Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 1564/2020Usnesení NS ze dne 02.07.2020

HeslaOdpovědnost státu za škodu
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.1564.2020.1
Dotčené předpisy

§ 243c odst. 1 předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 1564/2020-113

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobců a) A. D., narozené XY, bytem XY a b) P. D., narozeného XY, bytem XY, zastoupených JUDr. Ing. Šárkou Krejčířovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Kroměříži, Tovačovského 2784/24, proti žalované České republice – Ministerstvu dopravy, se sídlem v Praze 1, nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, o náhradu škody a o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 73 C 225/2016, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 11. 2019, č. j. 44 Co 232/2018-93, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne 7. 2. 2018, č. j. 73 C 225/2016-57, rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni a) částku 68 727 Kč s příslušenstvím (výrok I rozsudku), dále o povinnosti žalované zaplatit žalobci b) částku 68 727 Kč s příslušenstvím (výrok II rozsudku). Žalované byla dále uložena povinnost zaplatit žalobcům společně a nerozdílně částku 129 766 Kč s příslušenstvím (výrok III rozsudku) a konečně žalovaná byla zavázána zaplatit žalobcům společně a nerozdílně na náhradu nákladů řízení částku 108 349,70 Kč (výrok IV rozsudku).

K odvolání žalované Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně v jeho výroku I, co do částky 52 477 Kč s příslušenstvím potvrdil, co do částky 16 250 Kč s příslušenstvím jej změnil tak, že žalobu v této části zamítl [výrok I bod a) a bod b) rozsudku odvolacího soudu]. Ve výroku II byl rozsudek soudu prvního stupně co do částky 52 477 Kč s příslušenstvím potvrzen [výrok II bod a) rozsudku odvolacího soudu], co do částky 16 250 Kč s příslušenstvím byl naopak změněn tak, že žaloba byla v této části zamítnuta [výrok II bod b) rozsudku odvolacího soudu]. Rozsudek soudu prvního stupně byl ve výroku III změněn tak, že žaloba byla ohledně částky 129 766 Kč s příslušenstvím zamítnuta (výrok III rozsudku odvolacího soudu). O náhradě nákladů řízení mezi účastníky bylo rozhodnuto odvolacím soudem tak, že žalovaná je povinna zaplatit každému z žalobců náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 24 710 Kč (výrok IV rozsudku odvolacího soudu) a žalobcům a) a b) byla uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 1 800 Kč (výrok V rozsudku odvolacího soudu).

Takto bylo rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobci domáhali zadostiučinění za nepřiměřenou délku správního řízení zahájeného jejich návrhem ze dne 21. 8. 2009, domáhajícím se vydání rozhodnutí, že se na pozemku žalobců, parcelní číslo XY, v katastrálním území XY nenachází veřejně přístupná účelová komunikace, a ukončeného (po opakovaném rozhodování odvolacího orgánu, Krajského soudu v Brně a Nejvyššího správního soudu) až rozhodnutím Úřadu městské části Brna, Brno-Komín ze dne 7. 1. 2016, č. j. 280.0.0./2358-69/09/11/13/16/DV. Žalobci dále v žalobě uplatnili nárok na náhradu skutečné škody ve výši 129 766 Kč představující část úroků zaplacených v rámci jimi sjednaného hypotečního úvěru, který (v důsledku nemožnosti stavět na výše označeném pozemku pro průtahy ve správním řízení) jim byl na jejich žádost poskytnut za účelem zajištění bydlení v jiném místě a jiným způsobem.

Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.

Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání směřující proti výroku I bod a) a výroku II bod a) napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (jímž byl k odvolání žalované částečně potvrzen žalobě vyhovující výrok I a II rozsudku soudu prvního stupně) není subjektivně přípustné.

Z obecného závěru, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení, nelze dovozovat, že by dovolání mohl podat každý účastník řízení. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska, nikoli podle hmotného práva, neboť pak by šlo o posouzení důvodnosti nároku ve věci samé. Při tomto posuzování také nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i ne příliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Oprávnění podat dovolání tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997 sp. zn. 2 Cdon 1363/96 a ze dne 1. 6. 2000, sp. zn. 31 Cdo 2675/99).

Podali-li tak žalobci dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu i v části, jímž byl pro ně příznivý prvostupňový rozsudek potvrzen, je zřejmé, že dovoláním výslovně napadené výroky I bod a) a II bod a) v právě uvedeném rozsahu vyzněly pro žalobce příznivě. Podané dovolání tak není subjektivně přípustné.

Dovolání ovšem není přípustné ani proti výrokům I bod b) a II bod b) rozsudku odvolacího soudu, jimiž byla žaloba každého ze žalobců, pokud se jí domáhali zadostiučinění za nemajetkovou újmu, v rozsahu částky 16 250 Kč s příslušenstvím zamítnuta.

Podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. dovolání není přípustné proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. V předmětné věci proto dovolání není přípustné, neboť dovoláním dotčeným výrokem nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50 000 Kč a nejde o žádnou z taxativně uvedených výjimek, kdy je výše plnění nerozhodná.

Za rozhodnou pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska finančního limitu je třeba považovat sice výši peněžitého plnění, jež bylo předmětem odvolacího řízení, avšak pouze v rozsahu, jenž může být rozhodnutím dovolacího soudu dotčen, tedy, o němž bylo rozhodnuto dovoláním napadeným výrokem. I podle důvodové zprávy k zákonu č. 296/2017 Sb., jež mimo jiné nově formuloval § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., si navrhovaná změna v prvé řadě pomocí rozšíření výjimek z jinak široce formulované přípustnosti dovolání klade za cíl odbřemenění dovolacího soudu. Ke změnám navrhovaným v písmenu c) odst. 1 důvodová zpráva uvádí, že „ve sporech o peněžitá plnění nepřevyšující 50 000 Kč je přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu vyloučena jen v případech, kdy o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč bylo rozhodnuto dovoláním napadeným výrokem. Jinak řečeno, tam, kde předmětem sporu je zaplacení částky nepřevyšující 50 000 Kč, nevylučuje ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) přípustnost dovolání proti těm rozhodnutím odvolacího soudu, která (ač vydána v rámci takového sporu) nejsou rozhodnutími o peněžitém plnění (např. šlo-li o mezitímní rozsudek). Navrhovaná změna má tuto možnost vyloučit.“ Z citované důvodové zprávy nutno dovodit, že znění § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. účinné od 30. 9. 2017 znamená zúžení možnosti podání dovolání v tzv. „bagatelních věcech“, nikoli její rozšíření (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 2384/2018; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz). Ústavní soud se k této rozhodovací praxi Nejvyššího soudu přihlásil v usnesení ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3705/18 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na www.nalus.usoud.cz), kde shledal ústavně konformním postup Nejvyššího soudu i v případě štěpení nároku, tj. kdy „podstatná není částka, o níž odvolací soud rozhodl, ale výše peněžitého plnění, do níž je podáno dovolání.“ Pakliže každý ze žalobců požaduje prostřednictvím podaného dovolání u tohoto skutkově samostatného nároku, aby mu (po zrušení rozsudku odvolacího soudu) byla v dalším řízení přiznána částka 16 250 Kč, jde o bagatelní nárok, který je z dovolacího přezkumu vyloučen.

Zbývající námitka mířící proti posouzení otázky nedostatku příčinné souvislosti mezi škodou v podobě úroku z úvěru poskytnutého peněžním ústavem žalobcům na pořízení jiného bydlení na straně jedné a soudy nižších stupňů konstatovanou nepřiměřenou délkou správního řízení na straně druhé nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud přihlédl k rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. 25 Cdo 3285/2015 (viz dále).

V projednávané věci dovolatelé odvolacímu soudu vytýkají nesprávné posouzení otázky příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním Úřadu Městské části Brno-Komín a vznikem škody na jejich majetku (zaplacené úroky z hypotečního úvěru souvisejícího s pořízením jiných nemovitých věcí určených k uspokojování potřeby bydlení). K tomu je třeba uvést, že judikatura dovolacího soudu je ustálena v závěru, že jestliže se v řízení o náhradu škody zjišťuje, zda protiprávní úkon škůdce, případně právem kvalifikovaná okolnost, a vzniklá škoda na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku, je otázka existence příčinné souvislosti otázkou skutkovou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, nebo rozsudek ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 915/2005) a nepodléhá tak dovolacímu přezkumu (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Právní posouzení příčinné souvislosti pak spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006).

O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem protiprávního úkonu škůdce, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku, tudíž je-li doloženo, že nebýt protiprávního úkonu, ke škodě by nedošlo (conditio sine qua non). Odpovědnost však nelze neomezeně činit závislou na kauzalitě, neboť by to mohlo vést k zákonu neodpovídajícímu a ve společenských poměrech neúnosnému ukládání povinnosti nahradit škodu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. 25 Cdo 3285/2015).

Příčinná souvislost jako jeden z nezbytných předpokladů odpovědnosti za škodu je dána tehdy, je-li škoda podle obvyklého (přirozeného) chodu věcí i obecné zkušenosti adekvátním následkem protiprávního úkonu či škodní události. Základním kritériem, ze kterého vychází teorie adekvátnosti, je objektivní předvídatelnost škodního následku (srov. žalobci odkazovaný nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05, uveřejněný pod č. 177/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. 32 Cdo 871/2018, a ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1222/2012, nebo v odborné literatuře Knappová, M., Švestka, J. a kol.: Občanské právo hmotné, svazek II, 3. vydání, Praha, ASPI, 2002, s. 459).

Je-li příčin, které z časového hlediska působí následně (jde o tzv. řetězec postupně nastupujících příčin a následků), více, musí být jejich vztah ke vzniku škody natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku (srov. opět rozsudek ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3585/2007). Právně relevantními příčinami tedy nemohou být kterékoli faktické příčiny, nýbrž je třeba vyčlenit (izolovat) jen ty příčiny, s nimiž právo spojuje vznik odpovědnosti (tzv. umělá izolace jevů), které jsou pro způsobení následku významné (tzv. gradace příčinné souvislosti) a které podle obvyklého chodu věcí i podle obecné zkušenosti mají zpravidla (typicky) za následek způsobení určité škody (tzv. adekvátní příčinná souvislost). Při úvaze o předvídatelnosti vzniku škody jde vždy o posouzení skutečností, jež jsou v době protiprávního jednání či škodní události do jisté míry potenciální (srov. již citovaný rozsudek sp. zn. 25 Cdo 3285/2015).

Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud se judikaturou formulovanými kritérii zabýval (byť poměrně stručně) a posoudil zjištěné skutečnosti z hlediska objektivní předvídatelnosti škodního následku. Svůj implicitní závěr, že z hlediska optimálního pozorovatele nelze dovodit příčinnou souvislost mezi pochybením Úřadu Městské části Brno-Komín a volním rozhodnutím samotných žalobců pořídit si za využití úvěru od peněžního ústavu jinou nemovitou věc a v ní uspokojovat potřebu bydlení, pak odvolací soud přiměřeně odůvodnil. Je zřejmé, že výlučnou příčinou pro poskytnutí úvěru žalobcům (a placení úroků z něj) bylo rozhodnutí žalobců nabýt úplatně vlastnické právo k jiné nemovité věci, a jejich tvrzení, že by v rozhodné době již na pozemcích, k nimiž se vztahovalo nepřiměřeně dlouhé správní řízení, vybudovali vlastní dům, není součástí skutkového zjištění odvolacího soudu. Žalobci tak částečně konstruují své odlišné právní posouzení ohledně nezbytnosti pořízení jiného pozemku na jiném skutkovém zjištění než odvolací soud, a jejich námitka proto přípustnost dovolání nemůže založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení, a tedy nezpůsobilý dovolací důvod (viz § 241a odst. 1 věta první o. s. ř.).

Lze proto shrnout, že úvahy o tom, zda by žalobci na správním řízení dotčených pozemcích v dohledné době (na základě předtím proběhnuvšího řízení o vydání rozhodnutí o povolení stavby, resp. dalšího řízení o vydání kolaudačního rozhodnutí či kolaudačního souhlasu) vybudovali rodinný dům, jsou natolik věcně i časově vzdáleny od vzniku tvrzené škody, že škodu již nelze pro absentující příčinnou souvislost považovat za adekvátní následek tohoto jednání (a to ať už jím byla nepřiměřená délka správního řízení, nebo nezákonná rozhodnutí správního orgánu v jeho průběhu vydaná). Nešlo přitom o případ, kdy by již existující kauzální nexus byl přetržen rozhodnutím žalobců pořídit si jinou nemovitou věc.

Vytýkají-li dovolatelé, že v otázce náhrady škody učinil odvolací soud oproti soudu prvního stupně jiná skutková zjištění, aniž by sám prováděl či opakoval dokazování, pak přehlížejí vlastní argumentaci obsaženou na jiném místě dovolání, pokud (správně) argumentují, že v daném případě byla otázka existence příčinné souvislosti otázkou výlučně právní, pro jejíž vyřešení nebylo třeba dokazování provádět ani opakovat (pokud by vskutku šlo o otázkou skutkovou, nebylo by dovolání žalobců z důvodů vyložených již výše přípustné).

K námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud odkazuje na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněného pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek: „Měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele“. Uvedené platí i v projednávané věci, v níž odvolací soud sice stručně, leč přezkoumatelně vyložil, proč oproti soudu prvního stupně neshledal oprávněný požadavek žalobců na náhradu škody. Ve vztahu k výtkám žalobců na adresu odůvodnění ostatních výroků o věci i o nákladech řízení, je nadbytečné se uvedenou námitkou zabývat, není-li proti nim dovolání objektivně, resp. subjektivně přípustné.

Dovolání žalobců napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné (již proto nebylo třeba řešit otázky v něm předestřené).

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 2. 7. 2020

JUDr. František Ištvánek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru