Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 1853/2019Usnesení NS ze dne 29.10.2020

HeslaPřípustnost dovolání
Vady podání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.1853.2019.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 241a odst. 2 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 1853/2019-627

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Michaela Nipperta v právní věci žalobkyně D. P., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Josefem Klofáčem, advokátem, se sídlem v České Lípě, Sokolská 270/8, proti žalované České republice - Ministerstvu práce a sociálních věcí, se sídlem v Praze 2, Na Poříčním právu 376/1, o 132 468 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 255/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2017, č. j. 12 Co 251/2017-524, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se domáhala zaplacení částky v původní výši 132 468 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení vedeného jak před správními orgány, tak i před správními soudy o výši doplatku na bydlení, jež probíhalo od 27. 2. 2007 do 5. 12. 2011, tedy 57 měsíců. Ohledně částky 24 000 Kč vzala žalobkyně žalobu zpět, neboť dne 23. 5. 2013 byla žalovanou tato částka zaplacena, přičemž řízení bylo v tomto rozsahu zastaveno.

Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 2. 2017, č. j. 10 C 255/2012-491, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 55 500 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím a úrok z prodlení z částky 24 000 Kč ve výši 7,05 % ročně za období od 30. 11. 2012 do 22. 5. 2013 (výrok I), zastavil řízení co do částky 24 000 Kč (výrok II), zamítl žalobu co do částky 52 968 Kč s příslušenstvím (výrok III) a také rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení částku v rozsahu 20 %, tj. ve výši 180 Kč (výrok IV).

Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně a žalované napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I ohledně úroků z prodlení a zamítavém výroku III potvrdil, ve výroku IV změnil tak, že výše nákladů řízení činí částku 1 884 Kč, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).

Odvolací soud měl za nesporné, že v důsledku řízení o celkové délce 57 měsíců se ve věci jednalo o nesprávný úřední postup žalované, sporná však byla výše zadostiučinění požadovaná žalobkyní. Oproti úvaze soudu prvního stupně, že je třeba od celkové doby řízení odečíst čtyři měsíce, odvolací soud uvedl, že podle bodu 4 stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 (uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „stanovisko“), je třeba při stanovování přiměřeného zadostiučinění přihlížet k celkové době, po kterou řízení trvalo, nikoli jen k době, po kterou docházelo k průtahům. Konstatoval, že se soud prvního stupně poněkud odchýlil od stanoviska v tom směru, že ačkoli podle tohoto stanoviska je třeba uvažovat o celkové částce 15 000 Kč za první dva roky řízení a až od třetího roku o částce 15 000 Kč za každý rok řízení, soud prvního stupně přiznal částku 15 000 Kč za každý rok řízení po celé řízení, přiznal tedy žalobkyni více, než by jí podle stanoviska náleželo, a to i přesto, že odškodné přiznal (jak je výše uvedeno) jen za 53 měsíce, nikoli za celou dobu řízení v délce 57 měsíců.

Odvolací soud uzavřel, s odkazem na rozhodnutí soudu prvního stupně, který žalobkyni přiznal částku 55 500 Kč, že „…až přesahuje nárok žalobkyně, vzhledem k tomu, že proti vyhovujícímu výroku ve věci samé nebylo podáno odvolání, odvolací soud se nemohl zabývat z hlediska přezkumu výší, která byla přiznána, přezkumu v této souvislosti podléhala pouze zbývající část žaloby, která byla zamítnuta“. Odvolací soud tak shledal postup soudu prvního stupně, který zbývající částku ve výši 52 968 Kč s příslušenstvím zamítl, správným.

Odvolací soud dále konstatoval bezvadný postup soudu prvního stupně, pokud ten svými usneseními ze dne 8. 7. 2014 a ze dne 16. 12. 2013 nepřipustil změny žaloby k návrhům žalobkyně týkajícím se jak nově požadované náhrady za nemajetkovou újmu způsobenou neúměrnou délkou správního řízení, průtahy v řízení a nesprávným úředním postupem v částce 256 500 Kč, tak i nově požadované náhrady nemajetkové újmy způsobené nezákonnými rozhodnutími v částce 320 000 Kč. Konečně měl odvolací soud také za procesně bezvadný postup soudu prvního stupně, který svým usnesením ze dne 7. 2. 2017 připustil změnu žaloby ohledně požadavku žalobkyně na zákonný úrok z prodlení z částky 132 468 Kč ode dne 30. 11. 2012. Odvolací soud však shledal nesprávným výpočet nákladů řízení vzniklých žalobkyni a určil jejich náhradu ve výši 1 884 Kč.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně (dále též „dovolatelka“) v celém rozsahu (vyjma části výroku I, týkající se výslovně sazby a období úroků z prodlení, které považuje za správné) včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), zčásti pro vady a zčásti jako nepřípustné odmítl.

Žalovaná se k dovolání vyjádřila podáním ze dne 18. 4. 2019, ve kterém konstatovala, že se odvolací soud od rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, když věc posoudil podle stanoviska. Dovolání má žalovaná za nepřípustné a žádá, aby dovolací soud dovolání zamítl.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čemž dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3).

Dovolací soud předesílá, že podle § 241a odst. 5 o. s. ř. se k obsahu podání, v němž dovolatel uvedl, v jakém rozsahu napadá rozhodnutí odvolacího soudu, nebo v němž vymezil důvody dovolání, aniž by byla splněna podmínka stanovená v § 241 o. s. ř. (tj. zastoupení advokátem), se nepřihlíží. Tak je tomu i v případě původního dovolání sepsaného samotnou dovolatelkou. Nicméně i v případě dovolání „sepsaného“ právním zástupcem dovolatelky (advokátem), který fakticky beze změn převzal text dovolání sepsaného samotnou dovolatelkou, je toto na samé hranici projednatelnosti, případně i za ní, neboť mnohde není možné seznat naplnění obligatorní náležitosti dovolání spočívající ve vymezení předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), příp. není zřejmá souvislost mezi (dovolacímu přezkumu) předkládanou právní otázkou a k ní připojenou právní argumentací, tedy zjevuje se zde zřejmý rozpor mezi vymezením toho, jaké právní posouzení věci pokládá za nesprávné a v čem má tato nesprávnost spočívat (§ 241a odst. 3 o. s. ř.).

Dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. v naplnění všech jeho předpokladů a důvodnost staví jednak na znění § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., dle kterého bylo řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a jednak na znění § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř, kdy dovolání lze podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

K tomu dovolací soud uvádí, že jeden z dovolatelkou uvedených důvodů dovolání vychází z právní úpravy občanského soudního řádu účinné do 31. 12. 2012, kdy šlo přihlédnout k důvodnosti dovolání založené na postižení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci dle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Od novely občanského soudního řádu provedené zákonem č. 404/2012 Sb., účinným ode dne 1. 1. 2013 (do jehož účinnosti také spadá toto dovolací řízení), však lze podat dovolání dle § 241a odst. 1 o. s. ř. pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, proto dovolací soud k prvně dovolatelkou uvedenému důvodu nepřihlížel. Ohledně druhého důvodu dovolatelka slovně vychází také z neúčinné úpravy občanského soudního řádu, avšak při obsahovém srovnání je zřejmé (viz výše), že důvod dovolání dříve uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. zůstal i po novele zachován ve znění § 241a odst. 1 o. s. ř.

V prvé řadě dovolací soud konstatuje, že ve smyslu § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a to v rozsahu otázek:

2) „Je možné aplikovat O.s.ř., § 154 odst. (1) Pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení., také na kurz koruny vůči EURU, nebo se již vychází vždy ze sazby určené ve Stanovisku, tedy z částky kurzu ke dni vyhlášení Stanoviska? Podotázka: Je možné, vzhledem k tomu, že kompenzační řízení trvá již šest let a tři měsíce, žádat navýšení základní sazby?“;

3) [Dovolatelka uvádí, že podle soudů v případě žalobkyně je újma plynoucí z nejistoty, kterou trpěla 57 měsíců, totožná s újmou z nezákonných rozhodnutí.] „Jaký názor má na tento případ Nejvyšší soud? Jestliže jsou obě újmy totožné, neměly by potom dotčené soudy výrazně přihlédnout ke všem útrapám a vyčíslit zadostiučinění s ohledem na vše uvedené, podstatně vyšší částkou? (než o jaké rozhodly). Podotázka: Ve Stanovisku je uvedeno, že soudy v případě zadostiučinění za nemajetkovou újmu nejsou omezeny částkou, požadovanou v žalobě, tedy že mohou rozhodnout i o částce vyšší. Je tedy to, že soud nepřipustil při druhém jednání 8. 7. 2014 část opravené žaloby ze dne 14. 12. 2013, týkající se újmy za nesprávný úřední postup, navýšení částky zadostiučinění, aniž by výši zadostiučinění jakkoliv vypočítal a odůvodnil tak své rozhodnutí, správným postupem?“;

4) „Jak je třeba pohlížet na tento souběh dob? Je řízení před správními soudy řízením ‚vedlejším‘, které se neodškodňuje?“ [Současně se domáhá určení, jak ohodnotit újmu vzniklou při tomto souběhu dob.];

jakož i v rozsahu výroků o náhradě nákladů řízení před oběma soudy, neboť dovolatelka nevymezila žádný právně relevantní předpoklad přípustnosti Splnění podmínky dané ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., tj. uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.), nelze dosáhnout pouhou souhrnnou citací § 237 o. s. ř. (jež bylo nadto uvedeno jen na začátku dovolání, a to přesto, že dovolatelka předeslala formulování celkem pěti otázek). Neuvedení konkrétního předpokladu přípustnosti ke konkrétní otázce, která by nadto měla srozumitelně formulovat podstatu dovolacího důvodu, tj. nesprávné právní posouzení takové otázky, na jejímž vyřešení současně rozhodnutí odvolacího soudu závisí, tj. nikoliv hypoteticky, ale vztažně k rozhodnutí odvolacího soudu (§ 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.), je vadou, která neumožňuje dovolacímu soudu pokračovat v dovolacím řízení, a tak je tomu i nyní v případě výše uvedených otázek (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014 a ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz).

Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13, a stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS – st. 45/16; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz).

Dovolání není ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné ohledně otázky 1) „jak je třeba stanovit přiměřenou dobu u správních řízení, kdy se započítává oněch 50 %, tedy poloviční sazba (míněno zřejmě rozpětí základní částky; pozn. dovolacího soudu) do počáteční výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu“.

Dovolatelka namítala, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1076/2009, pokud nevyšel „ze základní náhrady nemajetkové újmy odpovídající dolní hranici náhrad přiznávaných Evropským soudem pro lidská práva, tedy částky 1 000 EUR za rok, což představuje částku 26 400 Kč“. Odvolací soud však nepřijal jiné řešení, než je uvedené ve stanovisku (srov. jeho oddíl VI a zejména odůvodnění výše základní částky s ohledem na poměry České republiky), pokud k výpočtu základní částky došel postupem, který v sobě zahrnuje pro první dva roky řízení polovinu z částky stanovené pro jeden rok řízení (podle skutkových okolností vycházející z rozmezí 15 000 Kč až 20 000 Kč). Neodchýlil se ani od stanoviska v tom smyslu, že by musel uvedené rozpětí překročit a přiznat více v případě, že to bude mít dle výsledku individuálního posouzení skutkových okolností věci za důvodné (srov. již uvedené usnesení sp. zn. 30 Cdo 1153/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4318/2013 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3148/2016).

Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. konečně nezakládá ani otázka 5), ve které dovolatelka namítá, že se odvolací soud při svém stanovování výše přiměřeného zadostiučinění opětovně odchýlil od již zmiňovaného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1076/2009. Formuluje přitom námitku, že „jestliže dle stanoviska nezáleží na výši částky, za kterou je přiměřené zadostiučinění vypočítáváno, ani stanovisko nerozlišuje, komu je zadostiučinění určeno, není potom tento rozdílný přístup až jakýmsi ‚elitářstvím‘?“ Směřuje přitom na dle ní nespravedlivý rozdíl mezi odškodněním politika v odkazovaném judikátu a osoby v hmotné nouzi (míněna dovolatelka).

Nejvyšší soud se v uvedeném rozsudku zabýval zásadně otázkou, zda může dojít ve sféře poškozeného politického subjektu ke vzniku více nemajetkových újem, a tedy i ke vzniku více nároků na přiměřené zadostiučinění ve smyslu § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, přičemž vycházel ze zcela odlišných skutkových okolností, než které byly zjištěny ve věci nynější dovolatelky. Dovolací soud tak konstatuje, že se odvolací soud ani nemohl při stanovení výše zadostiučinění odchýlit od uvedeného rozhodnutí (tj. slovy dovolatelky rozhodnout „diametrálně odlišně“), neboť komentované rozhodnutí je skutkově založeno na zcela nesouměřitelných okolnostech, avšak neodchýlil se ani od stanoviska, ve kterém Nejvyšší soud nastavil jak rozpětí základní částky přiměřeného zadostiučinění mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč, tak i současně nevyloučil možnost se důvodně od takového rozpětí odchýlit (srov. část VI stanoviska), jak již bylo ostatně řečeno u otázky 1). Pokud tedy odvolací soud důvody pro překročení rozpětí pro výpočet základní částky neshledal (a je zřejmé, že by tak měl učinit jen důvodně), neodchýlil se tím od rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dovolání v tomto rozsahu tak není přípustné.

K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud podle § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné, což v tomto případě není.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243c odst. 3 ve spojení s § 224 odst. 1 a 2, § 142 odst. 1 a o. s. ř. a zavázal žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, když žalovaná nebyla zastoupena advokátem, přičemž nedoložila výši svých hotových výdajů. Náhrada nákladů je tak představována toliko paušální náhradou hotových výdajů podle § 151 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (viz čl. II bod 1. ve spojení s čl. VI zákona č. 139/2015 Sb.), jež činí 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. 10. 2020

Mgr. Vít Bičák

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru