Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 1786/2001Usnesení NS ze dne 24.01.2002

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2002:30.CDO.1786.2001.1
Dotčené předpisy

§ 243b odst. 4 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 218 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 1786/2001

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce G. V., proti žalované M. V., o zrušení práva společného nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 6 C 58/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. března 2001, č. j. 39 Co 339/2000-174, 39 Co 606/2000-174, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 14. ledna 2000, č. j. 6 C 58/97-110, zrušil právo společného nájmu účastníků k bytu č. 30, sestávajícího z kuchyně, tří pokojů a příslušenství, I. kategorie, v 6. patře domu čp. 2377 v P., výlučnou nájemkyní bytu určil žalovanou a žalobci uložil povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený žalované odevzdat do 15 dnů po zajištění náhradního ubytování. Současně rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování k závěru, že účastníkům vzniklo právo společného nájmu bytu, a že se po rozvodu manželství nedohodli o dalším užívání bytu. Při určení žalované výlučnou nájemkyní bytu vzal soud prvního stupně ve smyslu ustanovení § 705 odst. 3 občanského zákona (dále jen o. z.) zřetel na zájem nezletilého syna účastníků, který je v péči žalované, což současně navrhli i oba účastníci a odpovídá to i stanovisku pronajímatele. Povinnost žalovaného k vyklizení bytu vázal soud prvního stupně ve smyslu ustanovení § 712 odst. 3 o. z. na zajištění náhradního ubytování, a to vzhledem k důvodům zvláštního zřetele hodných, jako bylo např. žalobcovo agresivní chování, ústící až v trestný čin ublížení na zdraví, kterého se dopustil vůči žalované a jeho nezájem o byt, kdy od roku 1995 nepřispěl na náklady nájmu, byť bylo v řízení prokázáno, že žalobce jinou možnost bydlení nemá.

Týž soud usnesením ze dne 13. listopadu 2000, č. j. 6 C 58/97–133, zamítl návrh žalobce, jímž požadoval, aby soud doplnil svůj rozsudek tak, že žalobce je povinen vyklidit předmětný byt do patnácti dnů od doby, kdy mu bude zajištěno náhradní ubytování ve formě bytu o jedné místnosti. Zde s odkazem na ustanovení § 166 odst. 1 o. s. ř. připomněl, že svým rozsudkem rozhodl o celém předmětu řízení vymezeného podanou žalobou, a to v souladu s hmotněprávní úpravou (§ 705 o. z., § 712 odst. 3 o. z.). Podmínka pro vydání jakékoliv formy doplňujícího rozhodnutí tak nebyla splněna.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. března 2001, č. j. 39 Co 339/2000-174, 39 Co 606/2000-174, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 14. 1. 2000 a stejně tak zmíněné usnesení téhož soudu ze dne 13. 11. 2000. Zamítl návrh žalobce, aby proti uvedenému rozsudku bylo připuštěno dovolání. Současně rozhodl o nákladech dovolacího řízení. Odvolací soud přejal jako správná skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právními závěry. Shodně se soudem prvního stupně shledal důvody pro zrušení práva společného nájmu bytu. Ke stejnému závěru došel i v otázce určení žalované jako další nájemkyně bytu. Odvolací soud souhlasil také se závěry soudu prvního stupně, co se týká bytové náhrady. Soud prvního stupně dovodil, že i když žalobce nemá možnost jiného bydlení, jsou v tomto případě dány důvody zvláštního zřetele hodné k tomu, že žalobce má právo jen na náhradní ubytování ve smyslu poslední věty ustanovení § 712 odst. 3 o. z. V tomto smyslu považují oba soudy za rozhodující skutečnost, že společné soužití účastníků v jednom bytě je nemyslitelné a nevhodné pro jejich dítě, což je doloženo rozhodnutím o spáchání trestného činu ublížení na zdraví žalované žalobcem, byť byl žalobce amnestován. Stejně tak za rozhodující považují tu skutečnost, že žalobce se nepodílel na placení nákladů za byt. Odvolací soud souhlasil i se závěrem soudu prvního stupně, že nalézací řízení řeší pouze otázku, zda přísluší bytová náhrada ve formě náhradního bytu, či náhradního ubytování, přičemž otázka konkrétního náhradního bytu či forma náhradního ubytování je řešena až v eventuálním řízení vykonávacím. Soud druhého stupně proto shledal obě rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správná. Současně v závěru zamítl žalobcův návrh na připuštění dovolání proti potvrzujícímu rozsudku, neboť v řízení byly řešeny převážně otázky skutkové, nikoliv otázka, která by po právní stránce měla zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu nabylo právní moci dne 23. června 200l.

Proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze podal žalobce dne 14. června 2001 včasné dovolání doplněné přípisy ze dne 11. září 2001 a 24. března 2001. Dovoláním napadá rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu, přičemž přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), neboť Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5, který rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem Městského soudu v Praze, který dřívější rozhodnutí zrušil v celém rozsahu. Dále navrhuje, aby soud přihlédl k vadám podle § 237 odst. 1 písm. g) o. s. ř., neboť ve věci rozhodovali vyloučení soudci a k vadám podle § 237 odst. 1 písm. f), neboť žalobci byla nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Žalobce současně napadá tu skutečnost, že rozhodnutí obou soudů spočívá na nesprávném právním posouzení věci a odkazuje na ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. Soudy obou stupňů dle žalobce totiž pochybily, když jako důvody zvláštního zřetele hodné pro přiznání pouze náhradního ubytování vyhodnotily to, že žalobce údajně napadl žalovanou a nepřihlédly k faktu, že pro tento čin byl žalobce amnestován. V této souvislosti vymezil pro posouzení dovolacím soudem otázku, \"není-li v rozporu s účelem amnestie pojímat amnestovaný čin pro účely občanského řízení jako důvod zvláštního zřetele hodný, má ve věci samé po právní stránce zásadní význam\". Stejně tak nesprávně vyhodnotily soudy fakt, že neplacení nájmu přičetly pouze žalobci. Soudy mimo jiné dle názoru dovolatele nepřihlédly při rozhodování o druhu bytové náhrady k jeho neutěšené bytové situaci i k zjevné nepřiměřenosti náhradního ubytování, jak co do důstojnosti ubytování tak i co do neúměrně vysokých nákladů za tento druh ubytování. Městský soud mimo jiné rovněž pochybil, když se v dovoláním napadeném rozhodnutí přiklonil k nesprávné argumentaci nového rozsudku soudu prvního stupně, který v něm v podstatě ignoroval právní názor vyslovený v rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 25. června 1999, že totiž event. \"hrubosti\" žalobce vůči žalované ho nemohou zbavit práva na náhradní byt. Žalobce v závěru dovolání navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu projednání a rozhodnutí. Dále navrhuje, aby dovolací soud zrušil a vrátil k dalšímu projednání též rozsudek soudu prvního stupně ze dne 14. ledna 2000, č. j. 6 C 58/97 a usnesení téhož soudu ze dne 13. listopadu 2000, č. j. 6 C 58/97. Současně navrhuje, aby soud ve smyslu § 243 o. s. ř. odložil vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

S přihlédnutím k části dvanácté, hlavě první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým byl novelizován mimo jiné též občanský soudní řád, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal a rozhodl podle dosavadních právních předpisů, když dovoláním napadený rozsudek byl vydán po řízení provedeném podle těchto předpisů (část dvanáctá, hlava první, bod 15. zmíněné novely). Uvedený procesní předpis je proto v tomto rozhodnutí užit ve znění účinném do 31. prosince 2000. Podané dovolání pak nebylo shledáno přípustným.

Nejde-li o případ vad řízení uvedených v ustanovení § 237 o. s. ř. (čemuž bude věnována pozornost později), je třeba je-li dovoláním napaden rozsudek odvolacího soudu, zkoumat otázku přípustnosti dovolání proti takovému rozhodnutí podle ustanovení § 238 odst.1 o. s. ř. a § 239 odst. 1 a 2 téhož zákona.

V posuzované věci odvolací soud především potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. však dopadá pouze na případy, kdy byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změněn. Není proto zde možno dovodit důvod přípustnosti dovolání podle zmíněného ustanovení.

Protože však - jak vyplývá z obsahu spisu - odvolacím soudem potvrzenému rozsudku soudu prvního stupně předcházel jiný (a následně zrušený) rozsudek téhož soudu, bylo nutno se zabývat tím, zda přípustnost dovolání v této věci není založena podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Z porovnání původního a později odvolacím soudem zrušeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 5. prosince 1997 a dovoláním napadeným rozsudkem potvrzeného rozsudku téhož soudu ze dne 14. ledna 2000, č. j. 6 C 58/97-10 vyplývá, že posléze uvedeným potvrzeným rozsudkem soudu prvního stupně bylo rozhodnuto jinak pouze ve výroku, kterým bylo rozhodováno v případě vyklizení dotčeného bytu o zajištění příslušné bytové náhrady (naproti tomu výroky týkajícími se zrušení práva společného nájmu dotčeného bytu a určení, kdo z účastníků bude dále nájemcem tohoto bytu, bylo rozhodnuto shodně). Zatímco v původním rozsudku soudu prvního stupně nebylo vyklizení bytu vázáno na zajištění jakékoliv bytové náhrady, kdy žalobce měl tento byt vyklidit do patnácti dnů od právní moci rozhodnutí, rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. ledna 2000, č. j. 6 C 58/97–110, bylo žalobci uloženo dotčený byt vyklidit do patnácti dnů po zajištění náhradního ubytování.

Je proto nutno uvážit, zda se tak v případě uvedeného výroku stalo v důsledku vázanosti soudu prvního stupně právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Je třeba připomenout, že procesní předpis zde má na mysli situaci, kdy nezávislé rozhodnutí věci soudem prvního stupně bylo vyloučeno nebo omezeno tím, že byl povinen vycházet ze závazného právního názoru odvolacího soudu do té míry, že tento právní názor soudu byl jedině a výhradně určující pro rozhodnutí věci. V takovémto případě tedy právní názor odvolacího soudu musí mít na rozhodnutí ve věci takový vliv, že soud prvního stupně nemůže uplatnit své názory při rozhodování ve věci samé. Pokud nejde o takový případ, nelze dovozovat ani přípustnost dovolání podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Tak tomu je i v tomto případě.

V původním rozsudku soud prvního stupně při rozhodování o otázce případné bytové náhrady vycházel z ustanovení z ustanovení § 712 odst. 3 občanského zákoníku s přihlédnutím k ustanovení § 3 téhož zákona. Z usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. června 1999, č. j. 29 Co 453/98-94, kterým byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 5. prosince 1997 zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, vyplývá, že důvodem tohoto postupu odvolacího soudu byla skutečnost, že soud prvního stupně uvedeným výrokem rozhodl, aniž dostatečně zjistil skutkový stav věci. Proto také obvodnímu soudu uložil v zásadě rozsáhlé doplnění dokazování k posouzení otázky, zda vázat vyklizení bytu žalobcem na zajištění příslušné náhrady či nikoliv. Lze proto uzavřít, že v tomto případě nejde o vyjádření právního názoru odvolacího soudu, který by v dalším řízení byl určujícím pro rozhodnutí soudu prvního stupně. Možnost přípustnosti dovolání podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. se proto v dané věci neuplatní.

Soud druhého stupně též ve výroku nevyslovil, že je proti jeho rozsudku dovolání přípustné, když naopak příslušný návrh žalobce učiněný v tomto smyslu výslovně zamítl. Ve věci tedy není dán ani případ přípustnosti dovolání podle ustanovení § 239 odst. 1 o. s. ř.

Dána však není ani přípustnost dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř., podle něhož, nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Citované ustanovení takto svěřuje dovolacímu soudu oprávnění posoudit možnost přípustnosti dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž by jinak dovolání nebylo přípustné. Jde o řešení, které umožňuje v konkrétní věci zvážit, zda význam rozhodnutí vyžaduje jeho přezkoumání v dovolacím řízení. Jde o výjimečné opatření, které je vyhrazeno jen pro řešení závažných právních otázek, přičemž je nezbytné, aby šlo o takové otázky, které se staly vlastním právním podkladem rozhodnutí odvolacího soudu. Musí se současně jednat o takové právní otázky, jejichž právní význam se vztahuje ne toliko úzce k vlastní projednávané věci, ale jejichž právní dopad je obecný. K naplnění tohoto předpokladu proto dochází především tehdy, jde - li o řešení právních otázek v právní teorii a praxi dosud sporných a judikaturou vyšších soudů zatím neřešených. Z koncepce úpravy přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 239 o. s. ř., kdy podstatným je ověření toho, zda rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé je možno kvalifikovat jako rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, vyplývá, že v těchto případech je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu toliko z dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. (nemůže se tak již například uplatnit dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř.)

V posuzované věci při úvahách o přípustnosti dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř. lze zejména odkázat na skutečnost, že žalobce již ve svém odvolání ze dne 18. května 2000 (konkrétně na čl. 127 spisu) navrhl, aby v případě, že rozhodnutí soudu prvního stupně bude potvrzeno, odvolací soud připustil proti svému rozhodnutí dovolání.

Pokud dovolatel vychází z dovolacího důvodu podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., pak navrhuje, aby dovolací soud posoudil otázku, není-li v rozporu s účelem amnestie pojímat amnestovaný čin pro účely občanského řízení jako důvod zvláštního zřetele hodný. Podle názoru dovolacího soudu však odpověď na tuto otázku nečiní napadené rozhodnutí rozhodnutím, které má po právní stránce zásadní význam. Skutečností totiž je, že při úvahách podle ustanovení § 712 odst. 3 o. z., odvolací soud přihlížel k faktu zjištěné existence v řízení popisovaného konfliktu a nikoliv k případnému stavu jeho možných trestněprávních následků (eventuálně ovlivněných amnestií). Proto dovolatelem formulovanou otázku není možno hodnotit jako právní otázku, která se stala vlastním právním podkladem rozhodnutí odvolacího soudu.

V dalším pak, pokud dovolání odkazuje na zmíněný dovolací důvod, akcentuje převážně jen úroveň skutkových zjištění, což však neodůvodňuje případnou možnost přípustnosti dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř. Současně je třeba zdůraznit, že pokud se odvolací soud při svém rozhodování, jehož těžiště skutečně spočívalo převážně na zhodnocení příslušných skutkových zjištění, nedostal do jakýchkoliv interpretačních obtíží, pokud věc posuzoval podle příslušných zákonných ustanovení, je zřejmé, že v napadeném rozhodnutí nebyla řešena otázka nová a dosud jednoznačně neposuzovaná. Nelze proto toto rozhodnutí zvažovat za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, jak to má na mysli ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř. Přípustnost dovolání v označené věci není proto založena ani na tomto základě.

Pokud bylo napadeným rozhodnutím odvolacího soudu současně potvrzeno též usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. listopadu 2000, pak dovolací připomíná, že ani v tomto případě nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání proti tomuto rozhodnutí, když nebyl naplněný žádný z jejích předpokladů ve smyslu ustanovení § 238a o. s. ř. a § 239 odst. 1 a 2 téhož zákona (v tomto posléze uvedeném případě pak platí obdobně to, co již bylo uvedeno v případě, kdy napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně).

Povinností dovolacího soudu je dále s přihlédnutím k ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. zabývat se otázkou, zda dovoláním napadené rozhodnutí nebylo poznamenáno některou z vad uvedených v označeném ustanovení. Sám dovolatel ve svém dovolání uvádí případ eventuálních vad ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. g) o. s. ř. a § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. V případě první z obou výtek má dovolatel za to, že ve věci rozhodovali vyloučení soudci, a to přesto, že o těchto námitkách žalobce bylo rozhodováno zamítavě, na základě pouhých spekulací. Naplnění druhého z dovolacích důvodů spatřuje v tom, že ve věci bylo dne 28. února 2001 rozhodnuto v nepřítomnosti žalobce, ač byl omluven ze zdravotních důvodů, takže mu nesprávným postupem soudu byla odňata možnost jednat před soudem.

Dovolání je přípustné mimo jiné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem (§ 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř.) nebo rozhodoval vyloučený soudce nebo byl soud nesprávně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát (§ 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř.)

U námitky podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. g) o. s. ř. je nutno uvést, že podle ustanovení § 14 o. s. ř. jsou soudci vyloučeni z projednávání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům lze mít pochybnosti o jejich nepodjatosti, přičemž u soudu vyššího stupně jsou vyloučeni i soudci, kteří rozhodovali věc u soudu nižšího stupně, a naopak, což platí i v případě rozhodování o dovolání.

S dovolatelem je třeba souhlasit, pokud konstatuje, že ve věci bylo opakovaně negativně rozhodnuto o jím v průběhu řízení vznesených námitkách podjatosti (§ 16 odst. 1 o. s. ř.). Sám pak v dovolání neuvádí nic, co by svědčilo pro závěr, že v označené věci došlo k naplnění předpokladů vyplývajících z ustanovení § 14 o. s. ř. Nelze proto ani dovodit, že by řízení bývalo bylo postiženo vadou podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. g) o. s. ř., když ani jinak se taková případná vada ze spisu nepodává.

Jak již bylo uvedeno dále dovolatelem zmiňovaného ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. dopadá na případy, kdy je dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné tehdy, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Zde je nutno uvážit, že přípustnost dovolání z hlediska ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel případně tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu je postiženo některou z vad uvedených v tomto ustanovení. Tato přípustnost dovolání je totiž dána jen tehdy, když napadené rozhodnutí skutečně takovou vadou trpí. Tak tomu však není v posuzovaném případě. Odnětím možnosti jednat před soudem se totiž rozumí takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu dává občanský soudní řád.

Jak vyplývá z obsahu spisu odvolací soud ve věci nařídil jednání na 28. března 2000. Obsílka k tomuto jednání byla - jak vyplývá z doručenky připojené k čl. 158 spisu - žalobci doručena dne 12. března 2001. Přípisem doručeným Městskému soudu v Praze dne 27. března 2001 žalobce sdělil, že z důvodů náhlého onemocnění chřipkového charakteru se nemůže účastnit jednání, které je nařízeno na 28. března 2001, kdy současně byla připojena fotokopie potvrzení o pracovní neschopnosti.

V této souvislosti je třeba uvést, že případná omluva nepřítomnosti účastníka u jednání se bez dalšího nepokládá za žádost o odročení jednání ve smyslu ustanovení § 101 odst. 2 o. s. ř. Proto omluví-li se účastník z nařízeného jednání tak, že z omluvy současně zřetelně nevyplývá (tak, jak je tomu i v tomto případě), že požaduje též odročení jednání, není možno v tom, že soud věc projednal v nepřítomnosti tohoto účastníka, spatřovat nesprávný postup soudu, jímž byla účastníku odňata možnost jednat před soudem (§ 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř.). Řízení proto není postiženo ani touto dovolatelem vytýkanou vadou, která by pak činila dovolání z tohoto důvodu přípustným.

Z obsahu spisu a ani z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se však nepodává ani žádná jiná případná vada podřaditelná pod ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. Přípustnost dovolání proti napadenému rozsudku proto není založena ani z tohoto důvodu.

Protože tedy v této věci nebyl naplněn žádný z případů přípustnosti dovolání, dovolací soud podané dovolání žalobce odmítl jako nepřípustné podle § 243b odst. 4 věta prvá o. s. ř. ve spojení s § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a nemohl se proto zabývat věcnou správností napadeného rozhodnutí. Rozhodoval přitom aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 4 věta prvá o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 150 a § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalobce neměl se svým dovoláním úspěch, zatímco v dovolacím řízení úspěšné žalované žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. ledna 2002

JUDr. Pavel Pavlík, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru