Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 1671/2018Usnesení NS ze dne 09.01.2020

HeslaPodmínky řízení
Vady podání
Vady řízení
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.1671.2018.1
Dotčené předpisy

§ 159a odst. 4 předpisu č. 99/1963 Sb. ve znění od 01.01.2014

§ 104 odst. 1 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 42 odst. 4 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 79 odst. 1 pře...

více

přidejte vlastní popisek

30 Cdo 1671/2018-57

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců Mgr. Michaela Nipperta a Mgr. Hynka Zoubka ve věci žalobců a) J. K., narozeného dne XY, bytem XY, a b) M. K., narozené dne XY, bytem XY, oba zastoupeni Mgr. Terezou Štětinovou, advokátkou se sídlem v České Lípě, Jiráskova 614, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 150 000 Kč, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 38 C 150/2015, o dovolání žalobců proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 18. 10. 2016, č. j. 83 Co 97/2016-30, takto:

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 18. 10. 2016, č. j. 83 Co 97/2016-30, a usnesení Okresního soudu v České Lípě ze dne 18. 12. 2015, č. j. 38 C 150/2015-16, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v České Lípě k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Žalobci se proti žalované domáhají zaplacení částky 150 000 Kč z titulu náhrady škodu, která jim měla vzniknout postupem soudu v řízení vedeném u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 19 E 2/2006, a to nečinností a průtahy v období od 25. 7. 2007 do 3. 4. 2014.

2. Okresní soud v České Lípě jako soud prvního stupně usnesením ze dne 18. 12. 2015, č. j. 38 C 150/2015-16, řízení zastavil (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).

3. Soud prvního stupně s odkazem na § 159a odst. 1 o. s. ř. uzavřel, že v daném případě o totožném nároku žalobců na náhradu škody, která jim měla být způsobena postupem soudu ve věci vedené pod sp. zn. 19 E 2/2006, rozhodl Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 7 C 147/2012, jímž byla žaloba o zaplacení částky 80 000 Kč zamítnuta, a který byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 14. 11. 2014, č. j. 29 Co 330/2014-76, potvrzen.

4. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci jako soud odvolací usnesením ze dne 18. 10. 2016, č. j. 83 Co 97/2016-30, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I), změnil usnesení soudu prvního stupně ve výroku II tak, že uložil žalobcům, aby žalované na náhradě nákladů řízení zaplatili částku 300 Kč (výrok II), a žalobcům uložil, aby žalované zaplatili náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 300 Kč (výrok III).

5. Odvolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí soudu prvního stupně je plně v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1908/2014, a že také odpovídá stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010. Odvolací soud vzal za relevantní, že žalobci v nyní projednávané věci skutkově vymezili uplatněný nárok na náhradu škody ve výši 150 000 Kč v doplnění žaloby podáním ze dne 27. 8. 2015 odkazem na dopis datovaný dnem 4. 11. 2014, kterým uplatnili požadavek na odškodnění u žalované, a ve kterém průtahy v řízení vedeném u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 19 E 2/2006 konkrétně spojují se třinácti případy návrhů, na něž soudkyně nereagovala a jež jsou vymezeny obdobím od 25. 7. 2007 do 3. 4. 2014. Podle odvolacího soudu je tedy z vylíčení rozhodných skutečností v žalobě zřejmé, že žalobci uplatňují požadavek na zaplacení 150 000 Kč v souvislosti s průtahy v předmětném řízení za dobu od 25. 7. 2007 do 4. 11. 2014, přičemž kompenzační náhrada za případné průtahy v době po vyhlášení pravomocného rozhodnutí (14. 11. 2014) o dříve podané žalobě uplatněna nebyla.

6. Odvolací soud pokračoval, že pokud žalobci uplatňují nárok na odškodnění nemajetkové újmy za průtahy v řízení za dobu do 4. 11. 2014, tedy jen za období, které již bylo předmětem (podle stavu ke dni vyhlášení tehdejšího rozhodnutí) posuzování v předcházejícím řízení 7 C 147/2012, jedná se o tutéž věc, která proto nyní nemůže být projednána znova. Dodal pak, že závěry uvedené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4020/2014, na projednávanou věc nedopadají, neboť se týkají překážky věci zahájené a že v projednávané věci žalobci přitom nepožadovali vyšší odškodnění, než v předchozím řízení.

II. Dovolání a vyjádření k němu

7. Usnesení odvolacího soudu napadli včasným dovoláním žalobci, kteří přípustnost dovolání spatřovali v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že se soudy obou stupňů při svém rozhodování odchýlily od ustálené rozhodovací praxe.

8. Žalobci poukázali na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1908/2014, a ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3804/2015, přičemž soudům obou stupňů vytkli, že se řádně nezabývaly zkoumáním předmětu sporů vedených pod sp. zn. 7 C 147/2012 a sp. zn. 38 C 150/2015 a že velmi formalisticky konstatovaly totožnost předmětů obou sporů, ač tato fakticky není dána. Podle žalobců kromě rozdílnosti časových období, za která byly nároky uplatňovány, jsou dány rozdíly ve skutkových vymezeních sporů, kdy v řízení vedeném pod sp. zn. 7 C 147/2012 jimi byla požadována náhrada za nemajetkovou újmu, způsobenou nesprávným úředním postupem - nečinností soudu, zatímco v řízení vedeném pod sp. zn. 38 C 150/2015 uplatnili náhradu škody za majetkovou a nemajetkovou újmu, způsobenou jednak nesprávným úředním postupem soudu, jednak jeho následnou nečinností a průtahy, a dále i nezákonným rozhodováním soudu v řízení vedeném pod sp. zn. 19 E 2/2006. Zdůraznili pak, že v daném případě jde pouze o shodu v osobách zúčastněných na obou řízeních, kdy však skutková tvrzení, obsažená v obou žalobách, tedy i důvody podání žalob a právní titul, ze kterého byly žaloby podávány, časový úsek a nároky, uplatněné v petitech žalob, jsou rozdílné, a proto důvod k zastavení řízení podle § 159a odst. 4 o. s. ř. není dán.

9. Žalobci navrhli, aby Nejvyšší soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

10. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání

11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II odst. 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“

12. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované § 241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání.

IV. Přípustnost dovolání

13. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

14. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

15. Žalobci v dovolání vymezili otázku, zda je dána překážka věci rozsouzené, pokud v novém (posuzovaném) řízení je žalobci požadována náhrada škody za majetkovou a nemajetkovou újmu s vylíčením rozdílných časových období, skutkových vymezení (nesprávný úřední postup; následná nečinnost a průtahy; nezákonné rozhodování) a jinou výší náhrady škody, nežli v původním řízení, ve kterém byla žalobci po žalované požadována náhrada za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem - nečinností soudu.

16. Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným pro řešení výše uvedené otázky, neboť při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu

17. Dovolání je důvodné.

18. Podle § 159a odst. 4 o. s. ř. jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu.

19. Podle § 104 odst. 1 o. s. ř. jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví. Nespadá-li věc do pravomoci soudů nebo má-li předcházet jiné řízení, soud postoupí věc po právní moci usnesení o zastavení řízení příslušnému orgánu; právní účinky spojené s podáním žaloby (návrhu na zahájení řízení) zůstávají přitom zachovány.

20. Napadené rozhodnutí spočívá na závěru, že projednání věci brání překážka věci rozsouzené. Vymezením totožnosti řízení se dovolací soud již opakovaně zabýval. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1692/2009 (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz), totožnost řízení, která je rozhodná pro posouzení překážky věci rozhodnuté, případně překážky litispendence, je dána totožností jejich předmětu a totožností účastníků. Předmětem občanského soudního řízení je žalobcem uplatněný procesní nárok, který je vymezen předmětem (žalobním petitem) a základem, který tvoří právně relevantní skutečnosti, na nichž žalobce svůj nárok zakládá (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1646/2000). Jinak řečeno, totožnost předmětu řízení předpokládá jak totožná skutková tvrzení žalobce, tak i totožný žalobní petit.

21. O stejnou věc jde zásadně tehdy, jde-li v pozdějším řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem skutek, který byl předmětem řízení, posouzen po právní stránce. Překážka věci pravomocně rozhodnuté je proto dána i tehdy, jestliže skutek byl soudem posouzen po právní stránce nesprávně, popřípadě neúplně (např. skutek byl posouzen jako vztah ze smlouvy, ačkoliv ve skutečnosti šlo o odpovědnost za bezdůvodné obohacení). Proto, aby nastala překážka věci pravomocně rozsouzené, musí tedy tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývat ze stejných skutkových tvrzení - ze stejného skutku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 506/2016).

22. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4020/2014, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 90/2015, „domáhá-li se žalobce v pozdějším řízení náhrady újmy na základě totožných skutkových tvrzení jako v řízení již dříve zahájeném a dosud pravomocně neskončeném, ovšem požaduje vyšší náhradu než v řízení prvním, pak je dána překážka řízení (věci zahájené) pouze co do části, v níž se žalobní žádání překrývá s žádáním v řízení prvním.“ Uvedené závěry jsou použitelné i při posuzování existence překážky věci rozsouzené (§ 159a odst. 4 o. s. ř.).

23. Rozhodnutí odvolacího soudu shora citované judikatuře neodpovídá. Odvolací si totiž důsledně neujasnil, a to i z důvodu vady řízení dále uvedené, jaké nároky a na základě jakých skutkových tvrzení žalobci uplatňují a v dřívějším řízení uplatňovali, a proto je jeho právní posouzení překážky věci rozhodnuté neúplné, tudíž nesprávné.

24. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

25. Pro řádné vyřešení žalobci položené otázky je třeba, aby žaloba měla všechny náležitosti řádné žaloby ve smyslu § 42 odst. 4 a § 79 odst. 1 o. s. ř., neboť aby nastala překážka věci pravomocně rozsouzené, musí tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývat ze stejných skutkových tvrzení (ze stejného skutku). V této souvislosti však Nejvyšší soud v posuzovaném řízení shledal vadu řízení v tom, že soudy obou stupňů dostatečně nevěnovaly pozornost projednávané žalobě.

26. Ze žaloby se totiž jednoznačně nepodává, zda žalobci po žalované požadují odškodnění za celkovou nepřiměřenou délku řízení vedeného u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 19 E 2/2006 spočívající v nečinnosti a průtazích v období od 25. 7. 2007 do 3. 4. 2014, anebo zda žalobci požadují odškodnění za jednotlivé nesprávné úřední postupy, které vymezili 13 samostatnými skutky, přičemž první z nich se týká návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí, jenž byl podán u soudu dne 25. 7. 2007, a poslední pak urgence návrhu na odklad provedení výkonu rozhodnutí zaslané soudu dne 3. 4. 2014. K tomu je třeba dodat, že v posledně jmenovaném případě by však žalobci nemohli požadovat odškodnění za všech 13 skutků jedním nárokem ve výši 150 000 Kč.

V. Závěr

27. Jelikož je rozhodnutí odvolacího soudu co do posouzení naplnění podmínek řízení, respektive existence překážky věci rozsouzené, nesprávné, postupoval dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. a napadené usnesení odvolacího soudu zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí také na usnesení soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle § 243e odst. 2 o. s. ř. rovněž toto usnesení a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

28. Na soudu prvního stupně tedy bude, aby nejprve věnoval pozornost vymezení předmětu řízení v žalobě a v tomto ohledu vedl žalobce k jejímu upřesnění. K tomu je třeba poznamenat, že v případě, že se žalobci po žalované domáhají odškodnění za jednotlivá jimi tvrzená pochybení soudu v řízení vedeném pod sp. zn. 19 E 2/2006, pak bude na nich, aby u každého z nich tvrdili a prokazovali, jaká škoda a v jaké výši jim v souvislosti s daným nesprávným postupem vznikla. Poté případně znovu posoudí existenci všech předpokladů vzniku překážky věci pravomocně rozsouzené, a na podkladě konkrétních zjištění o skutkových tvrzeních žalobců v obou řízeních.

29. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

30. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 9. 1. 2020

Mgr. Vít Bičák

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru