Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 1833/2013Usnesení NS ze dne 09.10.2013

HeslaOdpovědnost státu za škodu
Přípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.1833.2013.1
Dotčené předpisy

§ 13 odst. 1 předpisu č. 82/1998 Sb.

§ 31a odst. 1 předpisu č. 82/1998 Sb.

§ 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013

§ 243b odst. 5 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 1833/2013

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Vrchy, ve věci žalobkyně J. L., zastoupené JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem se sídlem v Praze 1, ul. 28. října 1001/3, proti žalované, České republice – Ministerstvu zemědělství, se sídlem v Praze 1, a Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, Těšnov 65/17o zaplacení částky 4.000.000,-Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 86/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2013, č. j. 58 Co 519/2012-112, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění

(§ 243f odst. 3 o.s.ř.):

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 20. srpna 2012, č.j. 22 C 86/2010-75, výrokem I. uložil žalované – Ministerstvu zemědělství, zaplatit žalobkyni částku 89.000,- Kč, výrokem II. žalované – Ministerstvu spravedlnosti uložil zaplatit žalobkyni částku 78.000,- Kč, výrokem III. žalobu v částce požadující zaplacení 3.833.000,- Kč zamítl a výroky IV. a V. rozhodl o nákladech řízení.

Vyšel ze zjištění, že žalobkyně uplatnila u Pozemkového úřadu ve Frýdku-Místku dne 15. července 1996 restituční nárok, o kterém tento úřad rozhodl dne 17. prosince 2004. Jeho (zamítavé) rozhodnutí pak potvrdil odvolací orgán, Ministerstvo zemědělství – Ústřední pozemkový úřad v Praze v roce 2005. Dosud neskončené řízení u Okresního soudu ve Frýdku-Místku, v němž se žalobkyně domáhá určení, že je vlastníkem pozemků, o něž v restituci žádala, bylo zahájeno dne 16. února 2005, rozsudkem ze dne 25. února 2009 byla žaloba zamítnuta a od března 2009 do června 2012 bylo řízení s ohledem na prohlášení konkurzu na majetek jednoho z žalovaných přerušeno. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že jsou dány předpoklady pro odškodnění nemajetkové újmy žalobkyně v souladu s ustanoveními zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen „OdpŠk“), protože řízení trvá od července 1996 již 16 let, z toho správní řízení trvalo 8 let a 5 měsíců a soudní řízení trvá 7 let a 7 měsíců. Nemajetkovou újmu vyčíslil soud zvlášť pro každé řízení, když základní částku snížil i zvýšil podle kritérií složitosti věci, chování žalobkyně, počtu stupňů, v nichž bylo rozhodováno a významu řízení pro žalobkyni.

K odvolání žalobkyně a žalované České republiky - Ministerstva spravedlnosti, Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. ledna 2013, č. j. 58 Co 519/2012-112, rozsudek soudu prvního stupně změnil v zamítavém výroku III. tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni ještě částku 5.000,- Kč, jinak ho potvrdil (výrok I.). Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a ke změně rozsudku přistoupil pouze v důsledku toho, že soudní řízení, v němž byl shledán nesprávný úřední postup, dosud neskončilo, a proto zohlednil při stanovení výše odškodnění jeho další trvání. Rozhodl rovněž o povinnosti uvedené žalované zaplatit žalobkyni náhradu řízení před soudy obou stupňů (výrok II.) a o tom, že žalobkyně a žalovaná-Ministerstvo zemědělství nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalobkyni dne 20. února 2013 a právní moci nabyl téhož dne.

Proti potvrzující části výroku I. a proti výroku III. rozsudku Městského soudu v Praze podala žalobkyně v pondělí dne 22. dubna 2013 včasné dovolání. Přípustnost dovolání odvozuje z ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), protože se domnívá, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva a při svém rozhodování se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Přípustnost odvolacím soudem použité argumentace podle jejího názoru dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena. Od ustálené praxe dovolacího soudu se soud odvolací odchýlil v tom, že dostatečně nevzal v úvahu celkovou délku řízení v souvislosti s vysokým věkem žalobkyně a celkovým významem pro ni, protože jednotlivé složky posuzoval zcela odděleně a že řízení správní a soudní posuzoval odděleně. Za nevyřešené otázky považuje nedostatečné zohlednění průtahů způsobených Okresním soudem ve Frýdku-Místku v původním řízení a dále se domnívá, že u extrémně dlouhých řízení by základní roční výměra odškodnění měla být progresivně zvýšena. Navrhla proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadených výrocích zrušil a v tomto rozsahu vrátil uvedenému soudu k dalšímu projednání.

K podanému dovolání se vyjádřilo Ministerstvo zemědělství, které považuje rozsudek odvolacího soudu za správný a navrhuje proto jeho potvrzení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2013.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o.s.ř.).

Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.).

V souzeném případě dovolatelka zpochybňuje dosud přiznané zadostiučinění tak, že soudy nedostatečně vzaly v úvahu některá základní hlediska pro vyčíslení jeho výše, nesouhlasí s tím, že soudy obou stupňů, i když na jedné straně konstatovaly, že za celkovou dobu řízení je třeba považovat dobu řízení správního i (dosud neskončeného) soudního, posuzovaly tato řízení při výpočtu peněžní satisfakce odděleně. Domnívá se také, že v případě extrémně nepřiměřené doby řízení by soud neměl roky násobit, ale využít určité formy progresivního navýšení, takže od určité délky řízení by každý následující rok prodlení s konečným rozhodnutím ve věci měl být posuzován jako více závažný zásah do sféry žalobkyně.

Ohledně námitky nedostatečné výše přiznaného zadostiučinění Nejvyšší soud již ve svých předchozích rozhodnutích konstatoval, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu, a nemůže sama o sobě představovat jiné řešení ve smyslu § 237 o.s.ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009; zde odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti dostupná na jeho webových stránkách www.nsoud.cz). Nesouhlas žalobkyně s výší přiznaného zadostiučinění napadeným rozsudkem proto nenaplňuje předpoklady ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř.

V souzeném případě soud prvního stupně, jehož názor převzal odvolací soud, konkrétně vymezil důvody, pro které považoval přiznané zadostiučinění za přiměřené. Z odůvodnění rozsudků soudu prvního stupně i soudu odvolacího však je zřejmé, že vycházely z roční částky odškodného při dolní hranici, tj. 15.000,- Kč, aniž by její přiměřenost zdůvodnily. Nicméně jen proto nelze shledat tato rozhodnutí nesprávnými, neboť v konečném důsledku je nutno vždy zvažovat výši přiměřeného zadostiučinění, které bylo žalobkyni přiznáno, nikoliv jen způsob, jak soud k tomuto výsledku dospěl.

Za tohoto stavu proto Nejvyšší soud s přihlédnutím k ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o.s.ř. dovolání žalobkyně podle § 243f odst. 3 věty první o.s.ř. odmítl.

U výroku o náhradě nákladů dovolacího řízení se odkazuje na ustanovení § 243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 9. října 2013

JUDr. Pavel Pavlík

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru