Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 1576/2020Usnesení NS ze dne 26.11.2020

HeslaBagatelnost
Odpovědnost státu za újmu
Dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.1576.2020.1
Dotčené předpisy

§ 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

§ 237 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 1576/2020-186

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce Š. P., nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Martinem Pechem, advokátem se sídlem v Plzni, Edvarda Beneše 2439/70, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení částky 154 630 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 110/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2019, č. j. 35 Co 323/2019-150, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 24. 5. 2019, č. j. 23 C 110/2018-133, zastavil řízení v části, v níž se žalobce domáhal na žalované zaplacení částky 4 174,50 Kč s příslušenstvím (výrok I), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 3 146 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z této částky od 26. 7. 2018 do zaplacení (výrok II), zamítl žalobu v části, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 147 309,50 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 26. 1. 2018 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení z částky 3 146 Kč za období od 26. 1. 2018 do 25. 7. 2018 (výrok III), a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 1 200 Kč (výrok IV).

Napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

Žalobce se domáhal zaplacení celkové částky 154 630 Kč s příslušenstvím, a to jako náhrady škody ve výši 34 606 Kč s příslušenstvím odpovídající vynaloženým nákladům obhajoby v trestním řízení a dále 120 024 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež žalobci měla vzniknout v důsledku nezákonného trestního stíhání vedeného u Okresního soudu v Plzni – sever pod sp. zn. 2 Tm 1/2013.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v části, kterou bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby a v navazujícím výroku o náhradě nákladů řízení včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.

Podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v § 120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009). Tak je tomu i v posuzované věci, kdy odvolací soud rozhodoval o nároku žalobce na náhradu škody ve výši 31 460 Kč, který představoval výrokem III zamítnutou část nároku na náhradu škody v původní výši 34 606 Kč. Dovolání tak není do částky 31 460 Kč přípustné, neboť v této části dotčeného výroku nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50 000 Kč.

Otázka promlčení daného nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, respektive přihlédnutí k námitce promlčení učiněné dle žalobce v rozporu s dobrými mravy, nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud uzavřel, že ze skutkových zjištění, jež nepodléhají dovolacímu přezkumu (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.) nevyplývá, že by hlavním a přímým úmyslem žalované při uplatnění námitky promlčení bylo poškodit žalobce (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2996/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015, sp. zn. III. ÚS 1033/15, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2230/2012).

Odkaz dovolatele na nález Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 1532/16, je nepřiléhavý, neboť ten se týkal odpovědnosti státu za újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo odsouzením, nikoli za újmu způsobenou nepřiměřenou délkou trestního stíhání, které se domáhal žalobce.

V projednávané věci žalobce dovoláním napadl rovněž výrok II rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení. Takové dovolání je však podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně nepřípustné, proto jej také v tomto rozsahu Nejvyšší soud odmítl.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. 11. 2020

JUDr. Pavel Simon

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru