Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 1707/2019Usnesení NS ze dne 22.01.2020

HeslaNemajetková újma (o. z.)
Náhrada nemajetkové újmy (o. z.)
Přípustnost dovolání
Odpovědnost státu za škodu
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.1707.2019.1
Dotčené předpisy

§ 2958 o. z.

§ 31a odst. 2 předpisu č. 82/1998 Sb.

§ 237 o. s. ř.

Podána ústavní stížnost

IV. ÚS 1341/20


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 1707/2019-303

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce V. B., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Lucií Hrdou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Vinohradská 343/6, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 92/2016, o dovolání žalobce a žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2018, č. j. 28 Co 327/2018-251, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se v řízení na žalované domáhal náhrady škody ve výši 90 653,20 Kč s příslušenstvím představující náklady na obhajobu, náhrady nemajetkové újmy na zdraví ve výši 50 256 Kč s příslušenstvím jako bolestného a ve výši 688 788 Kč s příslušenstvím za ztížení společenského uplatnění, a dále přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 500 000 Kč s příslušenstvím, to vše v souvislosti s trestním stíháním vedeném u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 20 T 114/2014, které skončilo zproštěním obžaloby.

Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 12. 7. 2018, č. j. 15 C 92/2016-205, řízení co do částky 84 683 Kč s příslušenstvím zastavil (výrok I), žalobu ohledně částky 5 970,20 Kč s příslušenstvím odmítl (výrok II), zamítl žalobu o zaplacení příslušenství z částky 640 309 Kč (výrok III) a o zaplacení částky 50 256 Kč s příslušenstvím a částky 500 000 Kč s příslušenstvím (výrok IV), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 688 788 Kč s příslušenstvím a příslušenství z částky 78 468,50 Kč a 4 823 Kč (výrok V) a na náhradě nákladů řízení částku 95 314,40 Kč (výrok VI), a ve vztahu k žalované rozhodl o náhradě nákladů řízení České republice (výrok VIII).

Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II ohledně částky 5 970,20 Kč s příslušenstvím (výrok I rozsudku odvolacího soudu), dále jej potvrdil ve výroku III, IV a V ve věci samé a změnil ve výroku VI tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a ve výroku VII tak, že zavázal žalobce zaplatit 3 651 Kč a žalovanou 5 043 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Také rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu).

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobce i žalovaná včasná dovolání do výroku II rozsudku odvolacího soudu, jež však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 1 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.

Nejprve se Nejvyšší soud zabýval dovoláním žalobce.

Závěr, že odvolací soud posoudil náhradu újmy ve formě bolestného a za ztížení společenského uplatnění jako jeden nárok, z rozhodnutí odvolacího soudu neplyne. Naopak odvolací soud v souladu s judikaturou dovolacího soudu posoudil nárok na náhradu bolestného jako samostatný kompenzační nárok (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2245/2017, uveřejněné pod číslem 7/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), ovšem žalobce přes výzvu soudu podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. nedoplnil k tomuto nároku soudem požadovaná skutková tvrzení, na základě čehož odvolací soud učinil závěr, že z uplatněných nároků za újmu na zdraví žalobce způsobenou trestním stíháním je důvodný pouze nárok žalobce na náhradu za ztížení společenského uplatnění. Námitka žalobce v daném směru tudíž přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá.

Další námitka žalobce vztahující se k závěrům vypracovaného znaleckého posudku, je primárně polemikou žalobce se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, ze kterých soud vycházel při právním posouzení nároku ve formě bolestného, čímž žalobce uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

K otázce stanovení formy přiměřeného zadostiučinění Nejvyšší soud ustáleně judikuje, že stanovení formy přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s formou přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále je „OdpŠk“, přičemž zvolenou formou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení formy přiměřeného zadostiučinění (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015).

V posuzovaném případě odvolací soud při hodnocení formy přiznaného zadostiučinění postupoval v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněném pod číslem 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pokud přihlédl k charakteru trestného činu, pro který byl žalobce stíhán, k délce trestního stíhání proti žalobci a k dopadům trestního stíhání do jeho rodiny a okruhu přátel (jiné nepříznivé následky trestního stíhání do žalobcovy osobností sféry vyjma těch, které již byly zahrnuty v rámci posouzení nároku na ztížení společenského uplatnění, nebyly v řízení prokázány), jakož i k tomu, že trestní stíhání nebylo nikterak medializováno a že žalobce nebyl omezen na svobodě. Pokud odvolací soud v této souvislosti vyzval žalobce, aby požadovanou výši přiměřeného zadostiučinění v penězích doložil příklady zadostiučinění přiznaného v případech skutkově obdobných, pak se rovněž neodchýlil od judikatury dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněný pod číslem 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Namítá-li žalobce, že mu mělo být za nezákonné trestní stíhání přiznáno zadostiučinění v penězích, pak dovolací soud konstatuje, že byť stát v zásadě odpovídá osobám, které trestně stíhal a vůči nimž trestní stíhání neskončilo odsuzujícím rozsudkem, nelze uzavřít, že by rovněž každou takovou osobu v každém případě musel zásadně odškodnit penězi (srov. již zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněný pod číslem 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z judikatury Nejvyššího soudu totiž plyne, že forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5720/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněný pod číslem 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud ve svém posouzení nevybočil z takto stanovených judikaturních mezí, měl-li vzhledem ke konkrétním okolnostem projednávané věci (mj. že vliv délky řízení a hrozby trestu na intenzitu psychické zátěže žalobce se odrazily i ve výši odškodnění újmy na zdraví ve výši 688 788 Kč s příslušenstvím) za to, že přiměřené zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání žalobce představuje již poskytnutí omluvy a konstatování porušení práva žalovanou v rámci předběžného projednání nároku.

Nejvyšší soud proto uzavírá, že námitka žalobce týkající se formy zadostiučinění přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá.

Ve vztahu k dovolání žalované Nejvyšší soud uvádí, že otázka použitelnosti Metodiky k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (bolest a ztížení společenského uplatnění podle § 2958 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“), uveřejněné jako stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2014, Cpjn 14/2014, ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 63/2014, dále jen „Metodika“, k posouzení náhrady nemajetkové újmy na zdraví podle zákona č. 82/1998 Sb., nemůže přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit, neboť rozhodnutí odvolacího soudu na řešení této otázky nezávisí (tj. odvolací soud na jejím řešení své rozhodnutí nezaložil; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Odvolací soud totiž posoudil nárok na náhradu nemajetkové újmy na zdraví způsobenou trestním stíháním v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu nikoliv podle § 31a OdpŠk, ale dle § 2958 o. z. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5490/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1436/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4280/2011); v takovém případě využití Metodiky nepředstavuje rozpor s judikaturou dovolacího soudu [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 8 Tdo 190/2017, uveřejněné pod číslem 39/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (odst. 46 a násl.)].

V projednávané věci žalobce dovoláním napadl rovněž tu část výroku II rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení mezi účastníky. Takové dovolání je však podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. nepřípustné, proto je i v této části Nejvyšší soud odmítl.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. 1. 2020

JUDr. Bohumil Dvořák

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru