Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 1607/2019Usnesení NS ze dne 31.03.2020

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.1607.2019.1
Dotčené předpisy

§ 14 odst. 1,3 předpisu č. 82/1998 Sb.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 1607/2019-294

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Františka Ištvánka ve věci žalobkyně K. Ř., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Patrikem Altnerem, advokátem se sídlem v Praze 10, Nad Olšinami 27, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 218/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2018, č. j. 70 Co 338/2018-251, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Patrika Altnera, advokáta.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. 1. 2018, č. j. 22 C 218/2016-186, zamítl žalobu na zaplacení částky 1 398 000 Kč s příslušenstvím (výrok I rozsudku) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 1 200 Kč (výrok II rozsudku).

Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozhodnutím označeným v záhlaví tohoto usnesení v rozsahu částky 1 198 000 Kč s příslušenstvím odvolací řízení zastavil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), rozsudek soudu prvního stupně „v napadené části zamítavého výroku o věci samé“ změnil jen tak, že konstatoval, že nezákonným usnesením Policie ČR, Obvodního ředitelství policie Praha IV ze dne 16. 1. 2014, č. j. KRPA-73641-56/TČ-2013-001472-TO o zahájení trestního stíhání bylo porušeno právo žalobkyně na ochranu osobnosti a na spravedlivý proces, ve zbývajícím rozsahu, tj. ohledně zamítnutí finančního odškodnění ve výši 200 000 Kč příslušenstvím, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Rozhodl rovněž, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 28 798 Kč a před odvolacím soudem částku 8 228 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu).

Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, jíž se žalobkyně domáhala přiznání zadostiučinění v částce 1 398 000 Kč za nemajetkovou újmu, která jí vznikla nezákonným rozhodnutím, a to usnesením o zahájení trestního stíhání, které bylo následně vedeno u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 52 T 20/2015, a skončilo zproštěním obžaloby. Žalobkyně v samotném trestním řízení spatřovala též nesprávný úřední postup spočívající v tom, že trestní stíhání bylo vůbec zahájeno a bylo v něm pokračováno.

Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním žalovaná. Toto dovolání však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu platí, že k podání dovolání je oprávněn (subjektivně legitimován) jen ten z účastníků řízení, jemuž byla rozhodnutím odvolacího soudu způsobena újma na právech a tuto újmu lze napravit tím, že Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Cdo 2290/2000, uveřejněné pod číslem 38/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. 32 Cdo 2389/2014, a ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3212/2015). Žalovaná takovou osobou není v rozsahu, ve kterém byl odvolacím soudem potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, v jeho výroku I, pokud jím byla zamítnuta žaloba [se zřetelem k rozsahu podaného odvolání ohledně částky 200 000 Kč s příslušenstvím]. V tomu odpovídajícím rozsahu byla žalovaná ve věci úspěšná (žaloba byla vůči ní zamítnuta) a v této části je dovolání podáno neoprávněnou osobou, a tedy subjektivně nepřípustné.

Obdobně Nejvyšší soud postupoval ve vztahu k dovolatelkou (druhé) předestřené otázce, zda žaloba byla či nebyla podána „důvodně“. Žalovaná i v podaném dovolání výslovně poměřuje řešení oné otázky toliko ve vztahu k povinnosti nahradit žalobkyni náklady řízení. Dovozuje, že rozšíření rozsahu jí již učiněného konstatování porušení práva ze strany odvolacího soudu, i kdyby bylo jinak na místě, by nemělo být vnímáno jako úspěch ve věci a žalobkyně by neměla mít právo na náhradu nákladů řízení. Případný závěr Nejvyššího soudu k takto formulované otázce by se tak mohl promítnout toliko v rámci přezkumu nákladového výroku. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není (objektivně) přípustné proti rozhodnutím odvolacího soudu v části týkající se výroku o nákladech řízení.

Nejvyšší soud je proto v tomu odpovídajícím rozsahu podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první ve spojení s § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl.

Ani zbývající (první) otázka, zda je ústřední orgán při předběžném projednávání nároku povinen při poskytnutí zadostiučinění formou konstatování porušení práva přesně vymezit konkrétní práva poškozeného, do nichž bylo nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem zasaženo, nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud zohlednil závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014, uveřejněného pod číslem 37/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle něhož úspěšný se svým nárokem u soudu může být poškozený pouze v případě, že jeho důvodný nárok nebyl již v rámci předběžného projednání uspokojen, tedy jen když mu nebylo již v rámci předběžného projednání poskytnuto přiměřené zadostiučinění (nebylo mu poskytnuto vůbec anebo poskytnuté zadostiučinění nelze považovat za přiměřené). Tamtéž bylo vyloženo, že předběžné projednání nároku u příslušného úřadu postupem podle § 14 OdpŠk není nijak formalizované a tomu odpovídá nejen neformálnost žádosti, ale i neformálnost stanoviska příslušného úřadu. Ze stanoviska by nicméně mělo vyplývat, k jakým poznatkům příslušný úřad dospěl a jaké závěry k požadavku na přiměřené zadostiučinění z nich učinil. Nedojde-li příslušný úřad k závěru o nedůvodnosti žádosti, pak by logicky takové stanovisko mělo obsahovat minimálně konstatování porušení práva poškozeného. K žalovanou nyní předkládané otázce uvedený rozsudek dále vysvětlil, že ohledně obsahu morálního zadostiučinění je třeba ve výroku rozsudku, kterým soud poskytuje poškozenému zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu proti státu ve formě konstatování porušení práva poškozeného, musí být výslovně uvedeno, k porušení kterého práva nebo práv poškozeného došlo. Nejvyšší soud v označeném rozsudku výslovně uvedl, že není žádný důvod, proč by tyto požadavky nemělo splňovat i stanovisko příslušného úřadu v rámci předběžného projednání. K uvedenému závěru se Nejvyšší soud znovu přihlásil i v rozsudku ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2263/2016, a v usnesení ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3957/2014. Žalovaná pak v podaném dovolání účinně nezpochybnila závěr, že k zásahu do práva žalobkyně na ochranu osobnosti a do práva na spravedlivý proces objektivně došlo. Přitom skutková zjištění, na jejichž základě odvolací soud daný závěr učinil, dovolacímu přezkumu zásadně nepodléhají, jak vyplývá ze znění § 241a odst. 1 o. s. ř.

Jen pro úplnost pak již Nejvyšší soud se zřetelem k tomu, jak bylo dovolání koncipováno, doplňuje, že pro soud (odvolací soud) je rozhodující stav v době vyhlášení rozhodnutí (srov. § 153 odst. 1 o. s. ř.) a je povinen hodnotit všechny provedené důkazy a přihlédnout ke všemu, co za řízení vyšlo najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (ust. § 132 odst. 1 o. s. ř.). Neuvede-li proto poškozený v žádosti o předběžné projednání nároku takové údaje, které by jinak žalované umožnily poskytnout přiměřené zadostiučinění ve formě konstatování porušení konkrétně porušeného práva (některého z porušených práv) a tyto skutečnosti vyjdou najevo až z výsledků provedeného dokazování, může to být podle okolností projednávané věci důvodem k výjimečnému odepření práva na náhradu nákladů řízení podle § 150 o. s. ř. jinak úspěšnému poškozenému.

Nejvyšší soud vzhledem k výše řečenému dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť nebylo shledáno přípustným.

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalovanou, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalobkyni v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které bylo sepsáno advokátem, jež sestávají z odměny advokáta v částce 3 100 Kč [§ 9 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], náhrady hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300,- Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) a náhrady za daň z přidané hodnoty z odměny ve výši 21 % [§ 137 odst. 3 písm. b) o. s. ř.].

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. 3. 2020

JUDr. Bohumil Dvořák

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru