Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 1500/2017Rozsudek NS ze dne 18.10.2017K subjektivnímu znaku lichevní smlouvy

HeslaPrávo na spravedlivé soudní řízení
Neplatnost právního úkonu
Lichva (o. z.)
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.1500.2017.1
Dotčené předpisy

§ 39 obč. zák.

čl. 36 odst. 1 předpisu č. 2/1993 Sb.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 1500/2017-234

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobce M. F., zastoupeného Mgr. Luďkem Voigtem, advokátem se sídlem ve Svinařově, Hlavní 241, proti žalovanému LEAN Company, s. r. o., se sídlem v Praze 10 – Uhříněvsi, Přátelství 167/77, identifikační číslo osoby 253 78 074, zastoupenému JUDr. Vladanou Zemanovou, advokátkou se sídlem v Praze 2 – Vyšehradě, Svobodova 7, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 27 C 147/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. září 2016, č. j. 58 Co 215/2016-171, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. září 2016, č. j. 58 Co 215/2016-171, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. prosince 2015, č. j. 27 C 147/2012-139, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 4 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. prosince 2015, č. j. 27 C 147/2012-139, určil, že žalobce je „vlastníkem bytové jednotky, zapsané na LV, k. ú. Ch., obec P., nacházející se v bytovém domě P. – Ch., stojícím na parcelách – zastavěná plocha a nádvoří, k. ú. Ch., obec P., a vlastníkem spoluvlastnického podílu ve výši 47/5355 na společných částech tohoto bytového domu a parcelách, vše zapsáno na LV, k. ú. Ch., obec P., u Katastrálního úřadu pro hlavní město P., katastrální pracoviště P., k. ú. Ch.“ (dále též „bytová jednotka“ nebo „byt“), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Po provedeném řízení soud prvního stupně uzavřel, že kupní smlouva ze dne 31. května 2012, na základě které žalobce prodal žalovanému předmětnou bytovou jednotku za kupní cenu 470.000,- Kč, je ve smyslu § 39 obč. zák. absolutně neplatná, neboť se příčí dobrým mravům. Žalobce totiž uzavíral tuto smlouvu v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, o čemž žalovaný věděl, zneužil toho a koupil žalobcův byt za mnohem nižší cenu, než se prodává. Reálná cena obdobného bytu v témže domě přitom je 2.100.000,- Kč, neboť za takovou cenu byl obdobný byt prodán, jak vypověděl svědek P. K. Soud shledal kupní smlouvu jako smlouvu lichevní, a proto podané určovací žalobě vyhověl.

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 15. září 2016, č. j. 58 Co 215/2016-171, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že předmětnou určovací žalobu zamítl, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Své rozhodnutí odvolací soud odůvodnil následovně:

„Bylo na žalobci, aby pod pohrůžkou neunesení důkazního břemene prokázal své tvrzení týkající se kupní ceny. V tomto směru se mu dostalo od soudu I. stupně řádného poučení podle ust. § 118a odst. 1, 3 o. s. ř., aby doplnil skutková tvrzení k prokázání obvyklé ceny předmětného bytu v době uzavření kupní smlouvy a předložil vyjádření min. 3 realitních kanceláří o tom, za jakou cenu se prodávaly byty stejného charakteru v rozhodné době. Žalobce na toto poučení do koncentrace řízení dne 1. 12. 2015 vůbec nereagoval. Soud I. stupně, aniž je zřejmé, z jakých důvodů tuto nečinnost žalobce nijak nehodnotil a při svém rozhodování vyšel pouze z výpovědi svědka P. K., předsedy společenství vlastníků jednotek, navrženého žalovaným zejména k prokázání jeho tvrzení o kvalitě bytu, který na dotaz soudu I. stupně na hodnotu takového bytu uvedl: ‚Pokud (odhlédnu) od toho vybydlení, protože tento byt je vybydlený, tak kolem 2,000.000 Kč, 2,100.000,- Kč, a vím to proto, že v tom domě, kde dělá(m) předsedu, tak tam k nějakým prodejům došlo.‘ Neuvedl tedy, že za takovou cenu byl prodaný byt obdobný v domě, kde dělá předsedu, jak uzavřel soud I. stupně. Odvolací soud dospěl k závěru, že tento důkaz nemůže prokázat žalobcova tvrzení týkající se hodnoty bytu, protože cena bytu svědkem uvedená je laickým názorem, a není zřejmé, kdy ke svědkem zmíněným prodejům došlo, stav bytů, jejich vybavení apod. Za této situace žalobce své tvrzení o zásadní skutečnosti, od níž odvíjí názor, že kupní cena, za niž byt prodal, byla nepřiměřeně nízká ve vztahu k ceně, za niž by bylo možné byt prodat, resp. k jeho hodnotě, jinak řečeno, že šlo o cenu lichevní, přes řádné poučení soudu I. stupně neprokázal, neunesl tudíž břemeno důkazní. Žalobcem tvrzené neplnění povinností ze smlouvy žalovaným není důvodem neplatnosti smlouvy, takže se odvolací soud touto námitkou blíže nezabýval.“

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. a předpoklady přípustnosti dovolání vymezuje tím, že napadené rozhodnutí je v rozporu s ustálenou judikaturou, je výrazem zjevného rozporu s obsahem spisu a představuje nepředvídatelnou libovůli (dovolatel odkazuje na nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 844/10, sp. zn. III. ÚS 1817/07, sp. zn. I. ÚS 1531/07 a sp. zn. III. ÚS 290/06, které se týkají porušení práva na spravedlivý proces z hlediska rozhodování o náhradě nákladů řízení). Dovolatel uvádí, že skutečnost (roz. závěr soudu prvního stupně), že uzavřená kupní smlouva se příčí dobrým mravům, je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“). Dále namítá, že pokud odvolací soud uzavřel, že dovolatel neunesl důkazní břemeno ohledně tvrzení nepoměru mezi sjednanou cenou, přijatým plněním na tuto cenu, pak ani tento závěr nelze mít za správný, neboť toto zjištění mohl odvolací soud učinit sám (srovnávací hodnotou na realitních serverech, nebo od správce daně), případně v této věci nařídit vyhotovení znaleckého posudku. Rozhodnutím odvolacího soudu bylo zasaženo do práva dovolatele na spravedlivý proces, neboť dovolatel nemohl předpokládat, že důkazy provedené před soudem prvního stupně byly nedostatečné, když soud prvního stupně je jako dostatečné posoudil; měl-li tedy soud prvního stupně obvyklou cenu předmětného bytu za prokázanou, není podle dovolatele možné, aby odvolací soud rozhodl, že tato prokázána nebyla. Nadto je pravděpodobné, že alespoň přibližná cena bytu je soudu notoricky známa z jeho činnosti. Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a přiznal dovolateli právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. V doplňujícím podání pak dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud „přiznal odklad vykonatelnosti“ dovoláním napadeného rozsudku, neboť žalovaná dne 7. března 2017 podala žalobu na vyklizení uvedeného bytu, přičemž „práva žalobce by v případě vyklizení mohla být podstatně a nevratně porušena.“

Žalovaný ve svém písemném vyjádření k dovolání odmítl uplatněnou dovolací argumentaci, když se zcela ztotožnil se skutkovými a právními závěry odvolacího soudu. Zdůraznil, že aby soud mohl provést posouzení a zhodnocení, jestli kupní smlouva byla nebo nebyla uzavřena v rozporu s dobrými mravy, musel by zjistit alespoň orientační cenu obdobných bytů. Doložení této skutečnosti ale bylo úkolem žalobce, na něm leželo důkazní břemeno; tuto činnost nemůže ve sporném občanském soudním řízení za účastníka přebírat soud. Kromě toho žalobce v dovolání zcela překrucuje v řízení prokázané skutečnosti (že žalobcova tíseň byla vyvolána žalovaným a že si žalobce půjčil od žalovaného částku 220.000,- Kč na základě smlouvy o úvěru), neboť žalovaný vůči žalobci nebyl v postavení věřitele, ani mezi účastníky nebylo sjednáno, že žalovaný převezme za žalobce předmětný dluh. „Plnění ze strany žalovaného ve prospěch žalobce se tedy skládá z částky 470.000,- Kč – vlastní kupní ceny a z částky 661.913,- Kč představující zbývající dluh žalobce, pro který na bytě vázne zástava a který musí žalovaný vyplatit. Celkově tedy plnění ze strany žalovaného žalobci je nejméně 1,131.913,- Kč. Jedná se o vybydlený byt s dlouhodobě odpojenou elektřinou, zatížený zástavou, nevyklizený a obývaný dodnes s problémovými osobami a hodnotu 1,131.913,- Kč ve prospěch žalobce, rozhodně se obě plnění nenacházejí v hrubém nepoměru. Posouzení této skutečnosti by však mohl soud provést, kdyby měl doloženu alespoň orientační obvyklou cenu obdobného bytu v místě a čase.“ Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl.

Nejvyšší soud předně konstatuje, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) vyplývá z bodu 2., článku II., části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Dovolání žalobce je – jak bude vyloženo níže – ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné a je i důvodné.

Převážná část dovolání žalobce představuje skutkovou či právní polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu, což samo o sobě pochopitelně přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. (pro absenci právně relevantního vymezení jedné ze čtyř variant přípustnosti dovolání vztahující se k předmětné právní otázce z oblasti hmotného, na níž spočívá rozhodnutí odvolacího soudu) nezakládá. Současně ovšem dovolatel ve svém dovolání vymezil argumentaci vztahující se k odvolacím soudem řešené právní otázce procesního práva týkající se důkazního břemene ohledně zjištění hodnoty předmětného bytu, nezbytné pro posouzení, zda převodní smlouva naplňuje znaky tzv. lichevní smlouvy a není z tohoto důvodu postižena absolutní neplatností ve smyslu § 39 obč. zák.

Je sice pravdou, že soud prvního stupně v řízení (při jednání dne 15. září 2015 – viz protokol o tomto jednání na č. l. 89-92) vyzval dovolatele, „aby doplnil skutková tvrzení k prokázání obvyklé ceny předmětné bytu v době uzavření předmětné kupní smlouvy, tj. 31. 5. 2012“ (č. l. 90), když (v reakci na návrh zástupkyně žalovaného, aby za účelem zjištění obvyklé ceny prodávaného bytu byl proveden důkaz znaleckým posudkem, dále vyložil, že) „pro zjištění, nikoliv přesné, ale pouze orientační, obvyklé ceny postačí důkaz dotazem na realitní kanceláře, minimálně 3, za kolik byl prodávány obdobné byty v době uzavření kupní smlouvy“, a že dovolatel v tomto směru žádná vyjádření či sdělení od realitních kanceláří nepředložil, avšak je již v rozporu s obsahem spisu tvrzení odvolacího soudu, že „žalobce na toto poučení do koncentrace řízení dne 1. 12. 2015 vůbec nereagoval.“ Jak se totiž podává z podání žalobce (učiněného prostřednictvím jeho advokáta) na č. l. 100, žalobce v něm mj. uvedl, že „Pokud se týká ceny bytu, pak dle realitních kanceláří byla v době uzavření kupní smlouvy v místě a čase obvyklém mezi 1,5 až 1,9 mil. Kč.“

Pokud v nastalé procesní situaci soud prvního stupně, maje za to, že v řízení soustředil dostatek důkazů, neboť z nich zjistil právně rozhodné skutečnosti, podané žalobě vyhověl, pak v odvolacím řízení bez odpovídající procesní signalizace vůči žalobci – má-li být zachováno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod – není možné zcela nepředvídatelně rozhodnout, že žalobce – jak uzavřel odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí – „své tvrzení o zásadní skutečnosti, od níž odvíjí názor, že kupní cena, za niž byt prodal, byla nepřiměřena nízká ve vztahu k ceně, za niž bylo možné byt prodat...že šlo o cenu lichevní, přes řádné poučení soudu I. stupně neprokázal, neunesl tudíž břemeno důkazní.“

Porušení práva na spravedlivý proces může představovat i vydání tzv. překvapivého rozhodnutí soudem vyššího stupně, pod kterým se rozumí rozhodnutí, které na základě zjištěného skutkového stavu nebylo možno předvídat (nález Ústavního soudu ze dne 23. dubna 2013, sp. zn. II. ÚS 4160/12; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http.//nalus.usoud.cz).

S přihlédnutím k tomu, že podle ustálené judikatury Ústavního soudu je povinností dovolacího soudu při posuzování přípustnosti dovolání přihlédnout k námitkám týkajícím se porušení základních práv a svobod (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 28. února 2017, sp. zn. III. ÚS 1020/16), a s ohledem na okolnost, že dovolatel ve svém dovolání argumentoval stran porušení jeho práva na spravedlivý proces, k němuž došlo popsaným způsobem ze strany odvolacího soudu, Nejvyššímu soudu nezbylo, než konstatovat, že napadené rozhodnutí z popsaného důvodu obstát nemůže, a nezbývá, než jej podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušit.

Nemůže však obstát ani rozsudek soudu prvního stupně, který pro svůj závěr o lichevním charakteru předmětné kupní smlouvy, a tudíž její absolutní neplatnosti ve smyslu § 39 obč. zák., nesoustředil všechny právně rozhodné skutkové okolnosti, na jejichž základě by mohl k takovému závěru dospět.

K charakteru tzv. lichevní smlouvy se Nejvyšší soud vyjádřil např. v rozsudku ze dne 12. října 2011, sp. zn. 30 Cdo 3122/2011, v němž mimo jiné uvedl, že objektivním znakem tzv. lichevní smlouvy, jejímž předmětem je převod vlastnického práva k nemovitostem, je existence písemně uzavřené smlouvy o převodu nemovitostí, v níž je poskytované plnění (cena za převáděný nemovitý majetek) v hrubém (podstatném) nepoměru oproti hodnotě převáděného majetku.

V posuzovaném případě ovšem soud prvního stupně zjištění hodnoty převáděného bytu učinil pouze a jen z výslechu svědka P. K., předsedy společenství vlastníků jednotek v domě, kde se byt nachází, aniž by svědek disponoval odbornými znalostmi v uvedeném směru, případně aniž by tento svědek v rámci své výpovědi zprostředkoval soudu právně relevantní informace, z nichž by bylo možné činit závěr o hodnotě posuzovaného bytu. Soud prvního stupně pak ani v odůvodnění svého rozhodnutí nereagoval na důkazní návrh žalovaného, aby za tím účelem bylo přistoupeno k důkazu znaleckým posudkem, ale ani nevyložil, proč již nesetrvává na svém původním procesním postoji, že ke zjištění „orientační, obvyklé ceny postačí důkaz dotazem na realitní kanceláře, minimálně 3, za kolik byl prodávány obdobné byty v době uzavření kupní smlouvy.“

V situaci, kdy žalovaný zpochybňoval tvrzení žalobce o hrubém nepoměru protiplnění podle kupní smlouvy ve vztahu k hodnotě (ceně) převáděného bytu, bylo ovšem zjevné, že ani případné předložení (v tom kterém počtu) odborných vyjádření či stanovisek realitních kanceláří k uvedené otázce, nemůže vyjasnit danou situaci, stejně jako informace získané od svědka P. K., který se pokusil analyzovat z pohledu laika tehdejší situaci na realitním (bytovém) trhu. V této souvislosti Nejvyšší soud poznamená, že např. ve svém usnesení ze dne 24. června 2015, sp. zn. 30 Cdo 1021/2015, vyložil, že za odborné posouzení, respektive zjištění hodnoty nemovité věci nelze považovat kupř. „vyjádření nezávislé kanceláře.“

Ačkoliv soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku citoval i relevantní právní závěry z již shora připomenutého rozsudku dovolacího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 3132/2011, dostatečně si neujasnil, respektive v poměrech jím souzené věci nepostupoval důsledně ani v otázce verifikace subjektivních znaků lichevní smlouvy, mezi něž náleží např. rozumová slabost, tíseň, lehkomyslnost, stav rozrušení nebo nezkušenost převodce. V tomto ohledu nestačí k naplnění tohoto znaku např. pouhé zjištění, že tím, že převodce měl nějaké dluhy, nacházel se již objektivně ve stavu tísně, nýbrž až zjištění takových okolností, z nichž bude bez jakýchkoliv pochyb zřejmé, že v konkrétním případě takový stav skutečně nastal. Jinými slovy řečeno, bez znalosti poměrů převodce, tedy i okolností, za jakých se převodce ocitl v takovémto (insolventním) stavu, zpravidla nebude možné přijmout závěr o naplnění subjektivního znaku lichevní smlouvy (např. dluhy osoby dříve vykazující podnikatelkou činnost, u níž je třeba presumovat vyšší míru právního vědomí a obezřetnosti, nemusejí ještě predikovat naplnění některého ze shora popsaných subjektivních znaků lichevní smlouvy, na rozdíl např. od osoby, jež takovou činnost nevykonává či nevykonávala). Rovněž závěr soudu prvního stupně o „rozumové slabosti žalobce ve finančních záležitostech“, není ničím podložen a do jisté míry vyznívá rozporně s faktem, že žalobce absolvoval úplné střední všeobecné (gymnaziální) vzdělání s maturitou (viz sdělení žalobce ze dne 13. listopadu 2012 na č. l. 20).

Vzhledem k tomu, že důvod pro zrušení rozhodnutí odvolacího soudu platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

Vzhledem k vydání tohoto kasačního důvodu nebylo již zapotřebí rozhodovat o návrhu dovolatele na odklad vykonatelnosti (zjevně však míněno na odklad právní moci) rozsudku odvolacího soudu.

Zcela závěrem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že argumentace, kterou žalovaný užil ve svém vyjádření k dovolání žalobce stran jím poskytnutého (proti)plnění (viz arg.: „Plnění ze strany žalovaného ve prospěch žalobce se tedy skládá z částky 470.000,- Kč – vlastní kupní ceny a z částky 661.913,- Kč představující zbývající dluh žalobce, pro který na bytě vázne zástava a který musí žalovaný vyplatit. Celkově tedy plnění ze strany žalovaného žalobci je nejméně 1,131.913,- Kč.“), si bude – v případě meritorního rozhodování - vyžadovat další objasnění, a to nejen z hlediska dosud soudem prvního stupně zaujímaného právního názoru o kupní ceně ve výši 470.000,- Kč, ale nově též i právní kvalifikace týkající se žalovaným zmiňované (další) částky 661.913,- Kč [tedy posouzení předmětných okolností z pohledu vůle účastníků a toho, co ve skutečnosti a jak (zda právně relevantním způsobem) bylo těmito účastníky (a s jakými právními důsledky) v předmětné kupní smlouvě ujednáno].

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. října 2017

JUDr. Pavel Vrcha

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru