměna za zastupování advokátem nebo notářem v rozsahu jejich oprávněné stanoveného zvláštními právními předpisy.

V tomto případě (vzhledem k zastoupení žalovaného 1/ advokátem) účelně vynaložené náklady žalovaného 1) sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (jejich písemné vyjádření k dovolání žalobce), podle § 11 odst. 1 písm. k), a to z tarifní odměny ve smyslu § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 8 odst. 1, § 9 odst. 3 písm. a), § 11 odst. 1 písm. k) a § 12 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve výši 2.500,- Kč, dále z jednoho paušálu hotových výdajů podle § 13 odst. 3 cit. advokátního tarifu ve výši 300,- Kč, to vše s připočtením částky představující 21 % DPH ve výši 588,- Kč podle § 137 odst. 3 o. s. ř. a § 47 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 3.388 Kč.

Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 3.888,- Kč je dovolatelka povinna zaplatit žalovanému 1) k rukám advokáta, který žalovaného 1) v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Ve vztahu mezi dovolatelkou a žalovanou 2) je výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení důsledkem aplikace § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. per analogiam, neboť dovolatelka s ohledem na výsledek tohoto dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované 2) podle obsahu spisu v tomto řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly, takže podmínky pro aplikaci § 146 odst. 3 o. s. ř. v daném případě osvědčeny nebyly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co ji ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně 30. srpna 2013

JUDr. Pavel Vrcha

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru