Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 1572/2010Usnesení NS ze dne 31.08.2010

HeslaOchrana osobnosti
Právo na informace
Svoboda projevu
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.1572.2010.1
Dotčené předpisy

§ 243b odst. 5 věta první o. s. ř.

§ 218 písm. c) o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 1572/2010

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Miloše Holečka a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobců a) P. S., a b) M. S., oba zastoupeni Mgr. Tomášem Výborčíkem, advokátem se sídlem Kladno, Huťská 1383, proti žalovanému VLTAVA -LABE – PRESS, a.s., se sídlem v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. 8/5, zastoupenému Mgr. Tomášem Hübnerem, advokátem se sídlem v Praze 2, Americká 17, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 11 C 20/2007, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. října 2009, č. j. 1 Co 176/2009-188, takto:

I. Dovolání žalobců se odmítá.

II. Každý ze žalobců je povinen nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 7.860,- Kč na účet Mgr.Tomáše Hübnera do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Stručné odůvodnění

(§ 243c odst. 2 o.s.ř.) :

Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 21. ledna 2009, č. j. 11 C 20/2007-144, ve výrocích I. a II. zamítl žalobu na zaplacení náhrady nemajetkové újmy ve výši 1.000.000,- Kč každému žalobci a ve výroku III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.

K odvolání žalobců Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 1. října 2009, č.j. 1 Co 176/2009-188, rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) jako věcně správný potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud posoudil věc podle § 13 občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) a ztotožnil se se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně vycházejícím z provedených důkazů, podle něhož byly v Kladenském deníku ve dnech 30. 9. 2006, 2. 3. 2007 a 12. 4. 2007 uveřejněny články obsahující kritiku chovu psů žalobci, v nichž se vyjadřovali sousedé žalobců, starosta obce a též žalobkyně, a v článku ze dne 2. 3. 2007 je zveřejněno i zjištění Inspektorátu krajské veterinární správy. Odvolací soud uvedl, že sdílí i právní závěr soudu prvního stupně o tom, že články obsahují oprávněnou kritiku chovu psů žalobci, že pro svou kritiku měla žalovaná dostatek pravdivých skutkových podkladů, a že její kritika nijak nevybočila z mezí nutných k dosažení sledovaného cíle informovat veřejnost, případně vyvolat zájem o nápravu. Neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobců spočívající pouze v jejich nepravdivém označení „obviněnými“ v článku ze dne 30. 9. 2006 žalovaná uvedla na pravou míru opravou a omluvou uveřejněnou dne 3. 10. 2006, což je z hlediska ustanovení § 13 odst.1 o.z. přiměřeným zadostiučiněním. Předpoklady pro přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 o.z. za uvedený zásah neshledal ani odvolací soud.

Rozsudek odvolacího soudu byl žalobcům doručen dne 27. 11. 2009 a téhož dne nabyl právní moci. Tento rozsudek obsahuje poučení, že proti němu není dovolání přípustné, ledaže dovolací soud - na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozsudku k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem - dospěje k závěru, že rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Dne 22. 1. 2010 žalobci předali k poštovní přepravě podání adresované Krajskému soudu v Českých Budějovicích, v němž uvedli, že se v této věci budou dovolávat k Nejvyššímu soudu. Toto podání nebylo sepsáno advokátem a neobsahovalo zákonné náležitosti dovolání. Současně požádali o ustanovení advokáta ex offo pro dovolací řízení a sdělili, že podle upozornění advokáta, který jim byl ustanoven pro řízení u soudu prvního stupně a u odvolacího soudu, v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. října 2009, č.j. 1 Co 176/2009-188, je nesprávné poučení o dovolání a podle § 240 odst. 3 o.s.ř. se lhůta k podání dovolání prodlužuje na čtyři měsíce. Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 2. 2010, č.j. 11 C 20/2007-216, které nabylo právní moci dne 2. 3. 2010, bylo žalobcům přiznáno osvobození od placení soudního poplatku z dovolání a pro dovolací řízení jim byl ustanoven advokát Mgr. Tomáš Výborčík. Dne 18. 3. 2010 právní zástupce dovolatelů podal na poště k doručení Krajskému soudu v Českých Budějovicích řádné dovolání obsahující všechny náležitosti. Po zhodnocení uvedených skutečností dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno řádně a včas podle ustanovení § 240, 241 a 241a odst. 1 o.s.ř.

Žalobci v dovolání uvedli, že jeho přípustnost odůvodňuje skutečnost, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]. Poukázali na to, že rozhodnutí řeší právní otázku střetu dvou ústavně zaručených práv, a to svobody projevu a práva na informace podle čl.17 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a práva na čest a dalších osobnostních práv zakotvených v čl. 10 Listiny, a tato právní otázka nebyla dosud vyřešena. Uplatnili dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a), b) o.s.ř., neboť řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a nadto napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalobci uvedli, že soud nesprávně posoudil dopad všech tří článků na jejich společenskou reputaci a nesprávně posoudil i újmu, která jim byla způsobena na jejich osobnostních právech. Navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 1.10.2009, č.j. 1 Co 176/2009-188, i rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21.1.2009, č.j. 11 C 20/2007-144, a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný ve svém vyjádření namítl, že dovolání bylo podáno opožděně a k tvrzené přípustnosti dovolání uvedl, že napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam. Navrhl, aby dovolání bylo buď odmítnuto pro opožděnost nebo nepřípustnost, anebo aby bylo zamítnuto, neboť rozhodnutí odvolacího soudu bylo správné.

Jak je výše uvedeno, dovolání bylo podáno včas podle § 240 o.s.ř. a proto je Nejvyšší soud neodmítl podle § 243b odst. 5 věty první ve spojení s § 218a o.s.ř.

Podle ustanovení § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, aniž by mu předcházel jiný a odvolacím soudem později zrušený rozsudek téhož soudu, jak je tomu v tomto případě, přichází v úvahu přípustnost dovolání pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O rozhodnutí odvolacího soudu, které má tento charakter, se jedná zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (srov. § 237 odst. 3 o.s.ř.).

Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozsudek odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních. Jiné otázky, zejména např. posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem je tak argumentace podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jejímž prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně vyložil.

Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívá, jinými slovy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak skutečně je.

Zásadní právní význam dovoláním napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud ČR neshledává. V projednávané věci bylo odvolacím soudem rozhodnuto v souladu s hmotným právem (§ 11 a násl. o.z.) i s ustálenou judikaturou týkající se především řešení vztahu ochrany práv podle čl. 10 a čl. 17 Listiny (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. října 2006, č.j. 30 Cdo 955/2006-98, a ze dne 28. února 2006, č.j. 30 Cdo 1109/2005-179) a není dán žádný důvod, pro který by mohl dovolací soud dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí. Odvolací soud takto neřešil žádnou otázku zásadního právního významu, která by měla judikatorní přesah, popřípadě právní otázku, která by byla odvolacím soudem posouzena v rozporu s hmotným právem.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání není proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku ve věci samé podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Nejvyšší soud České republiky je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), odmítl (§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c) o.s.ř.).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 3 o.s.ř. Žalovanému vznikly v tomto řízení, v němž se po něm každý žalobce domáhal zaplacení náhrady nemajetkové újmy ve výši 1.000.000,- Kč, náklady spojené s jeho zastoupením advokátem. Jde o paušální sazbu odměny za jeden úkon právní služby spočívající ve vyjádření k dovolání podle § 6 odst. 1 písm. a) vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ve výši 25.000,- Kč, sníženou podle § 14 odst. 1 a § 15 téže vyhlášky o 50% a podle § 18 odst. 1 téže vyhlášky o dalších 50% na 6.250,- Kč a náhradu hotových výdajů za jeden úkon právní služby podle § 11 odst. 1 písm. k) a § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ve výši 300,- Kč. K těmto nákladům je zapotřebí připočítat sazbu daně z přidané hodnoty představované 20% z částky 6.550,- Kč ve výši 1.310,- Kč podle § 14a odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, § 137 odst. 3 o.s.ř. a § 47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Každý žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 7.860,- Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci usnesení (§ 160 odst. 1 věta před středníkem a § 167 odst. 2 o.s.ř.) na účet jeho advokáta (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. srpna 2010

JUDr. Pavel Pavlík, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru