Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 1459/2020Usnesení NS ze dne 24.02.2021

HeslaOdpovědnost státu za škodu [ Odpovědnost státu za újmu ]
Dovolání (vady)
Přípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.1459.2020.1
Dotčené předpisy

§ 243c odst. 1,2 předpisu č. 99/1963 Sb. ve znění od 01.02.2019


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 1459/2020-1138

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců Mgr. Michaela Nipperta a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce M. Z., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Filipem Princem, advokátem se sídlem v Praze 4, V Zátiší 520/23, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 38/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2019, č. j. 28 Co 264/2019-1093, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované do tří dnů od právní moci usnesení na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. 4. 2018, č. j. 10 C 38/2013-1006, uložil žalované, aby žalobci zaplatila úrok z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 911 554 Kč od 23. 2. 2013 do 4. 6. 2013 (výrok I), co do částky 60 750 769 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II), žalobci uložil, aby žalované zaplatil náklady řízení ve výši 11 100 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III) a aby zaplatil České republice - Obvodnímu soudu pro Prahu 2 na náhradě nákladů řízení 7 056,52 Kč (výrok IV).

Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního v zamítavém výroku o věci samé (výrok II) a ve výrocích o nákladech řízení (výroky III a IV) potvrdil (výrok I) a uložil žalobci, aby žalované na náhradě na náhradu nákladů odvolacího řízení zaplatil 900 Kč (výrok II).

Žalobce se proti žalované podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, dále také „OdpŠk“, domáhal náhrady škody ve výši 77 500 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 23. 2. 2013 do zaplacení, jež mu měla vzniknout v důsledku nezákonného trestního řízení vedeného u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 34 T 3/2008, v jehož průběhu byl v období od 29. 6. 2007 do 15. 2. 2010 ve vazbě. Škoda se skládala z částky 34 750 000 Kč představující ušlý zisk za nerealizování obchodu spočívajícího v nákupu a prodeji hotelu Drei Schwanen v Hohensteinu společností Z. T. C., dále z částky 8 800 000 Kč jako náhrady za finanční ztrátu z obchodního záměru společnosti C. I. dovážet z Číny zboží, dále z částky 28 000 000 Kč jako náhrady za finanční újmu v souvislosti se ztrátou obchodních partnerů, zastavením rozvoje společnosti C. I. v oblasti herního průmyslu a ve ztrátě při prodeji výherních hracích automatů, a také z částky 6 000 000 Kč za náklady na obhajobu. Po částečných zpětvzetích žaloby co do částek 911 554 Kč s příslušenstvím (náklady na obhajobu), 5 030 381 Kč s příslušenstvím (náklady na obhajobu), 8 800 000 Kč s příslušenstvím (finanční ztráta z obchodního záměru firmy C. I.) a 1 999 231 Kč s příslušenstvím (ztráta smluvních partnerů společnosti C. I. a zastavení rozvoje společnosti) a zastaveních řízení ohledně těchto částek soudy obou stupňů rozhodovaly o předmětu řízení ve výši 60 750 769 Kč s příslušenstvím.

Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadl žalobce (dále také „dovolatel“) včasným dovoláním. Přípustnost dovolání spatřoval v tom, že napadené rozhodnutí závisí na otázce hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to ve vztahu k otázce příčinné souvislosti mezi škodnou událostí (nezákonným vazebním trestním stíháním žalobce) a vznikem škody, mezi jakými skutkovými okolnostmi byla existence příčinné souvislosti zjišťována, a které okolnosti jsou způsobilé příčinnou souvislost vyloučit. Na podporu své argumentace poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2494/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1455/2007, jakož i na nález Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2009, sp. zn. I. ÚS 3109/08.

U nároku na náhradu škody ve výši 24 121 323 Kč nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že k ukončení smluv by s vysokou mírou pravděpodobnosti došlo i bez ohledu na nezákonné rozhodnutí o žalobcově trestním stíhání, neboť společnost C. I. provozovala zastaralé výherní hrací přístroje (dále jen „VHP“), o které zákazníci již ztráceli zájem. V tomto ohledu namítl, že soudy obou stupňů připustily, že nezákonné rozhodnutí o jeho trestním stíhání bylo jednou z příčin ukončení smluvní spolupráce týkající se nájmu VHP, ale hlavní příčiny spatřily jinde. Podle žalobce již však sama tato okolnost by měla vést k přiznání nároku, popř. jeho části. Žalobce pak vyjádřil názor, že pokud soudy obou stupňů shledaly, že jeho nezákonné trestní stíhání částečně vedlo (anebo pravděpodobně mohlo vést) k ukončování smluvních vztahů stran nájmu VHP, dovodily z toho nesprávný právní závěr, v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, že příčinná souvislost není dána a že žalobce neunesl důkazní břemeno.

Ve vztahu k nároku na náhradu škody ve výši 34 750 000 Kč žalobce uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť odvolací soud věc sice posoudil podle právní normy správně určené, avšak ji nesprávně vyložil, pokud uzavřel, že žalobce neunesl důkazní břemeno k prokázání svých tvrzení o příčinné souvislosti mezi vznikem škody a následkem a žalobcovou solventností pro koupi hotelu v rozhodném období. K tomu dále namítl, že společnost C. I., jejímž byl žalobce 80% společníkem, měla v období roku 2007 nerozdělený zisk z minulých let ve výši 29 806 950 Kč, který měl fyzicky k dispozici v sejfu. Podle žalobce tato skutečnost byla prokázána jak listinnými důkazy, tak výpověďmi svědků, k čemuž poukázal na rozvahu společnosti C. I. ke dni 30. 6. 2007, svoji účastnickou výpověď a výpovědi svědků J. M., L. Z., A. T., J. T. a H. C. s tím, že odvolací soud ohledně jeho solventnosti v rozhodném období výpověď svědka R. E. N. zmínil pouze selektivně a nikoliv v celém kontextu. Žalobce vyjádřil názor, že své důkazní břemeno k prokázání tvrzení, že při pravidelném běhu okolností by získal určitý prospěch a hotel by s vysokým ziskem přeprodal, v řízení prokázal, a proto právní posouzení důkazního břemene odvolacím soudem je nesprávné a v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Žalovaná k dovolání uvedla, že soudy obou stupňů hodnotily žalobcem nabízené důkazní prostředky v souladu s konstantní judikaturou, správně dospěly k závěru, že žalobce nejenže neunesl břemeno důkazní co do vzniku obou nároků z údajného ušlého zisku, ale rovněž se neodchýlily od konstantní judikatury při právním posouzení skutkového stavu co do existence či neexistence příčinné souvislosti mezi uplatněnými nároky a namítaným řízením.

Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 1 článku II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV, XII zákona č. 287/2018 Sb.), (dále jen „o. s. ř.“).

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované § 241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř. nebo jeho části.

Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně. Jen tak bude zaručeno splnění účelu novely občanského soudního řádu (zákona č. 404/2012 Sb.), když advokáti dovolatelů budou před podáním dovolání u každého jednotlivého dovolacího důvodu nuceni posoudit, zda daná konkrétní právní otázka již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, případně jakým způsobem, a zda tedy vůbec má smysl se v této právní otázce na Nejvyšší soud obracet (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na http://www.nsoud.cz).

Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13, rozhodnutí Ústavního soudu je dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“ K ústavní konformitě požadavku na vymezení důvodů přípustnosti dovolání se pak Ústavní soud souhrnně vyjádřil ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16.

K tomu dovolací soud dodává, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, či usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, naznal, „že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup“.

V posuzovaném případě vymezení toho, v čem žalobce spatřuje splnění předpokladů přípustnosti ve vztahu k výroku I rozsudku odvolacího soudu v části, ve které byl potvrzen zamítavý výrok II rozsudku soudu prvního stupně ohledně žalobcova nároku na zaplacení částky 1 879 446 Kč s příslušenstvím (ztráta při prodeji VHP v letech 2007 - 2011 spočívající v rozdílu mezi zůstatkovou cenou prodaných VHP podle účetnictví a jejich prodejem pod touto cenou), v dovolání zcela absentuje a z dovolání tudíž není seznatelné, který předpoklad přípustnosti ve vztahu k uvedeným výrokům považuje žalobce za splněný.

Ve vztahu k žalobcově nároku na náhradu škody představovanou ušlým ziskem ve výši 24 121 323 Kč z provozování VHP za období od 29. 6. 2007 do 31. 12. 2011 odvolací soud své potvrzující rozhodnutí zamítavého výroku II rozsudku soudu prvního stupně založil na dvou závěrech: 1) pokud vznikla škoda, pak vznikla společnosti C. I., neboť nebylo prokázáno, zda by společnost případný zisk a v jaké výši mezi společníky rozdělila, a 2) k ukončení smluv by s vysokou mírou pravděpodobnosti došlo i bez ohledu na nezákonné rozhodnutí o žalobcově trestním stíhání, neboť společnost C. I. provozovala zastaralé VHP, o které zákazníci již ztráceli zájem.

Již v rozsudku ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998, pod číslem 17, Nejvyšší soud dovodil, že založil-li odvolací soud právní závěr současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý. To platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen (v takovém případě není ani zapotřebí se správností důvodu, jenž naopak dovoláním napaden byl, zabývat, neboť na celkový závěr odvolacího soudu o nedůvodnosti uplatněného nároku to nemůže mít vliv). K tomuto názoru se pak Nejvyšší soud přihlásil rovněž v usnesení ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 48/2006, v němž dovodil, že spočívá-li rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé (vztaženo na občanský soudní řád ve znění účinném do 31. 12. 2013, nyní jestliže dovolání proti některé z těchto otázek není přípustné podle § 237 o. s. ř.).

Žalobce dovoláním zpochybnil pouze závěr ad 2) ohledně ukončení smluv i bez ohledu na nezákonné rozhodnutí o žalobcově trestním stíhání s ohledem na provozování zastaralých VHP. Závěr ad 1), že pokud vznikla škoda, pak vznikla společnosti C. I., nezpochybnil. Tento závěr, který sám o sobě obstojí jako důvod zamítnutí žaloby, není dovoláním napadán a nemůže být předmětem dovolacího přezkumu. Jestliže tedy žalobce svým dovoláním řádně a přípustně nenapadá oba důvody, které vedly odvolací soud k potvrzení rozsudku soudu prvního stupně, nemůže být dovolání shledáno přípustným, neboť dovolání není s to vyvolat zrušení či změnu napadeného rozsudku (viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 239/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2112/2017).

Shora uvedené závěry platí i ve vztahu k žalobcově nároku na náhradu škody představovanou ušlým ziskem ve výši 34 750 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady za ušlý zisk za nerealizovaný prodej hotelu. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně své potvrzující rozhodnutí zamítavého výroku II rozsudku soudu prvního stupně založil na závěru, že 1) plánovaný obchod, který měl vést k zisku během velmi krátké doby, mohl být dokončen kýmkoliv jiným, kdo by místo žalobce za společnost Z. T. C. jednal, například R. B., který společnost od žalobce koupil v září 2007, nebo jinou osobou, které žalobce svěřil vedení společnosti C. I., a na závěru 2) o nesolventnosti žalobce v období rozhodném pro koupi hotelu.

Žalobce dovoláním nenapadá ani jinak nezpochybňuje první uvedený závěr odvolacího soudu o možnosti dokončení plánovaného obchodu jinou osobou, což činí jeho dovolací námitky ve vztahu k druhému důvodu pro zamítnutí žaloby nepřípustnými ve smyslu § 237 o. s. ř.

Nadto, pokud žalobce ve vztahu k jeho nároku na zaplacení částky 34 750 000 Kč namítal, že měl fyzicky k dispozici v sejfu v období roku 2007 nerozdělený zisk z minulých let společnosti C. I., jejímž byl 80% společníkem, a to ve výši 29 806 950 Kč, pak tato skutečnost ze skutkových zjištění soudů neplyne. Dovolatel tak konstruuje své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém zjištění než odvolací soud.

Z přezkumné povahy činnosti Nejvyššího soudu vyplývá, že dovolací soud je vázán skutkovým základem věci tak, jak byl vytvořen v důkazním řízení před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím. V dovolacím řízení, v němž je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci, se skutkovými otázkami zabývat nelze (§ 241a odst. 6 o. s. ř.). Ani tato žalobcova námitka tedy přípustnost dovolání nemohla založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení a je tedy nezpůsobilým dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

Nejvyšší soud tedy postupem podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. dovolání zčásti pro vady a zčásti jako nepřípustné odmítl, neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v § 237 o. s. ř.

K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud podle § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. 2. 2021

Mgr. Vít Bičák

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru