Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 1600/2016Usnesení NS ze dne 30.05.2017

HeslaOdpovědnost státu za škodu
Exekuce
Dobré mravy
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.1600.2016.1
Dotčené předpisy

§ 5 předpisu č. 82/1998 Sb.

§ 3 odst. 1 předpisu č. 40/1964 Sb.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 1600/2016

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce Mgr. J. N., soudního exekutora se sídlem v Praze 6, Libocká 57, zastoupeného JUDr. Ladislavem Břeským, advokátem se sídlem v Praze 2, Botičská 4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, za kterou jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o náhradu škody ve výši 245 345 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 31 C 540/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2015, č. j. 16 Co 417/2015-69, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně ze dne 26. 8. 2015, č. j. 31 C 540/2014-52, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky ve výši 245 345 Kč s příslušenstvím, jíž se žalobce domáhal z titulu náhrady škody. Ta měla být způsobena nesprávným úředním postupem notáře, jenž sepsal nevykonatelný notářský zápis.

Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. Okresní soud v Kladně usnesením ze dne 22. 10. 2010, č. j. 8 EXE 27/2010-16, nařídil ve věci oprávněné právnické osoby Holenda, s. r. o. (dále jen „oprávněná“), proti povinným CONTI STEEL, s. r. o., a Z. K. exekuci dle vykonatelného notářského zápisu JUDr. Jiřího Kotrlíka. Povinní v rámci řízení podali návrh na zastavení a odklad exekuce, jenž byl usnesením okresního soudu ze dne 2. 8. 2011 zamítnut. K odvolání povinných Krajský soud v Praze usnesením ze dne 11. 1. 2012, č. j. 20 Co 432/2011-116, změnil usnesení okresního soudu tak, že se exekuce zastavuje a zrušují se doposud vydaná rozhodnutí o nákladech exekuce, a rozhodl o povinnosti oprávněné zaplatit soudnímu exekutorovi (žalobci v tomto řízení) náklady exekuce ve výši 245 345 Kč. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 3. 2. 2012. Dne 31. 1. 2012 oprávněná a žalobce (v postavení soudního exekutora) uzavřeli smlouvu o postoupení pohledávek, jíž oprávněná postoupila žalobci dvě pohledávky. Jednak pohledávku vůči povinné CONTI STEEL, s. r. o., ve výši 518 582,75 Kč (dále jen „první pohledávka“), jednak pohledávku „za notářem“ ve výši 245 345 Kč, vzniklou dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), kdy škoda měla vzniknout sepsáním vadného, tj. nevykonatelného notářského zápisu (dále jen „druhá pohledávka“). Druhá pohledávka je předmětem tohoto řízení. Pohledávky byly žalobci postoupeny za úplatu ve výši 245 345 Kč. Oprávněná a žalobce dne 18. 7. 2012 uzavřeli dohodu o započtení pohledávek, jíž započetli proti pohledávce oprávněné spočívající v úplatě za postoupení pohledávek pohledávku žalobce v téže výši vzniklou z titulu náhrady nákladů exekuce dle výše uvedeného usnesení Krajského soudu v Praze. První pohledávku žalobce jednostranně započetl proti pohledávce povinné společnosti CONTI STEEL, s. r. o., ve výši 550 000 Kč, vzniklé z titulu navrácení již vymoženého plnění k úhradě nákladů exekuce na základě příkazu, jenž byl výše uvedeným usnesením Krajského soudu v Praze zrušen. Žalobce byl za výše uvedené jednání kárně stíhán. Kárný senát Nejvyššího správního soudu v rozhodnutí ze dne 4. 3. 2014, č. j. 15 Kse 5/2013-45, jej shledal vinným, že coby soudní exekutor v předmětném exekučním řízení svým jednáním závažně porušil právní a stavovský předpis, konkrétně § 2 exekučního řádu a čl. 3 a čl. 5 Pravidel profesionální etiky a pravidel soutěže soudních exekutorů, čímž spáchal kárné provinění podle § 116 odst. 2 písm. a) zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále jen „ex. ř.“), za což mu byla uložena pokuta ve výši 250 000 Kč. V první právní větě tohoto rozhodnutí Nejvyšší správní soud uvedl: „Nechá-li si soudní exekutor postoupit pohledávku, nelze takové jednání podřadit pod zákonem vymezený pojem podnikání; podnikáním ani jinou výdělečnou činností, která je soudnímu exekutorovi ve smyslu § 3 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti, zapovězena, není jednorázové postoupení pohledávky, nejedná se o soustavnou činnost, směřující k dosažení zisku, byť jejím výsledkem samozřejmě může i zisk být; o takovou činnost by se však nepochybně jednalo, pokud by soudní exekutor např. skupoval pohledávky ve velkém za účelem obchodování s nimi. Transakce tohoto typu s účastníkem exekučního řízení jsou však způsobilé narušit nezávislý výkon exekuční činnosti a důvěryhodnost a vážnost exekutorského stavu.“

Po právní stránce se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že nesprávný úřední postup je ve věci dán, jelikož notář pochybil, když sepsal nevykonatelný notářský zápis. Dále uvedl, že soudní exekutor dle § 1 odst. 2, § 28 věty druhé a § 52 odst. 2 ex. ř., při provádění exekuce nemá postavení soukromoprávního subjektu, nýbrž vykonává pravomoc svěřenou mu předpisy veřejného práva. Je na něj delegována část státní moci, jejímž nositelem je při soudním výkonu rozhodnutí soud, tedy pravomoc nuceně vykonávat exekuční tituly. Úkony exekutora při provádění exekuce se považují za úkony soudu a při výkonu exekuční činnosti má exekutor postavení veřejného činitele (§ 4 ex. ř.). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobě není možné vyhovět, neboť shledal postup soudního exekutora (žalobce) rozporným s dobrými mravy ve smyslu § 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Pro tento závěr odvolací soud považoval za podstatné, že si soudní exekutor nechal postoupit pohledávku na náhradu škody vůči státu ještě před zánikem pověření k vedení exekuce, tedy v době, kdy vystupoval jako orgán státu. Smlouva o postoupení pohledávek byla uzavřena dne 31. 1. 2012 a exekuce byla zastavena dne 3. 2. 2012. K námitce, že byl žalobce již za toto své jednání potrestán kárnou komisí a neměl by být trestán znovu, odvolací soud uvedl, že skutečnost, že za svůj postup byl žalobce potrestán kárnou komisí, nemá vliv na posouzení, zda chování soudního exekutora a podaná žaloba je či není v rozporu s dobrými mravy v občanskoprávní rovině.

Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Jde o otázku, zda pohledávka (a to pohledávka jiná, než pohledávka vymáhaná v rámci exekuce), která byla na soudního exekutora postoupena od oprávněné ještě před zánikem pověření k vedení exekuce, požívá soudní ochrany či nikoliv a zda je její vymáhání v rozporu s dobrými mravy. Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci. Dovolatel namítá, že výše uvedeným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu byl sice uznán vinným, neboť porušil právní a stavovský předpis tím, že si na sebe ještě před zánikem pověření k vedení exekuce nechal postoupit první pohledávku. V tomto řízení se však žalobce domáhá zaplacení druhé pohledávky. Tato pohledávka není a nikdy nebyla předmětem exekučního vymáhání v rámci exekutorské činnosti žalobce, ani s žádným exekučním řízením vedeným žalobcem nijak nesouvisí. Postoupením druhé pohledávky, která byla na žalobce postoupena stejnou smlouvou jako první pohledávka, se Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí nezabýval a na tomto postoupení nic závadného neshledal, přičemž údajný rozpor jednání žalobce s dobrými mravy soudy obou stupňů nachází pouze v tomto rozhodnutí, jež se však z hlediska svého merita zabývá úplně jinou pohledávkou. Dále dovolatel namítá, že odvolací soud se v napadeném rozhodnutí nevypořádal s dalšími argumenty žalobce směřujícími proti závěrům, na nichž soud prvního stupně postavil své rozhodnutí, a to jednak ohledně vzniku škody a jednak ohledně aktivní legitimace žalobce. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.

Za „dobré mravy“ ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák., je třeba podle ustálené judikatury (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný pod č. 62/1997 časopisu Soudní judikatura, a dále např. ze dne 18. 2. 2003, sp. zn. 26 Cdo 2173/2002, ze dne 20. 7. 2011, sp. zn. 26 Cdo 4035/2010, a ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1193/2015) pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. V řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozhodnutí ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 29 Cdo 228/2000, ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. 33 Odo 1244/2004) Nejvyšší soud vyložil, že východiskem úvah, zda je výkon práva v rozporu s dobrými mravy, je okolnost, že ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro použití korektivu „dobré mravy“ zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu s přihlédnutím k okolnostem toho kterého případu. Soudní praxe (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněného pod č. 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) se však ustálila v názoru, že zejména v dovolacím řízení lze úvahu (odvolacího) soudu o tom, zda v konkrétním případě jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, zpochybnit jen tehdy, je-li tato úvaha z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená (obdobně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. 26 Cdo 791/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4232/2013).

Nejvyšší správní soud ve výše citovaném rozhodnutí se nezabýval pouze postoupením první pohledávky, jak namítá dovolatel, nýbrž se zabýval samotným právním jednáním dovolatele spočívajícím v uzavření smlouvy o postoupení pohledávek s oprávněnou, jež měla vést k úhradě nákladů soudního řízení, která byla dovolateli jako soudnímu exekutorovi přiznána, přičemž povinnost k jejich náhradě byla soudním rozhodnutím uložena právě oprávněné. Nejvyšší správní soud uvedl, že v obecné rovině nelze „nic namítat ani proti tomu, pokud kárně obviněný zvolil po dohodě s oprávněným jiný způsob splnění tohoto závazku oprávněného, tj. postoupení pohledávky. Jiná věc však již je, že samotnou smlouvu o postoupení pohledávky od oprávněného uzavřel kárně obviněný dne 31. 1. 2012 jakožto soudní exekutor (viz smlouva: postupník: Mgr. J. N., soudní exekutor IČ 70623686, Exekutorský úřad Praha-východ, se sídlem Libocká 73/57, Praha 6) a učinil tak ještě v průběhu exekučního řízení, nepochybně v přímé souvislosti s ním. Kárný senát má za to, že transakce tohoto typu s účastníkem exekučního řízení jsou způsobilé narušit nezávislý výkon exekuční činnosti a důvěryhodnost a vážnost exekutorského stavu. Kárný soud již několikráte konstatoval, že při výkonu své činnosti musí soudní exekutor dbát zachování své nezávislosti a nestrannosti a předcházet pochybnostem veřejnosti o dodržování tohoto principu. V rámci výkonu exekuční činnosti by se měl soudní exekutor řídit nejenom svými subjektivními pocity, ale měl by přihlížet i k objektivním okolnostem každého případu, přitom musí vážit, zda jeho jednání nejen v účastnících řízení, ale i z vnějšího pohledu, nemůže narušit nezávislý výkon exekuční činnosti a důvěryhodnost a vážnost exekutorského stavu.“

Rovněž v tomto řízení shledal odvolací soud rozpor s dobrými mravy v tom, že dovolatel uzavřel smlouvu o postoupení pohledávek s oprávněnou v době, kdy vystupoval jako orgán státu. Rozlišení obou postoupených pohledávek, jak dovolatel v dovolání činí, není z pohledu daného jednání podstatné a není ani dobře možné, když obě pohledávky byly na dovolatele postoupeny jedinou smlouvou, a to za jedinou úplatu. Krom toho je rovněž zavádějící tvrzení dovolatele, že druhá pohledávka nijak nesouvisí s žádným exekučním řízením vedeným dovolatelem. Jde o pohledávku na náhradu škody dle OdpŠk, přičemž tato tvrzená škoda má spočívat v nákladech exekuce, jejichž úhrada byla oprávněné vůči dovolateli uložena. Dovolatelem popíraná souvislost s jím vedeným exekučním řízením je tudíž zřejmá.

Vzhledem k výše uvedenému dovolací soud úvahu odvolacího soudu o tom, že ze strany žalobce jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, z pohledu zjištěných skutečností jako zjevně nepřiměřenou neshledal, a tudíž dovolatelem vymezená otázka přípustnost dovolání nezakládá. Dlužno doplnit, že rozhodnutí odvolacího soudu není rozporné s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3731/2011, neboť tam vyjádřené úvahy se vztahují k jiné povaze nároku, totiž nároku na náhradu nemajetkové újmy vzniklé nezákonně vedeným trestním řízením.

Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se dovolatelem namítanými vadami řízení (srov. § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 5. 2017

JUDr. František Ištvánek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru