Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 1437/2019Rozsudek NS ze dne 22.01.2020

HeslaOdpovědnost státu za škodu
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.1437.2019.1
Dotčené předpisy

§ 13 odst. 1 předpisu č. 82/1998 Sb.

§ 31a odst. 3 předpisu č. 82/1998 Sb.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 1437/2019-214

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce T. J., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Tomášem Bejčkem, advokátem se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů 12, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu a o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 16 C 34/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2018, č. j. 53 Co 347/2018-166, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2018, č. j. 53 Co 347/2018-166, se v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o nárocích na zaplacení částek 133 250 Kč a 183 750 Kč, a v navazujícím výroku o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Žalobce se v řízení na žalované domáhá zaplacení částky v celkové výši 597 000 Kč. Žalobce v řízení konkrétně uplatňuje jednak nárok ve výši 133 250 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena nepřiměřenou délkou řízení o úpravě výchovy a výživy nezletilého syna, jež bylo vedeno u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 50 P 146/2014 (dále také „opatrovnické řízení“), jednak nárok ve výši 183 750 Kč jako zadostiučinění za nepřiměřenou délkou řízení o rozvodu manželství žalobce vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 18 C 284/2011 (dále též „rozvodové řízení“). Konečně žalobce požaduje náhradu škody ve výši 280 000 Kč, jež má být představována výživným uhrazeným manželce žalobce v důsledku nepřiměřené délky obou posuzovaných řízení.

2. Obvodní soudu pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 23. 5. 2018, č. j. 16 C 34/2017-111, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 115 500 Kč (výrok I), zamítl žalobu co do zaplacení částky 481 500 Kč (výrok II) a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 1 416 Kč (výrok III).

3. Ve vztahu k zadostiučinění za újmu způsobenou nepřiměřenou délkou opatrovnického řízení soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění, že posuzované opatrovnické řízení trvalo od 24. 8. 2010 do 28. 6. 2017, kdy bylo ukončeno usnesením Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3072/2016; uvedené řízení tedy celkem trvalo šest let a deset měsíců. Po právní stránce tuto skutečnost soud prvního stupně hodnotil tak, že se jedná o nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení, a přistoupil proto k určení výše přiměřeného zadostiučinění podle kritérií obsažených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále je „OdpŠk“. Soud nejprve stanovil základní částku zadostiučinění ve výši 87 500 Kč, kterou posléze z důvodu složitosti věci ponížil o 40 % (o 20 % s ohledem na počet stupňů soustavy, na nichž řízení probíhalo, a o 20 % z důvodu procesní a právní složitosti), a následně ji o 40 % navýšil (o 30 % z důvodu významu řízení pro žalobce a o 10 % z důvodů průtahů v řízení); tak dospěl k výsledné částce zadostiučinění 87 500 Kč.

4. Ohledně zadostiučinění za nepřiměřenou délku rozvodového řízení vyšel soud prvního stupně z toho, že posuzované řízení bylo zahájeno dne 9. 9. 2011 a skončilo dne 18. 10. 2017, kdy bylo manželství žalobce pravomocně rozvedeno. Soud prvního stupně rovněž zjistil, že rozvodové řízení bylo přerušeno ode dne 4. 4. 2014 do dne 23. 11. 2016, kdy v něm bylo pokračováno poté, co o úpravě poměrů nezletilého bylo rozhodnuto španělským soudem. Jak totiž plyne ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. 9. 2015, č. j. 64 Co 200/2015-954, vyslovil v opatrovnickém řízení nepříslušnost Obvodního soudu pro Prahu 5 jako soudu prvního stupně a věc postoupil soudu prvé instance číslo 93 v Madridu. Usnesení městského soudu nabylo právní moci dne 27. 10. 2015.

5. Po právní stránce dospěl soud prvního stupně k závěru, že pokud po dni 27. 10 2015, kdy byla pravomocně vyslovena nepříslušnost opatrovnického soudu a kdy o úpravě poměrů nezletilého rozhodoval soud španělský, nelze tuto skutečnost z hlediska délky rozvodového řízení přičítat českému státu. Soud prvního stupně tak posuzoval délku rozvodového řízení pouze v době ode dne 9. 9. 2011 do dne 27. 10. 2015, přičemž měl za to, že žalobci nemohla v souvislosti s rozvodovým řízením vzniknout žádná nemajetková újma, neboť si žalobce musel být vědom skutečnosti, že před skončením opatrovnického řízení nemůže být jeho manželství rozvedeno. Navíc měl soud prvního stupně za to, že dostatečné odškodnění pro žalobce představuje již částka 87 500 Kč, která mu byla přiznána za nepřiměřenou délku opatrovnického řízení.

6. Konečně v souvislosti s náhradou škody představovanou zaplaceným výživným soud prvního stupně zjistil, že žalobci byla v řízení o stanovení výživného na nerozvedenou manželku pravomocně uložena povinnost platit výživné ve výši 4 000 Kč měsíčně od 15. 9. 2011 do právní moci rozsudku o rozvodu manželství, tj. do dne 18. 10. 2017. Dále soud prvního stupně shledal, že opatrovnické řízení bylo zatíženo dvěma průtahy řízení, a to v období od 15. 8. 2013 do 26. 2. 2014 a v období od 11. 7. 2014 do 23. 2. 2015, celkem v délce 7 měsíců. Tyto průtahy měl pak soud prvního stupně v příčinné souvislosti se vznikem škody na straně žalobce v celkové výši 28 000 Kč (tj. 7 x 4 000 Kč), jejíž náhradu žalobci přiznal.

7. K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem jednak změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že žalobu o zaplacení částky 115 500 Kč zamítl, jednak rozsudek soudu prvního stupně v zamítajícím výroku II ohledně částky 481 500 Kč potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 2 400 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

8. Po právní stránce dospěl odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že opatrovnické řízení nebylo nepřiměřeně dlouhé, neboť jeho délku ovlivnila skutková a procesní složitost věci, daná vysokou četností podání účastníků, jakož i tím, že řízení probíhalo na „čtyřech stupních“ soudní soustavy. Podle odvolacího soudu bylo opatrovnické řízení komplikováno i negativními vztahy mezi rodiči a pobytem nezletilého v cizině. Ve vztahu k rozvodovému řízení měl odvolací soud za to, že k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení v době od zahájení tohoto řízení rovněž nedošlo, neboť jeho skončení bylo závislé na rozhodnutí v opatrovnickém řízení, jež nebylo nepřiměřeně dlouhé. Konečně nárok na náhradu škody představující zaplacené výživné nerozvedené manželce odvolací soud posoudil jako nedůvodný pro neexistenci odpovědnostního titulu, neboť jak opatrovnické, tak rozvodové řízení nebylo podle odvolacího soudu zatíženo nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení.

II. Dovolání a vyjádření k němu

9. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, neboť měl za to, že při posuzování délek opatrovnického a rozvodového řízení se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu a Evropského soudu pro lidská práva.

10. Konkrétně žalobce brojí proti závěrům odvolacího soudu o přiměřenosti délky jak opatrovnického, tak rozvodového řízení. Pokud jde o první z posuzovaných řízení, žalobce namítá, že odvolací soud při posuzování přiměřenosti délky řízení vyšel pouze z kritéria složitosti případu a nezohlednil kritéria další, mezi která náleží rovněž význam řízení pro žalobce, přičemž šlo o řízení dotýkající se přímo základních práv. Současně měl žalobce za to, že odvolací soud nesprávně posoudil taktéž přiměřenost délky rozvodového řízení, které trvalo více než 6 let. Konečně měl žalobce napadené rozhodnutí odvolacího soudu za nepřezkoumatelné, neboť podle něj nebylo přesvědčivě odůvodněno a odvolací soud se ani nevyjádřil ke všem námitkám účastníků.

11. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání

12. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

13. Dovolání žalobce bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř.

14. Dovolací soud se tak dále zabýval tím, zda dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř.

15. Ohledně nároku na náhradu škody ve výši 280 000 Kč, jež měla být představována výživným uhrazeným manželce žalobce v důsledku nepřiměřené délky obou posuzovaných řízení, dovolání přes to, že jím je výrok I rozsudku odvolacího soudu napadán v plném rozsahu, neobsahuje žádnou argumentaci, včetně vymezení dovolacího důvodu a údaje, v čem odvolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). I zde se přitom uplatní ustálený judikaturní závěr, podle kterého v případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03). V uvedeném rozsahu tak dovolání trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat, a dovolací soud je proto podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

16. Dovolací soud se proto dále zabýval přípustností dovolání jen ve vztahu k uplatněným nárokům na přiměřené zadostiučinění ve výši 133 250 Kč a ve výši 183 750 Kč.

IV. Přípustnost dovolání

17. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

18. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

19. Nejvyšší sodu shledal dovolání přípustným pro řešení otázek přiměřenosti délky opatrovnického, resp. rozvodového řízení, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu.

V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu

20. Dovolání je důvodné.

21. Podle § 13 zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem (odstavec 1). Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě (odstavec 2). Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (odstavec 3).

22. Dle § 31a odst. 3 OdpŠk v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

23. Nejprve se dovolací soud Nejvyšší soud zabýval otázkou přiměřenosti délky opatrovnického řízení.

24. Z konstantní judikatury dovolacího soudu vyplývá, že pro závěr, zda byla či nebyla konkrétní věc projednána v přiměřené lhůtě, je třeba celkovou délku jejího projednávání poměřit kritérii uvedenými v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009). Jak přitom plyne z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011, je z hlediska závěru o přiměřenosti délky řízení třeba hodnotit všechna takto jmenovaná kritéria, ať již v neprospěch žalobce (složitost věci), nebo v jeho prospěch (postup orgánů veřejné moci). Platí totiž, že na závěru o nepřiměřenosti délky řízení a v návaznosti na něm i o případné výši zadostiučinění, se projeví kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk ve stejném poměru, v jakém se na celkové délce řízení podílela (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012).

25. V posuzované věci odvolací soud založil svůj závěr o přiměřenosti délky opatrovnického řízení pouze na zohlednění skutkové a procesní složitosti věci [§ 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk], aniž vzal v úvahu také další kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. c) až e) OdpŠk, včetně chování poškozeného a významu řízení pro jeho osobu. Na tomto závěru nemůže ničeho změnit ani okolnost, že odvolací soud hodnotil rovněž „negativní vztahy“ mezi rodiči nezletilého a pobyt nezletilého v cizině, neboť rovněž tyto skutečnosti posuzoval, jak vyplývá z napadeného rozsudku, s ohledem na kritérium složitosti řízení dle § 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk. Tímto svým postupem se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, a jím provedené posouzení přiměřenosti délky opatrovnického řízení je proto neúplné, a tudíž i nesprávné.

26. Dále se Nejvyšší soud zabýval otázkou přiměřenosti délky rozvodového řízení.

27. Při posuzování přiměřenosti délky řízení je nezbytné nejprve určit počátek a konec doby, kterou lze ve smyslu § 31a odst. 3 písm. a) OdpŠk považovat za celkovou dobu řízení. Vždy je přitom třeba vycházet z celkové délky řízení, nikoli jen z délky jednotlivých průtahů ve smyslu období nečinnosti soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009). Zásadně je tedy třeba do celkové doby řízení započítávat i dobu, po níž bylo řízení přerušeno (viz část III. bod 3 stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

28. V rozsudku ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4923/2009, Nejvyšší soud uvedl, že pro účely posouzení, zda v řízení, které bylo přerušeno nebo ve kterém nebylo možno z jiného důvodu pokračovat, došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu § 13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk, je třeba zkoumat, zda ve vedlejším řízení, které si nečinnost v původním řízení vynutilo, byla věc projednána v přiměřené lhůtě. Pokud tomu tak je, nelze učinit závěr o tom, že by z důvodu jeho nepokračování byla délka původního řízení nepřiměřená. Jestliže však délka vedlejšího řízení přiměřená není, a to z důvodů přičitatelných státu, tj. došlo-li ve smyslu § 13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk k porušení práva účastníků vedlejšího řízení na projednání věci v přiměřené lhůtě, promítá se tato skutečnost i do závěru o nepřiměřené délce původního řízení.

29. V poměrech projednávané věci to znamená, že přiměřenost celkové délky rozvodového řízení, jež podle skutkových zjištění soudů trvalo od 9. 9. 2011 do 18. 10. 2017, je nutno hodnotit v závislosti na posouzení délky opatrovnického řízení, pro které bylo rozvodové řízení přerušeno. Vzhledem k tomu, že hodnocení přiměřenosti délky opatrovnického řízení odvolacím soudem je z důvodů shora uvedených neúplné, a tedy i nesprávné, nemůže obstát ani závěr odvolacího soudu o přiměřenosti délky řízení rozvodového.

30. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

31. Dovolatelem namítanou vadu zpochybňující přezkoumatelnost odůvodnění rozsudku odvolacího soudu dovolací soud neshledal, neboť i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly podle obsahu dovolání na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014), což v případě žalobce nebyly.

VI. Závěr

32. Protože je právní posouzení věci odvolacím soudem ve shora uvedeném směru nesprávné, postupoval Nejvyšší soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. a rozsudek odvolacího soudu v části týkající se nároků na zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 133 250 Kč a 183 750 Kč, jakož i v navazujícím výroku o náhradě nákladů zrušil a věc odvolacímu soudu podle § 243e odst. 2 věta první o. s. ř. v uvedeném rozsahu vrátil k dalšímu řízení.

33. V dalším řízení bude na odvolacím soudu, aby znovu posoudil přiměřenost délek opatrovnického a rozvodového řízení a v případě, že je bude mít za nepřiměřené, stanovil odpovídající zadostiučinění. V této souvislosti dovolací soud zároveň odkazuje na svou ustálenou judikaturu, podle níž v případě souběhu dvou a více soudních řízení, která spolu svým předmětem souvisejí natolik úzce, že rozhodnutí v jednom z nich je určující i pro rozhodnutí ve druhém či dalších řízeních, je třeba újmu utrpěnou jejich účastníky v důsledku nepřiměřené délky daných řízení v rozsahu jejich souběžného průběhu vnímat jako jedinou újmu, nikoli tedy jako újmu násobenou počtem jednotlivých řízení. Zohlednění souběžného průběhu úzce souvisejících řízení vyloučí nebezpečí duplicitního odškodnění za nepřiměřenou délku každého z nich (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 348/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009). Pro určení přiměřeného zadostiučinění je proto třeba odečíst celou dobu souběhu obou řízení, neboť právě v rozsahu souběžného průběhu je újma vnímána za jedinou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4900/2016).

34. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

35. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. 1. 2020

JUDr. Bohumil Dvořák

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru