Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 1642/2018Rozsudek NS ze dne 11.09.2019

HeslaOdpovědnost státu za škodu
Účastníci řízení
KategorieB
EcliECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.1642.2018.1
Dotčené předpisy

§ 1 odst. 2 předpisu č. 82/1998 Sb.

§ 19 předpisu č. 82/1998 Sb.

§ 20 odst. 1 předpisu č. 82/1998 Sb.

§ 43 odst. 4 předpisu č. 183/2006 Sb.

§ 52 odst. 2 p...

více

přidejte vlastní popisek

30 Cdo 1642/2018-189

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M. a Mgr. Hynka Zoubka ve věci žalobkyně Košířské výhledy, s.r.o., identifikační číslo osoby 24819999, se sídlem v Praze 5 - Jinonice, Na Vidouli 1/1, zastoupené Mgr. Lubošem Fojtíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Lazarská 1718/3, proti žalovanému hlavnímu městu Praha, identifikační číslo osoby 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému Mgr. Vojtěchem Novotným, advokátem se sídlem v Praze 1, Karlovo náměstí 671/24, o náhradu škody ve výši 38 599 902,38 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 39 C 275/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2017, č. j. 30 Co 32/2015-162, takto:

I. Dovolání se v rozsahu směřujícím proti výroku I., pokud jím byl potvrzen výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, a proti výroku II., odmítá.

II. Ve zbylém rozsahu se dovolání zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Žalobkyně se v řízení domáhá po žalovaném zaplacení částky 38 599 902,38 Kč s příslušenstvím jakožto náhrady škody, která jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem žalovaného ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále též jako „OdpŠk“). Žalovaný nedodržel při přijímání opatření obecné povahy č. 9/2010 – změny vlny 07 (dále též jako „OOP“) zákonný postup, a odpovídá tak za škodu nezákonným rozhodnutím (popř. nesprávným úředním postupem) způsobenou. Součástí OOP byla změna územního plánu č. Z 1201/07, kterou došlo ke změně využití pozemku parc. č. 677 zapsaného na listu vlastnictví č. 1052 vedeného Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha, pro obec Praha, katastrální území Košíře (dále též jako „pozemek 677“). Jediným účelem vzniku žalobkyně byla realizace rezidenčního realitního projektu na pozemku 677, a proto vstoupila dne 11. 5. 2011 smlouvou o cesi do práv společnosti V Invest CZ, vyplývajících ze smlouvy o smlouvě budoucí – kupní, jež byla uzavřena s vlastníky pozemku 677 již dne 11. 3. 2009. Žalobkyně již od uzavření smlouvy o cesi až do sdělení žalovaného ze dne 9. 2. 2012 o tom, že navrhovaný projekt není v souladu s územním plánem žalovaného vzhledem ke zrušení OOP Nejvyšším správním soudem, vyvíjela činnost směřující k realizaci projektu ve vztahu k budoucímu územnímu řízení včetně marketingových aktivit směřujících k propagaci a prodeji projektu. Žalobkyně má za to, že pokud v dobré víře ve správnost OOP jako správního aktu činila úkony směřující k realizaci projektu a pokud OOP bylo následně zrušeno pro nezákonnost, odpovídá žalovaný za škodu žalobkyni vzniklou podle § 19 a § 22 OdpŠk. Pokud by byly dodrženy zákonné podmínky, stavební úřad by byl povinen vydat rozhodnutí nezbytná k realizaci stavby. Co se týká přístupové cesty k předmětnému pozemku, lze předpokládat, že s ohledem na umožnění výstavby na pozemku 677 by žalovaná umožnila i realizaci přístupové cesty, v opačném případě by se žalobkyně mohla domáhat umožnění přístupu k pozemku či zřízení věcného břemene soudní cestou. Žalobkyně požaduje náhradu skutečné škody 7 834 902,38 Kč a ušlý zisk ze zmařené realizace projektu určený znaleckým posudkem ve výši 30 765 000 Kč. Protiprávním jednáním žalovaného bylo znemožněno na předmětném pozemku realizovat i jakýkoliv jiný projekt obdobného charakteru, a proto má žalobkyně za nepochybné, že jí škoda ve formě ušlého zisku vznikla, pochybnost může existovat pouze ve vztahu k určení výše zisku. Žalobkyně požaduje též zákonný úrok z dlužné částky od 20. 2. 2013 do zaplacení.

2. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 21. 10. 2014, č. j. 39 C 275/2013-67, zamítl žalobu na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem ve výši 38 599 902,38 Kč s příslušenstvím (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 290 593,60 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně).

3. Městský soud v Praze rozhodl k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 24. 10. 2017, č. j. 30 Co 32/2015-162, tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I. rozsudku odvolacího soudu) a že je žalobkyně povinna zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího řízení 363 242 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta Mgr. Vojtěcha Novotného (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).

4. Odvolací soud ve věci rozhodoval podruhé, neboť jeho předchozí rozsudek ze dne 24. 2. 2015, č. j. 30 Co 32/2015-104, byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3292/2015.

5. Soud prvního stupně měl za prokázané, že opatřením obecné povahy č. 9/2010- změny vlny 07 a změna Z-1190/06 územního plánu hl.m. Prahy, výrokovou částí změny Z 1201/07, došlo ke změně funkčního využití pozemku parc. č. 677- část „Na Vyhlídce“ z funkce zeleň městská a krajinná na čistě obytnou funkci (výstavba bytového domu). Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 12. 2011, č. j. 8 Ao 6/2011-87, bylo OOP v části změny Z 1201/07, schválené usnesením zastupitelstva hl. m. Prahy č. 35/38 ze dne 26. 3. 2010, dnem vyhlášení rozsudku zrušeno. Z odůvodnění rozsudku je patrné, že důvodem zrušení OOP byla jednak nedostatečnost odůvodnění rozhodnutí o námitce navrhovatelek i samotného odůvodnění OOP, které lze považovat za nepřezkoumatelné, jednání v rozporu s obecně stanovenými zásadami územního rozvoje, neboť žalovaný racionálně nevysvětlil, co jej ke změně územního plánu vedlo, a konečně žalovaný jednal v rozporu s požadavky na ochranu nezastavitelných ploch, když podrobně nevysvětlil, proč se právě předmětný pozemek jeví jako vhodná náhrada za nevyužité pozemky. Smlouvou o smlouvě budoucí kupní uzavřenou dne 25. 2. 2009 se spoluvlastníci pozemku 677 zavazují jako budoucí prodávající, že na výzvu budoucího kupujícího, společnosti V Invest CZ a.s., se sídlem Na Vidouli 1/1, Praha 5, uzavřou ve lhůtě nejpozději do 36 měsíců od uzavření této smlouvy kupní smlouvu, jejímž předmětem bude prodej předmětného pozemku. Ze smlouvy dále vyplývá, že záměrem budoucího kupujícího je docílit změny územního plánu v souladu s podaným návrhem budoucích prodávajících, a docílit tak vydání územního rozhodnutí. Ze smlouvy o spolupráci a smlouvy o smlouvě budoucí kupní uzavřené mezi shora uvedenými budoucími prodávajícími a budoucím kupujícím dne 11. 5. 2011 je patrné, že budoucí kupující má v souvislosti s koupí předmětného pozemku zájem také o koupi části sousedního pozemku parc. č. 689/1. V čl. 3 je dále upřesněno, že budoucí kupující předjednal prodej pozemku parc. č. 689/1 se zástupci žalovaného, který tento pozemek prodá pouze vlastníkům předmětného pozemku, aby byla splněna podmínka scelení daného území, a v případě, že cena stanovená žalovaným nebude pro budoucího kupujícího akceptovatelná, má právo od smlouvy odstoupit. Ze smlouvy o cesi uzavřené dne 11. 5. 2011 mezi společností V Invest CZ a.s. a žalobkyní je zřejmé, že došlo k postoupení práv a povinností vyplývajících ze smlouvy o smlouvě budoucí kupní ze společnosti V Invest CZ a.s. na žalobkyni. Ze sdělení Útvaru rozvoje hl.m. Prahy ze dne 9. 2. 2012, č. j. 10977/11, plyne, že navrhovaná stavba - bytový dům na předmětném pozemku - není vzhledem ke zrušení OOP rozsudkem Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 22. 12. 2011 v souladu s územním plánem. Dopisem ze dne 18. 2. 2013 uplatnila žalobkyně u žalovaného nárok na náhradu škody způsobené jeho nesprávným úředním postupem.

6. Soud prvního stupně měl za to, že na OOP, jež bylo pro nezákonnost zrušeno, lze analogicky aplikovat § 20, § 21 a § 8 OdpŠk, upravující právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím. V daném případě je dle uvedených ustanovení zákona k uplatňování nároků na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím aktivně legitimován ten, kdo jednak uplatnil námitky proti usnesení zastupitelstva hl. m. Prahy, které změnu územního plánu schválilo, a jednak podal návrh na zrušení OOP ve lhůtě tří let ode dne účinnosti OOP (dle § 101a a § 101b soudního řádu správního). Žalobkyně uvedený předpoklad nesplňuje, a ani splňovat nemůže, neboť potenciální škodu odvozuje od nemožnosti realizovat stavební projekt na předmětném pozemku, přičemž nemožnost této realizace nastala až po zrušení OOP rozsudkem Nejvyššího správního soudu, tudíž nárok na náhradu škody neodvozuje od nezákonného rozhodnutí (OOP), ale od jeho zrušení. Územní samosprávný celek v samostatné působnosti však odpovídá za škodu, která vznikla následkem nezákonného rozhodnutí, nikoliv následkem jeho zrušení, což plyne z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2244/2000. V této věci proto není dána příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím (OOP) a vznikem konkrétní majetkové újmy. Pokud jde o samotný vznik škody v souvislosti se změnou územního plánu Z 1201/07, lze přisvědčit žalovanému, že v daném případě žádná reálná škoda nevznikla. Žalovaný (pozn. soud prvního stupně měl zřejmě na mysli žalobkyni) nebyl vlastníkem předmětného pozemku, na kterém chtěl realizovat svůj podnikatelský záměr, ani pozemku parc. č. 689/1, na němž zamýšlel vybudovat přístupovou cestu ke stavbě a jenž je ve vlastnictví žalovaného, a už vůbec nedisponoval nezbytnými rozhodnutími pro skutečnou realizaci stavebního záměru (územní rozhodnutí, stavební povolení). Veškeré jeho plány v souvislosti s realizací jeho podnikatelského záměru byly ryze hypotetické, byť smluvně ošetřené. Samotné vydání nezbytných správních rozhodnutí však nelze presumovat, stejně jako nelze předpokládat vyhovující rozhodnutí zastupitelstva hl. m. Prahy o prodeji pozemku parc. č. 689/1 či budoucí rozhodnutí soudu o zřízení věcného břemene přístupové cesty. Lze uzavřít, že žalobkyně jednala v rámci svého podnikatelského rizika, které jako podnikatelský subjekt nemůže přenášet na žalovaného. Soud prvního stupně žalobu zamítl, neboť ve věci neshledal existenci škody způsobené OOP, příčinnou souvislost mezi nezákonným rozhodnutím (OOP) a vznikem škody a ani aktivní legitimaci žalobkyně k uplatňování nároku na její náhradu.

7. Odvolací soud zopakoval důkaz opatřením obecné povahy č. 9 – Změna vlny 07 Z-1190/06 územního plánu hl. m. Prahy včetně připojené výrokové části změny Z 1201/07 a z něj vzal za prokázané, že tímto opatřením obecné povahy byla provedena změna závazné části územně plánovací dokumentace mimo jiné tak, že došlo ke změně funkčního využití ploch na pozemku parc. č. 677- část „Na Vyhlídce“ z funkce zeleň městská a krajinná na funkci čistě obytnou s výstavbou rodinného domu. Tímto opatřením obecné povahy nebyl ve smyslu § 172 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále též jako „s. ř.“) v tehdy platném znění určen okruh osob oprávněných podat proti opatření obecné povahy písemné námitky. Odvolací soud následně uvedl, že setrvává na závěru, podle kterého se škoda vzniklá v důsledku nezákonného opatření odškodňuje podle OdpŠk subjektu, jehož práv se opatření bezprostředně dotýká, přičemž je třeba analogicky vycházet z ustanovení, jimiž je upravena odpovědnost za škodu vzniklou z nezákonného rozhodnutí státu či územně samosprávného celku. Tento závěr považuje za správný též Nejvyšší soud, což plyne z bodu 34 jeho rozsudku ze dne 8. 3. 2017, č. j. 30 Cdo 3298/2015-141 (pozn. odvolací soud měl zjevně na mysli předchozí rozsudek Nejvyššího soudu v této věci, tedy správně rozsudek ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3292/2015) a koresponduje též závěrům Ústavního soudu přijatým v jeho nálezu ze dne 11. 3. 2014, sp. zn. II. ÚS 1667/12. Podle § 20 odst. 1 OdpŠk bylo-li územním celkem v samostatné působnosti v řízení, na něž se vztahují předpisy o správním řízení, vydáno nezákonné rozhodnutí, mají účastníci řízení právo na náhradu škody, která jim tímto rozhodnutím vznikla. Právo na náhradu škody má i ten, s nímž nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, ačkoliv s ním jako s účastníkem řízení jednáno být mělo. Jelikož postup vydání opatření obecné povahy je speciálně upraven správním řádem, není aplikovatelný § 20 odst. 2 OdpŠk. Odvolací soud se dále zabýval otázkou, zda lze na žalobkyni pohlížet jako na účastníka „řízení“ (ve smyslu § 20 odst. 1 OdpŠk), v rámci něhož bylo nezákonné opatření obecné povahy vydáno, a zda jí tudíž v tomto řízení svědčí aktivní věcná legitimace. Odvolací soud se zabýval vymezením účastníků řízení podle § 27 s. ř. a povahou opatření obecné povahy podle § 171 s. ř. včetně možností proti návrhu opatření obecné povahy uplatňovat připomínky a podávat námitky. Podle § 52 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), v tehdy platném znění, námitky proti návrhu územního plánu mohli podat pouze vlastníci pozemků a staveb dotčených návrhem veřejně prospěšných staveb dotčených návrhem veřejně prospěšných staveb, veřejně prospěšných opatření a zastavitelných ploch a zástupců veřejnosti. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 5 As 85/2015, vyplývá, že při pořizování a vydávání územního plánu žádní předem určení účastníci nejsou. Existuje zde okruh blíže neurčených, tzv. dotčených osob, které mohou podle svého procesního postavení uplatňovat připomínky nebo námitky. Právě povaha územního plánu, který je opatřením obecné povahy směřujícím vůči blíže neurčenému okruhu osob, vylučuje možnost konkrétní účastníky řízení stanovit. Není-li územní plán určen objektivně určitelnému okruhu adresátů, neexistuje ani jmenovitě určený okruh osob, se kterými by mohlo být jednáno při jeho přezkumu. Nejvyšší správní soud se v usnesení ze dne 21. 7. 2009, sp. zn. 1 Ao 1/2009, podrobně zabýval otázkou, které konkrétní osoby mohou vystupovat v procesním postavení navrhovatelů v řízení o návrhu na zrušení opatření obecné povahy podle § 101a a následujících zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále též jako „s. ř. s.“). Uvedený soud dospěl k závěru, že navrhovateli mohou být zásadně jen takové osoby, které mají přímý a nezprostředkovaný vztah k nějaké části území, které je územním plánem regulováno. Jde tedy o vlastníky pozemku nebo jiné nemovité věci (nebo jiných majetkových hodnot majících povahu obdobnou nemovitým věcem – tedy bytů a nebytových prostor), případně vlastníky nemovitostí sousedících s územím regulovaným územním plánem a oprávněné z věcného práva k takovým věcem (majetkovým hodnotám). Naproti tomu nejsou takovými osobami ti, jejichž právo k dispozici věcí nemá povahu práva absolutního, nýbrž toliko relativního. Odvolací soud tedy dospěl k závěru, že za „účastníky řízení“, a tudíž za osoby aktivně legitimované v řízení o náhradu škody, která měla vzniknout v důsledku vydání nezákonného opatření obecné povahy, lze považovat výlučně osoby uvedené v § 52 odst. 2 stavebního zákona. Těmto osobám nesvědčí jen právo na podání připomínek, jimiž se správní orgán zabývá pouze jako podkladem pro opatření obecné povahy, ale právo na podání námitek, které je správní orgán povinen projednat v „přezkumném řízení“ a vydat o nich rozhodnutí. Tyto osoby jsou zásadně pak též osobami věcně aktivně legitimovanými k podání návrhu na zrušení opatření obecné povahy ve smyslu § 101a s. ř. s. Jedná se tak o osoby, jejichž aktivita není ohraničena jen jejich oprávněním k podání připomínek podle § 172 odst. 4 s. ř., resp. podle § 52 odst. 3 stavebního zákona, ale o tzv. dotčené osoby v užším slova smyslu, kterým je objektivně svěřeno oprávnění vyvolat a aktivně se účastnit „přezkumného řízení“ o podaných námitkách a případně též vystupovat v postavení navrhovatelů v řízení podle § 101a s. ř. s. Z provedeného dokazování je zřejmé, že žalobkyně postavení dotčené osoby v užším slova smyslu v době vydání a účinnosti opatření obecné povahy neměla, neboť v době, kdy bylo opatření obecné povahy č. 9/2010 vydáno (dne 26. 3. 2010), resp. v době, kdy se stalo účinným (ke dni 16. 4. 2010), žalobkyně nebyla vlastnicí pozemku 677 či jiné dotčené stavby ani nebyla v postavení zástupce veřejnosti či osoby, jíž právo k podání námitek přiznal správní orgán. Odvolací soud tedy nesouhlasil s argumentem žalobkyně, že jí svědčilo postavení účastnice ve smyslu § 52 odst. 2 stavebního zákona. Pokud se žalobkyně považuje za oprávněného investora, pak tomu zákon svěřil oprávnění podat námitky proti návrhu územního plánu až od 1. 1. 2013. V době, kdy bylo možné podat námitky proti opatření obecné povahy č. 9/2010, nebylo možné žalobkyni za takovou dotčenou osobu považovat, a proto jí ani nelze přiznat statut „účastníka řízení“ ve smyslu § 20 odst. 1 OdpŠk, jemuž by bylo možné přiznat případný nárok na náhradu škody vzniklé v důsledku nezákonně vydaného opatření obecné povahy. Z uvedeného důvodu tedy odvolací soud jako věcně správný potvrdil výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé. Odvolací soud dále potvrdil i výrok soudu prvního stupě o nákladech řízení. Žalovaný byl v řízení úspěšný, a podle § 142 odst. 1 o. s. ř. mu tedy principiálně svědčí právo, aby mu žalobkyně uhradila náklady účelně vynaložené k hájení jeho práv v soudním řízení. I při znalosti judikatury Ústavního soudu vážící se k rozhodování soudů o nákladech řízení statutárních měst, zejména nálezů Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 376/12, a ze dne 13. 8. 2012, sp. zn. II. ÚS 2396/09, na které odvolací soudu sám poukázal, v daném případě pokládal náklady žalovaného na právní zastoupení za účelně vynaložené. Projednávaná věc nepatří do tak běžné agendy žalovaného jako jsou např. dispozice s majetkem, uzavírání nájemních smluv, vymáhání nájemného a obdobných plateb. Nadto v této věci byly řešeny i otázky právně poměrně komplikované, ať se již jednalo o posouzení charakteru opatření obecné povahy z hlediska aplikovatelnosti OdpŠk či o posouzení naplnění předpokladů odpovědnosti za žalobkyní tvrzenou škodu. Právní zastoupení žalovaného advokátem (mimo jiné i s ohledem na výši žalobkyní uplatněné škody) tak bylo účelné. Výše nákladů řízení byla ze strany soudu prvního stupně rovněž stanovena správně.

II. Dovolání a vyjádření k němu

8. Žalobkyně (dále též jako „dovolatelka“) podala proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.

9. Dovolatelka s poukazem na předchozí rozhodnutí dovolacího soudu v této věci pokládá konkrétně otázku týkající se okruhu osob aktivně věcně legitimovaných k požadavku náhrady újmy (škody) vzniklé v důsledku následně zjištěné nezákonnosti opatření obecné povahy podle OdpŠk. Dovolatelka je přesvědčena, že uvedená otázka byla odvolacím soudem posouzena nesprávně. Základ pro posouzení aktivní věcné legitimace dovolatelky je nutné hledat v § 172 odst. 4 s. ř. ve spojení s § 52 odst. 3 stavebního zákona, což odvolací soud ve svém rozsudku zcela opomíjí. Dovolatelka pak byla nepochybně osobou oprávněnou vznášet k návrhu opatření obecné povahy připomínky, neboť jako budoucí vlastník byla tímto návrhem na svých právech dotčena, a je tedy přesvědčena, že je aktivně legitimována i ve sporu o náhradu škody v tomto řízení. Odvolací soud navíc posoudil shora uvedenou otázku značně zjednodušeně, neboť nereflektoval závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2010, č. j. 1 Ao 2/2010-116, z nějž plyne, že jedinou podmínkou aktivní legitimace ve smyslu § 101a s. ř. s. je zkrácení na právech navrhovatele. Dovolatelka má za to, že jakkoliv se nenacházela v čase vydání opatření obecné povahy a ani v době jeho zrušení v postavení přímého vlastníka pozemku 677, z provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že by se jím při běžném běhu okolností stala. Zrušením opatření obecné povahy, a tedy nezákonným rozhodnutím žalovaného, byla dovolatelka zkrácena na svých právech. Dovozuje-li odvolací soud aktivní legitimaci v tomto sporu také z možnosti podat žalobu podle § 101a s. ř. s., tak věc nesprávně právně posoudil, neboť žalobce by k podání takové žaloby byl oprávněn. Odvolací soud rovněž zacházel s usnesením Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 Ao 1/2009 (dovolatelka má zřejmě na mysli usnesení uvedeného soudu ze dne 21. 7. 2009, č. j. 1 Ao 1/2009-120) izolovaně a bez kontextu, neboť nezohlednil jeho body č. 38 a 40. Dovolatelka z uvedeného vyvozuje, že okruh osob, které je možné považovat za účastníky ve vztahu k řízení týkajícího se opatření obecné povahy (konkrétně změny územního plánu) je nepochybně širší. Jedinou podmínkou aktivní legitimace je prokázání zásahu do hmotných práv dotčené osoby (nikoliv nutně do práva vlastnického), a takový zásah dovolatelka prokázala. Přijetím zjednodušujícího výkladu odvolacího soudu by například bylo znemožněno uplatňovat náhradu škody podle OdpŠk vlastníkům pozemků, kteří takové pozemky nabyli až poté, kdy byla přijata změna územního plánu, a to v dobré víře v platnost takto přijaté změny, neboť se nikdy nenacházeli v pozici osob podle § 52 odst. 2 stavebního zákona, ani nebyli v postavení vlastníka, který by mohl podat žalobu podle § 101a s. ř. s. Pokud by se dovolací soud přiklonil k restriktivnímu výkladu pojmu účastník řízení, pak dovolatelka pro tento případ poukazuje na své postavení, jež označuje za specifické, nikoliv analogické s postavením nájemců či vypůjčitelů. Odvolací soud ignoroval provedené důkazy a nerespektoval názor Nejvyššího soudu, podle něhož již skutečnost, že smluvní strany přistoupily k uzavření smlouvy, vypovídá o jejich zájmu zachovat se podle jimi smluveného obsahu a nelze předpokládat, že by od smlouvy odstoupily, či nevyužily práv z ní vyplývajících. Skutečnost, že se dovolatelka nestala vlastníkem předmětného pozemku, byla způsobena pouze pochybením žalované v souvislosti s nevydáním opatření obecné povahy zákonem stanoveným způsobem, resp. jeho následným zrušením rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 12. 2011, č. j. 8 Ao 6/2011-87, ve fázi, kdy došlo k vynaložení nákladů na realizaci projektu a ke vzniku vícenákladů v souvislosti s následným ukončením projektu. Vzniklé škody se dovolatelka nemá možnost domáhat jinak než v tomto řízení. Dovolatelka rovněž nesouhlasí s nákladovým výrokem, přičemž poukazuje na závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 376/12.

10. Žalovaný k dovolání žalobkyně uvedl, že rozsudek odvolacího soudu pokládá za správný a dovolání žalobkyně za nedůvodné. Žalovaný nesouhlasí s názorem dovolatelky, podle kterého v dané věci měl být aplikován § 172 odst. 4 s. ř. namísto odvolacím soudem užitého § 172 odst. 5 s. ř. a § 52 odst. 2 stavebního zákona. Právní závěry dovolatelky jsou chybné, a to včetně konstrukce „budoucího vlastníka pozemku“, která nemá oporu v zákoně a neodpovídá ani výsledkům provedeného dokazování.

III. Formální náležitosti dovolání

11. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 30. 9. 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

12. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., a dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.

IV. Přípustnost dovolání

13. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

14. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

15. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

16. Dovolání v části směřující proti výroku II. rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, a proti výroku I. rozhodnutí odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, je nepřípustné podle shora uvedeného § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Ve zbylém rozsahu bylo dovolání shledáno přípustným pro posouzení právní otázky týkající se aktivní legitimace osoby, která je na základě smlouvy o budoucí smlouvě kupní v postavení budoucí kupující pozemku regulovaného změnou územního plánu, jež byl následně zrušen, k uplatnění nároku na náhradu škody uvedenou změnou územního plánu vyvolané, neboť tato otázka v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena.

V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu

17. Podle § 1 odst. 2 OdpŠk územní samosprávné celky odpovídají za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci svěřené jim zákonem v rámci samostatné působnosti (dále jen "územní celky v samostatné působnosti").

18. Podle § 19 OdpŠk územní celky v samostatné působnosti odpovídají za škodu, kterou způsobily při výkonu veřejné správy a) nezákonným rozhodnutím, b) nesprávným úředním postupem.

19. Podle § 20 odst. 1 OdpŠk bylo-li územním celkem v samostatné působnosti v řízení, na něž se vztahují předpisy o správním řízení, vydáno nezákonné rozhodnutí, mají účastníci řízení právo na náhradu škody, která jim tímto rozhodnutím vznikla. Právo na náhradu škody má i ten, s nímž nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, ačkoliv s ním jako s účastníkem řízení jednáno být mělo.

20. Podle § 43 odst. 4 věty čtvrté stavebního zákona se územní plán vydává formou opatření obecné povahy podle správního řádu.

21. Podle § 52 odst. 2 stavebního zákona ve znění účinném do 31. 12. 2012 námitky proti návrhu územního plánu mohou podat pouze vlastníci pozemků a staveb dotčených návrhem veřejně prospěšných staveb, veřejně prospěšných opatření a zastavitelných ploch a zástupce veřejnosti.

22. Podle § 52 odst. 3 stavebního zákona ve znění účinném do 31. 12. 2012 nejpozději při veřejném projednání může každý uplatnit své připomínky a dotčené osoby podle odstavce 2 námitky, ve kterých musí uvést odůvodnění, údaje podle katastru nemovitostí dokladující dotčená práva a vymezit území dotčené námitkou. Dotčené orgány uplatní na závěr veřejného projednání své stanovisko k připomínkám a námitkám. K později uplatněným stanoviskům, připomínkám a námitkám se nepřihlíží. Dotčené osoby oprávněné k podání námitek musí být na tuto skutečnost upozorněny.

23. Podle § 27 s. ř. účastníky řízení (dále jen "účastník") jsou a) v řízení o žádosti žadatel a další dotčené osoby, na které se pro společenství práv nebo povinností s žadatelem musí vztahovat rozhodnutí správního orgánu; b) v řízení z moci úřední dotčené osoby, jimž má rozhodnutí založit, změnit nebo zrušit právo anebo povinnost nebo prohlásit, že právo nebo povinnost mají anebo nemají (odst. 1).

Účastníky jsou též další dotčené osoby, pokud mohou být rozhodnutím přímo dotčeny ve svých právech nebo povinnostech (odst. 2).

Účastníky jsou rovněž osoby, o kterých to stanoví zvláštní zákon. Nestanoví-li zvláštní zákon jinak, mají postavení účastníků podle odstavce 2, ledaže jim má rozhodnutí založit, změnit nebo zrušit právo anebo povinnost nebo prohlásit, že právo nebo povinnost mají anebo nemají; v tom případě mají postavení účastníků podle odstavce 1 (odst. 3).

24. Podle § 171 s. ř. podle této části (pozn. část šestá) postupují správní orgány v případech, kdy jim zvláštní zákon ukládá vydat závazné opatření obecné povahy, které není právním předpisem ani rozhodnutím.

25. Podle § 174 s. ř. pro řízení podle této části (pozn. části šesté) platí obdobně ustanovení části první a přiměřeně ustanovení části druhé (odst. 1).

Soulad opatření obecné povahy s právními předpisy lze posoudit v přezkumném řízení. Usnesení o zahájení přezkumného řízení lze vydat do 1 roku od účinnosti opatření. Účinky rozhodnutí v přezkumném řízení nastávají ode dne jeho právní moci (odst. 2).

26. Nejvyšší správní soud v rozsudku rozšířeného senátu ze dne 27. 7. 2016, č. j. 5 As 85/2015-36, mimo jiné uvedl, že opatření obecné povahy obecně představuje správní akt smíšené povahy s konkrétně určeným předmětem regulace a obecně vymezeným okruhem adresátů. Jedná se o výsledek činnosti veřejné správy, který není ani individuálním rozhodnutím, ani právním předpisem. Rozhodnutím není z toho důvodu, že nesměřuje vůči jmenovitě určené osobě či osobám, ale naopak vůči neurčitému počtu osob. Právním předpisem není proto, že jeho předmětem je podobně jako u rozhodnutí řešení určité konkrétní věci, nikoli stanovení obecného pravidla chování, vztahujícího se na všechny případy stejného druhu (odst. 18). Při pořizování a vydávání územního plánu žádní předem určení účastníci řízení nejsou. Existuje zde okruh blíže neurčených tzv. dotčených osob, které mohou podle svého procesního postavení uplatňovat připomínky nebo námitky. Právě povaha územního plánu, který je opatřením obecné povahy směřujícím vůči blíže neurčenému okruhu osob, vylučuje možnost konkrétní účastníky řízení stanovit. Není-li územní plán určen objektivně určitelnému okruhu adresátů, neexistuje ani jmenovitě určený okruh osob, se kterými by mohlo být jednáno při jeho přezkumu. Postup, ve kterém je územní plán vydáván, není správním řízením v užším slova smyslu. Základním znakem řízení je, že v něm vedle orgánu, který autoritativně rozhoduje, existují konkrétně určené subjekty (účastníci), jichž se výsledné rozhodnutí dotýká nebo může dotýkat (odst. 30).

27. Podle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2009, č. j. 1 Ao 1/2009-120: „V případě územních plánů musí navrhovatel především plausibilně tvrdit, že existuje vztah mezi jeho právní sférou a územím, jež je územním plánem regulováno, a dále musí tvrdit, že dotčení je z povahy věci myslitelné právě danou formou právní regulace, tj. územním plánem s jeho předmětem, obsahem a způsobem regulace (viz shora již citovaný § 43 odst. 1 stavebního zákona). Územní plány regulují základní koncepci rozvoje a uspořádání, jakož i přípustné a zakázané způsoby využití určitého území. Území je prostor skládající se z pozemků a na nich umístěných věcí, především staveb. Předmětem regulace územního plánu je tedy území tvořené primárně sumou nemovitých věcí. Územním plánem mohou tedy ve své právní sféře být dotčeny ty osoby, které mají práva k nemovitostem nacházejícím se na území tímto plánem regulovaném. Právo nějak nakládat určitou věcí (a tedy i nebezpečí, že bude určitá osoba v tomto svém právu, zejména v jeho rozsahu, obsahu, kvalitě či různých modalitách či potenciálních možnostech jeho výkonu, územním plánem nějak omezena) je v posledku vždy odvozeno od vlastnického práva k této věci – buď právo nakládat věcí je přímo součástí vlastnického práva (pak jde o výkon vlastnického práva), nebo vyplývá z omezení vlastnického práva jiných osob k dotyčné věci (pak jde o věcné právo k věci cizí, které může mít soukromoprávní i veřejnoprávní povahu), anebo jde o právo relativní, poskytnuté tím, kdo je oprávněn přímo či zprostředkovaně věcí disponovat (typicky právo nájemní či podnájemní, ale i výpůjčka aj.). Soukromoprávní (případně výjimečně i veřejnoprávní) právní vztahy k věcem na území jsou pak i podmínkou výkonu ekonomických a jiných činností chráněných ústavně zaručenými základními právy. Tak například ústavně zaručené právo na podnikání lze v určité lokalitě vykonávat jen tehdy, je-li dotyčný podnikatel oprávněn pozemek, na kterém chce např. něco vyrábět či pěstovat, užívat, tj. je-li jeho vlastníkem, oprávněným k němu na základě věcného břemene nebo třeba nájemcem.“ Nejvyšší správní soud následně dovodil, že navrhovatelem v řízení o návrhu na zrušení územního plánu nebo jeho části může být zásadně jen taková osoba, která má přímý a nezprostředkovaný vztah k nějaké části území, které je územním plánem regulováno. Bude jím tedy vlastník (spoluvlastník) pozemku nebo jiné nemovité věci (nebo jiných majetkových hodnot majících povahu obdobnou nemovitým věcem – tedy bytů a nebytových prostor, viz § 118 odst. 2 o. z.) a oprávněný z věcného práva k takovýmto věcem (majetkovým hodnotám). Nebude jím však osoba, jejíž právo k dispozici věcí nemá povahu práva absolutního, nýbrž toliko relativního (zejména jím tedy nebude nájemce, podnájemce, vypůjčitel apod.), neboť tato osoba má toliko právo požadovat na tom, kdo jí věc přenechal k užívání, aby jí zajistil nerušené užívání věci v souladu s uzavřenou smlouvou. Nájemce, podnájemce či vypůjčitel však nemohou být v případě územního plánu na svých právech dotčeni způsobem, jaký má mysli § 101a odst. 1 s. ř. s., neboť jejich práva se nevztahují k území (resp. jeho části), nýbrž k tomu, kdo jim užívání části území umožnil na základě příslušné smlouvy zakládající jejich relativní práva. Uvedené osoby tedy musí své ekonomické či jiné oprávněné zájmy prosazovat zprostředkovaně prostřednictvím těch, kdo jim užívání věcí dotčených územním plánem umožnili.

28. Nejvyšší soud se otázkou aktivní legitimace k náhradě škody způsobené nezákonným rozhodnutím a s tím spjatým zákonným požadavkem na účastenství v řízení zabýval opakovaně. Např. v rozsudku ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2767/2013, shrnul judikaturu vztahující se k uvedené otázce, přičemž konstatoval, že: „v některých případech mají postavení účastníka ve smyslu § 7 OdpŠk i osoby, které nejsou procesním předpisem považovány za účastníky řízení stricto sensu. Jedná se o osoby, o jejichž právech a povinnostech se v určité dílčí fázi řízení rozhoduje (svědci, znalci, tlumočníci, osoby, kterým byla při dokazování uložena určitá povinnost), eventuálně osoby oprávněné v určité fázi řízení činit návrhy či podávat opravné prostředky (příbuzní obžalovaného, léčebný ústav, výchovné zařízení, zájmové sdružení občanů apod.; srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. 25 Cdo 4768/2007, uveřejněný pod číslem 99/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1019/2012). Za účastníka řízení ve smyslu § 7 OdpŠk je tak například nutno považovat manželku obviněného, která využila svého práva podle § 37 odst. 1 trestního řádu, zvolila manželovi obhájce a po zastavení trestního stíhání manžela uplatnila nárok na náhradu škody odpovídající jí vynaloženým nákladům nutné obhajoby (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. 25 Cdo 4768/2007, a ze dne 26. 11 2009, sp. zn. 25 Cdo 109/2008).“ Ve stejném rozhodnutí pak dovolací soud též vysvětlil, že ustanovení § 7 OdpŠk není samoúčelné, ale reflektuje skutečnost, že mezi státem a osobami, jež nejsou ve smyslu tohoto ustanovení účastníky řízení, ve kterém bylo vydáno nezákonné rozhodnutí, není dán veřejnoprávní vztah. Škoda při výkonu veřejné moci přitom vzniká z veřejnoprávního vztahu (ostatně proto je úprava odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci vyčleněna z občanského zákoníku – srov. důvodovou zprávu k návrhu zákona č. 82/1998 Sb.).

29. Byť se výše uvedená judikatura Nejvyššího soudu vztahuje k odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím podle § 7 OdpŠk, její závěry jsou použitelné též na projednávanou věc, v níž byla zvažována odpovědnost za nezákonné rozhodnutí územního celku v samostatné působnosti a byl aplikován § 20 odst. 1 OdpŠk.

30. Judikatura je ustálena v závěru, že má-li být osoba aktivně legitimována k náhradě škody za nezákonné rozhodnutí ve smyslu OdpŠk, musí se v (alespoň dílčí fázi) řízení rozhodovat o jejich právech a povinnostech, a musí zde tedy existovat veřejnoprávní vztah.

31. Pokud se jedná o opatření obecné povahy, jedná se o správní akt definovaný negativně, který není rozhodnutím ani právním předpisem (podle § 171 s. ř.). Podle rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu pak opatření obecné povahy má konkrétně určený předmět regulace a obecně vymezený okruh adresátů. V řízení o návrhu na opatření obecné povahy existuje blíže neurčený okruh dotčených osob, které mohou podle svého procesního postavení uplatňovat připomínky nebo námitky (viz výše citovaný rozsudek rozšířeného senátu ze dne 27. 7. 2016, č. j. 5 As 85/2015-36). Správní řád pak účastníky řízení o vydání opatření obecné povahy jako takové nedefinuje.

32. Odvolací soud otázku, zda je žalobkyně aktivně legitimována k náhradě škody podle § 20 odst. 1 OdpŠk, vyhodnotil negativně. Dospěl totiž k závěru, že pro účely uvedeného ustanovení lze za účastníky řízení v případě řízení o vydání opatření obecné povahy pokládat pouze osoby uvedené v § 172 odst. 5 s. ř., resp. v případě návrhu územního plánu osoby uvedené v § 5 odst. 2 stavebního zákona, kterými žalobkyně není. Žalobkyně naproti tomu namítá, že ji za účastnici řízení o vydání opatření obecné povahy je nutné považovat, a to na základě § 172 odst. 4 s. ř. a § 52 odst. 3 stavebního zákona, podle kterých byla dovolatelka osobou oprávněnou vznášet k návrhu opatření obecné povahy připomínky.

33. Dovolací soud se s argumentací dovolatelky neztotožňuje. Byť z § 52 odst. 3 stavebního zákona plyne, že právo uplatnit připomínky k návrhu územního plánu může každý, nevyplývá z této okolnosti, že by každého bylo možné pokládat též za účastníka uvedeného řízení podle OdpŠk. Výše bylo uvedeno, že za základ pro posouzení účastenství v řízení ve smyslu OdpŠk (a tedy i aktivní legitimace k nároku na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím) dovolací soud pokládá posouzení otázky, zda v řízení bylo rozhodováno o právech a povinnostech konkrétní osoby. S připomínkami, které jsou vzneseny k návrhu územního plánu, je správní orgán povinen se vypořádat v odůvodnění, z čehož ovšem neplyne, že by správní orgán o právech těchto osob rozhodoval.

34. Nelze souhlasit ani s názorem, že postavení dovolatelky bylo natolik specifické, že by na ní bylo třeba nahlížet stejně jako na vlastníka pozemku regulovaného změnou územního plánu. Především je nutné podtrhnout zjevnou skutečnost, že ze smlouvy o smlouvě budoucí kupní plyne právo relativní povahy zakládající kontraktační povinnost stran(y) smlouvy. Tím, že dovolatelka vstoupila do práv a povinností ze zmíněné smlouvy, jí nevzniklo právo k předmětnému pozemku, ale vůči druhé smluvní straně. Byť nelze a priori popřít možnost, že by se dovolatelka při obvyklém běhu věcí stala vlastnicí pozemku, nemění tato okolnost ničeho na skutečnosti, že jí vlastnictví pozemku nesvědčilo a její práva nebyla s vlastnictvím pozemku obdobná či souměřitelná. Vztah dovolatelky k pozemku, jehož se změna územního plánu týkala, tak nelze hodnotit jako nezprostředkovaný. Dovolací soud tedy shledává správným závěr odvolacího soudu, že dovolatelka nebyla účastnicí řízení o změně územního plánu a není ani aktivně legitimována k náhradě škody nezákonnou změnou územního plánu způsobené.

35. Sama skutečnost, že osoba pociťuje škodu nebo újmu v důsledku zásahu do práv jiné osoby, o nichž bylo rozhodnuto nezákonným rozhodnutím, z ní účastníka řízení samozřejmě nečiní, a aktivní legitimaci podle OdpŠk tak nezískává (k tomu viz např. výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2767/2013).

36. Tvrdí-li dovolatelka, že odvolací soud nereflektoval závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2010, č. j. 1 Ao 2/2010-116, nepokládá dovolací soud tento argument ani za případný, ani za způsobilý změnit hodnocení dané právní otázky. Především je třeba uvést, že účastenství v řízení o zrušení opatření obecné povahy podle § 101a s. ř. s. a násl. nesplývá v jedno s uvažovaným účastenstvím v řízení o vydání opatření obecné povahy, čímž by bylo možné tento dovolací argument vypořádat, neboť odkazované rozhodnutí Nejvyššího správního soudu hovoří toliko o procesní legitimaci k návrhu na zrušení opatření obecné povahy. Pokud tedy odvolací soud poukázal na skutečnost, že dovolatelka neměla právo ani na podání takového návrhu, lze argument vnímat toliko jako podpůrný, jehož zpochybnění by samo o sobě ke změně posouzení předložené právní otázky nedostačovalo. Názor dovolatelky, že ze zmíněného rozsudku Nejvyššího správního soudu plyne závěr, že jedinou podmínkou aktivní legitimace ve smyslu § 101a s. ř. s. je zkrácení na právech navrhovatele, ani uvedené tvrzení dovolací soud nesdílí. Ve zmíněném rozhodnutí se rozšířený senát Nejvyššího správního soudu vyjádřil k otázce, zda neuplatnění námitek či připomínek ve fázi přípravy opatření obecné povahy zbavuje navrhovatele práva podat návrh na zrušení obecné povahy nebo jeho části podle § 101a a násl. s. ř. s. (pozn. s negativním závěrem k této otázce, tedy že nezbavuje). Rozhodnutí se ovšem nedotýká dříve (v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2009, č. j. 1 Ao 1/2009-120) formulované podmínky, podle níž navrhovatelem v řízení o návrhu na zrušení územního plánu či jeho části může být zásadně jen taková osoba, která má přímý a nezprostředkovaný vztah k části území, které je územním plánem regulováno. Byť si je dovolací soud vědom, že daný závěr byl zasažen judikatorním vývojem (viz např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 7. 2019, č. j. 4 As 98/2019-30), není mu známo, že by se ve vztahu k žalobkyni neměl nadále uplatnit, neboť zmíněný judikatorní vývoj se týkal zejména osob z řad dotčené veřejnosti ve smyslu Aarhuské úmluvy. Poukazuje-li dovolatelka též na odstavce 38 a 40 usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2009, č. j. 1 Ao 1/2009-120, není dovolacímu soudu zřejmé, jaký vliv by závěry v nich učiněné měly mít na posuzovanou otázku. Dovolatelku nepochybně nelze pokládat za dotčenou veřejnost ve smyslu Aarhuské úmluvy, neboť svůj vztah k předmětnému území, resp. důvod vlastní existence, vyjadřuje konstantně jako čistě ekonomický, když např. v žalobě uvádí: „Žalobce je účelovou společností založenou s cílem realizovat projekt na Pozemku 677.“ V odstavci 40 zmíněného usnesení se Nejvyšší správní soud již nevěnoval definování okruhu osob aktivně legitimovaných k návrhu podle § 101a a násl. s. ř. s., ale hovořil o možnosti, že tyto osoby budou namítat porušení procesních práv v rámci tvorby územního plánu. Jak bylo ovšem již zmíněno, jedná se (v tomto odstavci) toliko o vyjádření ve vztahu k podpůrnému argumentu odvolacího soudu, který pro řešení předložené věci nelze pokládat za stěžejní.

37. Dovolání v části, v níž bylo shledáno přípustným, není důvodné.

VI. Závěr

38. Vzhledem k výše uvedenému, dovolací soud dovolání v části směřujícím proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, a proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, odmítl jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 o. s. ř. Ve zbylém rozsahu zdejší soud dovolání zamítl podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné.

39. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 142 odst. 1 o. s. ř. Dovolatel, jehož dovolání bylo zamítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo. Žalovaná podala k dovolání žalobkyně vyjádření, v němž rekapitulovala závěry odvolacího soudu, jež citovala a s nimiž souhlasila, a odmítla argumenty dovolatelky. Na takové vyjádření má samozřejmě právo, které jí nemůže být odpíráno. Odlišnou otázkou je ovšem posouzení, zda náklady vynaložené na podání uvedeného charakteru lze pokládat za účelné ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř., a tuto dovolací soud vyhodnotil s negativním výsledkem. Ani žalované tedy právo na náhradu nákladů dovolacího řízení přiznáno nebylo.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11. 9. 2019

JUDr. František Ištvánek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru