Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 160/2015Usnesení NS ze dne 27.05.2015

HeslaDovolací důvody
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.160.2015.1
Dotčené předpisy

§ 243c odst. 1 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 160/2015

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Vrchou v právní věci žalobce F. B., zastoupeného JUDr. Radko Reschem, advokátem se sídlem v Praze 4, Podolská 496/124, proti žalovanému Ing. P. V., zastoupenému Mgr. Davidem Fiedlerem, advokátem se sídlem v Ostravě-Moravské Ostravě, Velká 2984/23, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 52 C 232/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. července 2014, č. j. 16 Co 567/2012-338, takto:

I. Dovolání žalovaného se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Radko Resche, advokáta se sídlem v Praze 4, Podolská 496/124.

Stručné odůvodnění

(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Dovolání žalovaného (dále též „dovolatel“) proti v záhlaví uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně (dále již „odvolací soud“) trpí vadami, které nebyly ve lhůtě vymezené v § 241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny a nelze pro ně v dovolacím řízení pokračovat.

Dovolání neobsahuje obligatorní náležitost, a sice vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.). Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hlediska považuje za splněné.

Jak se podává z obsahu podaného dovolání, dovolatel prostřednictvím svého advokáta nevymezil žádné ze čtyř kritérií přípustnosti dovolání taxativně vymezených v § 237 o. s. ř.; neuvedl okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Jak vyplývá z obsahu podaného dovolání, dovolatel jednak spatřuje přípustnost dovolání „ve skutečnosti, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci, kdy se odvolací soud s argumenty žalovaného nevypořádal zcela formálně, neprovedl fakticky žádné právní ani skutkové hodnocení, když se omezil pouze na konstatování, že ‚závěry jak skutkové, tak i právní odvolací soud sdílí; na ně, tak jak jsou prezentovány v odůvodnění napadeného rozsudku, ve zbytku odkazuje, aniž by měl za potřebné v podstatě jen jinými slovy uvádět totéž.‘“ Takto formulovaná dovolací argumentace ovšem nepředstavuje právně relevantní vymezení (jedné ze čtyř shora vyložených variant) přípustnosti dovolání, přičemž úkolem Nejvyššího soudu nepochybně není, aby sám dovozoval, co z takto dovolatelem obecně zformulované argumentace je podřaditelné pod případné procesní pochybení odvolacího soudu ve smyslu ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Dovolatel dále spatřuje přípustnost dovolání v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu „závisí na zodpovězení otázky, zda skutečně leželo na žalovaném důkazní břemeno k prokázání pravosti listin – výdajových dokladů, které nepochybně prokazují uhrazení kupní ceny za předmětné nemovitosti, a to za situace, kdy žalobce netvrdil žádné konkrétní okolnosti, ohledně kterých by mohlo být provedeno jakékoliv znalecké zkoumání. Žalovaný má tedy za to, že zde nemohou být použity právní závěry rozsudku Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 22 Cdo 2722/99, kterým argumentoval soud prvního stupně, kdy popírá-li účastník pravost soukromé listiny, leží důkazní břemeno ohledně pravosti na tom účastníkovi, která ze skutečností v listině uvedených vyvozuje pro sebe příznivé právní následky.“ Ani tato dovolací argumentace nepředstavuje právně relevantní vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, neboť předpoklad přípustnosti dovolání nelze budovat na nesprávně vyřešené (příslušné) právní otázce soudem prvního stupně, nýbrž (až) soudem odvolacím.

Závěrem lze tedy zrekapitulovat: dovolací soud nemůže revidovat skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel při právním posouzení věci, ani nemůže při pouhém nesouhlasu dovolatele s rozhodnutím odvolacího soudu přezkoumávat napadené rozhodnutí v meritu věci, jestliže z dovolání není zřejmé, v čem konkrétně dovolatel spatřuje přípustnost dovolání, tedy na vyřešení které právní otázky z hmotného nebo procesního práva závisí napadené rozhodnutí, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přitom okolnost, že dovolatel s právním posouzením věci odvolacím soudem nesouhlasí a s ohledem na skutkové poměry daného případu polemizuje (bez relevantního vymezení předpokladu přípustnosti dovolání) s právně kvalifikačním názorem odvolacího soudu, pochopitelně přípustnost takového dovolání nezakládá.

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Lze rovněž připomenout např. aktuální usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz, a rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách http://nalus.usoud.cz), v němž dovolací soud vyložil, že: „úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, ‚naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.‘“

Ústavní soud k otázce vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, ve svém usnesení ze dne 26. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, uvedl, že: „novelizace občanského soudního řádu (zákon č. 404/2012 Sb., kterým zavedl nově povinnost pro dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění přípustnosti dovolání) řešila přetížení Nejvyššího soudu neúměrným množstvím podaných dovolání v občanskoprávních a obchodních věcech, které Nejvyšší soud nestíhal v přiměřené lhůtě vyřizovat. Novela chtěla reagovat i na to, že ‚velmi často se objevují případy, kdy kvalita dovolání, v nichž advokáti zaměňují ustanovení občanského soudního řád o přípustnosti dovolání s dovolacími důvody...‘ (viz důvodová zpráva k zákonu č. 404/2012 Sb.). Z toho plyne, že záměrem novely (v podobě vytvoření příslušné nové náležitosti dovolání) byla regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potencionálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá. To v konečném důsledku může snížit finanční náklady potencionálních dovolatelů za dovolací řízení. Konečně smyslem zakotvení této nové obligatorní náležitosti může být i urychlení dovolacího řízení, protože důsledně vzato je Nejvyšší soud advokátem dovolatele interpretována jeho vlastní judikatura, což může Nejvyššímu soudu práci ulehčit (byť tím nebude vázán).“

Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalovaného odmítl (§ 243c odst. 1, věta první, o. s. ř.).

I když výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí obsahovat odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.), dovolací soud v tomto směru pouze ve stručnosti poznamenává, že při rozhodování o těchto nákladech řízení nemohl vycházet z ověřitelného údaje o ceně nemovitého majetku, a proto o těchto nákladech řízení rozhodl podle § 9 odst. 4 písm. b), § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 3141/2011) a § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 27. května 2015

JUDr. Pavel Vrcha

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru