Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 1536/2020Rozsudek NS ze dne 07.07.2020

HeslaOdpovědnost státu za škodu
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.1536.2020.1
Dotčené předpisy

§ 31a odst. 2 předpisu č. 82/1998 Sb.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 1536/2020-147

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce R. F., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Miluší Pospíšilovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Paprsková 1340/10, proti žalované České republice – Ministerstvu dopravy, se sídlem v Praze 1, nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12 o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 3/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 7. 2019, č. j. 54 Co 177/2019-131, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 7. 2019, č. j. 54 Co 177/2017-131, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Žalobce se v řízení domáhá písemné omluvy a peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 60 000 Kč, která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce přestupkového řízení vedeného u odboru dopravněsprávních činností Magistrátu města Brna pod sp. zn. ODSČ-81151/12-PŘ/KUC, ve kterém vystupoval v procesním postavení poškozeného a v jeho rámci uplatnil nárok na náhradu škody vůči přestupci.

2. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 4. 4. 2018, č. j. 24 C 3/2016-74 (ve znění opravného usnesení ze dne 4. 6. 2018, č. j. 24 C 3/2016-79, a doplňujícího rozsudku ze dne 18. 12. 2018, č. j. 24 C 3/2016-96), konstatoval, že v řízení vedeném před Magistrátem města Brna bylo porušeno právo žalobce na rozhodnutí v přiměřené lhůtě (výrok I rozsudku), zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 60 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu (výrok II rozsudku), uložil žalované, aby za nepřiměřenou délku řízení žalobci zaslala písemnou omluvu určeného znění (výrok III rozsudku), zamítl žalobu v rozsahu, jíž se žalobce domáhal písemné omluvy za opakované vydávání nezákonných rozhodnutí (výrok IV rozsudku) a rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 15 550 Kč (výrok V rozsudku).1.

2. Soud prvního stupně vyšel při posouzení věci na základě jím provedeného dokazování z následujícího závěru o skutkovém stavu. Žalobce se dne 1. 8. 2012 připojil k řízení o přestupku jako poškozený s nárokem na náhradu škody ve výši 128 454 Kč (škoda na vozidle) a 32 040 Kč (náklady na zapůjčení náhradního vozidla). Během řízení byla vydána celkem tři meritorní rozhodnutí, která byla následně v rámci řízení o opravných prostředcích zrušena. Správní řízení pravomocně skončilo dne 20. 4. 2015, kdy bylo zamítnuto odvolání poškozeného proti rozhodnutí Magistrátu města Brna, odboru dopravněsprávních činností, jímž byl žalobce se svým nárokem odkázán na soud.

3. Soud prvního stupně v rovině právního posouzení uzavřel, že správní řízení ve vztahu k žalobci trvalo celkem 2 roky, 8 měsíců a 19 dní, což představuje nepřiměřeně dlouhou dobu ve smyslu § 13 zákona č. 82/1992 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“ nebo „zákon č. 82/1998 Sb.“). Přestože rozhodující správní orgány (až na jednu výjimku) dodržely zákonné lhůty, celková délka řízení kvůli opakovanému rušení rozhodnutí až čtyřnásobně překročila délku předpokládanou v § 71 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, odpovědnost státu za nesprávný úřední postup je tak dána. Vzhledem k tomu, že přestupkové řízení spadá do věcné působnosti čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, psychická újma žalobce se v obvyklé míře presumuje. Nicméně význam řízení byl pro žalobce nízký, jelikož se jednalo o adhezní řízení a svého nároku se žalobce mohl nezávisle na jeho výsledku domáhat v řízení před soudem. Z toho důvodu soud prvního stupně uzavřel, že finanční odškodnění není adekvátní a plně dostačuje zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva a písemné omluvy. S ohledem na úspěch ve věci přiznal soud prvního stupně žalobci náhradu nákladů řízení.

4. Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve výroku V o nákladech řízení jej změnil tak, že je žalovaná povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 27 500 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že je žalobce povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 900 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu).

5. Odvolací soud dokazování nedoplňoval a vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která považoval za dostatečná pro meritorní rozhodnutí ve věci.

6. Odvolací soud se zcela ztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně ve věci samé a uzavřel, že celková délka řízení byla ve vztahu k žalobci nepřiměřená. Vzhledem k nízkému významu adhezního řízení pro žalobce ovšem dostačuje zadostiučinění v podobě konstatování porušení práva a písemné omluvy. Neztotožnil se pouze s vyčíslením nákladů řízení žalobce, proto pochybení soudu prvního stupně napravil a nákladový výrok změnil tak, aby odpovídal výši skutečně vynaložených nákladů. Následně přiznal žalované náhradu nákladů za odvolací řízení, jelikož měla v této fázi řízení plný úspěch.

II. Dovolání a vyjádření k němu

1. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce ve výroku I v rozsahu, kterým byla zamítnuta žaloba v částce 60 000 Kč, dovoláním, v němž namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku významu řízení pro žalobce a s tím související formy přiznaného zadostiučinění. Žalobce spatřuje splnění podmínky přípustnosti v tom, že tato otázka dosud nebyla v rámci rozhodovací praxe Nejvyššího soudu řešena. Dle žalobce význam adhezního řízení je pro žalobce standardní, a pokud jej odvolací soud shledal nízkým, posoudil jej právně nesprávně. I pokud by význam byl skutečně nízký, nejedná se samo o sobě o důvod pro odepření peněžitého zadostiučinění, neboť ke konstataci porušení práva se má přistupovat jen za zcela výjimečných okolností (např. tehdy, byl-li význam řízení pro poškozeného nepatrný), což však nebyl případ projednávané věci.

2. Dále žalobce namítá i nesprávné právní posouzení otázky postupu orgánů veřejné moci během řízení, kdy odvolací soud (v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu) nezohlednil důvodnost opravných prostředků podaných žalobcem jako indikátor nesprávného postupu orgánů veřejné moci.

3. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

III. Přípustnost dovolání

4. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

5. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

6. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

7. Námitka žalobce, že odvolací soud nesprávně posoudil kritérium postupu orgánu veřejné moci během řízení podle § 31a odst. 3 OdpŠk, nemůže přípustnost dovolání založit, neboť soudy v projednávané věci dospěly k závěru, že nepřiměřená délka správního řízení představovala nesprávný úřední postup ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. umocněný opakovaným rušením rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze strany odvolacího správního orgánu. Uvedená námitka žalobce se tedy míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

8. Dovolání je ovšem přípustné pro vyřešení právní otázky posouzení významu adhezního řízení pro poškozeného a s tím související formy přiznaného zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu. Uvedené právní otázky odvolací soud v napadeném rozsudku vyřešil v rozporu s dosavadní judikaturou.

IV. Důvodnost dovolání

1. Dovolání je důvodné.

2. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

3. Podle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odstavec 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odstavec 3).

4. Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud se při přezkumu výše či formy zadostiučinění omezuje na posouzení právních otázek spojených s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 OdpŠk (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1599/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 1768/15). Jinými slovy, v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, posuzuje dovolací soud v zásadě jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše či formy přiměřeného zadostiučinění (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015).

5. Povahou adhezního řízení a jeho vztahem k občanskoprávnímu řízení se Nejvyšší soud zabýval ve svém rozsudku ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 987/2015. Konstatoval, že uplatnění nároku na náhradu škody poškozeným v adhezním řízení nemůže nikdy vést k jeho definitivnímu odepření, neboť i v případě, že je poškozený s celým uplatněným nárokem nebo s jeho zbytkem odkázán na občanskoprávní řízení či jiné řízení, není vyloučeno, aby se ho v něm následně s úspěchem domáhal. Tím se rozhodování soudu o nároku poškozeného v adhezním řízení významně odlišuje od rozhodování o totožném nároku před soudem v řízení občanskoprávním, jehož výsledkem může být i jeho úplné či částečné pravomocné zamítnutí. Dále v tomto rozsudku přijal a odůvodnil závěr, že předpoklad zvýšeného významu řízení pro účastníka se neuplatní, domáhal-li se účastník nároku na náhradu škody jako poškozený v adhezním řízení.

6. Uvedený závěr však neznamená, že význam adhezního řízení pro poškozeného lze bez dalšího považovat za snížený jen kvůli tomu, že poškozený využil beneficia legis a domáhá se svého majetkového nároku vůči přestupci v rámci probíhajícího přestupkového řízení (srov. bod 28 nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 2500/17, a tam citovanou judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva). Lze vyjít z toho, že význam adhezního řízení pro poškozeného je zásadně standardní; u adhezního řízení se sice neprosadí předpoklad typově zvýšeného významu předmětu řízení, jak se jinak děje například ve věcech pracovněprávních sporů nebo věcí týkajících se zdraví nebo života (srov. Stanovisko nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2542/2014), ale ani se význam řízení o majetkovém nároku poškozeného bez dalšího nesnižuje jen kvůli tomu, že daný nárok byl uplatněn v adhezním řízení. K tomu pak přistupují jednotlivé okolnosti konkrétního případu, které mohou takto standardní význam řízení pro poškozeného modifikovat (např. skutečnost zjevné – apriorní – nevymahatelnosti nároku z důvodu výše škody či počtu poškozených). 1.

2. Z citovaných judikaturních závěrů tak vyplývá, že i (výrazně) snížený (nikoli však nepatrný) význam předmětu řízení by měl zásadně vést k zadostiučinění peněžitému, neboť konstatace porušení práva v případě porušení práva na soudní projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě postačuje toliko v případech, kdy je význam předmětu řízení pro poškozeného právě toliko nepatrný. Pokud tedy odvolací soud uzavřel, že postačující formou zadostiučinění je konstatování porušení práva žalobce, neboť posuzované řízení mělo pro žalobce nižší význam, jedná se o právní závěr nesprávný. Závěr o nepatrném významu řízení pro žalobce, který by značil, že v psychické sféře žalobce se doba řízení nemohla negativně projevit, totiž dosažen nebyl. Případný nižší (nikoliv však nepatrný) význam předmětu adhezního řízení pro poškozeného žalobce daný konkrétními okolnostmi případu [stejně jako všechna ostatní relevantní kritéria přicházející v úvahu] se pak musí zohlednit při úvahách o určení výše peněžitého zadostiučinění, tedy při procentuální úpravě základní sazby odškodnění.

3. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žádné takové vady však žalobce v dovolání neohlašuje a z obsahu spisu se nepodávají.

4. Protože dovolání podané dosavadním žalobcem Nejvyšší soud shledal důvodným, napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc odvolacímu soudu podle § 243 odst. 2 o. s. ř. vrátil k dalšímu řízení, jak je uvedeno ve výroku I tohoto rozsudku, neboť právní hodnocení kritéria významu řízení pro poškozeného podle § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk je z popsaných důvodů nesprávné a nesprávný je i závěr podle § 31a odst. 2 OdpŠk o adekvátní formě zadostiučinění.

5. Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozsudku vyslovenými. Odvolací soud při stanovení formy a výše zadostiučinění znovu posoudí všechny konkrétní okolnosti věci a při hodnocení jednotlivých kritérií uvedených příkladmo v § 31a odst. 3 OdpŠk se bude řídit citovanou judikaturou dovolacího soudu. Jestliže odvolací soud shledá, že význam předmětu posuzovaného řízení je pro poškozeného nikoliv nepatrný a že jsou dány podmínky pro přiznání peněžitého zadostiučinění, pak musí při odůvodnění výše přiznaného zadostiučinění vyjít ze základní částky stanovené násobkem celkové doby řízení a částky přiznávané za jednotku času řízení v letech či měsících s následným připočtením či odečtením vlivu skutečností vyplývajících z kritérií obsažených v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk. Výsledná částka peněžitého zadostiučinění pak musí dostát požadavku přiměřenosti kompenzačního prostředku nápravy vzniklé újmy.

6. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne odvolací soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).1.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 7. 7. 2020

JUDr. František Ištvánek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru