Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 1677/2020Usnesení NS ze dne 03.11.2020

HeslaOdpovědnost státu za škodu [ Odpovědnost státu za újmu ]
Ušlý zisk
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.1677.2020.1
Dotčené předpisy

§ 13 předpisu č. 82/1998 Sb.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 1677/2020-73

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Michaela Nipperta a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně SOLAR PRIK s.r.o., identifikační číslo osoby 28595424, se sídlem v Odrách, Kamenka 58, zastoupené JUDr. Richardem Pustějovským, advokátem se sídlem v Ostravě, Matiční 3, proti žalované České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj, se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí 6, o zaplacení 26 613 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 236/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2020, č. j. 70 Co 401/2019-51, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 11. 6. 2019, č. j. 27 C 236/2018-28, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 26 613 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).

Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).

Žalobkyně se domáhala výše uvedené částky jako náhrady ušlého zisku s tvrzením, že v důsledku nesprávného úředního postupu a průtahů v řízení o žádosti žalobkyně ze dne 19. 5. 2010 o umístění stavby fotovoltaické elektrárny v katastru Odry, o níž nebylo věcně rozhodnuto ani do konce r. 2015, s ohledem na změnu legislativy podnikatelský záměr žalobkyně pozbyl opodstatnění (stal se nerentabilním), pročež byla žádost o umístění stavby vzata zpět, žalobkyně však přišla o předpokládaný zisk, kterého by dosáhla za 20 let provozu fotovoltaické elektrárny (její předpokládaná životnost), jak byl vyčíslen energetickým auditem, který byl zpracován v lednu 2010 pro žalobkyni společností EkoWATT CZ s.r.o.

Odvolací soud vyšel z následujících nesporných tvrzení účastníků řízení. Řízení o umístění stavby bylo zahájeno návrhem žalobkyně ze dne 19. 5. 2010. Městský úřad Odry po získání souhlasného stanoviska odboru životního prostředí žádosti rozhodnutím z 4. 10. 2010 vyhověl, avšak proti jeho rozhodnutí, jakož i proti stanovisku OŽP, podalo Město Odry odvolání, k němuž po dalším řízení Krajský úřad Moravskoslezského kraje rozhodnutí MěÚ Odry dne 2. 3. 2011 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení; stavební úřad MěÚ Odry pak vyzval žadatele k doplnění žádosti, a protože jeho požadavku nebylo vyhověno ani v prodloužené lhůtě, řízení rozhodnutím z 24. 8. 2011 zastavil. Proti rozhodnutí Krajského úřadu ze dne 5. 12. 2011, jímž bylo rozhodnutí o zastavení řízení potvrzeno, podala žalobkyně správní žalobu, na jejímž základě bylo napadené rozhodnutí rozsudkem KS v Ostravě z 22. 8. 2013 zrušeno; proti tomuto rozsudku brojil KÚ kasační stížností, která byla odmítnuta. KÚ proto pokračoval v odvolacím řízení a rozhodnutím z 11. 2. 2015 zrušil usnesení o zastavení řízení z 24. 8. 2011 a věc vrátil MěÚ (stavebnímu úřadu) k dalšímu řízení. V něm byla žalobkyně výzvou z 18. 11. 2015 vyzvána k odstranění vad žádosti způsobem specifikovaným v tomto rozhodnutí; žalobkyně však na výzvu reagovala zpětvzetím žádosti.

Po právní stránce se odvolací soud neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o promlčení žalobou uplatněného práva. Předně konstatoval, že soud prvního stupně „si totiž – jak je zřejmé z chaotického odůvodnění napadeného rozhodnutí, které ani v nejmenším neodpovídá požadavkům na odůvodnění rozsudku předepsaným § 157 odst. 2 o. s. ř. – dostatečně nevyjasnil, co je předmětem řízení, a v důsledku toho pak nekriticky přejal úvahy žalované o promlčení nároku, které pak do odůvodnění rozsudku opsal.“ Jednak se žalobkyně v řízení nedomáhá odčinění nemajetkové újmy, jak chybně uvedl soud prvního stupně, nýbrž újmy majetkové v podobě ušlého zisku, jednak pro případ majetkové škody soud prvního stupně nesprávně odvozoval počátek promlčecí lhůty od rozhodnutí o zastavení řízení o umístění stavby, resp. od potvrzujícího jej rozhodnutí Krajského úřady Moravskoslezského kraje, které bylo zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 8. 2013. Stranou jeho pozornosti při tom zůstalo, že nárok na náhradu ušlého zisku (majetkové újmy) žalobkyně nedovozuje z žádného nezákonného rozhodnutí, ale z nesprávného úředního postupu, který měl spočívat v nepřiměřené délce řízení o žádosti žalobkyně o umístění stavby, které probíhalo bez kýženého výsledku od r. 2010 až do r. 2015, když zatím s ohledem na změnu legislativy pozbyl podnikatelský záměr ekonomického opodstatnění, takže žalobkyně od něj upustila.

Přestože se odvolací soud neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o promlčení žalobou uplatněného práva, nepřistoupil ke zrušení rozsudku a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení, neboť mohl ve věci rozhodnout sám po rekapitulaci obsahu spisu a nikoli rozsáhlém zopakování důkazů; tak bylo totiž zjištěno, že žaloba nemohla být úspěšnou již v rovině tvrzení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně (jenž tento soud konstatoval obiter dictum, nikoli jako důvod svého rozhodnutí), že žaloba o náhradu ušlého zisku může být úspěšnou jen tehdy, tvrdí-li žalobce –av řízení také prokáže – že škodní událost zasáhla do již probíhajícího, konkrétního děje, který bezprostředně mířil k nabytí zisku, jehož by tak bylo nepochybně dosaženo, nebýt události, která tento postup přerušila. Jen v takovém případě lze totiž shledat vztah příčinné souvislosti mezi ušlým ziskem a škodní událostí (dějem). Žalobkyně v projednávané věci dovozovala, že by byla dosáhla zisku ve výši žalované částky, kdyby 20 let provozovala fotovoltaickou elektrárnu, kterou by uvedla do provozu v roce 2010. Tento zisk byl vyčíslen energetickým auditem, který vycházel z předpokladu uvedení elektrárny do provozu v roce 2010 jen teoreticky, neboť byl vyhotoven v době, kdy žalobkyně nejen že ještě neměla k dispozici konkrétní zařízení (fotovoltaickou elektrárnu), ale teprve uvažovala o jejím vybudování. To však nebylo možno bez dalšího považovat za záležitost realizovatelnou v průběhu několika měsíců, jestliže žalobkyně na počátku roku 2010 ještě ani nedisponovala souhlasem s umístěním stavby, který by byl teprve prvním krokem v systému dalších, které by musely následovat (stavební řízení, realizace stavby, její kolaudace, smluvní zajištění odběru elektřiny, úspěšné uvedení elektrárny do provozu). Žalobkyně v žalobě tvrdila, že byla na veškeré tyto kroky plně připravena, avšak např. jí tvrzené a k žalobě připojené smlouvy o budoucích smlouvách o připojení odběrného místa k distribuční soustavě nebyly způsobilé toto tvrzení prokázat, neboť tyto smlouvy neuzavřela s ČEZ ani žalobkyně ani její statutární orgán, nýbrž třetí osoba (P. P., nar. XY, označený zcela konkrétně a nepochybně jako fyzická osoba, jednající sama za sebe, nikoli jako zástupce žalobkyně). Pak je otazným, zda se tyto smlouvy vůbec týkaly podnikatelského záměru žalobkyně. Především však žalobkyně neměla právní nárok na to, aby její žádosti o umístění stavby bylo vyhověno, a ani na to, aby se tak stalo v takové (krátké) lhůtě, aby stačila učinit všechny další potřebné kroky pro to, aby fotovoltaickou elektrárnu uvedla do provozu do konce roku 2010, což bylo předpokladem pro zisk, o který měla – jak tvrdí – zaviněním žalované, která o její žádosti o umístění stavby konečným způsobem v krátké lhůtě nerozhodla, přijít. Pomíjí přitom i další zásadně relevantní skutečnost, totiž fakt, že po roce 2010 došlo ke změně legislativy a k poklesu výkupních cen elektřiny, který byl hlavním důvodem, proč podnikatelský záměr žalované pozbyl ekonomického významu (rentability). Odvolací soud tak dospěl k závěru, že žalobkyně ani netvrdí takové skutečnosti, které by při jejich prokázání mohly vést k vyhovění žalobě. Nemělo tak žádný význam věc vracet soudu prvního stupně k dalšímu řízení, jak navrhovala odvolatelka, neboť takový postup by se míjel se zásadou ekonomiky řízení. Žaloba, která byla zjevně neúspěšnou již v rovině tvrzení, by musela být zamítnuta.

Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud při řešení procesní otázky a tzv. opomenutých důkazů odklonil od judikatorních závěrů Nejvyššího soudu. Dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak závisí na vyřešení otázky aplikace procesního práva, tj. vymezení podmínek pro zákonnou aplikaci ustanovení dle §118a, §119a odst. 1, § 157 odst. 2, § 213, § 219a odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., při jejímž řešení se odvolací soud ochýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jako dovolací důvod dovolatelka uvádí nesprávné právní posouzení věci. Namítá, že odvolací soud postupoval v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, pokud projednal odvolání dovolatelky, ačkoliv nebylo možné v odvolacím řízení přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně, neboť byl ve svých skutkových závěrech nepřezkoumatelný a zmatečný, což odvolací soud konstatoval, když uvedl: „...jak je zřejmé z chaotického odůvodnění napadeného rozhodnutí, které ani v nejmenším neodpovídá požadavkům na odůvodnění rozsudků předepsaným § 157 odst. 2 o.s.ř ...“. Dále dovolatelka namítá, že odvolací soud opomenul konkrétní jí navržený stěžejní důkazní prostředek „Zpráva o energetickém auditu podnikatelského záměru, Fotovoltaická elektrárna Odry, 300 kWp“, tedy že jej odvolací soud neprovedl a ani v dovoláním napadeném rozhodnutí nevysvětlil, proč tak učinil. Tímto postupem odvolací soud porušil právo dovolatelky na spravedlivý proces, protože ji zbavil možnosti prokázat její tvrzení o tom, že na straně dovolatelky vznikla újma v podobě ušlého zisku, v konkrétní výši. Pro případ, že by dovolatelka neunesla břemeno svých tvrzení v tomto směru, měla být poučena podle ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o hrozbě neúspěchu v řízení. Dovolatelka odkazuje na judikaturu zabývající postupem odvolacího soudu za situace, kdy soud prvního stupně z provedeného důkazu neprovedl žádná skutková zjištění. Odvolací soud buď mohl rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení, anebo mohl pochybení soudu prvního stupně v odvolacím řízení napravit a důkaz opomenutý soudem prvního stupně sám vyhodnotit způsobem předepsaným v § 132 o. s. ř. (tj. provést komplexně hodnocení všech provedených listinných důkazů, včetně onoho opomenutého, jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti) a učinit vlastní skutková zjištění o okolnostech, významných pro odstraňování pochybností o obsahu skutkových tvrzení dovolatelky ve vztahu ke konkretizaci výše ušlého zisku. Uvedený postup však nebyl v odvolacím řízení dodržen, čímž odvolací soud postupoval v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Dovolatelka vzhledem k výše uvedeným pochybením namítá zásah do Ústavou garantovaného práva na spravedlivý proces. Ve vztahu k absenci poučení dle § 118a o. s. ř. též namítá překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu. Dále namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu, neboť z odůvodnění není patrné, z jakých důkazů soud vycházel a jakými úvahami se řídil při formulaci svého právního závěru. Dovolatelka nesouhlasí se závěry odvolacího soudu, neboť jsou v přímém logickém rozporu se závěry listinného důkazu – „Zpráva o energetickém auditu podnikatelského záměru, Fotovoltaická elektrárna Odry, 300 kWp“. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek společně s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že odvolací soud neměl povinnost důkaz listinou „Zpráva o energetickém auditu podnikatelského záměru, Fotovoltaická elektrárna Odry, 300 kWp“ zopakovat, neboť není pravdou, že by soud prvního stupně z tohoto důkazu neučinil žádná skutková zjištění, naopak tato zjištění učinil, jak je uvedeno na stranách 5 a 6 a následně na stranách 8 a 9 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Z provedeného důkazu pak odvolací soud dospěl ke stejnému skutkovému zjištění jako soud prvního stupně. Namítá-li žalobkyně, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo nepředvídatelné, potom pomíjí, že rozhodnutí odvolacího soudu může být pro účastníka nepředvídatelné jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy jinak řečeno jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení. O takový případ se však v projednávané věci nejedná, neboť závěry odvolacího soudu jsou založeny výlučně na obsahu spisu. Žalovaná navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.

K otázce, za jakých okolností je možno považovat rozhodnutí za nepřezkoumatelné, se vyjádřil Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 100/2013. Zde bylo vysloveno, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. V nyní posuzované věci odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně sice označil za chaotický a neodpovídající předpokladům předepsaným § 157 odst. 2 o. s. ř., avšak nepovažoval jej za nepřezkoumatelný. Závěr, že vady v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně nebyly na újmu uplatnění práv odvolatelky, plyne též z toho, že odvolací soud námitky ve vztahu k závěru o promlčení žalobou uplatněného práva shledal důvodnými. V tomto ohledu tak rozsudek odvolacího soudu není v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího sodu.

Vady řízení namítané dovolatelkou a spočívající v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu je překvapivé, neboť odvolací soud nepoučil dovolatelku pro případ neunesení břemene tvrzení dle § 118a o. s. ř., a dále v tom, že odvolací soud ve smyslu § 213 odst. 3 o. s. ř. nezopakoval důkaz listinou, nemohou založit přípustnost dovolání, neboť k tvrzeným vadám řízení dovolací soud přihlíží podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání (jinak) přípustné.

Jelikož však tvrzené vady řízení mohou mít vzhledem ke svému charakteru a intenzitě povahu porušení práva dovolatelky na spravedlivý proces (přičemž dovolatelka odkazuje v této souvislosti na nálezovou judikaturu Ústavního soudu), považuje dovolací soud za vhodné se k nim na tomto místě vyjádřit.

Poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. slouží tomu, aby účastníci v řízení tvrdili rozhodné skutečnosti (povinnost tvrzení) a aby ke svým tvrzením označili také vhodné důkazy (povinnost důkazní). Jestliže však žaloba byla zamítnuta (jako v projednávaném případě) nikoli proto, že by účastníci (žalobkyně) neunesli břemeno tvrzení, ale na základě toho, že odvolací soud již z tvrzení žalobkyně dospěl k závěru o nedůvodnosti žalobou uplatněného nároku, neboť i pokud by tato tvrzení byla prokázána, nebyla by pro odpovědnost za škodu v podobě ušlého zisku splněna podmínka vyžadovaná ustálenou judikaturou, tedy že škodní událost zasáhla do již probíhajícího konkrétního děje, který bezprostředně mířil k nabytí zisku, nebylo zde ani důvodu pro postup soudu podle ustanovení § 118a o. s. ř. Jinými slovy odvolací soud nerozhodoval na základě pravidel pro rozložení břemene tvrzení, tedy žalobu nezamítl z toho důvodu, že by tvrzení žalobkyně byla nedostatečná, ale naopak rozhodoval na základě toho, že již z tvrzení žalobkyně bylo zřejmé, že žaloba je nedůvodná, což v odůvodnění svého rozhodnutí též vysvětlil (srov. odst. 10 rozsudku odvolacího soudu).

Povinnost poučit účastníky podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. (ve spojení s § 213b odst. 1 o. s. ř.) tak odvolacímu soudu nevznikla, neboť závěr o nedostatku příčinné souvislosti vyplývá ze skutkového stavu tak, jak byl prokázán před soudem prvního stupně (respektive vyplývá již ze samotných žalobních tvrzení). Z uvedeného důvodu nemůže napadené rozhodnutí odvolacího soudu představovat ani tzv. rozhodnutí překvapivé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 882/2019, a judikaturu dovolacího a Ústavního soudu tam citovanou).

Zcela shodně dovolací soud dospívá k závěru, že odvolací soud nebyl povinen podle § 213 odst. 3 o. s. ř. opakovat nebo doplňovat dokazování, neboť při svém právním posouzení vyšel již ze samotných žalobních tvrzení dovolatelky.

Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se vadami řízení (srov. § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 3. 11. 2020

JUDr. František Ištvánek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru