Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 1505/2017Usnesení NS ze dne 28.11.2017

HeslaPřípustnost dovolání
Obec
Neplatnost právního úkonu
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.1505.2017.1
Dotčené předpisy

§ 243c odst. 1 o. s. ř.

Podána ústavní stížnost

III. ÚS 406/18 ze dne 27.03.2018 (odmítnuto)
soudce zpravodaj prof. JUDr. Josef Fiala, CSc.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 1505/2017-417

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobců a) Z. D., a b) I. D., zastoupených Mgr. Ing. Janem Vavřinou, advokátem advokátní kanceláře DUNOVSKÁ & PARTNERS s. r. o., se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1046/24, proti žalovaným 1) P. F., a 2) J. F., zastoupeným JUDr. Josefem Moravcem, advokátem advokátní kanceláře PPS advokáti s. r. o., se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, a 3) obci Borovnice, se sídlem Borovnice, Přestavlky 1, 517 41 Kostelec nad Orlicí, identifikační číslo osoby 002 74 747, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 5 C 62/2010, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. prosince 2016, č. j. 25 Co 305/2016-389, takto:

I. Dovolání žalovaných 1) a 2) se odmítá.

II. Žalovaní 1) a 2) jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobcům, oprávněným společně a nerozdílně, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.364,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Ing. Jana Vavřiny, advokáta DUNOVSKÁ & PARTNERS s. r. o., advokátní kancelář, se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1046/24.

III. Ve vztahu mezi žalobci a žalovanou 3) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Úvodem Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) předesílá, že v této věci již vydal (předchozí) kasační rozhodnutí, kdy rozsudkem ze dne 20. ledna 2016, č. j. 30 Cdo 3785/2015-293, byl zrušen (potvrzující) rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové (dále již „odvolací soud“) ze dne 12. března 2015, č. j. 25 Co 436/2014-254, jakož i (žalobu zamítající) rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou (dále již „soud prvního stupně“) ze dne 16. prosince 2013, č. j. 5 C 62/2010-224.

Dovolací soud v označeném kasačním rozhodnutí mj. připomenul svou ustálenou rozhodovací praxi v oblasti nakládání s obecním nemovitým majetkem (zejména v souvislostech týkajících se záměru obce, tvorby a projevu vůle obce ve vazbě na její zastupování starostou při uzavírání právního úkonu, to vše též z hlediska posouzení neplatnosti (majetkoprávních) právních úkonů obce), a závěrem vyložil:

Z odůvodnění (písemného vyhotovení) dovoláním napadeného rozsudku je zřejmé, že odvolací soud při posuzování otázky platnosti předmětné smlouvy zcela odhlédl od pravidel obsažených v obecním zřízení a při rozhodování ani nezohlednil výše připomenutou judikaturu dovolacího soudu. I když učinil závěr, že mezi rozhodnutím zastupitelstva žalované obce 3) a uzavřenou kupní smlouvou je nesoulad, neboť kupní smlouva neobsahuje zřízení věcného břemene, přesto rozporně konstatoval, že kupní smlouva uzavřená mezi prodávající žalovanou obcí 3) a žalovanými 1) a 2) vyjadřovala vůli obce.

Jestliže tedy odvolací soud při právním posouzení věci pominul příslušnou právní reglementaci obecního zřízení, jíž podléhají majetkoprávní převody s obecním majetkem, a navíc při rozhodování nezohlednil a ve smyslu relevantní právní úpravy obecního zřízení a ustálené judikatury dovolacího soudu nehodnotil předmětnou kupní smlouvu z pohledu toho, zda, a pokud ano, v jakém rozsahu a s jakými právní důsledky se tehdy jednající starosta žalované obce 3) odklonil od rozhodnutí obecního zastupitelstva, je za dané procesní situace dovolacímu soudu upřena možnost věcného přezkumu dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu a nezbývá, než přistoupit k vydání kasačního rozhodnutí.“

V dalším řízení soud prvního stupně (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 4. května 2016, č. j. 5 C 62/2010-333, určil, že žalovaná 3) je vlastnicí pozemku v katastrálním území (dále též „k. ú.“) B. (dále též „předmětný pozemek“) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů.

Po provedeném řízení uzavřel, že: „Ze zápisu z veřejného zastupitelstva obce Borovnice z 25. 9. 2008 je jednoznačně zřejmé, že zastupitelstvo této obce odsouhlasilo nadpoloviční většinou odprodej pozemku v k. ú. B. žalovaným 1) a 2). Současně ale zastupitelstvo obce navenek projevilo vůli, aby kupní smlouva, kterou dojde k převodu tohoto pozemku do vlastnictví žalovaných 1) a 2), obsahovala ujednání o věcném břemenu ve vztahu ke stavbám studny a septiku vystavěných na předmětném pozemku. A to tak, že by se kupující zavázal umožnit k těmto stavbám přístup.“ Jelikož ze strany tehdejšího starosty žalované 3) došlo k pochybení, neboť uzavřel s žalovanými 1) a 2) kupní smlouvu ohledně převodu předmětného pozemku, která (oproti rozhodnutí zastupitelstva této obce) neobsahovala zřízení věcného břemene, byla uvedená převodní smlouva shledána absolutně neplatným právním úkonem.

K odvolání žalovaných odvolací soud rozsudkem ze dne 1. prosince 2016, č. j. 25 Co 305/2016-389, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Pokud jde o meritum věci, odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními i právním názorem soudu prvního stupně. Předmětná kupní smlouva nevyjadřovala vůli obce ohledně prodeje pozemku. Doplněné dokazování soudu prvního stupně pak vedlo ke správnému závěru, že k platnému převodu vlastnického práva k pozemku na žalované 1) a 2) kupní smlouvou ze dne 9. března 2009, aniž v ní bylo obsaženo právo věcné k věci cizí, dojít nemohlo a nemělo. Soud prvního stupně správně uzavřel, že vlastníkem pozemku v k. ú. B. je žalovaná 3).

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní (dále též „dovolatelé“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, které však není – jak bude vyloženo níže – ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II., části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

K dovolací argumentaci (případné doslovné citace z dovolání jsou v následujícím textu vyznačeny kurzívou), na jejímž základě se dovolatelům nepodařilo založit přípustnost jejich dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud uvádí následující.

1. „Přípustnost dovolání je podle mínění žalovaných založena tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá ne vyřešení otázky hmotného práva, která dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla vyřešena. Touto otázkou je, zda může zastupitelstvo obce projevovat svoji vůli i jiným způsobem než hlasováním na svém zasedání.“

V kasačním rozhodnutí dovolací soud vyložil způsob vytváření vůle obce a jejího projevu navenek prostřednictvím jejího starosty. Dovolací soud opakovaně ve svých rozhodnutích, ve vazbě na obecní zřízení, vyložil, že o průběhu zasedání zastupitelstva obce se pořizuje zápis, který podepisuje starosta nebo místostarosta a určení ověřovatelé. V zápisu se vždy uvede počet přítomných členů zastupitelstva obce, schválený pořad jednání zastupitelstva obce, průběh a výsledek hlasování a přijatá usnesení (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. července 2009, sp. zn. 23 Cdo 3826/2007, nebo ze dne 28. ledna 2015, sp. zn. 30 Cdo 3328/2014; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz).

O majetkoprávních úkonech obce rozhoduje obecní zastupitelstvo pouze na svých veřejných zasedáních, přičemž tvorba vůle obce při majetkoprávní dispozici s jejím majetkem může vzniknout jen při respektování obecního zřízení. Jestliže by zastupitelstvo obce o daném majetkoprávním úkonu nehlasovalo, nevznikla by ani vůle obce coby materiální podmínka pro následné jednání starosty obce uzavřít předmětnou smlouvu v intencích rozhodnutí zastupitelstva (na tyto elementární limity Nejvyšší soud odkázal již v předmětném kasačním rozhodnutí; k tomu srov. též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. září 2011, sp. zn. 30 Cdo 1047/2010, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 23/2012).

Nutno si uvědomit, že obec je veřejnoprávní korporace a při nakládání se svým majetkem má určité zvláštní povinnosti vyplývající právě z jejího postavení coby subjektu veřejného práva (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. dubna 2009, sp. zn. 28 Cdo 3297/2008). Proto se pochopitelně při posuzování otázky neplatnosti právního úkonu (roz. v poměrech rozhodné právní úpravy, jíž podléhá tento případ) uplatní přísnější měřítka, neboť projevené vůli obce předchází shora popsaná (respektive v kasačním rozhodnutí blíže rozvedená) procedura, jejíž případné defekty nelze přehlížet či překlenovat extenzivnějším výkladem právního úkonu (např. s ohledem na principy smluvní autonomie a priority výkladu vedoucí k platnosti právního úkonu). Ostatně každý (nejen) z občanů dané obce, a tím spíše (potencionální) druhá smluvní strana, má možnost si kdykoliv zjistit zásadně významné okolnosti v podobě publikovaných výstupů z jednotlivých dílčích etap proběhnuvší procedury na straně obce (obsah publikovaného záměru, obsah jednání zastupitelstva, respektive rozhodování zastupitelstva následně vyjádřeného v zápisu o průběhu veřejného zasedání zastupitelstva) a porovnat je s (finálním) návrhem smlouvy, v níž na straně jedné za danou obec vystupuje její jednající starosta (k tomu srov. též odůvodnění předmětného kasačního rozhodnutí).

Pokud v poměrech dané věci soudy při rozhodování vycházely ze závěru, že součástí předmětného zápisu o průběhu zasedání zastupitelstva žalované obce bylo, že kupní smlouva ohledně předmětného pozemku bude uzavřena s tím, že bude věcně právním způsobem řešena i otázka přístupu ke studni, která zásobuje pitnou vodou šest bytovek v sousedství okálové zástavby, jakož i otázka přístupu ke stavbě septiku pro okálovou zástavbu, tj. že „obě stavby budou ošetřeny v kupní smlouvě věcným břemenem po celou dobu jejich životnosti a kupující se zavazuje, že umožní k těmto stavbám přístup, kdykoliv bude nutná oprava, čištění, případně rekonstrukce zařízení a to i v nepřítomnosti majitele pozemku“, je třeba – vycházeje právě z onoho zápisu zastupitelstva žalované 3) – i tuto část podřadit pod (na inkriminovaném zasedání zastupitelstva obce) učiněnou vůli zastupitelstva žalované 3), a současně následně uzavřenou kupní smlouvu ze dne 9. března 2009, jež pouze obsahuje převod vlastnictví k předmětnému pozemku, za nesouladnou s vyloženou vůlí zastupitelstva obce.

I když v případě současně uzavírané převodní smlouvy a smlouvy o zřízení věcného břemene vztahující se k předmětu převodu, by se jednalo o dva právní úkony (technicky vzato však sepsané na jedné listině, respektive vcelku), lze na uvedené pohlížet v tom směru, že primárním důvodem věcně právní dispozice (záměru obce) byl převod vlastnictví k předmětnému obecnému majetku, avšak za podmínky, že v rámci tohoto převodu, respektive současně s ním budou upravena i příslušná práva odpovídající věcným břemenům s (rámcovým) obsahem, jak byl vyjádřen v předmětném usnesení zastupitelstva žalované 3).

Měl-li by pak (z různých důvodů) jednající starosta za to, že podmínka zřízení věcných břemen ve skutečnosti právně relevantním způsobem formulována nebyla, či snad, že formulační zmínka o tomto věcně právním zatížení pozemku je zcela právně irelevantní (neboť zastupitelstvo o takovém právním úkonů vůbec nerozhodovalo, ani nerozhodovalo stran podmínky k uzavření kupní smlouvy, jakkoliv text předmětného zápisu ze zasedání zastupitelstva obce, formulačně přiřazený k rozhodnutí o převodu předmětného pozemku, tomu zcela neodpovídá), pak bylo zapotřebí, aby tyto starostou vnímané nesrovnalosti byly řešeny opět (jedině) v rámci rozhodování zastupitelstva, nikoliv způsobem, že by si sám starosta (ať již vědomě či nikoli) učinil o těchto záležitost svůj vlastní závěr a pak se sám rozhodl, co z daného usnesení zastupitelstva jako právně relevantní konkrétně převezme a co již nikoliv pro následné právní jednání obce, kterou coby smluvní stranu v rámci učiněného právního úkonu zastupoval.

Jestliže tedy v posuzované věci odvolací soud vycházel ze skutkového zjištění (jehož správnost v dovolacím řízení nelze posuzovat), že vůli žalované 3) (obce) bylo převést na žalované 1) a 2) předmětný pozemek za současného zřízení předmětného věcného břemene (viz citace z rozhodnutí zastupitelstva žalované obce shora), pak je třeba pochopitelně uzavřít, že prostřednictvím uvedené dovolací argumentace se přípustnost dovolání žalovaným založit nepodařilo.

2. „Přípustnost dovolání je podle mínění žalovaných též založena tím, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení (se) odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Touto otázkou je, zda vůle zastupitelstva obce popisující podmínky uzavření určitého úkonu musí obsahovat alespoň podstatné náležitosti takového úkonu. Žalovaní mají za to, že při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od předchozího rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 12. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1067/2004.“

Z takto uplatněné dovolací argumentace není zřejmé, v čemž konkrétně dovolatelé spatřují naplnění předpokladu přípustnosti svého dovolání. V dovolání označeném rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 28 Cdo 1067/2004, byla řešena otázka výkladu neplatnosti právních úkonů týkající se nakládání s obecním majetkem, avšak poměřováno s nynějšími skutkovými poměry věci nešlo o obdobnou věc, v níž by současně byl právně posuzován vztah mezi rozhodnutím zastupitelstva obce a vlastním jednání starosty, který přistoupil k uzavření převodní smlouvy (což se týká tohoto případu) v evidentním rozporu s vůlí obce (rozhodnutím zastupitelstva), jež rozhodlo o daném majetkoprávním úkonu – uzavření kupní smlouvy se zřízením věcného břemene.

Jak již bylo uvedeno, v dovolacím řízení nelze revidovat skutková zjištění, z nichž vycházel odvolací soud (soud prvního stupně) při (meritorním) rozhodování. Z pohledu zjišťování vůle obce je právně relevantní to, co je obsaženo v usnesení zastupitelstva obce. Bylo-li v daném případě zjištěno, že obsahem onoho usnesení bylo též (opakovaně citováno z inkriminovaného zápisu o veřejném zasedání zastupitelstva žalované 3/), že: „stavba studny (umístěná na předmětném pozemku), která zásobuje pitnou vodou šest bytovek v sousedství okálové výstavby“, jakož i „na pozemku stavba septiku pro okálovou zástavbu...budou ošetřeny v kupní smlouvě věcným břemenem po celou dobu jejich životnosti a kupující se zavazuje, že umožní k těmto stavbám přístup, kdykoliv bude nutná oprava, čištění, případně rekonstrukce zařízení...“, pak dovolací soud dost dobře nechápe úvahy dovolatelů, v čem se měl odvolací soud (in concreto) odchýlit od jimi označeného rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 28 Cdo 1067/2004, v němž je (ve stručnosti shrnuto) vyjádřeno, že rozhodnutí obce o předmětné majetkoprávním úkonu musí zahrnovat alespoň základní (esenciální) náležitosti právního úkonu. To vše v situaci, kdy právě na předmětný nesoulad mezi rozhodnutím zastupitelstva žalované obce 3) a jednáním jejího starosty završeného uzavřením předmětné kupní smlouvy, bylo v kasačním rozhodnutí poukázáno, a to včetně vyložení stěžejní judikatury dovolacího soudu i Ústavního soudu vztahující se právě k materii věcně právního nakládání s obecním nemovitým majetkem.

Jestliže se z dovolací argumentace žalovaných kromě odkazu na zmíněné rozhodnutí dovolacího soudu nepodává žádná právní argumentace, na jejímž podkladě dovolatelé spatřují nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem v řešení dané otázky, stěží lze od dovolacího soudu očekávat, aby při takovém deficitu sám za dovolatele dovolací argumentaci dovozoval, či snad dotvářel, aby měl dostatečný podklad pro věcný přezkum rozhodnutí z pohledu dovolateli zformulované, leč prakticky nijak argumentací nepodložené právní otázky.

3. „Nakonec žalovaní uvádí, že přípustnost dovolání je založena tím, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Touto otázkou je, zda může zastupitelstvo obce stanovit v souvislosti s uzavřením smlouvy takovou podmínku, která netvoří podstatnou ani obvyklou náležitost příslušné smlouvy.“

Tato dovolací argumentace je vytěsněna závěry ad 1) a 2), nehledě na okolnost, že již v kasačním rozhodnutí Nejvyšší soud zdůraznil, že starosta obce je povinen při právním jednání obce tuto vůli respektovat, nemůže ji nijak „dotvářet“ či „pozměňovat“, ale ani (nebyla-li by právně relevantním způsobem učiněna) vytvářet (např. měl-li by z různých důvodů za to, že je vhodné, aby v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy bylo též zřízeno věcné břemeno, ač o něm zastupitelstvo nerozhodlo, anebo naopak dospěl-li by k závěru, že je vhodnější věcné břemeno v souvislosti s uzavřením převodní smlouvy nezřizovat, přestože o něm zastupitelstvo rozhodlo; k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2015, sp. zn. 30 Cdo 3328/2014, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 16. prosince 2015, sp. zn. II. ÚS 2246/15).

4. Namítají-li dovolatelé, že se odvolací soud v odůvodnění (písemného vyhotovení) svého rozsudku nevypořádal s jejich námitkou, že „zastupitelstvo žalované 3) ve věci věcného břemene neprojevilo svoji vůli v souladu se zákonem, a tudíž ani uzavření kupní smlouva nemůže být s takovou vůlí v rozporu“, či se nezabýval aplikací § 85 odst. 1 a § 95 odst. 1 obecního zřízení, anebo námitkou, o jakou dohodu o zřízení věcného břemene se má jednat (zda o břemeno přístupu či umístění studny, a zda tento přístup má být zřízen ve prospěch konkrétních osob, nebo každého vlastníka určité nemovitosti), pak uplatňují jinou vadu řízení, k níž by ovšem dovolací soud mohl přihlédnout jen v procesní situaci, bylo-li by jejich dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.), což ovšem není.

5. Zpochybňují-li dovolatelé správnost skutkového zjištění, uplatňují tím nepřípustný dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.). Bylo již shora opakovaně vyjádřeno, že dovolací soud není oprávněn v dovolacím řízení verifikovat správnost skutkových zjištění, „přehodnocovat“ hodnocení důkazů odvolacím soudem či soudem prvního stupně, pakliže odvolací soud převzal jako správná a úplná skutková zjištění soudu prvního stupně. Připomíná se současně, že dovolací soud může hodnocení důkazů, provedené v nalézacím řízení v souladu se zákonem, přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, případně s obecnou zkušeností. Samotná skutečnost, že důkazy bylo možno hodnotit více způsoby, ovšem neznamená, že zvolené hodnocení je nesprávné (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. srpna 2005, sp. zn. 22 Cdo 2376/2004).

6. K ostatní (prosté) právní polemice dovolatelů, bez jejího odpovídajícího přenesení do vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., není důvodu se vyjadřovat.

7. V případě dovolání proti výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení dovolatelé zcela rezignovali na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Jelikož dovolání v této jejich části postrádá obligatorní náležitosti, přičemž tento nedostatek nebyl v průběhu dovolací lhůty odstraněn (§ 241b odst. 3 o. s. ř.), trpí dovolání vadou, pro kterou se nelze vůbec zabývat otázkou přípustnosti dovolání proti tomuto výroku.

Ze všech vyložených důvodů Nejvyšší soud proto dovolání žalovaných podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o. s. ř.

Náklady dovolacího řízení žalobců (kteří se prostřednictvím svého advokáta k podanému dovolání relevantně písemně vyjádřili) v dané věci sestávají z odměny jejich advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) určené podle § 9 dst. 4 písm. b) (spor se týkal určení vlastnického práva k pozemku, kde za tarifní hodnotu se v daném případě považuje částka 50.000,- Kč; k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 3141/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. září 2016, sp. zn. 30 Cdo 789/2016). Tomu - vzhledem k zastupování dvou osob (§ 12 odst. 4 cit. vyhl.) - odpovídá (podle § 7 bodu 5 advokátního tarifu) mimosmluvní odměna ve výši 4.960,- Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300,- Kč, jde o částku 5.260,- Kč; s připočtením náhrady za 21 % daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) činí celkem náhrada nákladů dovolacího řízení žalovaných 6.364,60 Kč.

Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 6.364,60 Kč jsou žalovaní a) a b), jejichž dovolání bylo pro nepřípustnost odmítnuto, povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobcům a) a b), oprávněným společně a nerozdílně, k rukám advokáta, který žalobce v tomto dovolacím řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Nákladový výrok III. s odkazem na § 243f odst. 3 o. s. ř. se neodůvodňuje.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně 28. listopadu 2017

JUDr. Pavel Vrcha

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru