Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 1588/2002Usnesení NS ze dne 11.09.2002

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2002:30.CDO.1588.2002.1
Dotčené předpisy

§ 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 1588/2002

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci navrhovatele L. T., zastoupeného advokátem, proti České správě sociálního zabezpečení, Praha 5, Křížová 25 (dále jen ČSSZ), o plný invalidní důchod, vedené u Krajského soudu v Ústí n. Labem pod sp.zn. 14 Ca 229/99, o dovolání navrhovatele proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. října 2001, č.j. 1 Cao 129/2001-62, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Vrchní soud v Praze rozsudkem v záhlaví označeným k odvolání navrhovatele rozsudek Krajského soudu v Ústí n. Labem ze dne 5. dubna 2001, č.j. 14 Ca 229/99-42, jímž bylo k opravnému prostředku navrhovatele potvrzeno rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 18.3.1999, č. 560 229 602, kterým byla zamítnuta navrhovatelova žádost o plný invalidní důchod pro nesplnění podmínek ustanovení § 38 zákona č. 155/1995 Sb. s odůvodněním, že podle posudku lékaře Okresní správy sociálního zabezpečení v Č. L. ze dne 9.11.1998 není plně invalidní, neboť z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla jeho schopnost soustavné výdělečné činnosti o 30%, zatímco podle § 39 zákona č. 155/1995 Sb. je pojištěnec plně invalidní, jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla jeho schopnost soustavné výdělečné činnosti nejméně o 66%, a účastníkům nepřiznána náhrada nákladů řízení, potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně zjistil skutkový stav v dostatečném rozsahu, který ani v odvolacím řízení nedoznal změny, a vyvodil z něho i správné právní závěry, s nimiž se odvolací soud ztotožnil.

Soud prvního stupně především nepochybil, jestliže při svém rozhodování vycházel zejména z posudků posudkových komisí Ministerstva práce a sociálních věcí s pracovištěm v Ústí n. Labem ze dne 4.5.2000 a s pracovištěm v Praze 5 ze dne 13.2.2001, protože tyto komise jsou v přezkumném soudním řízení povolány ze zákona (§ 4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb.) k celkovému posouzení navrhovatelova zdravotního stavu a dochované pracovní schopnosti. Posudky těchto komisí pak soud hodnotí podle zásad upravených v § 132 o.s.ř. V projednávané věci soud prvního stupně takto postupoval a ani odvolací soud nemá důvod pochybovat o správnosti posudků uvedených posudkových komisí, neboť v nich bylo přesvědčivě odůvodněno, proč k datu vydání přezkoumávaného rozhodnutí, tj. ke dni 18.3.1999, nebyl navrhovatel plně ani částečně invalidní. Obě posudkové komise podaly své posudky v řádném složení, za účasti odborných lékařů neurologů podle povahy navrhovatelova zdravotního postižení. Při jednání posudkové komise s pracovištěm v P. dne 13.2.2001 byl navrhovatel vyslechnut ke svým subjektivním zdravotním obtížím a přítomným neurologem byl vyšetřen. V posudcích obě posudkové komise pečlivě vyhodnotily celkový vývoj navrhovatelova zdravotního stavu a jeho schopnosti soustavné výdělečné činnosti na základě obsáhlé a úplné zdravotní dokumentace, včetně nálezů z opakovaných EMG vyšetření, neurologického nálezu MUDr. K. i nálezu Ústavu chirurgie ruky a plastické chirurgie ve V. n. J. a posudková komise v P. se také vyjádřila k navrhovatelem předloženému znaleckému posudku prof. MUDr. H., CSc. Obě posudkové komise shodně stanovily jako rozhodující příčinu navrhovatelova dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu postižení uvedené v kapitole XV, oddílu G, položce 24, písm. b/ přílohy č. 2 vyhlášky č. 284/1995 Sb., představující pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti 30%. Tuto stanovenou míru poklesu posudkové komise ve svých posudcích odůvodnily s tím, že v ní byly zohledněny i ostatní navrhovatelovy zdravotní obtíže, jakož i dlouhodobě vykonávaná fyzicky náročná práce horníka. Pro další zvýšení procentní míry poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti podle § 6 odst. 4 cit. vyhlášky neshledaly posudkový důvod.

Posudky označených posudkových komisí hodnotil i odvolací soud jako objektivní, úplné a přesvědčivé, a proto doplnění dokazování vyžádáním posudku jiného orgánu (ústavu) požadované navrhovatelem v odvolání považoval za nadbytečné. K navrhovatelem předloženému znaleckému posudku Lékařské fakulty UP v O. ze dne 2.7.2001 odvolací soud uvedl, že posudek byl podán pro účely soudního řízení o náhradu škody v souvislosti s nemocí z povolání, v němž jsou pro posouzení zdravotního postižení a pracovního omezení zvažována jiná hlediska než v řízení ve věcech důchodového pojištění.

Jestliže tedy podle přesvědčivě odůvodněných posudkových závěrů obou posudkových komisí nešlo u navrhovatele k datu vydání přezkoumávaného rozhodnutí o pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu nejméně o 33%, nešlo o schopnost vykonávat pro zdravotní postižení soustavnou výdělečnou činnost jen za zcela mimořádných podmínek (nešlo o postižení uvedená v příloze č. 3 vyhlášky č. 284/1995 Sb.) a dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav také navrhovateli značně neztěžoval obecné životní podmínky (nešlo o postižení uvedená v příloze č. 4 cit. vyhlášky), pak je zřejmé, že navrhovatel nesplňoval podmínky plné invalidity podle § 39 ods.t 1 zákona č. 155/1995 Sb. ani částečné invalidity podle § 44 odst. 1, 2 téhož zákona.

V podaném dovolání, jež opírá o názor, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), navrhovatel odvolacímu soudu vytýká, že ačkoli mu předložil znalecký posudek prof. MUDr. F. H., DrSc., podle něhož navrhovatel trpí bineurálním postižením obou horních končetin se ztrátou schopnosti soustavné výdělečné činnosti v rozmezí 30 až 60%, neprovedl žádný další důkaz k odstranění rozporu mezi závěry tohoto posudku a posudků posudkových komisí, jež mohly být ovlivněny tím, že se jedná o posudky organizační složky, mající vztah k odpůrkyni, přestože navrhoval vypracování znaleckého posudku příslušným ústavem. Navrhuje, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Dovolací soud shledal, že včasné dovolání navrhovatele proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu vykazuje formální i obsahové náležitosti ve smyslu ust. § 241a odst. 1 o. s. ř. včetně povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 o.s.ř.). Zabýval se proto posouzením přípustnosti dovolání (§ 236 o.s.ř.).

Dovolací soud směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který byl prvním rozsudkem ve věci. Z hlediska přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 o. s. ř. přichází v úvahu písm. c) o. s. ř., podle něhož dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle odst. 3 cit. ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Dovolací soud sám posoudí, zda napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, či nikoli. V případě kladného závěru o této otázce, aniž by vydával rozhodnutí, že dovolání je přípustné, přezkoumá rozsudek odvolacího soudu na základě podaného dovolání a v rozsahu jím vymezeného důvodu (§ 242 odst. 1, § 241a odst. 2 o. s. ř.), jímž se zřetelem k oprávněnosti dovolání ve smyslu ust. § 237 o. s. ř. může být nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ust. § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., případně důvod upravený v ust. § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a o dovolání rozhodne.

Výhrady formulované dovolatelem s odkazem na § 241a odst. 2 o. s. ř. mohou být uvažovány z pohledu dovolacích důvodů pouze za předpokladu, že dovolání je přípustné; samy o sobě však přípustnost dovolání nezakládají. To platí i ve vztahu k důvodu uvedenému v § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., založeném na vadě řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

K tomu nutno ovšem uvést, že vady, k nimž za řízení došlo, jsou způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy (nejde-li o zmatečnosti uvedené v § 229 o. s. ř.), jestliže mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Vadou řízení je především skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z neúplně nebo nesprávně zjištěného skutkového stavu věci; to však není dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. v případě, že odvolací soud dospěl ke skutkovým závěrům, na kterých založil své rozhodnutí, jak je tomu i v souzené věci. I v případě nesprávnosti těchto skutkových zjištění se totiž nejedná o vadu řízení a nápravy se lze domáhat jen dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Mezi vady řízení proto nepatří ani nesprávné hodnocení důkazů. Pochybení v tomto směru se totiž v rozhodnutí odvolacího soudu může projevit jen ve správnosti skutkových zjištění a lze je tedy úspěšně napadat jen dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Z těchto důvodů lze však dovolání podat jen tehdy, je-li přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., příp. podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a o.s.ř.). Nelze je tedy úspěšně podat, je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že dovolání je přípustné proto, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Proto z hlediska § 237 odst. 1 písm. c) odst. 3 o. s. ř. není právně rozhodný odkaz dovolatele na jím tvrzenou neúplnost při provádění dokazování skutečností, významných z hlediska hmotněprávní normy, ani jejich hodnocení soudy.

Z toho, co již bylo vyloženo, plyne, že přípustnost dovolání může být dána jen tehdy, jestliže napadený rozsudek odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). O takové rozhodnutí by přitom šlo zejména tehdy, jestliže odvolací soud řešil právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena vůbec nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, přičemž v rozhodnutí řešená právní otázka má zásadní právní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci, tj. v tomto jednotlivém případě, nýbrž z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (tj. pro jejich judikaturu), nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

O takový případ se v souzené věci nejedná. Odvolací soud tu neřešil otázku zásadního právního významu ve vyloženém smyslu. Předpoklady pro závěr o přípustnosti dovolání v posuzované věci ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolací soud neshledal, proto dovolání navrhovatele jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 151 odst. 1, 2, § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolatel s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a ČSSZ v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11. září 2002

JUDr. Karel Podolka,v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru