Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 1561/2020Usnesení NS ze dne 24.02.2021

HeslaOdpovědnost státu za újmu
Dovolání (vady)
Přípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.1561.2020.1
Dotčené předpisy

§ 243c odst. 1,2 předpisu č. 99/1963 Sb. ve znění od 01.01.2013 do 31.12.2013


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 1561/2020-179

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců Mgr. Michaela Nipperta a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce J. S., bytem XY, zastoupeného Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem se sídlem v Brně, Anenská 8, proti žalované České republice -Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 275 845 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 239 C 1/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 12. 2019, č. j. 44 Co 410/2015-158, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále také „OdpŠk“, domáhal po žalované odškodnění nemajetkové újmy ve výši 275 845 Kč s příslušenstvím, jež mu měla vzniknout nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřeně dlouhém řízení vedeném u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 14 C 862/99, ve kterém se domáhal odstranění stavby, a které trvalo od 25. 5. 1999 do 27. 8. 2013, tedy 14 let a 3 měsíce, přičemž žalovaná mu již na zadostiučinění zaplatila částku 166 155 Kč.

Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 5. 2015, č. j. 239 C 1/2014-93, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 275 845 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 27. 11. 2013 do zaplacení (výrok I), a rozhodl, že žádnému z účastníků se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).

K odvolání žalobce i žalované Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. 4. 2017, č. j. 44 Co 410/2015-130, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil (výrok I), ve výroku II rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení 1 638 Kč (výrok II.), a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 600 Kč (výrok III).

Na základě žalobcova dovolání Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29. 5. 2019, č. j. 30 Cdo 4008/2017-146, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, neboť odvolací soud nevyhověl požadavkům vyplývajícím z kritérií obsažených v § 31a odst. 3 písm. b) - e) OdpŠk, na přezkoumatelnost rozhodnutí, když v odůvodnění svého rozhodnutí srozumitelným a přezkoumatelným způsobem nevysvětlil, jak výši základní částky zadostiučinění ovlivnilo kritérium chování poškozeného v posuzovaném řízení.

Následně odvolací soud v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil (výrok I), ve výroku II rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení 1 638 Kč (výrok II.), a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 1 200 Kč (výrok III).

Se zřetelem ke dni zahájení řízení (12. 12. 2013) Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II zákona č. 404/2012 Sb.), dále jen „o. s. ř.“

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Náležitostmi dovolání podle § 237 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2013, se Nejvyšší soud zabýval v usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na http://www.nsoud.cz), přičemž ve svých dalších rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).

Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou … v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).

Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“

Posuzované dovolání v části neobsahuje náležitosti vyžadované § 241a odst. 2 o. s. ř.

Žalobce v dovolání postupně vymezil následující otázky, a to ohledně posouzení významu předmětu řízení [§ 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk] -

„Posoudil odvolací soud kritérium významu předmětu posuzovaného řízení pro mne správně?“ [část C písm. b) a c) dovolání];

jednání poškozeného [§ 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk] -

„Posoudil odvolací soud kritérium z ustanovení § 31a odst. 3 písmo c) in fine zák. č. 82/1998 Sb. v souladu s konstantní judikaturou správně či nikoli?“ [část C písm. d) dovolání];

postupu orgánů veřejné moci během řízení [§ 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk] -

„Posoudil odvolací soud správně, v souladu s konstantní judikaturou vliv skutečnosti existujících vad, kterých se dopustil soud v posuzovaném řízení při zadávání a vypracovávání znaleckého posudku, na hodnocení postupu orgánu veřejné moci v řízení a rozhodnutí ve věci vůbec?“ [část C písm. e) dovolání],

„Posoudil odvolací soud kritérium postupu orgánů veřejné moci během řízení správně?“ [část F dovolání],

„Vypořádal se odvolací soud řádně, správně a dostatečně s mými pro rozhodnutí věci klíčovými tvrzeními ohledně nesprávných postupů orgánů veřejné moci během řízení?“ [část F dovolání];

a ohledně výše základní částky odškodnění -

„Provedl soud odvolací správně snížení základní výše odškodnění v návaznosti na zákonná kritéria?“ [část C písm. f) dovolání],

„Neměl soud s ohledem na všechny rozhodné okolnosti dané věci naopak základní částku odškodnění úměrně jim navýšit?“ [část C písm. f) dovolání].

Pokud snad žalobce u shora uvedených otázek měl za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, pak musel pro splnění požadavku ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. uvést, od jaké konkrétní judikatury se odvolací soud odchýlil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013), což však žalobce neučinil, přičemž pouhý odkaz na „ustálenou judikaturu“ je nedostatečný.

Rovněž dovolání napadající rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení [část G dovolání], neobsahuje zákonné náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), pokud žalobce pouze uvedl, že „[B]yť proti tzv. nákladovému výroku není dovolání přípustné, ani tento není správným, a to nejen pro moje přesvědčení, že žalobě mělo být vyhověno“, a proto v dovolacím řízení nelze pro vady dovolání ani v tomto rozsahu pokračovat.

Žalobce řádně nevymezil předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ani u otázky „[J]e možno rozhodnout kladně o nároku na zadostiučinění za nesprávný úřední postup v kompenzačním řízení bez ohledu na to, zda příslušný ústřední orgán ‘v rámci předběžného projednání’ povinně předsoudně uplatněného nároku cokoli stěžovateli na odškodnění poskytl?“ [část D písm. b) dovolání], jestliže u této otázky uvedl, že by ji měl dovolací soud „vyřešit jinak, resp. že se jedná o otázku dosud dovolacím soudem neřešenou“. Žalobce totiž uplatnil současně dva předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., které se vzájemně vylučují, neboť není možné, aby byla tatáž otázka v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešená a současně aby jí měl dovolací soud vyřešit jinak. Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014).

Shora uvedené vady dovolání tak brání tomu, aby se vymezenými otázkami mohl dovolací soud zabývat.

Žalobce v dovolání rovněž namítal, že napadený rozsudek odvolacího soudu trpí nepřezkoumatelností kvůli nedostatku řádného odůvodnění postupu, jakým odvolací dospěl k výši přiznaného zadostiučinění. Dovolací soud však ve svém rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 100/2013, vysvětlil, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu dovolání - na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014), což v případě žalobce nebyly, neboť žalobce se dozvěděl, z jakých důvodů byla jeho žaloba zamítnuta. Měřítkem toho, zda rozhodnutí je či není přezkoumatelné, totiž nejsou požadavky dovolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (§ 157 odst. 2, § 211 o. s. ř.), ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli v dovolání proti tomuto rozhodnutí náležitě uvést dovolací důvody.

Nedostatek odůvodnění vytknutý v předchozím kasačním rozhodnutí nyní Nejvyšší soud neshledal. Odvolací soud se tudíž v rámci odůvodnění svého rozhodnutí ve smyslu § 237 o. s. ř. neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (k tomu srov. např. rozsudek. Nejvyšší soud ze dne 21. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4590/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. 33 Cdo 903/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014).

Žalobcovy námitky týkající se posouzení obsahu rozsudku soudu prvního stupně, řádného odůvodnění, přesvědčivosti a přezkoumatelnosti napadeného rozsudku a jeho zrušení z důvodu nepřezkoumatelnosti [část B, C písm. a), f) dovolání], přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. tedy nezakládají.

K posouzení otázky vlivu inflace na přiznané zadostiučinění [otázka: „Je správně koncipované rozpětí 15 000 - 20 000 Kč za jeden rok trvání posuzovaného řízení ze stanoviska dovolacího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 ze dne 13. 4. 2011 (stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“, pozn. dovolacího soudu) a pokud ano, nemělo by být aktualizováno (zvýšeno)?“, část E dovolání] se Nejvyšší soud opakovaně vyjadřoval (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3171/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017). Odvolací soud se při řešení této otázky od ustálené rozhodovací praxe neodchýlil a tato otázka tudíž přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemohla.

Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť z části (co do nákladových výroků) trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.), a zčásti je nepřípustné (§ 237 o. s. ř.).

K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud podle § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. 2. 2021

Mgr. Vít Bičák

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru