Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 1471/2017Rozsudek NS ze dne 31.10.2017

HeslaPrávo na spravedlivé soudní řízení
Dokazování
Smlouva kupní
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.1471.2017.1
Dotčené předpisy

§ 157 odst. 2 o. s. ř.

§ 125 o. s. ř.

§ 132 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 1471/2017-200

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně obce Mlečice se sídlem Mlečice 11, zastoupené Mgr. MUDr. Janou Kollrossovou, advokátkou se sídlem v Plzni, náměstí Republiky 28, proti žalovaným 1) P. T., a 2) M. T., oběma bytem v Mlečicích 1, zastoupeným JUDr. Irenou Smítkovou, advokátkou se sídlem v Přibrami II, Střelecká 26, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 6 C 266/2014, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. listopadu 2016, č. j. 61 Co 108/2016-177, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 23. listopadu 2016, č. j. 61 Co 108/2016-177, jakož i rozsudek Okresního soudu v Rokycanech ze dne 12. ledna 2016, č. j. 6 C 266/2014-132, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Rokycanech k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Rokycanech (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. ledna 2016, č. j. 6 C 266/2014-132, určil, že žalobkyně je vlastnicí pozemků p. č. 1473 a p. č. 1474 v katastrálním území (dále již „ k. ú.“) M., a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Po provedeném řízení soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně nabyla předmětné pozemky do svého vlastnictví vydržením. Žalobkyně tvrdila, že je vlastnicí předmětných pozemků na základě kupní smlouvy, která (pod č. 478 DrU ek./60) byla dne 28. července 1960 uzavřena mezi právními předchůdci žalovaných – manžely H. a Československým státem – Investorským útvarem ONV R., když touto smlouvou mělo dojít k odkoupení části (po obnově katastrálního operátu nyní označených parcelních čísel) pozemků (které za účelem stavby školského zařízení, společně s dalšími vykoupenými pozemky, byly tehdejším geodetickým plánem sloučeny do nově vzniklé pozemkové parcely č. 1464/3), přičemž právo hospodaření s takto získanými pozemky státu bylo po jejich výkupu státem v roce 1960 převedeno na tehdejší Místní národní výbor M.; na žalobkyni pak přešlo vlastnické právo k těmto pozemkům podle § 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále již „zák. č. 172/1991 Sb.“). Žalobkyně v dobré víře s uvedenými pozemky nakládala, neboť je jako národní majetek spravovala až do roku 1991. Ve smyslu zákona č. 172/1991 Sb. se pak žalobkyně domnívala, že je vlastnicí těchto pozemků, tedy ke dni 24. května 1991. Podle soudu prvního stupně nejméně od 24. května 1991 se žalobkyně ujala držby těchto pozemků, když „administrativními dohodami v řízení bylo prokázáno, že byly uzavřeny mezi investorským útvarem ONV R. a MNV M. a jejich obsahem byl převod správy pozemků s tím, že v každé administrativní dohodě je odkaz na příslušnou kupní smlouvu, která byla s majiteli uzavřena 28. 07. 1960. V případě žalovaných se jedná o administrativní dohodu č. 10, kde je odkaz na kupní smlouvu, která již byla shora citována. Před uzavřením těchto dohod pak probíhala jednání na MNV M., když soud k důkazu konstatoval zápisy z 14. 05. 1959 a z 14. 03. 1960, kde se nejprve řešila změna pozemků určených pro výstavbu školy a při druhém jednání již tehdejší vlastníci dotčených pozemků vyjadřovali souhlas s jejich prodejem a byla dohodnuta i cena za m2. Následně byl vyhotovován geometrický plán, a to koncem března 1960. Nepochybně se jednalo o domnělý právní titul, když všechny shora uvedené okolnosti nasvědčovaly tomu, že se jedná o dobrou víru oprávněného držitele. ...Účastnickou výpovědí starosty žalobkyně Mgr. V. K. bylo v řízení prokázáno, že o problémech ohledně pozemků se dozvěděl v roce 2007. Žalobkyně pak v žalobě tvrdí, že až v souvislosti s obnovou operátu v katastru nemovitostí v roce 2006 se dozvěděla, že není evidována jako vlastník předmětných pozemků....Žalovaní pak v řízení neprokázali, že by někdy před rokem 2006 uplatnili své vlastnické právo k předmětným pozemkům ať už tak, že se domáhali vstupu na tyto pozemky, případně požadovali nájemné, eventuelně se pozemky starali. Naopak v rámci místního šetření bylo v řízení prokázáno, že trávu neseli oni, ani se o ni nijak nestarali, nesázeli tam stromy, které se na pozemcích nacházejí a ani nevybudovali dětské hřiště. Pokud soud dospěl k závěru, že žalobkyně se ujala držby nejpozději od roku 1991, tak desetiletá vydržecí lhůta uplynula v roce 2001, a jak již bylo shora uvedeno, první pochybnosti o vlastnictví žalobkyně jsou datovány v roce 2006.“

K odvolání žalovaných Krajský soud v Plzni (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. listopadu 2016, č. j. 108/2016-177, rozsudek soudu prvního stupně (jako věcně správné rozhodnutí) podle § 219 o. s. ř. potvrdil a uložil žalovaným, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 10.164,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky žalobkyně.

Odvolací soud po zopakování listinných důkazů uzavřel, že „mezi Československým státem a právními předchůdci žalovaných byla uzavřena kupní smlouva, na kterou odkazuje shora citovaná administrativní dohoda č. 10 z 9. 12. 1960. K tomuto závěru vedou odvolací soud i další nepřímé důkazy, které byly provedeny soudem I. stupně a zopakovány soudem odvolacím i důkazy, které odvolací soud provedl při odvolacím jednání. V citované administrativní dohodě je kupní smlouva identifikována datem i číslem smlouvy a je ji možno považovat za důkaz převodu správy majetku ve vlastnictví státu. Této dohodě předcházel zápis sepsaný dne 14. 3. 1960 v úřadovně MNV M. V tomto zápise (je) jako jeden ze spoluvlastníků předmětných nemovitostí správně uvedena M. H. Pokud pak v administrativní dohodě je poznámka, že se převod děje na základě kupní smlouvy s majiteli manželi F. a A. H., je nutno připustit, že se v tomto případě mohlo jednat o písařskou chybu při označení prvého písmene křestního jména pí. H., neboť i žalovaní uvádějí, že v rodině jejich právních předchůdců byla A. H. (byť zemřela v předchozí době). Ze zápisu v úřadovně MNV v M. ze dne 14. 3. 1960 vyplývá ochota právních předchůdců žalovaných prodat části předmětných pozemků pro výstavbu školy, z obsahu administrativní dohody vyplývá, že převod se děje na základě kupní smlouvy ze dne 28. 7. 1960 a následně dne 19. 12. 1960 byla uzavřena administrativní dohoda. I z této časové posloupnosti se jeví jako logické, že k uzavření předmětné kupní smlouvy skutečně došlo. Nelze přehlédnout ani zápis z podacího deníku č. IV z roku 1960 MNV M. o doručování kupní smlouvy p. H.. Administrativní dohoda, na základě které byla převedena správa předmětných pozemků na žalobkyni, pak mohla být uzavřena též až poté, kdy bylo vlastnické právo k těmto sporným pozemkům, resp. k jejich částím, převedeno na stát. Na těchto pozemcích byla postavena škola a dle tehdejšího občanského zákoníku nemohly být proto pozemky a ani budova školy v osobním vlastnictví fyzických osob, neboť tehdejší právní úprava neumožňovala stavbu veřejného zařízení, kterou škola nepochybně byla, na pozemku ve vlastnictví fyzické osoby. S přihlédnutím k výše uvedenému by bylo přepjatým formalismem, s ohledem na dobu, která uplynula od uzavření smlouvy (kdy tuto však nelze v současné době dohledat), nepřihlédnout k nepřímým důkazům předložených žalobkyní, které tvoří logický celek a z nichž se podává, že k uzavření kupní smlouvy týkající se převodu předmětných pozemků mezi Čs. státem a právními předchůdci žalovaných skutečně došlo. Na základě této kupní smlouvy se vlastníkem sporných pozemků stal stát a následně účinností zákona č. 172/1991 Sb. pak přešlo vlastnictví na obec, tj. na žalobkyni.“

Odvolací soud sice shledal rozhodnutí soudu prvního stupně věcně správným, avšak neztotožnil se s jím učiněným právním posouzením věci, „když nesouhlasí s tím, že k nabytí vlastnického práva došlo vydržením, neboť s ohledem na shora uvedenou argumentaci dle odvolacího soudu došlo k převodu vlastnického práva kupní smlouvou.“

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní (dále též „dovolatelé“) prostřednictvím své advokátky včasné dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“). Uplatňují v něm dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. a předpoklady přípustnosti dovolání vymezují s tím, že napadeným rozhodnutím se odvolací soud v řešení právní otázky prokázání nabývacího titulu odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolací soudu (sp. zn. 22 Cdo 1176/2001, sp. zn. 22 Cdo 2475/2003). Judikatura dovolacího soudu sice připouští prokázání existence nabývacího titulu na základě nepřímých důkazů, vždy ale za stavu, kdy jsou jednoznačně prokázány podstatné náležitosti tvrzené smlouvy, jakož i to, že ji účastníci skutečně podepsali. V tomto případě ale ohledně žalobkyní tvrzené kupní smlouvy zůstala neodstraněná pochybnost o účastnících, o obsahu smlouvy, datu uzavření a především o tom, zda ji právní předchůdci žalovaných skutečně podepsali. Investorský úřad nesplnil ohlašovací povinnosti na státní notářství, tj. k žalobkyní tvrzenému převodu vlastnictví k předmětným pozemkům nedošlo. Dovolatelé dále namítají, že v daném případě nemohlo ani dojít k vydržení vlastnického práva žalobkyní. Po roce 1991 dovolatelé s pozemky hospodařili (uzavřeli nájemní smlouvu se Zemědělským družstvem K., vyjádřili souhlas se zřízením chmelnice). Kromě toho žalobkyně nemohla být – s ohledem na stav zápisů v katastru nemovitosti, respektive evidenci nemovitostí – v dobré víře. Dovolatelé rovněž brojí proti nákladovému výroku, který shledávají „vysloveně šikanózní...když (soud) žalobkyni přiznal náklady za úkony právní zástupkyně za úkony právní zástupkyně za mnohokrát na žádost žalobkyně a v její prospěch odročení jednání, prakticky bez toho, že by nějaké proběhlo, a další úkony, jimiž nepochybně obstarávala dokumentaci i ohledně dalších pozemků pod školou.“ Podle dovolatelů odvolací soud svým hodnocením předložených důkazů projevil nepřípustnou libovůli, extrémně vybočil z ustálené judikatury dovolacího soudu a překročil hranice volného hodnocení, respektive přípustné rámce hodnocení důkazů. Napadené rozhodnutí je tak v rozporu se stavem dokazování, prokázaným komplexem provedených důkazů. Závěrem dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně se k podanému dovolání žalovaných písemně nevyjádřila.

Nejvyšší soud předně předesílá, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II., části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Dovolání žalovaných – jak bude vyloženo níže – je ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné a je i důvodné.

Dovolatelé vymezili otázku přípustnosti jejich dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. prostřednictvím zformulované otázky, že odvolací soud v napadeném rozsudku se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu týkající se prokázání existence nabývacího titulu na základě nepřímých důkazů.

Z obsahu spisu, respektive z odůvodnění shora zreferovaných rozhodnutí obou soudů je zřejmé (ve stručnosti shrnuto), že zatímco soud prvního stupně dospěl k právnímu závěru, že žalobkyně se stala výlučnou vlastnicí předmětných pozemků z titulu vydržení (originárního způsobu nabytí vlastnického práva k nemovitému majetku), odvolací soud věcnou správnost prvoinstančního rozhodnutí založil na právním závěru, že právní předchůdci dovolatelů prodali předmětné pozemky státu, přičemž žalobkyně se stala vlastnicí tohoto nemovitého majetku v důsledku jeho přechodu na žalobkyni (obec) podle zákona. 172/1991 Sb.

Je zřejmé, že na dovolateli vymezené právní otázce skutečně spočívá napadené rozhodnutí, jelikož odvolací soud k závěru o existenci předmětné kupní smlouvy dospěl na základě nepřímých důkazů.

Aby ovšem dovolací soud mohl na podkladě v dovolání takto vymezené právní otázky přezkoumat napadený rozsudek odvolacího soudu, bylo by nezbytné, aby odůvodnění tohoto rozsudku obsahovalo všechny zákonem stanovené (§ 157 odst. 2 o. s. ř.) náležitosti.

Nejvyšší soud např. ve svém rozsudku ze dne 23. ledna 2013, sp. zn. 30 Cdo 2944/2012 [všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) http://nalus.usoud.cz], vyložil a odůvodnil právní názor, že zákonem vyžadované odůvodnění písemné formy rozsudku není jen formálním požadavkem, který má zamezit průniku obsahově nezdůvodněných, nepřesvědčivých či snad neurčitých anebo dokonce nesrozumitelných soudních rozsudků, ale má být v prvé řadě pramenem poznání úvah nalézacího soudu jak v otázce zjišťování skutkového stavu věci, tak i jeho právního posouzení. Má být také prostředkem poznání úvah nalézacího soudu při hodnocení jím v řízení provedených důkazů, jeho úvah a výsledků při posuzování relevantnosti jednotlivých důkazních prostředků, jejich (ne)přesvědčivosti či korektnosti jejich pramene (v případě listinných důkazů) atd. V uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud zdůraznil, že soudem učiněný závěr o skutkovém stavu věci musí vycházet z dílčích a pro rozhodnutí ve věci samé významných skutkových zjištění. Jednotlivé prokázané skutečnosti (skutková) zjištění je tedy třeba promítnout do závěru o skutkovém stavu věci (do tzv. skutkové věty), který stručně a výstižně vyjadřuje skutkový stav věci a je východiskem pro právní posouzení věci.

Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu příslušné právní normě, jež vede k závěru o právech a o povinnostech účastníků. Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při této činnosti omylu, tzn., když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval jinou právní normu, než kterou měl správně použít, případně pokud aplikoval sice správnou právní normu, ale nesprávně jí vyložil, nebo pokud ze zjištěných skutečností vyvodil nesprávné právní závěry, anebo pokud právní normu aplikoval při absenci (relevantní části) skutkového stavu [ať již za situace, kdy skutkový stav nebyl zcela nebo v jeho pro rozhodnutí ve věci podstatné části vůbec zjištěn, anebo za situace, kdy skutkový stav byl vnitřně rozporný (ať již ve vztahu mezi relevantními dílčími skutkovými zjištěními anebo ve vztahu mezi některým pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a závěrem o skutkovém stavu věci), takže nepředstavoval skutkový podklad, který by mohl být podřazen pod příslušnou právní normu; k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2015, sp. zn. 30 Cdo 4464/2014].

Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009, vyložil a odůvodnil právní názor, že skutkové zjištění, které zcela nebo z podstatné části chybí, anebo je vnitřně rozporné (ať již v relevantní části ve vztahu mezi jednotlivými dílčími skutkovými zjištěními anebo ve vztahu mezi některým pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a závěrem o skutkovém stavu věci), případně vnitřní rozpornost či absence skutkového závěru (skutková právní věta) znemožňuje posoudit správnost přijatého právně kvalifikačního závěru takto zjištěného „skutku“, což (logicky) jde na vrub správnosti právního posouzení věci.

Popsaným deficitem je postiženo rozhodnutí odvolacího soudu, jelikož z něj nevyplývá nezbytný právně rozhodný výčet těch odvolacím soudem zjištěných skutkových okolností, při jejichž prokázání by bylo nezbytné přistoupit k dané právní kvalifikaci vedoucí k závěru o nabytí vlastnického práva žalobkyní; právní posouzení věci odvolacím soudem ovšem v odůvodnění jeho rozsudku rovněž absentuje.

Je pravdou, že dovolací soud již dříve (např. v dovolateli zmíněném rozsudku ze dne 6. února 2003, sp. zn. 22 Cdo 2001) vyložil, že pokud byla v době, kdy vlastnictví k nemovitosti přecházelo, respektive bylo převáděno již na základě samotné smlouvy, uzavřena smlouva o převodu nemovitosti, která se nedochovala, lze její existenci prokázat i nepřímými důkazy.

Jinými slovy řečeno, nepřímými důkazy může být v občanském soudním řízení též zjištěno, že mezi předmětnými účastníky byla uzavřena (i) smlouva o převodu nemovitosti, která se již nedochovala (a to ani v její kopii), což ovšem předznamenává, že v procesu dokazování musí být zjištěny takové skutečnosti, z nichž bude možné následně učinit právně kvalifikační závěr, že tímto (v minulosti učiněným) právním úkonem skutečně došlo (lze učinit závěr, že došlo) mezi označenými účastníky ke konkrétnímu převodu vlastnického práva ke specifikovanému nemovitému majetku, a byl-li učiněn úplatně, pak za zjištěnou kupní cenu.

Právně kvalifikačnímu závěru o převodu nemovité věci (kupní smlouvou), s odkazem na příslušná hmotněprávní ustanovení ve vazbě na v předmětnou dobu fungující katastrální evidenci (z pohledu vyjasnění, zda k převodu takového vlastnictví postačovalo uzavřít kupní smlouvu anebo bylo zapotřebí další právní skutečnosti či rozhodnutí příslušného státního orgánu), tedy musí předcházet vyjasnění těch (s odkazem na důkazní prameny, respektive důkazy) zásadně významných skutkových okolností, které jsou podřaditelné pod právní normu, jež takovou občanskoprávní (majetkovou) dispozici připouští, respektive připouštěla.

Popsané esence ovšem v odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí v přezkoumatelném rozsahu a kvalitě absentují, v důsledku čehož byla dovolacímu soudu upřena možnost se vůbec zabývat věcnou správností řešení dovolateli vymezené právní otázky, na níž spočívá napadené rozhodnutí.

Lze uzavřít, že jelikož odvolací soud neměl zjištěn relevantní skutkový stav, neměl pochopitelně ani podkladu přistoupit k meritornímu rozhodnutí, navíc v procesní situaci, kdy v odůvodnění svého rozsudku ani nezprostředkoval (s odkazem na příslušná ustanovení aplikované právní normy či právních norem toho kterého právního předpisu) právní posouzení věci.

Nejvyšší soud proto podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu.

Pokud jde o rozsudek soudu prvního stupně, v něm nalézací soud vyšel ze zjištění, že vydržecí doba uplynula v roce 2001. Z odůvodnění jeho rozsudku pak není zřejmé, proč bylo v daných skutkových poměrech věci přistoupeno k aplikaci § 1040 a § 1089 o. z. (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2014, sp. zn. 22 Cdo 2009/2014).

Vytknout lze také, že ani v tomto prvoinstančním rozhodnutí nebyly zcela dodrženy limity stanovené v § 157 odst. 2 o. s. ř.

Nezbylo tudíž, než přistoupit i ke kasaci rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. října 2017

JUDr. Pavel Vrcha

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru