Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 1607/2017Rozsudek NS ze dne 25.10.2017

HeslaOchrana osobnosti
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.1607.2017.1
Dotčené předpisy
§ 11 obč. zák.|§ 13 obč. zák.

přidejte vlastní popisek

30 Cdo 1607/2017-291

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobce P. T., zastoupeného JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Lublaňská 673/24, proti žalovanému T. B., zastoupenému JUDr. Petrem Kočím, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1535/4, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 64/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. října 2016, č.j. 3 Co 136/2013-268, takto:

I. Dovolání žalobce proti výroku I. rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. října 2016, č.j. 3 Co 136/2013-268, pokud jím byl potvrzen výrok IV. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. října 2012, č.j. 32 C 64/2009-194, se odmítá.

II. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. října 2016, č.j. 3 Co 136/2013-268, ve výroku I., pokud jím byly potvrzeny výroky I., II. a V. a změněn výrok VI., a dále ve výroku II. o náhradě nákladů odvolacího řízení, stejně jako rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. října 2012, č.j. 32 C 64/2009-194, ve výrocích I., II., V., a VI., se zrušují a věc se vrací v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. října 2012, č.j. 32 C 64/2009-194, výrokem I. zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal proti žalovanému písemné omluvy ve znění:“ Vážený pane inženýre, hluboce se Vám omlouvám za to, že jsem jako uživatel internetové stránky zřízené na webové adrese http://apollon.holding.sweb.cz uvedl na této stránce nepravdivé, znevažující a hrubě urážlivé výroky, v nichž jsem prohlásil, že: P. T., předsedu představenstva J&T banky považujeme za vyděrače. Podle jedněch jsou J. s T. psychopati, kteří by se měli léčit za zdmi ústavu. Jiní namítají, že jsou si dobře vědomi zločineckého jednání a měli by být tedy obviněni z podílu na páchání trestné činnosti. Gang z J&T porušuje zákony ve velkém. Svého jednání velmi lituji. T. B.“. Výrokem II. zamítl žalobu, pokud se žalobce domáhal uveřejnění omluvy ve stejném znění v inzertní sekci internetového portálu www.seznam.cz, výrokem III. zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal písemné omluvy ve znění:“ Vážený pane inženýre, jako uživatel internetové stránky zřízené na webové adrese http://apollon.holding.sweb.cz se vám hluboce omlouvám za to, že jsem neoprávněně umístil na tuto stránku Vaše fotografie. Tyto fotografie byly použity bez Vašeho souhlasu a vědomí. Svého jednání lituji. T. B.“. Výrokem IV. zamítl žalobu, pokud se žalobce domáhal uveřejnění omluvy ve stejném znění v inzertní sekci internetového portálu www.seznam.cz, výrokem V. zamítl žalobu na náhradu nemajetkové újmy v celkové výši 200.000,- Kč a výrokem VI. rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaný byl uživatelem heslem chráněných webových stránek http://apollon.holding.sweb.cz (dále jen „webové stránky“), které registroval u společnosti Seznam.cz. Tyto webové stránky žalovaný užíval a heslo k jejich užívání poskytl i jiným akcionářům společnosti Apollón holding, a.s. Žalovaný tak odpovídá za obsah webových stránek. Na webových stránkách byly uveřejněny fotografie žalovaného i výroky, za které se žalobce domáhal omluvy (dále jen „předmětné výroky“). Uvedený soud věc posuzoval podle ustanovení § 11 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“). Uveřejnění fotografií podle názoru soudu prvního stupně nebylo neoprávněným zásahem do osobnostních práv žalobce, protože ten na nich byl zachycen na veřejném prostranství při veřejných aktivitách. Většinu předmětných výroků označil soud prvního stupně za hodnotící úsudek, který má reálný základ a nejedná se proto o neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce. Výjimkou byl výrok „P. T., předsedu představenstva J&T banky považujeme za vyděrače“, který naopak byl způsobilý zasáhnout do osobnostních práv žalobce. Žalobce je však osobou veřejného zájmu, sám poskytuje médiím informace i ze svého soukromého života. V Hospodářských novinách dne 12. května 2010 označil žalobce žalovaného sám za vyděrače a tím bylo zhojeno, že tak byl označen žalobce žalovaným v letech 2007 a 2008.

K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze (dále též „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. října 2016, č.j. 3 Co 136/2013-268, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II., IV. a V. podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil. Ve výroku III. ho podle § 220 odst. 1 o.s.ř. změnil tak, že žalovanému uložil povinnost písemné omluvy za uveřejnění fotografií v žalobcem požadovaném znění a ve výroku VI. tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. Rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně ve vztahu k předmětným výrokům. Předeslal, že žalobce je veřejně známou osobou, která vystupuje při řešení různých otázek na veřejnosti a upoutává zájem veřejnosti. Konstatoval také, že webové stránky byly zřízeny jako kritické diskusní fórum minoritních akcionářů společnosti finanční skupiny J&T. S poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. října 2012, sp. zn. 30 Cdo 701/2011, dodal, že hájení zájmů vlastních, cizích nebo veřejných ovšem nemůže nikdy ospravedlnit zásah do cti, k němuž došlo bez potřeby nebo při němž jednající nebyl v dobré víře o správnosti svého tvrzení, popřípadě, jehož přímým účelem bylo újmu na cti způsobit. Identifikoval se rovněž s hodnocením jednotlivých výroků, za které žalobce požadoval omluvu. Jako správný hodnotil i názor soudu prvního stupně, že žalobce jako poškozený si reparoval následky zásahu do své osobnostní sféry, když v článku zveřejněném v Hospodářských novinách označil žalovaného za vyděrače, a to bez ohledu na to, zda ho takto označil přímo žalobce nebo se jednalo o sdělení právního zástupce banky, protože se tak stalo nepochybně se souhlasem klienta, resp. žalobce. K výroku Gang z J&T porušuje zákony ve velkém, odvolací soud poznamenal, že jde o titulek příspěvku, na který navazuje text, v němž jsou popisovány vazby a činnost této finanční skupiny. Ta je podrobována kritice s tím, že její aktivity byly prošetřovány vyšetřovateli (policií). To odpovídalo skutečnosti, a proto předmětná kritika má reálný základ a nejedná se tedy o neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce. Naopak s poukazem na ustanovení § 12 odst. 1 a 3 obč. zák. odvolací soud uvedl, že žalovanému nesvědčí tzv. zákonná licence zpravodajská (reportážní), a proto je namístě, aby žalobci byla poskytnuta satisfakce v podobě přiměřeného zadostiučinění. Jako přiměřenou shledal formu písemné omluvy, nikoli již její uveřejnění na internetovém portálu www.seznam.cz, jehož návštěvnost je nepochybně daleko vyšší než návštěvnost webových stránek žalovaného. Vzhledem k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo a k závažnosti vzniklé újmy odvolací soud nedovodil, že by ve značné míře byla snížena důstojnost žalobce či jeho vážnost ve společnosti tak, že by bylo třeba přiznat žalobci zadostiučinění v penězích ve smyslu § 13 odst. 2 obč. zák.

Dne 19. ledna 2017 podal dovolání žalobce (dále též „dovolatel“) proti rozsudku odvolacího soudu – konkrétně proti výroku I. jímž byly potvrzeny výroky I., II., IV. a V. rozsudku soudu, a proti témuž výroku, pokud jím byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ve výroku VI.; dovolání též směřuje proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů odvolacího řízení. Jako důvod uvádí tvrzené nesprávné právní posouzení věci. Přípustnost tohoto dovolání spatřuje v tom, že odvolací soud v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, např. usnesením sp.zn. 30 Cdo 4402/2014, uzavřel, že zásah do práva osobnosti fyzické osoby A lze reparovat výrokem zástupce právnické osoby B. Kromě toho odvolací soud napadené rozhodnutí založil na posouzení otázky hmotného práva, která dosud nebyla Nejvyšším soudem vyřešena, a sice otázky, zda lze za neoprávněnou kritiku způsobující zásah do osobnostních práv považovat to, že někdo zveřejní tvrzení o jiné osobě, z něhož vyplývá, že se určitá osoba měla dopustit trestného činu, aniž za to byla tato osoba pravomocně odsouzena. V této souvislosti poukazuje zejména na slovo gang, které je všeobecně vnímáno tak, že označuje zločineckou skupinu osob páchajících trestné činy, jejíž členové se nazývají gangsteři. V dalším textu je opakovaně uvedeno jméno žalobce. To vše mělo podle záměru žalovaného vyvolat u čtenářů dojem, že (žalobce) páchá trestné činy, přičemž se zde uvádí hned několik údajných případů, kdy k tomu mělo dojít. Konečně žalobce nesouhlasí s výrokem odvolacího soudu, kterým byl potvrzen zamítavý výrok soudu prvního stupně ve vztahu k požadavku na zaplacení přiměřeného zadostiučinění ve výši 200.000,- Kč. Odvolacímu soudu s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2015, č.j. 30 Cdo 4364/2013-196, vytýká, že nedostatečně zhodnotil okolnosti jeho případu, že nesprávně přihlédl k faktu, že ode dne, kdy došlo k zásahu do osobnostních práv žalobce uplynulo již přibližně devět let, takže pouhá omluva se jeví jako nedostatečná k tomu, aby odčinila vzniklou újmu na jeho právech. Na základě rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2007, sp. zn. 30 Cdo 1873/2006, žalobce dovozuje, že v případě zveřejnění fotografií bez jeho souhlasu by mu měla být přiznána satisfakce podle ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud v rozsahu podaného dovolání napadený rozsudek odvolacího soudu a jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný se k podanému dovolání vyjádřil podáním ze dne 3. dubna 2017, kdy se s napadeným rozhodnutím odvolacího sudu ztotožnil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

Podle ustanovení § 241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).

Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.). Dovolací soud je přitom vázán konkrétním vymezením (popisem) dovolacího důvodu. Dovolací soud není vázán vymezením toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.

Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,

- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo

- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo

- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo

- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolací soud konstatuje, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, a splňující předpoklady ve smyslu ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.

Pokud se dovolatel domnívá, že odvolací soud se při posuzování relevantnosti toho, kdo byl autorem výroku v článku v Hospodářských novinách z hlediska satisfakce pro žalobce, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pak zmiňovaná judikatura není v souzeném případě přiléhavá, protože se týká výlučně otázky pasivní legitimace, tedy toho, kdo ve věci může být žalován. Nelze proto dovodit, že by v tomto směru byly naplněny předpoklady přípustnosti dovolání tak, jak je má na mysli již zmíněné ustanovení § 237 o.s.ř.

V otázce stanovení formy zadostiučinění za uveřejnění fotografií (písemná omluva ze strany žalovaného oproti žalobcem požadovanému zveřejnění omluvy na internetu) odpovídá rozsudek odvolacího soudu judikatuře Nejvyššího soudu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2006, sp. zn. 30 Cdo 2919/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. prosince 2012, sp. zn. 30 Cdo 3076/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2014, sp. zn. 30 Cdo 4047/2013). Stanovení formy přiměřeného zadostiučinění je podle ustálené judikatury dovolacího soudu v první řadě úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo ze dne 27. dubna 2012, sp. zn. 30 Cdo 4073/2011). V posuzovaném případě odvolací soud při rozhodování o formě přiznané omluvy přihlédl k tomu, že žalobce je veřejná osobnost, fotografie, na nichž je zachycen, byly převzaty z veřejných zdrojů, žalobce je na nich zobrazen na veřejném prostranství; na druhé straně se však zobrazení týkají jeho soukromých záležitostí. Ostatně dovolatel v zásadě polemizuje pouze se skutkovými otázkami a jejich posouzením odvolacím soudem. Ani ohledně této otázky proto nejsou splněny předpoklady přípustnosti dovolání zakotvené v § 237 o.s.ř. S přihlédnutím k uvedeným skutečnostem proto dovolací soud dovolání směřující proti výroku I rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu první ho stupně ve výroku IV. odmítl (§ 243c odst. 1 o.s.ř.).

Jiná je ovšem situace ve vztahu ke druhé žalobcem pokládané otázce, tedy fenoménu kritiky, z níž vyplývá, že se konkrétní osoba měla dopustit trestného činu, aniž by za to byla pravomocně odsouzena či obviněna. Zde dovolatel zdůrazňuje zejména použitý výraz gang v nadpisu článku, který ho podle jeho názoru dává do souvislosti s údajnou trestnou činností. Na tomto místě dovolací soud poukazuje na rozsudek ze dne 15. listopadu 2012, sp. zn. 30 Cdo 1413/2012, kde Nejvyšší soud uvedl, že žalovaná (jako vydavatelka) sice měla právo informovat veřejnost o probíhajícím trestním řízení, nicméně jí zveřejněné informace měly být objektivní, přesné, korektní a nezavádějící. V rámci objektivity měla žalovaná dodržovat zásadu presumpce neviny a neuchylovat se k oslovování „kuplíř“ či „gang kuplířů“. Jednání, kdy není respektována presumpce neviny a s žalobcem je zacházeno, jako s pachatelem je v rozporu s právem na ochranu osobnosti. Tento názor zastává i odborná literatura, kdy „pokud proto odsuzující rozhodnutí nenabylo právní moci, nelze o zadrženém, o tom na koho bylo podáno trestní oznámení, o tom, na koho byla uvalena vazba, u koho bylo zahájeno trestní řízení, o obžalovaném či o nepravomocně odsouzeném referovat jako o pachateli trestného činu. Proto je také do této doby nepřípustné ho označovat jako kriminálníka, zločince, podvodníka, násilníka atp. V tomto stádiu je třeba zdržet se jakékoliv zpravodajské úvahy, která by se dotýkala viny této osoby, neboť vina je věc hodnocení, které náleží výlučně soudu.“ či „o určité fyzické osobě jako o pachateli určitého trestného činu je pak přípustné informovat veřejnost až po pravomocném odsuzujícím rozsudku“ (viz. prof. JUDr. Karel Knap, CSc., a prof. JUDr. Jiří Švestka, DrSc. a kol. „Ochrana osobnosti podle občanského práva“, Linde Praha, a.s. 2004, str. 351 – 352, 354). Tyto závěry osvědčil i Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 23. března 2016, sp. zn. 30 Cdo 4738/2015.

Vyložené zásady lze bez dalšího vztáhnout i na posuzovaný případ, kdy navíc žalovanému, jak konstatoval odvolací soud, zcela zřejmě nesvědčí zákonná zpravodajská licence. Je zřejmé, že z kontextu celého textu uveřejněného na internetu vyplývá, že žalobce byl označen nejen za vyděrače ale i za člena (nepochybně zločineckého) gangu. Tím žalovaný porušil povinnost dbát presumpce neviny, a to bez ohledu, zda předmětná kritika má reálný základ či nikoli. Lze tak dospět k závěru, že rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadené části, pokud jím byly potvrzeny výroky I. a II. rozsudku soudu prvního stupně, není v souladu se shora vyloženou judikatorní praxí dovolacího soudu. Je tedy v tomto směru dovolání žalobce přípustné a rovněž důvodné.

Z vyložených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobce proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen výrok IV. rozsudku soudu prvního stupně podle § 243c odst. 1 o.s.ř. odmítl a pokud jím byly potvrzeny výroky I., II. a související výroky V. a VI. rozsudku soudu prvního stupně, ve smyslu § 243e odst. 1 o.s.ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil i jej v odpovídajících výrocích a věc v tomto rozsahu vrátil posledně jmenovanému soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o.s.ř.). K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.).

V dalším řízení je odvolací soud (soud prvního stupně) vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, o.s.ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. října 2017

JUDr. Pavel Pavlík

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru