Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 1551/2014Usnesení NS ze dne 14.07.2015

HeslaOdpovědnost státu za škodu
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.1551.2014.1
Dotčené předpisy

§ 32 předpisu č. 82/1998 Sb.

§ 32 odst. 1 předpisu č. 82/1998 Sb.

Podána ústavní stížnost

III. ÚS 2939/15 ze dne 23.02.2016 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Jan Filip


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 1551/2014

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce Ing. J. R., právně zastoupeného Mgr. Alicí Huspekovou, advokátem se sídlem v Plzni, Pobřežní 780/8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, identifikační číslo osoby 000 25 429, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 4,000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 199/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. ledna 2014, č.j. 51 Co 443/2013 – 112, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění

(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Dovolání žalobce proti rozsudku Městskému soudu v Praze ze dne 24. ledna 2014, č.j. 51 Co 443/2013 – 112, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby byla rozhodná právní otázka posouzena jinak.

Dovolací soud se již ve své rozhodovací praxi již opakovaně zabýval promlčecí dobou u náhrady škody a vždy přitom uzavřel, že se zde uplatní subjektivní promlčecí doba podle ustanovení § 32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“), která počíná běžet okamžikem, kdy poškozený prokazatelně nabyl vědomost o tom, že mu vznikla škoda a kdo za ni odpovídá. Přičemž vědomost poškozeného o osobě škůdce se pak váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek, která konkrétní osoba je za škodu odpovědná (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 477/2001, a ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 25 Cdo 61/2003, Soubor C 1168 a C 2445). Počátek běhu subjektivní promlčecí doby nastává v okamžiku, kdy poškozený má k dispozici takové informace o okolnostech vzniku škody, v jejichž světle se jeví odpovědnost určité konkrétní osoby dostatečně pravděpodobnou; nejde o nezpochybnitelnou jistotu v určení osoby odpovědné za vznik škody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. 25 Cdo 359/2005, Soubor C 4273).

Jak vyplývá z tvrzení dovolatele, on sám „o osobě, která za škodu odpovídá, věděl […] již okamžikem počátku vzniku škody, kterým je počátek zcela vykonstruovaného trestního řízení, tedy již dnem doručení Sdělení obvinění v r. 1999“ (str. 2 či obdobně i str. 4 dovolání). Sám tedy dokládá, že věděl o vzniku škody i to, kdo mu ji způsobil již od začátku řízení a skutečnost, že žalovaná popírala svoji odpovědnost, nemůže tuto vědomost dovolatele nijak zvrátit. Námitka dovolatele, že soudy počítaly znalost škůdce od pozdějšího okamžiku, tj. odvíjely běh subjektivní promlčecí doby ode dne doručení (oznámení) zrušovacího rozhodnutí nemůže založit přípustnost dovolání, jelikož takový postup vyplývá přímo z ustanovení § 32 odst. 1 OdpŠk. Je sice pravdou, že odvolací soud počítal běh promlčecí doby ještě od pozdějšího data, nicméně také dospěl k tomu, že nárok žalobce je promlčený a na věc samotnou to nemá žádný vliv. Soudy obou stupňů tak postupovaly v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a na rozdíl od dovolatele neshledal Nejvyšší soud důvod, pro který by rozhodná právní otázka měla být posouzena jinak.

Pokud dovolatel poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II ÚS 590/08 ze dne 17. června 2008 v jeho věci, tak je třeba zdůraznit, že tento nález se týkal náhrady nemajetkové újmy, která vznikla před 27. dubnem 2006 a aplikoval se na ni přímo čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, publikované ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb., neboť OdpŠk se na náhradu nemajetkové újmy původně nevztahoval. Naopak, náhrada (skutečné) škody za nezákonné rozhodnutí byla v zákoně OdpŠk zakotvena již s účinností od 15. května 1998, a proto bylo třeba v případě náhrady škody postupovat právě podle ustanovení tohoto zákona, a to včetně ustanoveních týkajících se počátku běhu promlčecí doby, tak jak řádně učinily soudy obou stupňů.

Pokud dovolatel dále namítá, že nebyl vůbec informován o jednání před odvolacím soudem, namítá tak pouze vadu řízení (srov. § 229 odst. 3 o. s. ř.), která však přípustnost dovolání nezakládá, neboť podle ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. smí dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 21 Cdo 496/2005, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 82, ročník 2006, a ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 21 Cdo 762/2013). Tento předpoklad však v posuzované věci naplněn není.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. července 2015

JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru