Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 1577/2020Usnesení NS ze dne 31.08.2020

HeslaOdpovědnost státu za škodu [ Odpovědnost státu za újmu ]
Dovolání (vady)
Přípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.1577.2020.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

§ 241a o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 1577/2020-311

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Michaela Nipperta v právní věci žalobce F. H., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Janem Hájkem, advokátem, se sídlem v Ústí nad Labem, Masarykova 1120/43, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 1 522 943 387 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 20/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2019, č. j. 58 Co 252/2019-275, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Žalobce (dále též „dovolatel“) se domáhal uhrazení částky v původní výši 1 535 180 254 Kč jakožto náhrady škody za nezákonné rozhodnutí. Dne 10. 3. 2000 byl žalobce zadržen, bylo mu sděleno obvinění pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 trestního zákona spáchaného ve spolupachatelství a následně bylo rozhodnuto o jeho vzetí do vazby. Žalobce byl z vazby propuštěn 25. 4. 2001. Vrchní soud v Praze zprostil žalobce obžaloby rozsudkem ze dne 24. 11. 2010, č. j. 6 To 17/2010-12077.

Kompenzační řízení bylo posléze zastaveno co do souhrnné částky 12 236 867 Kč usneseními Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dnů 9. 11. 2015 a 25. 4. 2017 pro částečná zpětvzetí žaloby.

Žalobce se jednotlivě domáhal náhrady nákladů na obhajobu poskytnutou obhájci JUDr. Miroslavou Kohoutovou a JUDr. Václavem Teubnerem ve výši 350 404 Kč, náhrady za ztrátu ve výši 18 000 000 Kč, jež měla být způsobena znemožněním vykonávat povolání advokáta v době od 2. 2. 2005 do 31. 12. 2010, dále náhrady ušlého zisku ve výši 707 006 004 Kč za nerozmnožení majetkových hodnot v důsledku trestního stíhání a konečně také náhrady ušlého zisku ve výši 797 586 979 Kč, když výkonem vazby měla být žalobci znemožněna investice spočívající ve výstavbě nejméně 67 vilek na Kypru.

Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. 10. 2018, č. j. 23 C 20/2017-227, ve znění opravného usnesení ze dne 23. 8. 2019, č. j. 23 C 20/2017-266, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 1 075 Kč (výrok I), žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 1 522 942 312 Kč, zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).

Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II a III potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).

Pokud jde o nárok na náhradu nákladů obhajoby (jež byly žalovanou z části nahrazeny), bylo soudem prvního stupně přiznáno toliko 1 075 Kč. Ve zbývajícím rozsahu odvolací soud konstatoval (souhlasně se soudem prvního stupně), že některé z úkonů (tam vyjmenovaných), za něž žalobce požadoval náhradu nákladů obhajoby, nelze považovat za úkony právní služby ve smyslu vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), a za některé z provedených úkonů právní služby náleží žalobci odměna ve výši jedné poloviny stanovené sazby. Konstatoval také, že další tvrzené úkony právní služby žalobce neprokázal ani přes poučení o následcích nesplnění výzvy k jejich prokázání a že některé z provedených úkonů právní služby se potom nevztahovaly k trestnímu řízení žalobce.

Odvolací soud se dále ztotožnil v rozsahu nároku na náhradu ušlého zisku ve výši 18 000 000 Kč za znemožnění žalobci vykonávat povolání advokáta od 2. 2. 2005 do 31. 12. 2010 se závěrem soudu prvního stupně stran jeho nedůvodnosti. Konstatoval, že žalobce byl poučen o možnosti brojit opravným prostředkem proti rozhodnutí předsedy České advokátní komory (dále jen „ČAK“) JUDr. Vladimíra Jirouska ze dne 2. 2. 2005, č. 02-409/2005, kterým bylo vysloveno, že se žalobce nezapisuje do seznamu advokátů ČAK, této možnosti však nevyužil. Dle odvolacího soudu by bylo možno zvažovat odpovědnost za škodu z titulu nezákonného rozhodnutí, pokud by toto rozhodnutí předsedy ČAK bylo pro nezákonnost zrušeno. Uzavřel, že pokud žalobce argumentoval tím, že v důsledku zamítavého rozhodnutí ČAK nemohl vykonávat činnost advokáta, pak absentuje první předpoklad odpovědnosti za škodu, nezákonné rozhodnutí, a tak došlo k přetržení příčinné souvislosti mezi trestním stíháním žalobce a tvrzenou nemožností žalobce vykonávat advokátní činnost v rozhodném období. Ze samotného tvrzení žalobce se také podává, že ani poté, co byl žalobce zapsán v roce 2011 do seznamu advokátů, výkon advokacie nerealizoval a věnoval se jiné podnikatelské činnosti. Nelze tak usuzovat, že by tak s ohledem na pravidelný běh věcí činil, pokud by byl dnem 2. 2. 2005 do seznamu advokátů vedeného ČAK zapsán.

Ohledně nároku na náhradu ušlého zisku ve výši 707 006 004 Kč za nerozmnožení majetkových hodnot se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce neprokázal škodu, když neunesl břemeno tvrzení stran ušlého zisku. Žalobce tvrdil, že ušlý zisk v této výši odpovídá předpokládanému zhodnocení jeho majetku (popsaného v jím předloženém znaleckém posudku č. 615/40/12), kterým v rozhodné době disponoval. Přes poučení soudem, jehož se mu dostalo, ale netvrdil, jaký konkrétní majetek, ke kterému datu a v jaké konkrétní souvislosti chtěl použít za účelem jeho zhodnocení, netvrdil konkrétní obchodní transakci s určitým majetkem, která mu měla přinést zisk v určité výši, a kdy toliko v důsledku trestního stíhání nedošlo ke konkrétnímu zhodnocení přesně vymezeného majetku k určitému datu na základě specifikovaného obchodního případu, přičemž sám žalobce argumentoval tím, že se jedná o tzv. „ušlý zisk hypotetický“. K tzv. hypotetickému ušlému zisku dovolací soud zdůraznil, že ušlý zisk jako druh majetkové újmy (škody) spočívá v nedosažení toho, čeho by poškozený při neexistenci škodní události za normálních okolností, při pravidelném běhu věcí, dosáhl. Ušlý zisk tedy znamená ztrátu očekávaného přínosu. Při posuzování ušlého zisku nepostačuje pouhá pravděpodobnost zvýšení majetku poškozeného v budoucnosti, ale musí být postaveno najisto, že při pravidelném běhu věcí, pokud by nebylo protiprávního jednání škůdce, mohl poškozený důvodně očekávat zvětšení svého majetku. Konstatoval s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2385/2014, že pro výši ušlého zisku je určující, jakému majetkovému prospěchu, k němuž mělo reálně dojít, zabránilo jednání škůdce, jinak řečeno, o jaký reálně dosažitelný, nikoliv hypotetický, prospěch poškozený přišel. Uzavřel, že znalecký posudek nemůže nahradit nedostatečná skutková tvrzení, vychází toliko z modelových situací, z různých proměnných veličin a stanoví určitý hypotetický zisk, čemuž odpovídá i závěr posudku, v němž je uvedeno, že v období od března 2000 do listopadu 2010 mohl občan nadaný specifickými schopnostmi, znalostmi a dovednostmi v oblasti ekonomiky, bankovnictví a kapitálových trhů zhodnotit kapitál ve výši 399 mil. Kč v intervalu od 275 mil. Kč do 800 mil. Kč. Konečně ani odkaz žalobce na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2858/2015 dle odvolacího soudu na daný případ nedopadá s ohledem na odlišné skutkové okolnosti projednávané věci, neboť v odkazovaném rozhodnutí šlo o to, že se nezvětšil majetkový stav poškozené o hodnotu nemovitostí na základě uzavřené smlouvy o budoucí smlouvě kupní.

Konečně pokud jde o nárok na náhradu ušlého zisku ve výši 797 586 979 Kč za zmařenou investici – výstavbu vilek na Kypru na základě smlouvy o společném podnikání, ani ohledně tohoto nároku odvolací soud neshledal jeho důvodnost, neboť nebyly naplněny předpoklady odpovědnosti za škodu dle zákona č. 82/1998 Sb. Odvolací soud konstatoval s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 4313/2008, že je nutno vyjít z toho, že uzavření smlouvy není samo o sobě podmínkou pro závěr o ušlém zisku, nicméně ztracená obchodní (výdělečná) příležitost musí být prokázána v reálné podobě, neboť ušlý zisk nelze dovozovat jen ze zmaření zamýšleného výdělečného záměru. Uzavřel, že obchodní příležitost nebyla tvrzena v určité podobě.

Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadl žalobce, zastoupený advokátem, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017, (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř“, zčásti pro vady a zčásti jako nepřípustné odmítl.

Žalovaná se k dovolání vyjádřila podáním ze dne 29. 4. 2020 tak, že považuje dovolání za nepřípustné, neboť je zjevně bezdůvodné. Žalobce dle ní neuvedl judikaturu Nejvyššího soudu, od které by se měl odvolací soud odchylovat, a předkládá pouhé spekulace a subjektivní názory. Navrhla, aby dovolací soud dovolání jako zjevně bezdůvodné odmítl.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

Podle § 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3).

Dovolání není dle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné v rozsahu, jímž bylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto o nákladech řízení před oběma soudy.

Dovolatel v úvodu dovolání obecně (tj. jednotně pro celý rozsah dovolání) konstatoval, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Ve věci nároku na náhradu škody ve výši 350 404 Kč v podobě nákladů obhajoby, a také v rozsahu nároku na náhradu ušlého zisku ve výši 797 586 979 Kč za zmařenou investici výstavby vilek na Kypru, dovolatel neformuluje v rámci dalšího textu dovolání k jednotlivým nárokům žádné právní otázky, na jejichž řešení mělo ve smyslu § 237 o. s. ř. záviset rozhodnutí odvolacího soudu, ani nepředkládá judikaturu (rozhodovací praxi) Nejvyššího soudu, od které se měl odvolací soud při svých právních úvahách odchýlit. Dovolání je tak zatíženo vadami, pro které dovolací soud nemůže v rozsazích uvedených nároků pokračovat v dovolacím řízení.

Rovněž tak ve věci nároku na náhradu ušlého zisku ve výši 18 000 000 Kč za znemožnění výkonu advokacie dovolatel neoznačuje žádnou judikaturu dovolacího soudu, s níž by napadené rozhodnutí mělo být v rozporu. Krom toho ani neformuluje žádnou právní otázku, na jejímž vyřešení by mělo ve smyslu § 237 o. s. ř. napadené rozhodnutí odvolacího soudu záviset, když pouze rozporuje závěr odvolacího soudu o přetržení příčinné souvislosti (mezi trestním stíháním žalobce a ušlým ziskem) způsobeném nezrušeným rozhodnutím předsedy ČAK o nezapsání dovolatele do seznamu advokátů. Prostý nesouhlas se závěry odvolacího soudu však nemůže sám o sobě založit přípustnost dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku. Dovolání je tak i v rozsahu nároku na náhradu ušlého zisku za znemožnění výkonu advokacie vadné. Pro vysvětlení dovolateli (nad rámec řečeného) dovolací soud konstatuje, že nadto by právní otázka v případě příčinné souvislosti musela souviset nikoli se závěrem, zda existuje či neexistuje příčinná souvislost (což je zpravidla otázka skutková), nýbrž s tím, mezi jakými skutkovými okolnostmi byla odvolacím soudem příčinná souvislost zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit, aby byla právní otázkou odpovídající účelu dovolacího řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 873/2015; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz)..

Dovolací soud při svých závěrech o vadnosti dovolání odkazuje na již ustálenou judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu, ze které vyplývá, že k projednání dovolání je nezbytné, aby z něj bylo zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz).

Ústavní soud rovněž potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).

Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14 (srov. také stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16), kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“

Konečně ve věci nároku na náhradu ušlého zisku ve výši 707 006 004 Kč, který dovolateli měl ujít nerozmnožením jeho majetku, dovolací soud konstatuje, že v tomto rozsahu není dovolání přípustné. Je tomu tak proto, že se odvolací soud neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud uzavřel, že při posuzování ušlého zisku nepostačuje pouhá pravděpodobnost zvýšení majetku poškozeného v budoucnosti, ale musí být postaveno najisto, že při pravidelném běhu věcí, pokud by nebylo protiprávního jednání škůdce, mohl poškozený důvodně očekávat zvětšení svého majetku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3586/2006). Dovolací soud dále poukazuje na již odvolacím soudem uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2385/2014, ze kterého vyplývá, že pro výši ušlého zisku je určující, jakému majetkovému prospěchu, k němuž mělo reálně dojít, zabránilo jednání škůdce, jinak řečeno, o jaký reálně dosažitelný, nikoliv hypotetický, prospěch poškozený přišel. Nadto dovolací soud nepřehlédl, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že by žalobce přišel o zisk ze sjednaných určitých obchodních případů, nebo že nemohl vykonat určité činnosti v období, v němž byl následkem trestního řízení omezen, když jediným důkazem ušlého zisku měl být znalecký posudek „hypotetické“ povahy, přičemž uvedenou povahu znaleckého posudku žalobce sám uznal. Konečně není přiléhavá ani námitka dovolatele, že odvolací soud nesprávně aplikoval (odmítl) závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 25 Cdo 2858/2015, s ohledem na tam odlišné skutkové okolnosti věci. Přestože odvolací soud odmítl odkaz žalobce na komentované rozhodnutí, ve své podstatě se ale od něj neodchýlil, neboť i tamější skutkový stav, tj. existence určité právní skutečnosti (uzavřené smlouvy o smlouvě budoucí) činící budoucí zisk reálně dosažitelným, byl zohledněn souladně s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, která posuzuje ušlý zisk na základě určitých (existujících a prokázaných) právních skutečností a nikoli na základě hypotetických tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 23 Cdo 2416/2012). Případná polemika se skutkovým stavem, z něhož vychází napadené rozhodnutí, pak přípustnost dovolání založit nemůže (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243c odst. 3 ve spojení s § 224 odst. 1 a 2, § 142 odst. 1 a § 146 odst. 2 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, když žalovaná nebyla zastoupena advokátem, přičemž nedoložila výši svých hotových výdajů. Náhrada nákladů je tak představována toliko paušální náhradou hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. (viz čl. II bod 1. ve spojení s čl. VI zákona č. 139/2015 Sb.), jež činí 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. 8. 2020

Mgr. Vít Bičák

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru