Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 1761/2016Rozsudek NS ze dne 17.10.2017

HeslaOdpovědnost státu za škodu
Zadostiučinění (satisfakce)
Náhrada škody
Ušlý zisk
Správní řízení
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.1761.2016.1
Dotčené předpisy
§ 8 předpisu č. 82/1998Sb.|§ 13 předpisu č. 82/1998Sb.|§ 2 odst. 1 až 3 předpisu č. 500/2004Sb.|§ 4 odst. 4 předpisu č. 500/2004Sb.|§ 6 předpisu č. 50... více

přidejte vlastní popisek

30 Cdo 1761/2016-235

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně BETA Krijcos, spol. s r.o., IČ 25766686, se sídlem ve Všenorech, K. Mašity 409, zastoupené Mgr. Ivem Kroužkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Washingtonova 1599/17, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zaplacení 4 063 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 17 C 10/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2015, č. j. 68 Co 301/2015-199, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2015, č. j. 68 Co 301/2015-199, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 4. 2015, č. j. 17 C 10/2011-162, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Částky 4 063 000 Kč s příslušenstvím se žalobkyně domáhá jako náhrady škody v podobě ušlého zisku, která jí měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu Úřadu městské části města Brna, Brno-střed (dále jen „ÚMČ“), spočívajícího v nevydání povolení k provozování 17 ks výherních hracích přístrojů (dále jen „VHP“) pro rok 2007, když uplynutím roku 2007 se žádost žalobkyně stala bezpředmětnou (povolení bylo dle tvrzení žalobkyně v předchozích letech vždy vydáno a v žádosti pro rok 2007 byly obsaženy všechny potřebné údaje a podklady).

2. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 17. 4. 2015, č. j. 17 C 10/2011-162, zamítl žalobu na zaplacení částky 4 063 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit „ČR – Obvodnímu soudu pro Prahu 1 náklady, které nesl stát, nekryté zaplacenou zálohou, ve výši 20 430,20 Kč“ (výrok III).

3. Městský soud v Praze jako soud odvolací v napadeném rozsudku výrokem I rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Výrokem II rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 600 Kč.

4. Soud prvního stupně dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. Žalobkyně podala 1. 12. 2006 žádost o povolení k provozování VHP na období od 1. 1. 2007 do 31. 12. 2007 na adrese M., B. Podle tvrzení žalobkyně byly ÚMČ dodatečně zaslány podklady k žádosti (doručené 12. 12. 2006). Usnesením ze dne 15. 12. 2006 ÚMČ přerušil řízení, a to z důvodu absence správních rozhodnutí o způsobilosti prostor k provozování VHP a absence dokladu o zaplacení správního poplatku. Magistrát města Brna (dále jen „odvolací správní orgán“) napadené usnesení rozhodnutím ze dne 12. 2. 2007 zrušil a věc ÚMČ vrátil k novému projednání. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že vyžadované správní rozhodnutí (doložení toho, že stavba má charakter herny) bylo 12. 12. 2006 ÚMČ doručeno. Správní poplatek byl vyměřen v rozporu se zákonem, uhrazen byl 27. 12. 2006 z důvodu nejasnosti jeho výše. Žalobkyně byla dopisem ÚMČ předvolána na den 15. 3. 2007, aby se vyjádřila k podkladům pro rozhodnutí s upozorněním, že její žádosti bude vyhověno jen částečně s ohledem na časté telefonické stížnosti obyvatel přilehlých domů na provoz herny. Žalobkyně při ústním jednání namítala, že ze spisu není patrné, na co si obyvatelé stěžují, není uveden záznam o telefonátech občanů, není tam dostatečný podklad pro vydání zamítavého rozhodnutí. Rozhodnutím ze dne 15. 3. 2007 ÚMČ povolil provoz VHP na dobu od 19. 3. 2007 do 18. 4. 2007 s odkazem na stížnosti občanů na narušování veřejného pořádku v provozovně. Dané rozhodnutí bylo rozhodnutím ze dne 23. 4. 2007 zrušeno a věc byla opět vrácena ÚMČ. Odvolací správní orgán konstatoval, že ÚMČ námitky občanů žalobkyni sdělil na ústním jednání, ale bez jejich písemného doložení, čímž došlo k omezení práv žalobkyně. Dne 30. 5. 2007 nařídil ÚMČ místní šetření, žádost však 27. 6. 2007 zamítl s tím, že od 1. 1. 2007 nabyla účinnosti obecně závazná vyhláška Statutárního města Brna č. 21/2006, která novelizovala obecně závaznou vyhlášku č. 34/2005 o regulaci provozu veřejně přípustných míst, ve které je M. ulice uvedena v seznamu míst, na kterých je zakázáno provozování VHP. ÚMČ místním šetřením zjistil, že vstup do provozovny je možný pouze z M. ulice. Odvolací správní orgán toto rozhodnutí rozhodnutím ze dne 8. 8. 2007 opět zrušil a věc vrátil ÚMČ. Odmítl retroaktivní aplikaci obecně závazné vyhlášky na žádost žalobkyně, neboť byla podána ještě před nabytím její účinnosti. Dále uvedl, že z důvodu nepoužitelnosti předmětné vyhlášky na tento případ „výsledek místního šetření správního orgánu ze dne 19. 6. 2007 ohledně přístupu do provozovny není v současné době rozhodující.“ ÚMČ rozhodnutím ze dne 8. 10. 2007 žádost opět zamítl s ohledem na to, že se provozovna nachází v sousedství budovy M., ve které se nachází jazyková škola. I toto rozhodnutí bylo odvolacím správním orgánem dne 21. 11. 2007 zrušeno, když na základě místního šetření dospěl k závěru, že se o sousedství nejedná, neboť mezi hernou a vstupem do budovy, kde se nachází jazyková škola, jsou ještě 3 obchodní provozovny. Na tento fakt ÚMČ do 31. 12. 2006 neupozorňoval, žadatele nesankcionoval a minimálně 6 let vydával povolení k provozování VHP ve stejném objektu, aniž by mu existence jazykové školy vadila. Žalobkyně byla výzvou ÚMČ ze dne 6. 12. 2007 vyzvána k doplnění žádosti o originály výpisů z osvědčení o provozuschopnosti (a to do 14. 12. 2007). Na tuto výzvu reagovala dopisem ze dne 14. 12. 2007, že zasílá pouze 6 výpisů o provozuschopnosti, ostatní výpisy byly použity k novému povolovacímu řízení pro rok 2008 u jiných provozoven. Dále dodala, že originály výpisů byly správnímu orgánu k dispozici od počátku zahájení řízení. Usnesením ze dne 19. 12. 2007 ÚMČ řízení zastavil, neboť žalobkyně neodstranila v určené lhůtě vady žádosti. Odvolací správní orgán rozhodnutím ze dne 6. 2. 2008 zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí ÚMČ s tím, že „vzhledem k uplynutí roku 2007 již nelze vydat požadované povolení zpětně.“

5. Soud prvního stupně věc po právní stránce zhodnotil tak, že daný případ nelze podřadit pod § 5 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“. V dané věci správní orgán rozhodoval (či shromažďoval podklady pro rozhodnutí) v průběhu celého roku 2007. V rozhodovací činnosti správního orgánu soud nesprávný úřední postup neshledal, neboť postupy správního orgánu se promítly vždy v jednotlivých rozhodnutích, která byla podrobena přezkumu odvolacího správního orgánu (rozhodnutí správního orgánu soud věcně přezkoumávat v tomto řízení nemůže). Skutečnost, že v rozhodnutích správního orgánu shledal opakovaně odvolací správní orgán vady, rozhodnutí byla rušena pro nezákonnost, pro odlišné hodnocení zjištěných skutečností správním orgánem či pro nesprávnou aplikaci právního předpisu, nelze hodnotit jako nesprávný úřední postup, jestliže se všechny tyto postupy promítly v rozhodnutích správního orgánu. Bylo by tak možné napadat pouze nezákonnost těchto rozhodnutí, což se nestalo. Není zde žádné pravomocné rozhodnutí, které by bylo pro nezákonnost zrušeno či změněno. Soud dále uvedl, že i kdyby správní orgán rozhodl ve věci samé, není postaveno na jisto, že by šlo pro žalobkyni o pozitivní rozhodnutí. Soud nemůže předjímat nebo nahrazovat rozhodnutí správního orgánu a dovozovat příčinnou souvislost mezi postupem správního orgánu a škodou, jejíž vznik žalobkyně z tohoto postupu dovozuje. Pokud by se soud ztotožnil s žalobkyní, musel by rozhodovací činnost správního orgánu hodnotit jako nesprávný úřední postup a bez ohledu na to, jak bylo rozhodováno, konstatovat (nahradit rozhodnutí správního orgánu ve věci samé), že mělo být vydáno rozhodnutí (povolení k provozování VHP) ve prospěch žalobkyně a jen proto, že nebylo vydáno, přiznat žalobkyni náhradu škody ve výši ušlého zisku. Tato úvaha však překračuje zákonný rámec i možnosti toho, jak soud v těchto věcech může rozhodovat.

6. Odvolací soud zamítl návrh žalobkyně na provedení listinných důkazů prokazujících tvrzení o charakteru jednání osoby vystupující za ÚMČ, neboť se nejedná o důkaz uvedený v § 205a občanského soudního řádu – jednalo by se o tzv. nepřípustnou novotu (advokát žalobkyně sdělil, že nad možností předložení těchto důkazů odvolacímu soudu „se zamýšlel až v průběhu sepisu odvolání“). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že postup ÚMČ při shromažďování podkladů a při hodnocení zjištěných skutečností pro vydání povolení k provozování VHP pro rok 2007 nemůže být nesprávným úředním postupem (§ 13 odst. 1 OdpŠk), neboť shromažďování těchto podkladů (hodnocení zjištěných skutečností) vedlo k vydání konečného rozhodnutí ÚMČ ze dne 19. 12. 2007, ve spojení s rozhodnutím odvolacího správního orgánu ze dne 6. 2. 2008, kterým bylo řízení zastaveno, neboť nebylo možné vydat požadované povolení zpětně pro rok 2007. Odpovědnost žalované by tak bylo možno zvažovat z titulu existence nezákonného rozhodnutí (§ 8 odst. 1 OdpŠk). Výše uvedené rozhodnutí však nebylo pro nezákonnost zrušeno ani změněno. Rozhodnutí, která byla v průběhu řízení vydávána, nelze považovat za nezákonná, neboť za nezákonné nelze považovat takové rozhodnutí, které sice bylo pro nezákonnost zrušeno, ale orgán státu po jeho zrušení v zahájeném řízení pokračuje. Opakované zrušení rozhodnutí (např. pro nerespektování závazného právního názoru) lze hodnotit jako kritérium postupu orgánu státu dle § 31a odst. 3 OdpŠk při poskytnutí zadostiučinění za nepřiměřeně dlouhé řízení, takový nárok však nebyl žalobkyní uplatněn. Dílčí kasace prvostupňových rozhodnutí nelze považovat za nesprávný úřední postup. Ohledně námitek žalobkyně, že správní orgán porušil zásadu legality, zákazu zneužití pravomoci, proporcionality, rychlosti a hospodárnosti tím, že jednal rozporně s účelem, k jehož dosažení měl jeho postup směřovat, lze dovodit, že namítaná pochybení by se odrazila v rozhodnutí, které správní úřad vydal. Sama žalobkyně namítá, že účelem správního řízení bylo dosáhnout vydání povolení, proto lze zvažovat toliko odpovědnost žalované z titulu nezákonného rozhodnutí. Odvolací soud dále uvedl, že se správní orgány nedopustily procesních pochybení v takové intenzitě, kdy by bylo možné zvažovat odpovědnost žalované podle zákona č. 82/1998 Sb. Touto otázkou se zabýval s ohledem na skutečnost, že správní orgány nerozhodly ve věci meritorně, neboť uplynul kalendářní rok, pro který mělo být povolení k provozování VHP vydáno, a tedy procesní postup správních orgánů nevyústil v pravomocné meritorní rozhodnutí. Odvolací soud také souhlasí se soudem prvního stupně v tom, že pokud by soud přistoupil na argumentaci žalobkyně, že ze strany žalované se jedná o nesprávný úřední postup, neboť správní orgán měl možnost vydat rozhodnutí dříve, nikoliv po uplynutí kalendářního roku 2007, a povolit provozování VHP pro rok 2007, nemůže předjímat rozhodnutí správního orgánu o žádosti žalobkyně a dovodit, že by jí mělo být vyhověno. Řízení o náhradu škody není ve vztahu k posuzovanému řízení řízením revizním a soud není oprávněn posuzovat důvodnost předmětné žádosti a předjímat výsledek správního řízení. K námitce žalobkyně odvolací soud konstatuje, že žalobkyně nemohla legitimně očekávat, že žalobě bude vyhověno jen proto, že ve věci byl vypracován znalecký posudek. Měla možnost vznést argumentační námitky stran existence prvního z předpokladů odpovědnosti za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb. a označit důkazy k prokázání svých tvrzení.

II. Dovolání a vyjádření k němu

7. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém rozsahu dovoláním, ve kterém uplatnila následující dovolací důvody:

8. Odvolací soud pochybil, pokud v postupu ÚMČ neshledal nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk. Rozhodné skutečnosti taktéž nesprávně podřadil pod odpovědnostní titul, jímž je nezákonné rozhodnutí, ačkoliv žalobkyně svůj nárok uplatnila výlučně z titulu odpovědnosti za škodu z nesprávného úředního postupu. Žalobkyně spatřuje nesprávný úřední postup ze strany ÚMČ právě v opakovaném porušování určených pravidel, která v rámci úkonů (tzv. úředního postupu) sama o sobě k vydání rozhodnutí nevedla, ani se bezprostředně v obsahu rozhodnutí ÚMČ neodrazila, a to:

a) v ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, upravující součinnost mezi správními orgány, tzn. že správní orgány musí dbát vzájemného souladu všech svých postupů a nepřipustit, aby např. v téže věci probíhalo více správních řízení (tzv. zásada spolupráce ve veřejné správě, neboli vzájemného souladu souvisejících řízení);

b) v ustanovení § 90 odst. 1 písm. b) správního řádu, vyjadřující mimo jiné povinnost správního orgánu prvního stupně respektovat (při novém projednání věci) závazný právní názor odvolacího správního orgánu, který vysloví v rámci rozhodnutí, které ruší rozhodnutí správního orgánu prvního stupně;

c) v ustanovení § 19 odst. 2 zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, který uvádí podmínky pro vydání povolení k provozování VHP.

Žalobkyně uvedla, že by vyřešená právní otázka měla být dovolacím soudem posouzena jinak a odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 38/2000.

9. Žalobkyně spatřuje nesprávný úřední postup ze strany ÚMČ i v porušení základních zásad činnosti správních orgánů, která v rámci úkonů (tzv. úředního postupu) sama o sobě k vydání rozhodnutí nevedla, ani se bezprostředně v obsahu rozhodnutí ÚMČ neodrazila, a to:

a) v ustanovení § 2 odst. 1 správního řádu, který upravuje tzv. zásadu zákonnosti (legality), tzn. že správní orgány jsou vázány zákony, ostatními právními předpisy, jakož i mezinárodními smlouvami, jež jsou součástí právního řádu; v ustanovení § 2 odst. 2 správního řádu, kde je obsažena tzv. zásada zákazu zneužití správního uvážení (zákaz zneužití prostoru, který má správní orgán vymezen zákonem k tomu, aby rozhodl přiměřeně vzhledem k okolnostem případu, též zásada uplatňování pravomoci v souladu s účelem, k němuž byla správnímu orgánu zákonem nebo na základě zákona svěřena), a v ustanovení § 2 odst. 3 správního řádu, vyjadřující tzv. zásadu ochrany práv (resp. oprávněných zájmů) nabytých v dobré víře (vedle této zásady je v daném odstavci uvedena i zásada proporcionality, neboli přiměřenosti, která ukládá správnímu orgánu povinnost dbát přiměřenosti zvoleného řešení k okolnostem případu);

b) v ustanovení § 4 odst. 4 správního řádu, který zajišťuje korektní průběh správního řízení za účelem, aby jeho výsledkem bylo zjištění stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (tzn. že správní orgán nesmí bránit dotčeným osobám v uplatňování jejich práv a oprávněných zájmů, např. činit podání, nahlížet do spisu, aj.);

c) v ustanovení § 6 odst. 1 správního řádu, který upravuje tzv. zásadu rychlosti řízení (vyřízení věci bez „zbytečných průtahů“) a v ustanovení § 6 odst. 2 správního řádu, který upravuje tzv. zásadu hospodárnosti řízení (také zásada procesní ekonomie, kdy je správní orgán povinen postupovat tak, aby nikomu nevznikaly „zbytečné náklady“);

d) v nerespektování povahy a účelu správního řízení, tj. vydání předmětného povolení.

Žalobkyně uvedla, že by vyřešená právní otázka měla být dovolacím soudem posouzena jinak a odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 38/2000.

10. O nesprávném úředním postupu na straně ÚMČ podle dovolatelky nasvědčuje i důvodnost podaných opravných prostředků, jejichž využití nemůže jít k tíži žalobkyně z hlediska prodloužení délky řízení. Předmětné správní řízení neodpovídalo svou dobou standardní délce řízení. ÚMČ sice jednal plynule a vydával rozhodnutí, ta však byla opakovaně pro jejich neoprávněné vydání v rozporu s právními předpisy odvolacím správním orgánem rušena. Procesní aktivita ÚMČ přesáhla hranici přiměřenosti, jež byla příčinou bezpředmětnosti podané žádosti. Posuzovaná věc nebyla skutkově či právně složitá a ÚMČ se s totožnými případy setkával pravidelně. Odvolací soud se tak odchýlil od stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“.

11. Žalobkyně dále uvedla, že nemůže jít k její tíži skutečnost, že dříve nedisponovala listinnými důkazy prokazujícími tvrzení o charakteru jednání osoby pověřené vedením ÚMČ, která byla v roce 2013 pravomocně odsouzena za přijetí úplatku. Tato osoba vždy stačila nalézt svévolný důvod, který vedl k neudělení povolení. Takové chování při rozhodování ÚMČ naplňovalo neochotu, svévoli a sledovalo i záměr naplňující znaky zneužití pravomoci. Nadto i věta, kterou bylo zamítnutí návrhu žalobkyně na provedení těchto listinných důkazů odůvodněno, že se advokát „zamýšlel až v průběhu sepisu odvolání“ je vytržena z kontextu. Přípustnost dovolání pro uvedenou námitku žalobkyně spatřuje v tom, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, resp. vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak.

12. V důsledku rozporného postupu ÚMČ s procesními předpisy a opakovaného nerespektování závazného právního názoru odvolacího správního orgánu ve smyslu § 90 odst. 1 písm. b) správního řádu se jeví délka řízení v trvání více než 14 měsíců a jeho zastavení z důvodu bezpředmětnosti žádosti jako zjevně nepřiměřená. Podle názoru žalobkyně se odvolací soud odchýlil od Stanoviska, rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1637/2009, a ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2301/2009.

13. Odvolací soud nesprávně dovodil, že se ÚMČ nedopustil procesních pochybení v takové intenzitě, kdy by bylo možné zvažovat odpovědnost žalované podle zákona č. 82/1998 Sb. z titulu nesprávného úředního postupu. Žalobkyně závěrem podotkla, že ze strany správního orgánu nebyla vůle vyhovět. Nesprávný úřední postup je tak dán i z toho důvodu, že v případě žádosti žalobkyně o povolení k provozování VHP se jedná o tzv. nárokovou žádost, které má při splnění zákonných předpokladů správní orgán vždy vyhovět, a není tak připuštěno ani správní uvážení. Odvolací soud se při řešení této námitky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, resp. vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak. Žalobkyně odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 38/2000, a nález Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2015, sp. zn. II. ÚS 3005/14.

14. Podle názoru žalobkyně úvahy odvolacího soudu, že soud nemůže předjímat či dokonce nahrazovat rozhodnutí správního orgánu a že není postaveno na jisto, zda by v případě věcného konečného rozhodnutí šlo o příznivé rozhodnutí pro žalobkyni, jsou k posouzení nesprávného úředního postupu zcela irelevantní. Žalobkyně v řízení tvrdila a za vysokých a zcela zbytečně vynaložených nákladů prokazovala rozhodné skutečnosti k naplnění odpovědnostního titulu nesprávného úředního postupu (vznik, výši škody a příčinnou souvislost), nikoliv nezákonného rozhodnutí. Přípustnost dovolání pro uvedenou námitku žalobkyně spatřuje v tom, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, resp. vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak. Žalobkyně odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 38/2000.

15. Žalovaná se ve vyjádření k dovolání plně ztotožnila se závěry soudů a navrhla, aby dovolací soud podané dovolání odmítl, případně zamítl. Pro úplnost uvedla, že důvodem pro nevydání povolení k provozování VHP byl rozpor s obecně závaznou vyhláškou Statutárního města Brna č. 21/2006, kterou se novelizovala vyhláška č. 34/2005, o regulaci provozu VHP, a to tak, že na území městské části Brno-střed byly stanoveny ulice, na nichž není možné VHP provozovat (mezi nimi i M. ulice). Tato vyhláška byla na úřední desce vyvěšena dne 10. 10. 2006 a účinnosti nabyla dne 1. 1. 2007. Žalovaná odkázala na § 12 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), s tím, že v době rozhodování správního orgánu byla vyhláška platná. Přestože nebyla vyhláška účinná, ale pouze platná, je nutné přihlížet k tomu, že správní orgán by měl respektovat ústavní právo obce na samosprávu, kdy součástí regulační pravomoci prostřednictvím vyhlášky, je rovněž pravomoc rozhodnout o dni, kdy vyhláška nabude účinnosti. Rovněž žalobkyně podala žádost o vydání povolení v době platnosti této vyhlášky. Správní orgán tak neměl povinnost vydat předmětné povolení od 1. 1. 2007 do 31. 12. 2007 přes skutečnost, že se od 1. 1. 2007 jedná o zakázané místo provozování VHP.

16. Žalobkyně v replice na vyjádření k dovolání žalované uvedla, že žalovaná podává vlastní úhel pohledu k důvodům nevydání povolení k provozování VHP v souvislosti s chováním Statutárního města Brna po vydání obecně závazné vyhlášky č. 21/2006 a žalobkyni jako adresáta této vyhlášky, to vše v období mezi platností a účinností této vyhlášky, tj. v období tzv. legisvakance. Žalobkyně 1. 12. 2006, tj. měsíc před účinností vyhlášky, požádala o vydání povolení k provozování VHP na další období. Splnila veškeré podmínky dle platné a účinné právní úpravy (postupovala obdobně, jak při podávání žádostí před rokem 2007, kdy správní orgán taková povolení vydával bez obstrukcí). Pokud by správní orgán rozhodoval o předmětné žádosti v řádných lhůtách, rozhodnutí o vydání povolení mělo být vydáno před nabytím účinnosti vyhlášky. Tato skutečnost však není pro posouzení věci rozhodná, když rozhodné je datum podání žádosti o povolení. Správní orgán vždy hledal absurdní a nepravdivé důvody, pro které žádosti o povolení nevyhověl. V případě žádosti žalobkyně se jedná o tzv. nárokovou žádost, které při splnění zákonných předpokladů má správní orgán vždy vyhovět. Žalobkyně odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2015, sp. zn. II. ÚS 3005/14, a uzavřela, že ze strany soudů došlo k nesprávnému posouzení naplnění znaků odpovědnosti státu (nebyly vzaty v úvahu žalobkyní tvrzené okolnosti a předpoklady zakládající vznik této odpovědnosti).

III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání

17. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

18. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř.

19. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

20. Pokud se týká námitky uvedené výše v odstavci 11 tohoto rozsudku, žalobkyně v dovolání řádně neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání pro tuto otázku. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení § 237 o. s. ř. nepostačují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, nebo ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 9/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS 2577/14).

21. Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je přitom třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně. Jen tak bude zaručeno splnění účelu novely občanského soudního řádu (zákona č. 404/2012 Sb.), když advokáti dovolatelů budou před podáním dovolání u každého jednotlivého dovolacího důvodu nuceni posoudit, zda daná konkrétní právní otázka již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, případně jakým způsobem, a zda tedy vůbec má smysl se v této právní otázce na Nejvyšší soud obracet (srov. výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3023/2014).

22. Pokud se žalobkyně domnívala, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, musela by pro splnění požadavku ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. uvést, od jaké konkrétní judikatury se odvolací soud podle ní odchýlil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3357/2016, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. II. ÚS 3285/16). V případě, že měla žalobkyně za to, že vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak, muselo by pro splnění téhož požadavku jako v předchozí větě být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění žalobkyně) dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, nebo ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2336/2016).

23. Dovolání tak v části obsahující námitku uvedenou výše v odstavci 11 trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a dovolací soud k němu proto v uvedené části nemohl přihlížet.

24. U ostatních dovolacích důvodů žalobkyně v dovolání vymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. výše odst. 8 až 10 a 12 až 14 odůvodnění), a dovolání v této části obsahuje všechny náležitosti vyžadované zákonem, Nejvyšší soud se proto dále zabýval jeho přípustností.

IV. Přípustnost dovolání

25. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

26. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

27. Podle § 2 správního řádu správní orgán postupuje v souladu se zákony a ostatními právními předpisy, jakož i mezinárodními smlouvami, které jsou součástí právního řádu (dále jen "právní předpisy"). Kde se v tomto zákoně mluví o zákoně, rozumí se tím též mezinárodní smlouva, která je součástí právního řádu (odst. 1). Správní orgán uplatňuje svou pravomoc pouze k těm účelům, k nimž mu byla zákonem nebo na základě zákona svěřena, a v rozsahu, v jakém mu byla svěřena (odst. 2). Správní orgán šetří práva nabytá v dobré víře, jakož i oprávněné zájmy osob, jichž se činnost správního orgánu v jednotlivém případě dotýká (dále jen "dotčené osoby"), a může zasahovat do těchto práv jen za podmínek stanovených zákonem a v nezbytném rozsahu (odst. 3). Správní orgán dbá, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu, jakož i na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly (odst. 4).

28. Podle § 4 odst. 4 správního řádu správní orgán umožní dotčeným osobám uplatňovat jejich práva a oprávněné zájmy.

29. Podle § 8 odst. 1 správního řádu správní orgány dbají vzájemného souladu všech postupů, které probíhají současně a souvisejí s týmiž právy nebo povinnostmi dotčené osoby. Na to, že současně probíhá více takových postupů u různých správních orgánů nebo u jiných orgánů veřejné moci, je dotčená osoba povinna správní orgány bezodkladně upozornit.

30. Podle § 90 odst. 1 písm. b) správního řádu jestliže odvolací správní orgán dojde k závěru, že napadené rozhodnutí je v rozporu s právními předpisy nebo že je nesprávné, napadené rozhodnutí nebo jeho část zruší a věc vrátí k novému projednání správnímu orgánu, který rozhodnutí vydal; v odůvodnění tohoto rozhodnutí vysloví odvolací správní orgán právní názor, jímž je správní orgán, který napadené rozhodnutí vydal, při novém projednání věci vázán; proti novému rozhodnutí lze podat odvolání.

31. Podle § 19 odst. 2 zákona o loteriích a jiných podobných hrách povolení k provozování VHP se vydá, jestliže a) žádost o povolení obsahuje veškeré náležitosti stanovené tímto zákonem a žadatel splnil podmínky tímto zákonem stanovené, b) žadatel prokáže zajištění odborného servisu, c) podle osvědčení pověřené autorizované osoby je VHP provozuschopný.

32. Námitky žalobkyně, že odvolací soud na tvrzená pochybení v postupu ÚMČ v rámci jeho rozhodovací činnosti aplikoval judikaturu Nejvyššího soudu v tom směru, že se případné nesprávnosti či vady tohoto postupu projevily právě v obsahu vydaného rozhodnutí, a nemohou proto zakládat odpovědnost žalované z titulu nesprávného úředního postupu (srov. odst. 8 písm. a/, b/, c/, a odst. 9 písm. a/, b/, d/ odůvodnění), přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemohou založit, neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu. Odvolací soud totiž uzavřel, že postup ÚMČ při shromažďování podkladů a při hodnocení zjištěných skutečností pro vydání předmětného povolení nemůže být nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk, neboť shromažďování těchto podkladů (hodnocení zjištěných skutečností) vedlo k vydání konečného rozhodnutí. To stejné platí i o zohlednění závazného právního názoru nadřízené instance. Namítaná pochybení by se odrazila v rozhodnutí, které správní úřad vydal. Odpovědnost žalované tak bylo možné zvažovat toliko z titulu existence nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, nebo ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2755/2014), přičemž existenci takovéhoto nezákonného rozhodnutí odvolací soud v daném případě neshledal.

33. Žalobkyně v dovolání namítala, že z důvodu opakovaného nerespektování závazného právního názoru odvolacího správního orgánu byla rozhodnutí ÚMČ odvolacím správním orgánem několikrát zrušena (délka předmětného řízení je nepřiměřená). Skutečnost, že žalobkyně podávala opravné prostředky, tak nemůže jít k její tíži z hlediska prodloužení délky řízení, naopak důvodnost takto podaných opravných prostředků nasvědčuje o nesprávném úředním postupu na straně ÚMČ (srov. odst. 8 písm. b/, 12 a 10 odůvodnění). Uvedené námitky však přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládají, neboť ohledně nich nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, když odvolací soud odlišil podmínky pro vznik nároku na náhradu škody v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v průtazích v řízení a nároku na náhradu nemajetkové újmy v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1791/2011, uveřejněný pod číslem 7/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V tomto směru je rovněž argumentace žalobkyně vyčítající odvolacímu soudu, že nepřihlédl k tomu, že v posuzovaném řízení docházelo k opakovanému rušení rozhodnutí vydaných ÚMČ, čímž došlo k prodloužení délky řízení, nesprávná, neboť danou okolnost lze zohlednit jen ve vztahu k nároku na náhradu nemajetkové újmy, nikoli škody (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3393/2015, proti němuž podaná ústavní stížnost byla zamítnuta nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. II. ÚS 3553/15, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4106/2016, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3887/2016).

34. Dovolání je však přípustné pro posouzení otázky, zda prodlení správního orgánu s vydáním rozhodnutí o předmětné žádosti najde svůj odraz právě v rozhodnutí, které bylo správním úřadem nakonec vydáno (srov. odst. 9 písm. c/ odůvodnění). Dovolání je dále přípustné pro posouzení námitky, že se v případě žádosti o vydání povolení k provozování VHP jedná o tzv. nárokovou žádost (srov. odst. 13 odůvodnění). Dovolání je rovněž přípustné pro posouzení námitky nesprávnosti úvahy odvolacího soudu, podle které soud nemůže předjímat či dokonce nahrazovat rozhodnutí správního orgánu a není tedy postaveno na jisto, zda by v případě věcného konečného rozhodnutí šlo o příznivé rozhodnutí pro žalobkyni (srov. odst. 14 odůvodnění). Výše uvedené otázky odvolací soud posoudil v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.

V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu

35. Dovolání je důvodné.

36. Podle § 8 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán (odst. 1). Byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy, pokud rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného prostředku (odst. 2). Nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení, nebo návrh na zastavení exekuce (odst. 3).

37. Podle § 13 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (odst. 1). Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda (odst. 2).

38. Podle § 6 správního řádu správní orgán vyřizuje věci bez zbytečných průtahů. Nečiní-li správní orgán úkony v zákonem stanovené lhůtě nebo ve lhůtě přiměřené, není-li zákonná lhůta stanovena, použije se ke zjednání nápravy ustanovení o ochraně před nečinností (§ 80 správního řádu), odst. 1. Správní orgán postupuje tak, aby nikomu nevznikaly zbytečné náklady, a dotčené osoby co možná nejméně zatěžuje. Podklady od dotčené osoby vyžaduje jen tehdy, stanoví-li tak právní předpis. Lze-li však potřebné údaje získat z úřední evidence, kterou správní orgán sám vede, a pokud o to dotčená osoba požádá, je povinen jejich obstarání zajistit. Při opatřování údajů podle tohoto ustanovení má správní orgán vůči třetím osobám, jichž se tyto údaje mohou týkat, stejné postavení jako dotčená osoba, na jejíž požádání údaje opatřuje, odst. 2.

39. V nyní posuzovaném případě dospěl odvolací soud k závěru, že na straně ÚMČ nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, neboť činnost správního orgánu v průběhu řízení našla svůj odraz v obsahu vydaného rozhodnutí. Odpovědnost žalované je tak podle názoru odvolacího soudu možné zvažovat z titulu existence nezákonného rozhodnutí. Tento závěr je však ve vztahu k nedodržení lhůty pro vydání rozhodnutí správním orgánem nesprávný.

40. Žalobkyně mimo jiné tvrdí, že jí škoda vznikla v důsledku toho, že ÚMČ postupoval v rozporu se základními zásadami činnosti správních orgánů (srov. § 6 správního řádu), v důsledku čehož o její žádosti o povolení k provozování VHP nebylo (konečným způsobem) rozhodnuto dříve (ve lhůtě bez zbytečného odkladu) - srov. odst. 9 písm. c/ odůvodnění.

41. Nejvyšší soud nadále setrvává na závěrech své judikatury, podle které odpovědnost za škodu z nesprávného úředního postupu orgánu státu nezakládá úřední postup, který se následně projevil v obsahu rozhodnutí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 129/97, výše uvedený). Uvedená judikatura však vymezuje odpovědnost za nesprávný úřední postup oproti odpovědnosti za nezákonné rozhodnutí s ohledem na skutečnost, že nesprávný úřední postup není v zákoně č. 82/1998 Sb. (resp. v předchozím zákoně č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem) nijak definován. Jedinou výjimku představuje ustanovení § 13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk. Podle tohoto ustanovení je nesprávným úředním postupem porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě, nebo ve lhůtě přiměřené. Porušení této povinnosti je proto (podle zákona č. 82/1998 Sb.) nesprávným úředním postupem vždy. Na porušení povinnosti vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě nebo ve lhůtě přiměřené se z toho důvodu výše uvedená judikatura nepoužije.

42. Z obdobné úvahy ostatně Nejvyšší soud ve své judikatuře již vycházel, ač ji neformuloval výslovně (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4918/2007, ze dne 30. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 530/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3231/15, a ze dne 26. 11. 2008, sp. zn. 25 Cdo 269/2006, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. IV. ÚS 724/10).

43. Závěr odvolacího soudu, že v posuzovaném případě nemohla žalobkyni škoda vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu, spočívajícího v nedodržení zákonných lhůt, ale pouze v důsledku vydání nezákonného rozhodnutí, je vzhledem k výše uvedenému nesprávný (k výše uvedeným závěrům dospěl Nejvyšší soud i v rozsudku ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3099/2013).

44. V této souvislosti odvolací soud taktéž pochybil, pokud neposoudil, zda měla žalobkyně na vydání povolení k provozování VHP zákonný nárok, tzn. že povolení jí muselo být uděleno při splnění zákonných náležitostí, nebo zda se tak stát nemuselo. V souzené věci bude předmětem přezkumu soudů nižších stupňů v rámci hodnocení naplnění podmínky příčinné souvislosti mimo jiné ověření, zda bylo vydání povolení k provozování VHP nárokové a v případě kladné odpovědi, zda žalobkyně skutečně splnila veškeré podmínky dané zákonem tak, aby jí vznikl na udělení povolení k provozování VHP nárok (srov. odst. 8 písm. c/ a 13 odůvodnění).

45. Odvolací soud k tomu konstatoval, že nemůže předjímat rozhodnutí správního orgánu o žádosti žalobkyně o povolení k provozování VHP (výsledek správního řízení) a dovodit, že by jí mělo být vyhověno, neboť řízení podle zákona č. 82/1998 Sb. není ve vztahu k posuzovanému řízení řízením revizním (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 443/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. I. ÚS 3047/13). Tato úvaha odvolacího soudu je v zásadě správná. Je na poškozeném, aby prokázal existenci příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a jím tvrzenou újmou a není na soudech, aby v odškodňovacím řízení nahrazovaly rozhodovací činnost správních orgánů.

46. Z uvedeného však existuje výjimka v případě žaloby požadující náhradu ušlého zisku v důsledku nevydání rozhodnutí, na jehož vydání měl poškozený podle svých tvrzení právní nárok. V takovém případě je na poškozeném, aby prokázal splnění podmínek pro vydání rozhodnutí v určité lhůtě, neboť je-li vydání úředního povolení pro výkon určité činnosti součástí obvyklého běhu věcí, je jeho nevydání v zákonem stanovené lhůtě příčinou ztráty zisku ušlého tím, že poškozený nemohl činnost, pro niž o povolení žádal, realizovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2179/2013, uveřejněný pod číslem 20/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1365/16). Pokud se odvolací soud splněním podmínek pro vydání rozhodnutí ve prospěch žalobkyně nezabýval, je jeho právní posouzení dovolací otázky uvedené v odst. 13 a 14 odůvodnění neúplné, a proto nesprávné.

VI. Závěr

47. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože se důvody pro zrušení rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení § 243e odst. 2 o. s. ř. i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

48. V dalším řízení se budou soudy zabývat otázkou, zda na straně správního orgánu došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk spočívajícímu v nevydání rozhodnutí o žádosti žalobkyně ve lhůtě stanovené ustanovením § 71 správního řádu a v případě kladné odpovědi, zda je žalobkyní tvrzený ušlý zisk v příčinné souvislosti s tímto nesprávným úředním postupem. V té souvislosti bude třeba odpovědět na otázku, zda bylo vydání povolení k provozování VHP nárokové, jak tvrdí žalobkyně, tj. povolení jí muselo být uděleno při splnění zákonných náležitostí, nebo zda se tak stát nemuselo (příp. zda žalobkyně skutečně splnila všechny požadované náležitosti k vydání tohoto povolení). Teprve pak bude na místě zabývat se existencí škody a případně i její výší. Soudy rovněž posoudí, do kdy mělo být předmětné povolení vydáno, aby bylo zřejmé, od jaké doby lze uvažovat o ušlém zisku na straně žalobkyně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 530/2014, uvedený výše).

49. S ohledem na námitky žalované soudy v dalším řízení nepřehlédnou skutečnost, že platný právní předpis je součástí právního řádu a je tedy nutné respektovat, že takovýto právní předpis bude od určitého data účinný. Správní orgán je tak povinen platný právní předpis (byť neúčinný) při svém rozhodování zohlednit (k tomu srov. výše uvedený rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 530/2014).

50. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozsudku vyslovenými.

51. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

52. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně 17. října 2017

JUDr. Pavel Simon

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru