Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 1433/2020Rozsudek NS ze dne 20.10.2020

HeslaZadostiučinění (satisfakce)
Odpovědnost státu za nemajetkovou újmu [ Odpovědnost státu za újmu ]
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.1433.2020.1
Dotčené předpisy

§ 31a předpisu č. 82/1998 Sb.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 1433/2020-197

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Michaela Nipperta a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně Kavárny Lahoda, s. r. o., identifikační číslo osoby 27895408, se sídlem v Praze 3, Kubelkova 42, zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 9 C 306/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2020, č. j. 22 Co 8/2020-162, 22 Co 37/2020, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2020, č. j. 22 Co 8/2020-162, 22 Co 37/2020, se v části výroku II, jíž byl potvrzen zamítavý výrok I rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. 2. 2019, č. j. 9 C 306/2018-83, v rozsahu částky 99 999 Kč se zákonným úrokem z prodlení 8,5 % ročně ode dne 7. 9. 2018, zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Obvodní soud pro Prahu 5 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 22. 2. 2019, č. j. 9 C 306/2018-83, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 250 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).

2. Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil opravné usnesení soudu prvního stupně (výrok I), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 45 000 Kč s příslušenstvím a ve zbývajícím rozsahu tento výrok potvrdil (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III).

3. Žalobkyně se v řízení domáhá částky 250 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného před Krajským soudem v Praze pod sp. zn. 56 ECm 36/2012 (dále jen „posuzované řízení“). Žalovaná ve svém písemném vyjádření ve věci zaujala své stanovisko vůči všem kritériím dle § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). Zejména ve vztahu k významu řízení pro žalobkyni uvedla, že jej hodnotí jako běžný. Dle závěru žalované k nesprávnému úřednímu postupu nedošlo, neboť posuzované řízení bylo přiměřeně dlouhé.

4. Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. Posuzované řízení bylo zahájeno dne 3. 4. 2011 u Okresního soudu v Kolíně. Žalobkyně se v tomto řízení domáhala proti žalovanému Z. B. zaplacení částky 96 117,49 Kč s příslušenstvím. Okresní soud v Kolíně předložil věc Vrchnímu soudu v Praze, neboť tato věc nepatří do věcné příslušnosti okresního soudů. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 2. 11. 2011 rozhodl, že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni příslušné krajské soudy. Následně soud prvního stupně popsal průběh posuzovaného řízení. Řízení skončilo 3. 4. 2018.

5. Po právní stránce odvolací soud uvedl, že délku posuzovaného řízení (7 let) je nutno považovat za nepřiměřenou. Spor nebyl právně složitý, probíhal ve dvou instancích, před soudem prvního stupně a odvolacím soudem, nikoliv před Nejvyšším a Ústavním soudem. V jeho průběhu došlo k průtahu, a to u Vrchního soudu v Praze, kterému byla věc s odvoláním předložena dne 2. 9. 2014 a rozhodnuta byla v neveřejném jednání dne 1. 2. 2017, tj. po 2,5 roce. Jak vyplývá z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, průtah v řízení bez dalšího sám o sobě nevede k závěru, že délka řízení byla nepřiměřená. I pokud by došlo k průtahu, ale celkovou délku řízení by bylo možno považovat za přiměřenou, podmínky pro odškodnění za nesprávný úřední postup by nebyly splněny. V projednávané věci se však nepodařilo v celkovém měřítku dosáhnout přiměřené délky řízení, ani po zohlednění okolností, které svědčí ve prospěch žalované. Takovou skutečností je zejména podíl žalobkyně na prodloužení řízení v důsledku podání žaloby (návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu) u věcně nepříslušného soudu. Jak je výše uvedeno, věc nebyla nadměrně právně složitá, nicméně ke zjištění skutkového stavu bylo prováděno rozsáhlé dokazování v podobě výslechů celkem šesti svědků. Pro stanovení přiměřeného zadostiučinění vyšel odvolací soud ze základní částky 15 000 Kč za první dva a každý následující rok řízení. Tuto částku zvolil zejména z důvodu, že sice šlo o řízení nepřiměřeně dlouhé, avšak délka řízení nebyla extrémně dlouhá u řízení probíhajícího ve dvou stupních soudní soustavy. Základní částku následně snížil o 50 % pro nízký význam předmětu řízení pro žalobkyni. Jednalo se o běžný spor z podnikatelské činnosti, jehož předmětem nebyla natolik vysoká částka, že by ohrožovala další existenci a činnost žalobkyně. Nešlo tedy typově ani o spor, se kterým judikatura soudů spojuje zvýšený zájem poškozeného, tj. např. trestní řízení, věci týkající se osobní svobody, opatrovnické, pracovní věci a řízení týkající se osobního stavu. Dále snížil základní částku na základě dalších kritérií uvedených v § 31a odst. 3 OdpŠk o 5 %, a to z důvodu podílu žalobkyně na délce řízení v důsledku podání žaloby věcně nepříslušnému soudu, a o 10 % z důvodu skutkové složitosti spočívající v nutnosti výslechu šesti svědků. Naopak ke zvýšení základní částky, a to o 15 %, přistoupil z důvodu průtahu v řízení před Vrchním soudem v Praze. Dospěl tak k výsledné částce 45 000 Kč.

II. Dovolání a vyjádření k němu

6. Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu části výroku II, jíž byl potvrzen zamítavý výrok I rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu 99 999 Kč s příslušenstvím, a nákladového výroku III napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že odvolací soud se při řešení hmotněprávních i procesních otázek odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a že další otázky, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí závisí, dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny. Dovolatelka vymezuje následující otázky:

a. Odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vycházející z presumpce standardního významu věci pro poškozeného. V souvislosti s touto otázkou dovolatelka vymezuje též otázku dosud neřešenou, zda v řízení účastník řízení, a to specificky stát, nese v případě soudních řízení dle OdpŠk vedle povinnosti tvrzení i povinnost důkazní a zda v rámci koncentrace řízení je možné, aby obecné soudy nahrazovaly neaktivitu státu jako účastníka řízení.

b. Dovolací soud dosud neřešil otázku, zda smyslem krácení základní částky o jednu polovinu za první dva roky řízení je také skutečnost, že soud prvního stupně je soudem primárně nalézacím, který v „první linii“ řeší mnoho otázek jak hmotněprávních tak i procesně právního charakteru, a z toho důvodu může být jeho činnost zatížena určitou délkou řízení technicky nutnou pro vyřešení věci, a to cca na úrovni okolo dvou let.

c. Dovolací soud dosud neřešil otázku, zda podání žaloby u místně či věcně nepříslušného soudu a vyvolání nutnosti řešit tuto procesní otázku je skutečností, kterou lze přičíst k tíži účastníka, jenž řízení zahájil.

d. Dovolací soud dosud neřešil otázku, zda široký rozsah dokazování připuštěný soudem na základě prima facie jeho vadného právního názoru na věc (neúčelně provedené důkazy) může být důvodem pro právní závěr o skutkové složitosti věci ve smyslu právě širokého, avšak neúčelného dokazování? Tedy zda kritériem pro skutkovou složitost případu mohou být jen důkazy provedené účelně ve smyslu řádného vyřizování věci, či všechny důkazy.

e. Odvolací soud se odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, dle níž je třeba pochybení soudu spočívající v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí zohlednit v rámci kritéria postupu orgánu veřejné moci.

f. Dovolací soud dosud neřešil otázku, zda soudy jsou povinny při hodnocení vlivu chování účastníka na celkovou délku a postupu rozhodujícího orgánu poměřovat vliv těchto skutečností, přičemž úvaha o navýšení či snížení základní částky musí být v tomto ohledu proporcionální, tedy pokud je vliv postupu rozhodujícího orgánu na celkovou délku řízení podstatně vyšší než vliv postupu účastníka řízení, pak musí být navýšení základní částky podstatně (proporcionálně) vyšší než snížení základní částky za vliv účastníka na celkovou délku řízení.

g. Dovolací soud dosud neřešil otázku týkající se vývoje úrovně české společnosti ve vztahu k doporučené výši základní částky v rozmezí 15 000 Kč až 20 000 Kč, tedy otázku zda je v současné době již relevantní úvaha o navýšení základní částky na obou koncích doporučeného rozpětí.

h. Dovolací soud dosud neřešil otázku, zda pro účely náhrady nákladů řízení lze považovat za úkon právní služby úkon, kterým se žalobkyně vyjadřovala ke stanovisku žalované.

7. Jako dovolací důvod dovolatelka uvádí nesprávné právní posouzení věci. Namítá, že závěr o sníženém významu předmětu řízení pro poškozenou je soudním aktivismem, který popírá judikaturu dovolacího soudu ve smyslu právní domněnky standardního významu věci pro žalobce. Žalovaná snížený význam věci netvrdila ani neprokazovala. Žalovanou jistinu představovala částka 96 117,49 Kč. Dovolatelka dále poukazuje na judikaturu, dle níž je z hlediska významu řízení pro poškozeného třeba zohlednit též příslušenství pohledávky. Soud označil danou pohledávku pro žalobkyni za bagatelní, aniž by k tomuto vedl jakékoliv dokazování. Soud se nezabýval finanční situací žalobkyně ani dalšími relevantními skutečnostmi, např. vedením dalšího paralelního sporu s totožným žalovaným o částku 413 049 Kč s příslušenstvím. Dále dovolatelka odkazuje na judikaturu, dle níž při absenci domněnky zvýšeného významu předmětu řízení pro poškozeného je třeba vycházet z významu standardního, a dále na judikaturu, dle níž důkazní břemeno ohledně sníženého významu řízení tíží žalovaný stát. Závěr odvolacího soudu dovolatelka považuje za diskriminační vůči podnikatelům a právnickým osobám. Dále tímto postupem byly porušeny základní principy soudního řízení spočívající v nezávislosti a nestrannosti soudů a soudců, rovnosti účastníků řízení, ústnosti a přímosti, dispoziční a projednací zásadě a zásadě volného hodnocení důkazů.

8. Dovolatelce nelze klást k tíži, že žaloba byla podána u věcně nepříslušného soudu, a to s ohledem na skutečnost, že ustálená judikatura specificky cílí na postupy u soudu prvního stupně jako soudu, na nějž jsou kladeny vyšší nároky a tím i možnost delší délky řízení před tímto soudem. Soud prvního stupně totiž řeší řadu otázek procesních, kdy teprve poté nařizuje jednání pro samotné projednání nároku uplatněného žalobou. Z technického hlediska musí mít soud prvního stupně dostatečný čas na to, aby se připravil na samotné projednání nároku v meritu věci a z tohoto důvodu je i krácena základní částka za první dva roky trvání řízení na polovinu. Do tohoto procesu přípravy jednání je pak nutno zahrnout i vyřešení otázky věcné příslušnosti soudu, jako jedné za základních otázek postupu soudu.

9. Snížení základní částky o 10 % z důvodu údajné složitosti věci je v rozporu se skutkovými závěry zjištěnými v rámci řízení. Dovolatelka poukazuje na kasační usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 2. 2017, č. j. 14 Cmo 425/2014-155, v němž tento soud uvedl, že ve vztahu k porušení zákazu konkurence ze strany žalovaného je potřeba doplnit příslušná tvrzení a důkazy ve smyslu právní úpravy obsažené v § 65 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v posledním znění (dále jen „obch. zák.“). Žaloba následně byla zamítnuta právě a jen z důvodu uplynutí prekluzivní lhůty stanovené v § 65 odst. 3 obch. zák. Pokud by soud od počátku řízení konal řádně ve smyslu principu iura novit curia, pak by neprováděl téměř žádné dokazování, neboť by musel od samého počátku žalobu zamítnout právě z důvodu prekluze nároku.

10. Odvolací soud ignoroval skutečnost, že první rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2014, č. j. 56 Ecm 36/2012-129, byl nepřezkoumatelný, a to jak z hlediska nároku samotného, tak i z hlediska závažnosti procesních pochybení. Celý postup Krajského soudu v Praze od převzetí spisu dne 27. 3. 2012 do vydání rozsudku dne 27. 5. 2014 tak byl zcela vadný. Danou skutečnost odvolací soud nezohlednil v rámci kritéria postupu orgánu veřejné moci. Navýšení o 15 % na základě tohoto kritéria je tudíž nedostatečným.

11. Odvolací soud neučinil úvahu založenou na proporcionalitě jednotlivých vlivů na celkovou délku řízení. Dovolatelce je kladeno za vinu, že podala žalobu u věcně nepříslušeného soudu. Rozhodování o věcné příslušnosti trvalo 7 měsíců. Oproti tomu zmatečný postup Krajského soudu v Praze a průtažný postup Vrchního soudu v Praze na počátku řízení trval 4 roky a 2 měsíce, tedy 50 měsíců. Z tohoto pohledu je snížení zadostiučinění o 10 % z důvodu jednání poškozeného a navýšení o 15 % z důvodu postupu orgánu veřejné moci zjevně neproporcionální.

12. Dovolatelka namítá nutnost valorizace finančního rozpětí základní částky zadostiučinění. Poukazuje na judikaturu vztahující se k jiným obdobným nárokům, zabývá se změnou životní úrovně a vývojem inflace.

13. Žalovaná nesplnila svou povinnost vydat stanovisko k žalobou uplatněnému nároku v zákonem stanovené 6 měsíční lhůtě. Vyjádření k tomuto opožděnému stanovisku je tak z hlediska náhrady nákladů řízení třeba považovat za úkon právní služby.

14. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

15. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

III. Přípustnost dovolání

16. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

17. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.

18. Otázkou, zda v rámci kritéria jednání poškozeného lze zohlednit okolnost, že poškozený podal žalobu u nepříslušného soudu, se dovolací soud již zabýval a odvolací soud tuto otázku posoudil v souladu s ustálenou judikaturou (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2091/2013, ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4067/2010, či ze dne 18. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 727/2011, dále srov. rozsudek ESLP ve věci Beaumatin proti Francii ze dne 24. 11. 1994, stížnost č. 15287/89, § 33). Dovolací otázky výše vymezené pod písm. b) a c) přípustnost dovolání nezakládají.

19. Z přezkumné povahy činnosti Nejvyššího soudu vyplývá, že dovolací soud je vázán skutkovým základem věci tak, jak byl vytvořen v důkazním řízení před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím. V dovolacím řízení, v němž je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci, nemůže být prováděno dokazování (§ 241a odst. 6 o. s. ř.). Tvrzení o samoúčelnosti prováděného dokazování v rámci posuzovaného řízení dovolatelka uvádí poprvé až v rámci dovolání. Před soudy nižších stupňů dovolatelka tuto okolnost netvrdila, tudíž soudy nižších stupňů ve vztahu k této námitce nedospěly k žádným skutkovým ani právním závěrům. Nejde tak o otázku, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí záviselo. Nadto nutno podotknout, že daná námitka dovolatelky je zjevně zavádějící, neboť i z odůvodnění namítaného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze č. j. 14 Cmo 425/2014-155 plyne, že porušení zákazu konkurence ve vztahu k náhradě škody v posuzovaném řízení žalobkyně tvrdila toliko podpůrně, naopak primárně vznik škody spojovala s porušením péče řádného hospodáře. Rovněž z obsahu konečných rozhodnutí ve věci nijak neplyne, že by žaloba byla zamítnuta „právě a jen“ z důvodu prekluze dle § 65 odst. 3 obch. zák., jak dovolatelka nyní namítá. Otázka výše vymezená pod písm. d) přípustnost dovolání nezakládá.

20. Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně uvádí, že v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, posuzuje jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro zvýšení přiměřeného zadostiučinění z důvodu významu řízení pro poškozeného, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění zvýšit o 10 %, o 20 % nebo o 30 %; srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009). Dále Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně konstatuje, že při stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikace práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011). Přípustnost dovolání tak nemůže založit otázka, zda bylo v dané věci proporcionální snížení zadostiučinění o 10 % z důvodu chování poškozeného spočívajícího v podání žaloby u věcně nepříslušného soudu ve vztahu k zvýšení částky o 15 % z důvodu vadného postupu orgánu veřejné moci. Nad rámec právě uvedeného nutno podotknout, že odvolací soud nesnížil základní částku zadostiučinění z důvodu chování poškozeného o 10 %, jak namítá dovolatelka, nýbrž o 5 %. Nadto pouhé poměřování jednotlivých časových úseků řízení provedené dovolatelkou je značně zavádějící, neboť jednak nelze vycházet z toho, že celý úsek řízení od převzetí věci Krajským soudem do vydání kasačního rozhodnutí Vrchního soudu v Praze byl marným (jak dovolatelka tvrdí), takovýto závěr ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů neplyne, jednak dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu v případě bezvadného postupu soudu v posuzovaném řízení by nebylo možné dojít k závěru o odpovědnosti státu za žalobcem utrpěnou újmu a z toho důvodu je daná skutečnost již zohledněna též v základní částce, z níž soudy při stanovení zadostiučinění vycházejí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3411/2011). Otázka výše vymezená pod písm. f) přípustnost dovolání nezakládá.

21. K možnosti překonání závěrů učiněných ve Stanovisku s ohledem na ekonomický růst se Nejvyšší soud vyjadřoval v usnesení ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3171/2018, kde zopakoval, že při stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikaci práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011), a že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017). Obdobně se Nejvyšší soud vyjádřil k otázce vlivu změny životní úrovně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019). Z poslední doby se Nejvyšší soud obdobně k této otázce vyjádřil např. v usnesení ze dne 18. 8. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2184/2020. Při vydání Stanoviska Nejvyšší soud vycházel zejména z rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva, jež v tomto ohledu nedoznala změn (obdobně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3171/2018). Otázka výše vymezená pod písm. g) přípustnost dovolání nezakládá.

22. Dovolání do nákladového výroku není přípustné dle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Otázka výše vymezená pod písm. h) přípustnost dovolání nezakládá.

23. Dovolací soud shledal dovolání přípustným ve vztahu k otázkám výše vymezeným pod písm. a) a e), neboť při řešení těchto otázek se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.

IV. Důvodnost dovolání

24. Dovolání je důvodné.

25. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však v posuzovaném řízení žádné vady neshledal.

26. Dovolací soud ve své judikatuře opakovaně uvádí, že ve vztahu k významu předmětu řízení pro poškozeného je obecně třeba vyjít z toho, že nejde-li o vyjmenované případy domněnky vyššího významu předmětu řízení pro poškozeného, je význam předmětu řízení pro něj standardní, což nevede k posílení ani potlačení úvahy o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, ani případnému zvýšení či snížení základního odškodnění za ně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009).

27. V rozsudku ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010, Nejvyšší soud uvedl, že v případě nižšího významu předmětu řízení pro poškozeného, tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní o této okolnosti žalovanou a není povinností soudu zjišťovat nad rámec tvrzení účastníků okolnosti rozhodné pro posouzení významu předmětu řízení pro poškozeného. Případný aktivismus ze strany soudu ve směru posouzení kritérií § 31a odst. 3 OdpŠk nad rámec tvrzení účastníků je porušením práva na rovnost zbraní jako součásti práva na spravedlivý proces (viz čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a § 18 odst. 1 věta první o. s. ř.).

28. V rozsudku ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že význam předmětu řízení pro obchodní společnost může být dovozen z poměření ekonomické síly poškozené kapitálové obchodní společnosti a hodnoty předmětu řízení. Ekonomická síla kapitálové obchodní společnosti by pak mohla být dovozována z výše vlastního kapitálu.

29. V nyní posuzované věci žalovaná nikterak netvrdila snížený význam předmětu posuzovaného řízení pro žalobkyni. Naopak ve svém vyjádření uvedla, že význam předmětu řízení pro žalobkyni považuje za standardní. Odvolací soud tak pochybil, pokud bez relevantních tvrzení žalované a bez skutkových zjištění ve vztahu k ekonomické síle žalobkyně považoval předmětnou částku posuzovaného řízení pro žalobkyni za bagatelní.

30. V rozsudku ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, Nejvyšší soud uvedl, že dojde-li v řízení ke zrušení rozhodnutí z důvodu jeho závažné vady, spočívající především v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí nebo nerespektování závazného právního názoru, popř. v rozporu postupu orgánu veřejné moci, který vydání rozhodnutí předcházel, s procesními předpisy, je třeba takovou skutečnost při posuzování celkové délky řízení zohlednit, a to zejména tehdy, dojde-li v důsledku uvedeného pochybení orgánu veřejné moci ke zjevnému prodloužení řízení oproti stavu, kdy by orgán veřejné moci postupoval z procesního hlediska bezvadně (obdobně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1112/2011).

31. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu plyne, že k navýšení základní částky o 15 % na základě kritéria postupu orgánu veřejné moci přistoupil z důvodu průtahu v řízení před Vrchním soudem v Praze. Zrušením rozhodnutí soudu prvního stupně pro nepřezkoumatelnost se však odvolací soud v rámci posouzení okolností věci či kritéria postupu orgánů veřejné moci během řízení vůbec nezabýval, a proto je jeho posouzení věci v tomto ohledu neúplné a tudíž nesprávné.

32. Z výše vyložených důvodů považoval dovolací soud rozsudek odvolacího soudu ve vztahu k posouzení kritéria významu předmětu řízení pro poškozenou a kritéria postupu orgánu veřejné moci za nesprávný, a proto jej podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

33. Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

34. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. 10. 2020

JUDr. František Ištvánek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru