Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 1430/2020Usnesení NS ze dne 24.06.2020

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.1430.2020.1
Dotčené předpisy

§ 243c odst. 1 předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 1430/2020-204

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce J. H., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 172/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2019, č. j. 18 Co 320/2019-171, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 2. 2019, č. j. 20 C 172/2017-103, zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobci částku 445 000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a na náhradě nákladů řízení uložil procesně neúspěšnému žalobci uhradit žalované částku 600 Kč (výrok II).

K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví tohoto rozhodnutí označeným rozsudkem rozhodl, že rozsudek soudu prvního stupně se v zamítavém výroku o věci samé mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 47 850 Kč s příslušenstvím; co do částky 397 150 Kč s příslušenstvím rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé naopak potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Žalované dále uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 32 088 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobce domáhal náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení vedeného nejprve u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 43 Cm 1/2002, po částečném vyloučení nároku žalobce byla dále vedena u téhož soudu pod sp. zn. 43 Cm 85/2007 a posléze (v důsledku rozhodnutí o věcné příslušnosti ve vyloučené věci) probíhala před Okresním soudem v Jičíně pod sp. zn. 11 C 46/2009.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce „v té části, kterým nebylo žalobě vyhověno“ včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.

Posuzované dovolání, ve vztahu k velmi obecně formulované námitce, podle níž se odvolací soud odchýlil od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2476/2015, neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce náležitě nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalobce v dovolání sice uvedl, že napadené rozhodnutí je s uvedeným rozsudkem v rozporu, nevylíčil však, z jakého konkrétního důvodu (které kritérium bylo nesprávně hodnoceno na úkor jiného). Řečeno jinak, obecné judikatorní závěry výše označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu žalobce nijak konkrétně nepropojil se skutkovými a právními závěry napadeného rozsudku odvolacího soudu.

Rovněž ve vztahu k dovolatelem kritizovanému „posouzení kritéria jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení“, dovolatel neformuluje žádnou otázku hmotného nebo procesního práva (dovolací důvod), při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od jím označeného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4125/2014. Neuvedení dovolacího důvodu je přitom vadou dovolání (§ 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.), která v uvedeném rozsahu brání jeho věcnému projednání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tuto právní otázku přitom nelze seznat ani z obsahu odkazovaného rozhodnutí, neboť ve věci sp. zn. 30 Cdo 4125/2014 byla řešena otázka, „zda je podle § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“ nebo „zák. č. 82/1998 Sb.“) důvodem pro snížení přiměřeného zadostiučinění rovněž okolnost, že účastník (jeho právní předchůdce) poté, co nebylo vyhověno jeho žádosti o zaslání rozsudku, ačkoliv mu tento dosud nebyl řádně doručen, neučinil ve vztahu k soudu další kroky.“ Tato otázka přitom bez dalšího nemá žádnou zřetelnou souvislost se skutkovým stavem, z něhož vychází napadené rozhodnutí a jinou – přiléhavější – judikaturu Nejvyššího soudu žalobce v dovolání k dané problematice neoznačuje.

Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).

K námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud odkazuje na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněného pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek: „Měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky, podle obsahu odvolání, nebyly na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly, podle obsahu dovolání, na újmu uplatnění práv dovolatele.“

V projednávané věci nadto soudy obou stupňů svá rozhodnutí podrobně a pečlivě odůvodnily, a to zcela v souladu s požadavky vtělenými do § 157 odst. 2 o. s. ř.; již proto se vydaná rozhodnutí, co do svých obsahových náležitostí, a podrobnosti v nich rozebrané skutkové i právní argumentace, nevzpírají požadavkům, které vyslovil Ústavní soud ve svých nálezech ze dne 28. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 192/11, a ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 1536/11. To platí i pro relativně samostatnou námitku, že odvolací soud nevysvětlil, jak se dobral částky, jež měla být žalobci v souvislosti s posuzovaným řízením (jeho předchozí částí) již poskytnuta. Závěry odvolacího soudu vyložené v odstavci 23 napadeného rozsudku jsou přitom odvislé od dokazování, které odvolací soud sám při odvolacím jednání za přímé účasti žalobce doplnil (srov. odstavec 9 a 10 rozsudku odvolacího soudu) a tyto důkazy pak zhodnotil v již označeném odstavci 23 přezkoumávaného rozhodnutí. Odkazuje-li žalobce v dovolání na „jiná řízení“, konkrétně pak na věc projednávanou před Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 32 C 18/2015, pak její souvislost s nyní projednávanou věcí není nijak zřejmá (o uvedeném řízení se nezmiňuje ani žalobce, ani žalovaná, tím méně rozsudky soudů obou stupňů). K dodatečně předložené listině připojené (až) k dovolání – kopie usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 25 Co 376/2009, nemohl Nejvyšší soud přihlédnout, neboť pro jeho rozhodnutí je určující stav v době vyhlášení rozsudku odvolacího soudu (§ 243f odst. 1 o. s. ř.).

Ve vztahu k požadavku, aby Nejvyšší soud přehodnotil svou vlastní judikaturu reprezentovanou např. rozsudkem ze dne 29. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4037/2011, a rozsudkem ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1612/2009, dlužno dodat, že Nejvyšší soud takový požadavek nevyslyšel, když ani argumentace v dovolání obsažená nemá potenciál vedoucí ke zpochybnění tam označených judikatorních závěrů (o základní částce a způsobu jejího navyšování v extrémně dlouhých řízeních). Tyto závěry pak nejsou v žádném rozporu s dovoláním akcentovaným nálezem Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. II. ÚS 2635/15, neboť rovněž Nejvyšší soud (v plné shodě s Ústavním soudem) ve své judikatuře respektuje závěr, že odpovědnost podle zákona č. 82/1998 Sb. je odpovědností objektivní, bez možnosti liberace; ze stejné úvahy vycházel ostatně i odvolací soud. Rozsah návazné morální či relutární satisfakce je však určen normou s relativně neurčitou hypotézou a je na soudech, aby ve spektru jedinečných skutkových okolností stanovily její odpovídající formu a výši (nejde v žádném případě, jak mylně interpretováno v dovolání, o formu liberace státu). Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně konstatoval, že při stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikaci práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011).

Zpochybňuje-li žalobce v dovolání závěr rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3995/2011, podle něhož by nemělo dojít ke zvýšení či snížení základní částky o více než 50 %, což se však vztahuje ke každému kritériu zvlášť a nelze tedy vyloučit situaci, že při zachování požadavku na přiměřenost bude zadostiučinění přiznané v penězích nižší o více než 50 % oproti výchozí částce, a odkazuje-li potom na nález Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1599/13, který v konkrétní věci posuzoval rovněž snížení základní částky o 70 %, pak nyní projednávaná věc je skutkově nesouměřitelná s věcí, jíž se zabýval Ústavní soud, pokud obecným soudům tehdy vytýkal, že přihlédly (v jím posuzované věci) spíše k okolnostem svědčícím v neprospěch stěžovatelky a naopak důsledně nevážil okolnosti, které mohly být použity v její prospěch (např. prodlevy v postupu obecných soudů). Soudy obou stupňů v nyní posuzované věci naopak podrobně vysvětlily v důvodech svých rozhodnutí, na základě jakých skutečností modifikovaly základní částku a žalobce navíc ani v dovolání nepředkládá žádnou kvalifikovanou oponenturu vůči takto jimi učiněným dílčím závěrům.

Otázka, zda lze přičítat k tíži účastníka řízení, že ve věci podává sám svá laická podání, a jaká z takovýchto podání mohou být považována za důvod pro prodloužení délky trvání řízení (zda to mohou být i podání, kterými se soud v rámci řízení vůbec nezabýval a která pouze založil do soudního spisu), nezakládá přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ani v tomto případě se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud při svém hodnocení vzal v úvahu jednání žalobce v průběhu posuzovaného řízení, které mohlo mít negativní vliv na jeho délku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4067/2010, nebo Stanovisko) a toto jednání, částečně s odkazem na závěry soudu prvního stupně, také zcela konkrétně popsal.

Nejvyšší soud vzhledem k výše řečenému dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť zčásti trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) a zčásti nebylo shledáno přípustným.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. 6. 2020

JUDr. František Ištvánek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru