Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 1549/2017Usnesení NS ze dne 21.11.2017

HeslaOdpovědnost státu za škodu
Zadostiučinění (satisfakce)
Náhrada škody
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.1549.2017.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

předpisu č. 82/1998 Sb.

Podána ústavní stížnost

IV. ÚS 450/18 ze dne 03.07.2018 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Jaromír Jirsa


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 1549/2017-154

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce jménem V. T., zastoupeného Mgr. Romanem Bělohlavým, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Moskevská 1461, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody ve výši 233 820 Kč s příslušnestvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 41 C 233/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2016, 12 Co 127/2016 - 124, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 15. 2. 2016, č. j. 41 C 233/2014-80a, uložil žalované uhradit žalobci částku ve výši 77 940 Kč s příslušenstvím (výrok I), ve zbylém rozsahu žalobu zamítl (výrok II) a uložil žalované povinnost uhradit žalobci částku ve výši 16 466,64 Kč na náhradě nákladů řízení (výrok III). K odvolání obou účastníků bylo rozhodnutí soudu prvního stupně změněno tak, že byla žaloba zamítnuta i v částce 77 940 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítavý výrok II byl potvrzen (výrok II) a žalobci byla uložena povinnost uhradit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku ve výši 1 800 Kč.

Žalobce se domáhal částky ve výši 233 820 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, která mu měla vzniknout v příčinné souvislosti s nezákonně vedeným trestním stíháním. Trestní stíhání proti žalobci bylo zahájeno usnesením Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje ze dne 19. 8. 2010, č. j. KRPU – 21985 – 22/TČ – 2010 – 040373. Téhož dne byl žalobce vyzván orgány činnými v trestním řízením k vydání svého motorového vozidla, což žalobce dobrovolně učinil. Trestní stíhání bylo vůči žalobci ukončeno dne 12. 6. 2012, kdy nabyl právní moci rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 48 T 4/2011, kterým byl žalobce zproštěn obžaloby, jelikož jednání popsané v obžalobě nebylo trestným činem. Vozidlo bylo žalobci vydáno po několikerých výzvách ze strany žalobce dne 16. 8. 2013. Žalobce tvrdil, že mu v souvislosti s neoprávněným zadržováním jeho vozidla vznikla škoda v podobě omezení výkonu jeho vlastnického práva k vozidlu, neboť toto nemohl užívat ani s ním nijak nakládat. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1526/2009, pak žalobce vyčíslil škodu jako částku ekvivalentní platbě, která by byla hrazena na operativní leasing, neboť leasingový pronajímatel umožňuje leasingovému nájemci užívat předmět nájmu (automobil) po určitou dobu, po jejímž uplynutí se pak věc vrací zpět pronajímateli, tedy 36 (měsíců zadržení vozidla) x 6 495 Kč (výše splátky) = 233 820 Kč (žalovaná částka).

Odvolací soud navázal na skutková zjištění soudu prvního stupně, která byla mezi účastníky nesporná a odpovídala tvrzením obsaženým v žalobě. Neztotožnil se však s právním názorem soudu prvního stupně, že žalobci vznikla škoda, byť v menším časovém rozsahu než tvrdil žalobce (žalobci bylo přiznáno odškodnění za 12 měsíců á 6 495 Kč). Odvolací soud uzavřel, že žalobci nemohla vzniknout škoda, jelikož v jeho majetkové sféře nenastala újma, která by byla objektivně vyjádřitelná penězi. Jinými slovy majetek žalobce se nezmenšil oproti stavu před škodnou událostí. Žalobce takto vznik skutečné škody netvrdil ani neprokazoval a na základě žalobních tvrzení nebylo možné dojít k závěru, že na straně žalobce došlo k majetkové újmě. Škodu jiné povahy (ušlý zisk, nemajetkovou újmu, ztrátu hodnoty vozidla apod.) netvrdil.

Proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce a navrhuje zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Žalobce uvádí, že dovolání je přípustné, neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení a týká se otázky, která doposud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, a to zda žalovaná odpovídá za škodu, která vznikla žalobci tím, že byl orgány činnými v trestním řízení zbaven výkonu vlastnického práva a toto zbavení výkonu vlastnického práva trvalo v průběhu trestního řízení, tak i po pravomocném skončení trestního řízení. Dovolací soud taktéž doposud neřešil otázku, v jaké výši vzniká žalobci škoda za situace, kdy mu není umožněno vykonávat vlastnické právo na základě rozhodnutí státních orgánů.

K první nastíněné otázce dovolatel poukázal na skutečnost, že trestní stíhání bylo ukončeno více než rok před tím, než mu bylo vozidlo vydáno, přičemž neexistoval žádný legální důvod pro zadržování majetku žalobce, neboť proti žalobci nebylo vedeno žádné trestní řízení, resp. bylo pravomocně ukončeno. Žalobce namítá, že uvedeným postupem bylo omezeno jeho vlastnické právo, čímž mu vznikla škoda, neboť nemohl s vozidlem nakládat. Žalobce se odvolává na nálezy Ústavní soudu ze dne 7. 9. 2005, sp. zn. IV ÚS 113/05, nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 5/03, a nález ze dne 17. 6. 208, sp. zn. II ÚS 590/08, z nichž dovozuje, že omezení vlastnického práva musí být stanoveno zákonem, sledovat legitimní cíl a zachovávat vztah proporcionality, aby splňovalo kritéria ústavní konformity. Žalobce proto namítá, že jak napadený rozsudek, tak i rozsudek nalézacího soudu nerespektují ochranu vlastnického práva podle čl. 11 Listiny a v důsledku mu bylo odepřeno právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny, neboť byl žalobce zproštěn obžaloby a „v podmínkách materiálního právního státu musí existovat garance, že dostane, pokud se prokáže, že trestnou činnost nespáchal, odškodnění za veškeré úkony, kterým byl ze strany státu neoprávněně podroben.“

K druhé předložené otázce žalobce uvádí, že pro výpočet škody mu způsobené vyšel z judikatury Nejvyššího soudu týkající se vyjádření majetkového prospěchu, který vznikl zadržováním věci bez právního důvodu a který vychází z cen nájmu (půjčovného) v daném místě a čase pro určitou věc obvyklého. Vedle dlouhodobého pronájmu vozidla pak dle žalobce přichází do úvahy jako cenu obvyklou určit výši splátky operativního leasingu, kterou by žalobce musel vynaložit na to, aby si pronajal totožné vozidlo, které bylo žalobci zadržováno orgány činnými trestním řízení.

Dále žalobce namítá, že pokud soudy obou stupňů došly k závěru, že žalobce dosud neprokázal jím tvrzené nároky, měly přistoupit k poučení dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. a žalobce poučit o tom, jaká tvrzení (důkazy) má doplnit a jaké budou důsledky nesplnění této výzvy. Napadené rozhodnutí je tak pro žalobce překvapivé, neboť až po vynesení rozhodnutí se dozvěděl o odlišné právní kvalifikaci věci ze strany odvolacího soudu.

Závěrem žalobce napadá výrok III o nákladech řízení a s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu tvrdí, že žalované neměly být jako organizační složce státu vybavené dostatečným personálním zabezpečením přiznány žádné náklady řízení.

Žalovaná vyjádření k dovolání nepodala.

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností. Dovolání není přípustné.

Dle § 237 o. s. ř. platí, že je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Žalobce předložil dvě otázky, které dle jeho tvrzení nebyly doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny. Na první předložené otázce však napadené rozhodnutí nezávisí (navíc odpověď je zřetelná ze samotného textu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), zejména § 1, 3, 5 a dalších). Není tudíž možno na jejím základě založit přípustnost dovolání. Odvolací soud totiž vůbec nehodnotil otázku zbylých dvou předpokladů odpovědnosti státu za škodu podle OdpŠk, jelikož jako první krok vyhodnotil, že absentuje existence škody a odpovědnost státu je tudíž vyloučena, neboť pro její založení je nezbytné kumulativní splnění všech tří předpokladů vzniku odpovědnosti (odpovědností titul, vznik újmy a příčinná souvislost mezi nimi). Žalobce svůj nárok založil na konstrukci, že v důsledku zahájení a trvání trestního stíhání, které neskončilo jeho odsouzením a v jehož průběhu vydal k výzvě orgánů činných v trestním řízení své vozidlo, došlo v jeho majetkové sféře ke škodě spočívající v nemožnosti vykonávat své vlastnické právo k vozidlu a byla tímto způsobem snížena jeho životní úroveň. Netvrdil ani nedokazoval, že byl pro udržení své životní úrovně či pro zajištění své mobility nucen pronajmout nebo zakoupit jiné vozidlo či jiným způsobem vynaložit část svého majetku k tomu, aby kompenzoval negativní stav v jeho sféře, který vznikl v důsledku zadržování jeho vozidla orgány činnými v trestním řízení.

Na podkladě shora uvedeného je proto nutno shrnout, že se odvolací soud neodchýlil od ustálené judikatury týkající se obsahu pojmu škody založené na stanovisku Nejvyššího soudu ČSSR Cpj 87/70, publikované pod č. 55 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1971, která jak bylo výše řečeno, spočívá ve skutečném snížení hodnoty majetku poškozeného. V daném případě bylo žalobci zadrženo vozidlo, stejné vozidlo mu následně bylo vráceno, žalobce však v průběhu řízení netvrdil ani neprokazoval, že by vozidlo bylo jakkoli poškozeno, byla snížena jeho hodnota apod. Žalobce podle obsahu žaloby a ani podle pozdějších procesních úkonů netvrdil, že by pociťoval újmu spočívající v nemajetkové sféře.

Argumentace žalobce na podkladě nálezů Ústavního soudu není případná, neboť tyto se týkaly velmi odlišných skutkových okolností (např. odškodnění za nezákonnou vazbu). Tvrzení žalobce, že veškeré úkony orgánů činných v trestním řízení, které nebylo ukončeno odsouzením obžalovaného, lze považovat za nezákonné, neobstojí a neodpovídají judikaturou dosaženému závěru, že ne každý úkon v trestním stíhání lze považovat za nezákonný, ačkoli trestní stíhání jako takové je za nezákonné považováno (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3310/2013).

Ani druhá předložená otázka není s to založit přípustnost dovolání, neboť nastíněná otázka byla v analogických případech opakovaně Nejvyšším soudem řešena. Rozdíl mezi zkoumaným případem a výše uvedenými řízeními je však v tom, že v citovaných případech škoda vznikla, neboť v důsledku nesprávného úředního postupu orgánů státu či nezákonného rozhodnutí byl poškozený nucen vynaložit finanční prostředky, aby např. pokračoval v podnikání (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1969/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 72/2016). Jinými slovy v těchto případech vznikla skutečná škoda, jejíž náhrady po státu se žalobci domáhali dle OdpŠk.

Rozhodnutí, na která se žalobce odkazuje v této části dovolání, nejsou na zkoumanou věc přiléhavé, neboť se jedná o zcela odlišný skutkový základ. V žalobcem citované judikatuře se jednalo o případy bezdůvodného obohacení, kdy např. nebyly po skončení nájmu vráceny věci či subjekt užíval (ne)bytové prostory bez právního důvodu (nájemní smlouva byla neplatná). Jednalo se tudíž o situaci, kdy držitel věci bez právního důvodu získal nějaký prospěch a věc užíval. Ve zkoumané věci neměla žalovaná z držení vozidla žalobce žádný prospěch.

Pokud žalobce tvrdí, že pro něho bylo rozhodnutí odvolacího soudu překvapivé a že mu nebylo při závěru o neprokázání jím tvrzených nároků poskytnuto – v rozporu s blíže nespecifikovanou odbornou literaturou – poučení podle § 118a odst. 2 o. s. ř., přehlíží, že odvolací soud rozhodoval na základě toho, že vznik jakékoliv škody netvrdil ani neprokazoval a že jeho pojetí konstrukce nároku nebylo možno vyhovět. Formulace zákazu překvapivých rozhodnutí se sice prosazuje v některých rozhodnutích Ústavního soudu samostatně bez vazby na svůj hodnotový zdroj vůči judikatuře obecných soudů, namnoze bez zjevné souvislosti s důvodným očekáváním účastníků i tam, kde nesouvisí se zjišťováním skutkového stavu věci jako základu soudního rozhodování. Nejvyšším soudem je však tradičně spíše vykládána jako projev zásady materiálního vedení sporu ve smyslu § 118a odstavce 1 až 3 o. s. ř., tedy zákazu skutkových, a v té souvislosti pro jejich vazbu na skutek jako předmět sporu i právních, překvapivých závěrů, k nimž se v řízení aktivní účastníci v dosavadním průběhu nemohli vyjádřit, a pro které by soud dosáhl rozhodnutí, které je pro ně překvapivé závěrem o neunesení některého z procesních břemen v poměrech dispozitivní zásady civilního soudního řízení. Lze zde z mnohých poukázat např. na rozsudek ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2497/2013, kde Nejvyšší soud k poučovací povinnosti dle § 118a o. s. ř. uvedl: „Účelem této poučovací povinnosti je zabránit tomu, aby se účastník nedozvěděl až z rozhodnutí pro něho nepříznivého, tedy překvapivě, že podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní břemeno, a aby měl příležitost doplnit chybějící tvrzení či navrhnout další důkazy…Postup podle ustanovení § 118a o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci (srov. např. usnesení ze dne 27. června 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, či usnesení ze dne 25. května 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005).“ V nyní posuzované věci odvolací soud nezaložil napadené rozhodnutí na tom, že žalobce neunesl procesní břemeno, když dospěl k závěru, že ke škodě žalobcem tvrzeným způsobem nedošlo, protože žalobcem konstruované hodnotové souvislosti nerealizovaného nájmu vozidla nemohou důvodnost nároku ani při jejich prokázání založit (zjevně tak odvolací soud mínil stav právního omylu v důvodnosti žaloby ve smyslu R 62/2000) a nebylo třeba žalobce o čemkoli poučovat. Takovému hodnocení nedůvodnosti uplatněného nároku byl vystaven již po podání žaloby (ostatně se též podávalo z obrany žalované) a odvolací soud takovým právním posouzením jen splnil svoji úlohu v civilním procesu – posoudit právně důvodnost nároku. Jinými slovy řečeno žalobní konstrukci vylíčení skutkového děje, tj. poukazem na nezákonnost proti němu vedeného trestního řízení a na hodnotu nájmu vozidla, aniž takový nájem realizoval, neodpovídá žádné možné právní posouzení, na základě nějž by bylo možno důvodnost nároku založit. Ani tato otázka procesního práva tudíž přípustnost dovolání nezakládá.

Taktéž námitky týkající se nákladů řízení nemohou založit přípustnost dovolání, jelikož je jedná o peněžité plnění v částce nižší než 50 000 Kč (§ 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Z výše uvedených důvodů se proto dovolání odmítá podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v § 237 o. s. ř.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. 11. 2017

JUDr. František Ištvánek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru