Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 1857/2001Rozsudek NS ze dne 27.11.2001

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2001:30.CDO.1857.2001.1
Dotčené předpisy

§ 80 písm. c) předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 1857/2001

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Juraje Malika a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobkyně Z. K., zastoupené advokátem, proti žalované M. K., zastoupené obecným zmocněncem, o určení rozsahu dědictví, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 7 C 940/92, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 6. 2001, č. j. 15 Co 677/98–94, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Hodoníně rozsudkem ze dne 28. 11. 1995, č. j. 7 C 940/92–42, určil, že do dědictví po zemřelém Václavu Šedivém, posledně bytem Hodonín, Legionářů 2, zemřelém dne 11. 8. 1977, patří vinný sklep pod parcelou. č. 4856/65 v k. ú. Č. a uložil žalované povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení. Po obsáhlém dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že výlučnou vlastnicí předmětného sklepa byla F. Š., po jejíž smrti sklep zdědil její manžel V. Š. Zmíněný sklep však v dědictví projednán nikdy nebyl, neboť nikdy neměl žádné parcelní evidenční číslo a není evidován ani v pozemkové knize. Žalovaná v průběhu řízení neprokázala, že by tento vinný sklep odkoupila od F. Š. v roce 1965, neboť neexistuje žádný svědek, který by mohl potvrdit, že sklep byl prodán žalované nebo jejímu manželovi. Pro vydržení chybí žalované dobrá víra, navíc V. Š. v r. 1973 vyzval písemně manžela žalované, aby sklep jako jeho uživatel vyklidil. Žalovaná tedy neprokázala, že by předmětný sklep vlastnila ani na základě koupě, ani na základě vydržení.

K odvolání žalované Krajský soud v Brně, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 24. 7. 1997, č. j. 38 Co 99/96–62, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na určení, že do dědictví po zemřelém V. Š. posledně bytem H., patří vinný sklep pod parc. č. 4856/65 v k. ú. Č., zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně nevyvodil ze zjištěného skutkového stavu správný právní závěr k určení, že V. Š. byl ke dni své smrti vlastníkem předmětného vinného sklepa. Je tudíž nutno prokázat, že vlastnické právo k tomuto sklepu skutečně nabyl. V průběhu řízení nebyl proveden žádný důkaz, který by svědčil pro to, že V. Š. vlastnické právo ke sklepu nabyl a nebylo ani prokázáno, že by toto vlastnické právo nabyla jeho manželka F. Š.

Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání. Nejvyšší soud ČR o jejím dovolání rozhodl rozsudkem ze dne 18. 11. 1998, č. j.21 Cdo 109/98–79 tak, že shora označený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu postrádá náležité posouzení věci po stránce skutkové i právní, neboť v průběhu řízení před soudem prvního stupně byla provedena celá řada důkazů svědčících o tom, že zemřelý V. Š. sklep užíval a choval se jako jeho vlastník. Bylo tedy provedeno několik důkazů, které podporovaly tvrzení žalobkyně, že V. Š. byl vlastníkem předmětného sklepa, odvolací soud se však hodnocením těchto důkazů vůbec nezabýval a nezabýval se věcí ani z hlediska možného vydržení vlastnického práva V. Š.

Po vrácení věci dovolacím soudem Krajský soud v Brně doplnil dokazování a rozsudkem ze dne 13. 6. 2001, č. j. 15 Co 677/98–94, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že opětovně žalobu zamítl. Vyšel ze skutečnosti, že žalobkyně v průběhu řízení setrvala na petitu znějícím na určení, že předmětný vinný sklep náleží do dědictví po zemřelém V. Š. Podle názoru odvolacího soudu výrok, že určitá věc náleží do dědictví, ve sporném řízení není nalézací soud oprávněn učinit. Je oprávněn rozhodnout o vlastnictví zůstavitele ke dni jeho úmrtí, nelze však rozhodnout, že určitá věc je předmětem dědictví. Takový právní závěr je vyhrazen výlučně soudu, který projednává dědictví v nesporném řízení, tedy podle ustanovení § 175a a následujících Občanského soudního řádu (dále jen OSŘ), jehož účastníky jsou pouze potencionální dědicové. Vzhledem k tomuto závěru je zřejmé, že na straně žalobkyně chyběl naléhavý právní zájem na určovací žalobě podle § 80 písm. c) OSŘ. Vzhledem k tomu, že žaloba nebyla důvodná, nezabýval se odvolací soud meritem věci po stránce skutkové a právní, tedy ani otázkou vlastnictví k předmětnému sklepu. K podpoře svého závěru odkázal odvolací soud na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 2884/99 ze dne 1. 2. 2001, kde byla použita obdobná argumentace.

Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Brně podala žalobkyně (dále též dovolatelka) včasné dovolání, v němž projevila nesouhlas s právním posouzením věci a poukázala na předchozí rozsudek téhož odvolacího soudu ze dne 24. 7. 1997 sp. zn. 38 Co 99/96, kde jako správný je potvrzen závěr soudu prvního stupně, že je zde dán naléhavý právní zájem dovolatelky na požadovaném určení. Podle názoru dovolatelky napadeným rozhodnutím, spočívajícím na závěru, že není dán její naléhavý právní zájem na zmíněném určení, byla porušena zásada právní jistoty. Dovolatelka je přesvědčena o tom, že je možno žalovat na určení, že věc patří do dědictví. Pro případ, že by názor odvolacího soudu byl správný, měl tento soud vyzvat žalobkyni k odstranění vad žaloby. Dovolatelka navrhla zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části 12, hlavy prvé, bodu 17 zák. č. 30/2000 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zák. č. 99/1963 Sb.), podle kterého dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným před účinností tohoto zákona nebo po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.

Po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou – účastnicí řízení, řádně zastoupenou v dovolacím řízení advokátem dle ustanovení § 241 odst. 1 OSŘ, že bylo podáno ve lhůtě určené v ustanovení § 240 odst. 1 OSŘ a splňuje formální i obsahové náležitosti dle ustanovení § 241 OSŘ, se dovolací soud nejprve zabýval přípustností dovolání, neboť podle ustanovení § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání je přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) OSŘ, protože směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.

Dovolací soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Brně v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolatelka vytýká rozsudku odvolacího soudu nesprávné právní posouzení věci, tj. vadu podle § 241 odst. 3 písm. d/ OSŘ. O nesprávné právní posouzení věci se jedná zpravidla tehdy, pokud soud ve věci aplikoval jiný právní předpis, než který aplikovat měl, případně sice správný předpis aplikoval, ovšem nesprávně jej vyložil. V dané věci je předmětem sporu určení vlastnictví k vinnému sklepu. Jak vyplývá z provedeného řízení, žalobkyně podala původně žalobu na určení, že vlastníkem předmětného vinného sklepa byl V. Š., zemřelý dne 11. 8. 1977. Svůj naléhavý právní zájem na tomto určení doložila tím, že je jedinou závětní dědičkou V. Š. a tudíž po něm zdědila i vinný sklep. Zároveň uvedla, že k projednání předmětného sklepa v dědickém řízení nedošlo, neboť sklep nikdy neměl žádné parcelní evidenční číslo a není evidován ani v pozemkové knize. V průběhu řízení před soudem prvního stupně pak žalobkyně navrhla změnu petitu, a to na určení, že vinný sklep patří do dědictví po V. Š., zemřelém dne 11. 8. 1977. Dovolací soud se ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, podle kterého ve sporném řízení soud není oprávněn rozhodovat o tom, zda předmětný vinný sklep náleží do dědictví po zemřelém V. Š. Předmětem tohoto řízení není totiž řízení o dědictví podle zvláštních ustanovení § 175a a následujících OSŘ, ale spor o určení vlastnického práva k předmětnému sklepu. Lze tedy konstatovat, že původní petit na určení, že vlastníkem předmětného vinného sklepa byl ke dni úmrtí V. Š., byl formulován správně a bylo možno o něm ve sporném řízení jednat a rozhodnout. O změněném petitu však, z výše uvedených důvodů, nebylo možné rozhodnout. Shodné stanovisko k této otázce zaujal již Nejvyšší soud ČR ve výše citovaném rozsudku sp. zn. 22 Cdo 2884/99 ze dne 1. 2. 2001.

Názor dovolatelky, podle kterého jí měl soud v případě nesprávně formulovaného petitu vyzvat k odstranění vad žaloby, nemůže v této souvislosti obstát. Podle ustanovení § 5 OSŘ soud poskytuje účastníkům poučení o jejich procesních právech, nemůže však poučovat strany o žalobním návrhu (petitu). Žalobní návrh není výsledkem aplikace procesních předpisů, ale vychází z hmotně právních norem.

Vady taxativně uvedené v ustanovení § 237 odst. 1 OSŘ, pro něž je dovolání přípustné vždy, a které jsou zároveň dovolacím důvodem podle § 24l odst. 3 písm. a/ OSŘ v posuzované věci dovolatelka nenamítala a dovolací soud, který je povinen k nim přihlédnout vždy, aniž byly výslovně vzneseny, žádnou z těchto vad neshledal. Je nutné konstatovat, že daná věc náleží do pravomoci soudu, ten, kdo vystupoval v řízení jako účastník, měl způsobilost být účastníkem řízení i procesní způsobilost, v téže věci nebylo již dříve pravomocně rozhodnuto nebo zahájeno řízení, návrh na zahájení byl podán, účastníku řízení nebyla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem a soud byl správně obsazen (§ 237 odst. 1 písm. a/ až g/ OSŘ).

Rozsudek odvolacího soudu považuje tedy dovolací soud za správný, proto dovolání zamítl podle ustanovení § 243b odst. 1 OSŘ.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto s odkazem na ustanovení § 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 OSŘ, kdy v dovolacím řízení dovolatelka neuspěla a žalované žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný .

V Brně dne 27. listopadu 2001

JUDr. František Duchoň , v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru