Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 1407/2017Usnesení NS ze dne 15.02.2018

HeslaPřípustnost dovolání
Jistota
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.1407.2017.1
Dotčené předpisy

§ 243c odst. 1 o. s. ř.

§ 11 předpisu č. 91/2012 Sb.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 1407/2017-151

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně COLONIAL PRODUCT AND EQUIPMENT Ltd., registrační číslo 7279, se sídlem v Guernsey, GY14EJ Guernsey, St. Peter Port, Quay House, South Esplanade, zastoupené JUDr. Romanem Jelínkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Valentinská 56/11, proti žalované D. R., zastoupené Mgr. Petrem Krechlerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Dušní 906/8, o určení vlastnictví k nemovité věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 70/2015, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. prosince 2016, č. j. 18 Co 297/2016-126, takto:

Dovolání žalobkyně se odmítá.

Odůvodnění:

1. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále již „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 12. července 2016, č. j. 12 C 70/2015-103, uložil žalobkyni podle § 11 odst. 1, 2 a 3 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, ve znění pozdějších předpisů (dále již „ZMPS“), aby ve lhůtě 30 dnů od právní moci usnesení složila na bankovní účet České republiky – Obvodního soudu pro Prahu 1 jistotu na náklady řízení žalované ve výši 86.974,80 Kč.

2. Usnesení soudu prvního stupně bylo vydáno v řízení, ve kterém se žalobkyně domáhá určení, že je „vlastníkem jednotky, v domě, na adrese, zapsané na listu vlastnictví pro katastrální území M. S., obec P. ...“, dále „vlastníkem spoluvlastnického podílu ve výši 32/1000, příslušejícího k jednotce v domě, na adrese, zapsané na listu vlastnictví, pro katastrální území M. S., obec P., na společných částech domu, na adrese, zapsaného na listu vlastnictví, pro katastrální území M. S., obec P., stojícího na pozemku, zapsaném na list vlastnictví pro katastrální území M. S., obec P.“, jakož i „vlastníkem spoluvlastnického podílu ve výši 32/1000 na pozemku, zapsaném na listu vlastnictví, pro katastrální území M. S., obec P., příslušejícího k jednotce v domě, na adrese, zapsané na listu vlastnictví pro katastrální území M. S., obec P..“ V předmětném řízení soud prvního stupně vyhověl návrhu žalované ze dne 4. května 2016, aby soud uložil žalobkyni složit jistotu na náklady řízení podle § 11 odst. 1 ZMPS, neboť žalobkyně je právnickou osobou registrovanou na ostrově Guernsey, kdy v případě jejího neúspěchu ve věci bude obtížné náhradu nákladů řízení žalované na žalobkyni vymoci.

3. Soud prvního stupně nejprve učinil následující zjištění vztahující se k aplikaci § 11 odst. 1 ZMPS. Žalobkyně je právnickou osobou, která má sídlo mimo území Evropské unie. Vyjádření žalované ze dne 4. května 2016 k podané žalobě bylo jejím prvním procesním úkonem. V katastru nemovitostí není evidován žádný nemovitý majetek žalobkyně. Dále se nalézací soud zabýval podmínkou vzájemnosti, přičemž se dotázal Ministerstva spravedlnosti České republiky (dále též „Msp“), zda byla účinnost Dodatkové úmluvy č. 178/1935 Sb., o civilním řízení soudním mezi Československou republikou a Spojeným královstvím Velké Británie a Severního Irska, jež se podle čl. 8 sama nevztahuje na Normanské ostrovy, rozšířena i na území Guernsey, a zda ve státě, v němž má žalobkyně sídlo, se v podobných případech jistota od českých osob žádá či nikoli. Z odpovědi Msp soud prvního stupně zjistil, že působnost výše uvedené smlouvy nebyla rozšířena na Normanské ostrovy. Území Guernsey je tak dosud vázáno jen smlouvou č. 70/1926 Sb. z. a n., která však problematiku složení jistoty neupravuje. Dále soud prvního stupně zjistil, že Guernsey Royal Court má „naprostou a neomezenou diskreci v otázkách složení jistoty a nelze tak zcela vyloučit, že by jistota na náklady řízení nebyla pro státní občany České republiky, anebo české právnické osoby požadována.“ Dále vyložil, že: „nelze-li učinit závěr, že se v dotčeném státě od českých žalobců složení jistoty na náklady řízení nežádá, nebrání uložení této povinnosti žalobci z takového státu ustanovení § 11 odst. 2 písm. b) ZMPS. Jinými slovy, z pouhé skutečnosti, že není známo, zda soudy cizího státu využívají jim dané možnosti požadovat složení jistoty na náklady řízení od českých žalobců, nelze usuzovat na splnění podmínky materiální vzájemnosti podle § 11 odst. 2 písm. b) ZMPS.“ V důsledku toho nalézací soud přistoupil k uložení jistoty na náklady řízení. Při rozhodování o její výši vycházel ze „zatím nejnižší hodnoty předmětu sporu, která byla určena pro potřeby daně z převodu nemovitostí“, tj. ze znaleckého posudku o hodnotě předmětné jednotky, který žalobkyně v řízení předložila.

4. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) usnesením ze dne 12. prosince 2016, č. j. 18 Co 297/2016-126, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud se přiklonil k závěrům soudu prvního stupně. K tvrzení žalobkyně, že návrh žalované na to, aby soud zavázal žalobkyni ke složení jistoty na náklady řízení, nebyl prvním procesním úkonem žalované, jelikož mu předcházelo již nahlížení do spisu a návrh na složení jistoty byl učiněn teprve v rámci vyjádření žalované k žalobě, odvolací soudu uvedl, že nahlížení do spisu je toliko úkonem technickým, který však nelze hodnotit jako procesní úkon zastoupeného účastníka, tedy mu nelze ani přičítat jakýkoli význam při posouzení včasnosti návrh na složení jistoty z hlediska § 11 odst. 2 písm. a) ZMPS. Ve vztahu k závěrům soudu prvního stupně týkajícím se materiální vzájemnosti odvolací soud konstatoval, že pokud soud prvního stupně dovodil, že „požadavku na složení jistoty na náklady řízení nebrání překážka materiální vzájemnosti podle § 11 odst. 2 písm. b) ZMPS, neboť vzájemnost nebyla zjištěna, lze tento závěr schválit, neboť odpovídá výkladu § 11 odst. 2 písm. b) ZMPS, provedenému Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 26. ledna 2016, sp. zn. 29 Cdo 3681/2014 (a EU).“ Odvolací soud také konstatoval, že soud prvního stupně vzal správně v úvahu i účel institutu jistoty na náklady řízení, kdy případné vymáhání jakéhokoliv nároku vůči žalobci, který má sídlo mimo teritoriální působnost práva Evropskou unii, by bylo spojeno s nepřiměřenými obtížemi. Závěrem odvolací soud konstatoval, že nepřihlížel k tvrzení existence jiného než nemovitého majetku žalobkyně na území České republiky (k vlastnictví několika obchodních podílů ve společnostech s ručením omezeným žalobkyní, a to vzhledem k jeho neúplnosti a k absenci tvrzení o aktuálním ocenění obchodních podílů.

5. Proti shora uvedenému usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž uplatňuje (vycházeje z obsahu podaného dovolání) dovolací důvod, který spatřuje jednak v nesprávném výkladu § 11 ZMPS, kdy uložení povinnosti složit jistotu je fakultativní, nikoliv obligatorní, přičemž základní materiálním předpokladem pro postup podle § 11 ZMPS je ohrožení vymahatelnosti potencionálního nároku žalovaného na náhradu nákladů řízení, čemuž musejí odpovídat příslušné skutková zjištění, jejichž existenci by měl tvrdit a prokazovat žalovaný, což se v tomto případě nestalo. Dále žalobkyně spatřuje naplnění dovolacího důvodu v procesním pochybení odvolacího soudu ohledně neposkytnutí vyjádření žalované dovolatelce (ohledně námitky stran údajné možné nepatrné hodnoty obchodních podílů) a nerespektování § 120 odst. 2 o. s. ř. (kdy odvolací soud, ač podle dovolatelky měl, neprovedl sám důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu věci). V rámci čl. II. „Důvod dovolání“ žalobkyně provádí rekapitulaci z jejího pohledu pochybení odvolacího soudu, aniž by ovšem dostála zcela povinnosti řádného vymezení dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř..

6. Hledisko přípustnosti dovolání žalobkyně vymezila tak, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení několika otázek hmotného práva, které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny. Konkrétně se má jednat o následující právní otázky:

6.1 „Je uložení povinnosti žalobci složit jistotu na náklady řízení podle § 11 odst. 1 ZMPS, v případě, kdy nejsou dány výjimky dle § 11 odst. 2, případně § 11 odst. 3 ZMPS, fakultativní či obligatorní?“

6.2 „Jakými kritérii se má soud při rozhodování o tom, zda žalobci uložit povinnost dle § 11 odst. 1 ZMPS, řídit?“

6.3 „Je třeba zkoumat, zda v konkrétním případě je vymahatelnost případné náhrady nákladů řízení skutečně (materiálně) ohrožena?“

6.4 „Tíží žalovaného břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně ohrožení vykonatelnosti případné náhrady nákladů řízení?“

6.5 „Je soud povinen umožnit žalobci tvrdit a prokazovat, že vykonatelnost případného nároku na náhradu nákladů řízení není ohrožena?“

6.6 „Je nahlížení do spisu jednáním nebo procesním úkonem ve smyslu § 11 odst. 2 písm. a) ZMPS?“

7. Dovolatelka má za to, že uložení povinnosti složit jistotu podle § 11 odst. 1 ZMPS je v případě, kdy nejsou naplněny podmínky uvedené v § 11 odst. 2 či 3 ZMPS, na rozdíl od předchozí úpravy, fakultativní, nikoliv obligatorní. Soud má při rozhodování o uložení povinnosti složit jistotu vycházet z účelu předmětného zákonného ustanovení, přičemž účelem [s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo dovolací soud“) ze dne 26. ledna 2016, sp. zn. 29 Cdo 3681/2014] je zabezpečení vymahatelnosti náhrady nákladů žalovaného v případě jeho úspěchu ve sporu, a to v situaci, kdy žalobce je cizincem a vymožení náhrady nákladů řízení může být pro žalovaného spojeno s nemalými obtížemi (dovolatelka zde odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. srpna 2010, sp. zn. 29 Cdo 1088/2010). Základním předpokladem, který musí být dán, je tak ohrožení vymahatelnosti potenciálního nároku žalovaného na náhradu nákladů řízení. Podle dovolatelky má být naplnění tohoto předpokladu podepřeno konkrétními skutkovými okolnostmi, jejichž existenci by měl tvrdit a prokazovat žalovaný. Podle dovolatelky ovšem v návrhu žalované nebyly uvedeny žádné okolnosti umožňující učinit závěr o ohrožení vymahatelnosti jejích případných pohledávek. Žalovaná pouze obecně konstatovala (až ve vyjádření k podanému odvolání), že hodnota obchodních podílů dovolatele je mizivá, přičemž k tomu nedoložila žádné důkazy. Podle dovolatelky soud nesmí nahrazovat nedostatečnou procesní aktivitu žalované spočívající v tom, že neunesla břemeno tvrzení a břemeno důkazní.

8. Dovolatelka dále namítá, že soud prvního stupně nepřihlédl k tomu, že dovolatelka vlastní obchodní podíly v několika „českých“ společnostech s ručením omezeným. Odvolací soud pouze konstatoval, že je dána absence ocenění obchodních podílů. V této souvislosti dovolatelka zdůrazňuje, že jí nebylo poskytnuto vyjádření žalované k podanému odvolání, v němž byla vznesena nová námitka týkající se údajné možné nepatrné hodnoty obchodních podílů. Odvolací soud tak neumožnil dovolatelce vyjádřit se k hodnotě obchodních podílů a navrhnout k tomu důkazy, ani nepostupoval podle § 120 odst. 2 o. s. ř., tzn., aby sám provedl důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu (jako např. dokumenty ve sbírce listin dceřiných společností dovolatele). V další části svého dovolání žalobkyně předkládá stručný přehled aktiv, která vlastní v České republice, tj. majetkové účasti v několika společnostech s ručením omezeným.

9. Ve vztahu k úkonům žalované dovolatelka uvádí, že žalovaná společně s návrhem na složení jistoty na náhradu nákladů řízení podala rovněž obsáhlé vyjádření ve věci samé a před podáním návrhu učinila dvojí nahlédnutí do spisu, z čehož lze dovodit, že dovolatelce nelze složení jistoty podle § 11 ZMPS uložit. Dovolatelka polemizuje s názorem odvolacího soudu, že nahlížení do spisu je technickým úkonem – nikoli úkonem procesním, když nahlížení do spisu je tzv. prostým procesním úkonem (nahlížení do spisu je upraveno v rámci hlavy čtvrté o. s. ř., v oddílu nazvaném úkony účastníků). V této souvislosti dovolatelka zpochybňuje relevantnost usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2012, sp. zn. 33 Cdo 3273/2011, které se na tuto věc nevztahuje, dále odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. června 2016, sp. zn. 21 Cdo 136/2016, a ze dne 29. března 2001, sp. zn. 20 Cdo 1211/99, z nichž má vyplývat, že procesním úkonem účastníka občanského soudního řízení je projev vůle adresovaný soudu, který směřuje k uplatnění procesních práv, respektive které se týkají okolností významných pro průběh a vedení soudního řízení. Závěrem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

10. Žalovaná v písemném vyjádření k dovolání žalobkyně uvedla, že sama dovolatelka ve svém dovolání odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2016, sp. zn. 29 Cdo 3681/2014, které „v sobě obsahuje odpovědi na všechny otázky“ předložené dovolatelkou. Žalovaná se ztotožňuje s právními závěry obou soudů. V řízení bylo prokázáno, že vymahatelnost náhrady nákladů řízení by v případě jejího úspěchu ve věci byla spojena s nemalými obtížemi. To, že je dovolatelka vlastnicí obchodních podílů v několika českých společnostech s ručením omezením, není garancí dostatečného zajištění vymahatelnosti náhrady nákladů řízení; dovolatelka může kdykoli obchodní podíly převést, popř. učinit jiné úkony směřující ke snížení jejich hodnoty. ZMPS považuje za dostatečnou jistotu pouze vlastnictví nemovitosti v České republice. Disponuje-li dovolatelka v České republice majetkem ve výši desítek milionů korun, jak tvrdí, tak pro ni nemůže být omezující složit stanovenou jistotu na náklady řízení, tj. jistotu ve výši 86.974,80 Kč.

11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není – jak bude vyloženo níže – ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné.

12. Ustanovení § 11 ZMPS stanoví:

(1) Cizinci, který má obvyklý pobyt v cizině, a zahraniční právnické osobě, kteří se domáhají rozhodnutí o majetkovém právu, může soud uložit na návrh žalovaného, aby složili jistotu určenou soudem na náklady řízení. Nesloží-li jistotu do stanovené lhůty, nebude soud proti vůli žalovaného v řízení pokračovat a řízení zastaví. O tom je třeba žalobce poučit.

(2) Složení jistoty nelze uložit, jestliže

a) návrh na její složení byl podán teprve, když žalovaný ve věci již jednal nebo vykonal procesní úkon, ačkoliv již věděl, že žalobce není státním občanem České republiky nebo českou právnickou osobou nebo že pozbyl státního občanství České republiky nebo přestal být českou právnickou osobou nebo nemá obvyklý pobyt v České republice,

b) ve státě, jehož je žalobce občanem, se v podobných případech od státního občana České republiky nebo české právnické osoby jistota nežádá,

c) žalobce má v České republice nemovitou věc v ceně dostačující k úhradě nákladů, které žalovanému v řízení vzniknou,

d) návrh na zahájení řízení je vyřizován platebním rozkazem, nebo

e) žalobce je osvobozen od soudních poplatků a záloh.

(3) Povinnost složit jistotu nelze uložit občanům členských států Evropské unie nebo dalších států tvořících Evropský hospodářský prostor.

13. Předně je třeba poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2005, sp. zn. 26 Cdo 763/2005 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz, a rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách http://nalus.usoud.cz), v němž dovolací soud vyložil, že z povahy věci nelze vyžadovat, aby skutečnosti, na nichž je založeno usnesení procesní povahy, byly zjišťovány způsobem vyžadovaným pro rozhodnutí ve věci samé, tj. zásadně dokazováním. Pro účely takového rozhodnutí postačí, pokud soud vychází ze skutečností vyplývajících z obsahu spisu, tedy vyšlých najevo v průběhu řízení z podání a přednesů účastníků, z listin, jimiž nebyl proveden důkaz, i známých soudu z jeho úřední činnosti. Je zde nutno též ponechat široký prostor k volné úvaze soudu při hodnocení uvedených skutečností a nedopustit, aby řešení dílčích procesních otázek zcela potlačilo hlavní cíl a smysl řízení, tj. vyřešení sporu mezi účastníky v přiměřené době.

14. Účelem právní úpravy jistoty na náklady řízení (cautio judicatum solvi) je zabezpečení vymahatelnosti náhrady nákladů řízení žalovaného v případě jeho úspěchu ve sporu, a to v situaci, kdy žalobce je cizincem a vymožení náhrady nákladů řízení může být pro žalovaného spojeno s nemalými obtížemi (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. srpna 2010, sp. zn. 29 Cdo 1088/2010, nebo ze dne 26. ledna 2016, sp. zn. 29 Cdo 3681/2014, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 14/2017, či v komentářové literatuře - Bříza, P., Břicháček, T., Fišerová, Z., Horák, P., Ptáček, L., Svoboda, J.: Zákon o mezinárodním právu soukromém. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, str. 85).

15. Ad 6.1. „Je uložení povinnosti žalobci složit jistotu na náklady řízení podle § 11 odst. 1 ZMPS, v případě, kdy nejsou dány výjimky dle § 11 odst. 2, případně § 11 odst. 3 ZMPS, fakultativní či obligatorní?“

Na vyřešení této právní otázky napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Odvolací soud nevycházel z předpokladu, že by snad uložení povinnosti složit jistotu na náklady řízení podle § 11 ZMPS bylo obligatorní povahy. Jinými slovy řečeno, zformulovanou právní otázkou dovolatelka směřuje k tomu, zda měl odvolací soud povinnost na základě návrhu žalované jistotu na náklady řízení stanovit, jsou-li splněny předpoklady vymezené v § 11 ZMPS (tj. pozitivní vymezení uvedené v odst. 1 a negativní vymezení v odst. 2 a 3). Odvolací soud – v souladu s dikcí příslušného ustanovení ZMPS (arg.:„může soud uložit na návrh žalovaného…“) – uložil složení jistoty na základě zjištěných skutkových okolností případu, jejichž správnost v dovolacím řízení nelze revidovat. Odvolací soud posuzoval vedle zákonných podmínek pro stanovení jistoty (viz § 11 ZMPS) i související okolnosti spočívající v účelu předmětného ustanovení. Zabýval se i tím, zda „lze předpokládat vznik nemalých nákladů řízení žalované,“ přičemž zohlednil i okolnost, že dovolatelka „ani skutkově nevymezila svůj naléhavý právní zájem“ pro požadované určení.

16. Ad 6.2 „Jakými kritérii se má soud při rozhodování o tom, zda žalobci uložit povinnost dle § 11 odst. 1 ZMPS, řídit?“

Tato (dovolatelkou v obecné rovině zformulovaná) právní otázka byla praxi dovolacího soudu opakovaně řešena, a to nejen ve vztahu k nové úpravě, tj. ZMPS, ale i ve vztahu k předchozí právní úpravě (zákon č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, v předmětné znění; k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2016, sp. zn. 29 Cdo 3681/2014, nebo ze dne 4. května 2017, sp. zn. 30 Cdo 4883/2016). Jelikož nelze přisvědčit dovolatelce, že se má jednat o právní otázku, jež dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, je nasnadě, že prostřednictvím takto vymezené dovolací argumentace se žalobkyni v tomto směru přípustnost jejího dovolání nepodařilo založit.

17. Ad 6.3 „Je třeba zkoumat, zda v konkrétním případě je vymahatelnost případné náhrady nákladů řízení skutečně (materiálně) ohrožena?“

Ani na vyřešení této dovolatelkou vymezené právní otázce napadené rozhodnutí nespočívá, jelikož odvolací soud v souladu s § 11 odst. 1 písm. c) ZMPS posuzoval, zda dovolatelka v tuzemsku disponuje či nikoliv s nemovitým majetkem, který by dostačoval k úhradě nákladů, jež by žalované v daném řízení mohly vzniknout. Kromě toho odvolací soud reagoval (viz shora) na tvrzení dovolatelky ohledně existence obchodních podílů ve společnostech s ručením omezeným, a to s negativním zjištěním. V důsledku toho ani tato dovolací argumentace nemohla založit přípustnost dovolání žalobkyně.

18. Ad 6.4 „Tíží žalovaného břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně ohrožení vykonatelnosti případné náhrady nákladů řízení?“ a ad 6.5 „Je soud povinen umožnit žalobci tvrdit a prokazovat, že vykonatelnost případného nároku na náhradu nákladů řízení není ohrožena?“

Tyto právní otázky spolu úzce souvisí. Ustanovení § 11 ZMPS vymezuje (pozitivně i negativně) podmínky, které musí být splněny, aby mohl soud vyhovět návrhu na složení jistoty na náklady řízení. Uvádí-li dovolatelka, že jí nebylo poskytnuto vyjádření žalované k podanému odvolání, v němž byla vznesena nová námitka týkající se údajné možné nepatrné hodnoty obchodních podílů, namítá tím vadu řízení, k níž by bylo možné přihlédnout jedině v případě přípustnosti dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), o kterýžto případ se zde nejedná. Pak tedy ani prostřednictvím této právní otázky přípustnost dovolání žalobkyně nemohla být založena.

19. Ad 6.6 „Je nahlížení do spisu jednáním nebo procesním úkonem ve smyslu § 11 odst. 2 písm. a) ZMPS?“

Nejvyšší soud připomíná, že např. ve svém usnesení ze dne 8. září 2015, sp. zn. 22 Cdo 1176/2015, se vyjádřil k právní povaze úkonu nahlížení do spisu. Sice tak učinil ve vztahu k problematice odměny advokáta podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, nicméně zaujatý právní názor je nepochybně uplatnitelný i pro poměry v této právní věci, a to z hlediska posuzování přípustnosti dovolání žalobkyně. Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí konstatoval (s podpůrným odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu), že nahlížení do spisu je nezbytným krokem na počátku zastupování, respektive představuje nezbytný předpoklad pro řádné zastupování v průběhu řízení. Dále v odůvodnění svého usnesení zdůraznil, že: „Nejvyšší správní soud v usnesení ze dne 29. dubna 2008, č. j. 5 Azs 33/2008-40 (dostupném na www.nssoud.cz ), uvedl, že úkon právní služby nahlížení a studium spisu je třeba považovat za součást úkonu právní služby spočívajícího v převzetí a přípravě zastoupení podle § 11 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., nikoli za samostatný úkon právní služby, jenž by byl svou povahou nejbližší prostudování trestního spisu při skončení vyšetřování ve smyslu § 11 odst. 1 písm. f) ve spojení s § 11 odst. 3 citované vyhlášky. V daném případě se jedná o nezbytný krok na počátku zastupování v řízení o kasační stížnosti, aby se ustanovený advokát s věcí seznámil, nejde tedy o úkon srovnatelný s prostudováním trestního spisu dle cit. ustanovení vyhlášky, k němuž dochází v průběhu trestního řízení, a to po skončení jeho přípravné fáze [obdobně např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. prosince 2011, sp. zn. 2 As 100/2011, nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. října 2011, sp. zn. 4 As 35/2011 (obě rozhodnutí dostupná na www.nssoud.cz) ]…. Z uvedených rozhodnutí zřetelně vyplývá, že za úkon právní služby spočívající v nahlížení a studiu spisu odměna advokátovi zpravidla nepřináleží, neboť studium spisu je zahrnuto v úkonu právní služby převzetí a přípravy zastoupení nebo obhajoby na základě smlouvy o poskytnutí právních služeb [§ 11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu], či v úkonu právní služby první porady s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení nebo obhajoby, je-li klientovi zástupce nebo obhájce ustanoven soudem [§ 11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu], případně tvoří nezbytný předpoklad pro řádné zastupování i v průběhu řízení.“

20. K výše uvedenému lze dodat, že aplikací teleologické metody interpretace § 11 odst. 2 písm. a) ZMPS lze dospět k závěru, že účelem tohoto ustanovení je zajistit, aby případný návrh složení jistoty na náhradu nákladů řízení byl podán v počáteční fázi řízení, tj. nikoli až v jeho průběhu. Nahlížením do spisu se žalovaný účastník či jeho právní zástupce seznamují s tvrzeným nárokem žalobce.

21. V komentářové literatuře se k § 11 odst. 2 písm. a) ZMPS (stanovícímu, ještě jednou citováno: „Složení jistoty nelze uložit, jestliže...návrh na její složení byl podán teprve, když žalovaný ve věci již jednal nebo vykonal procesní úkon, ačkoliv již věděl, že žalobce není státním občanem České republiky nebo českou právnickou osobou nebo že pozbyl státního občanství České republiky nebo přestal být českou právnickou osobou nebo nemá obvyklý pobyt v České republice...“) se uvádí následující: „Složení jistoty nelze uložit v případě, že návrh na její složení byl podán teprve, když žalovaný ve věci již jednal nebo vykonal procesní úkon, ačkoliv již věděl, že žalobce není státním občanem České republiky nebo českou právnickou osobou nebo že pozbyl státního občanství České republiky nebo přestal být českou právnickou osobou nebo nemá obvyklý pobyt v České republice. Úprava míří na situace, kdy žalovaný již procesně jedná, tedy zpravidla vyjádří se již k žalobě a je si přitom vědom toho, že vzhledem k postavení žalobce zde může být riziko ohrožení faktické náhrady nákladů řízení, ale svého práva na podání návrhu na uložení povinnosti složit jistotu nevyužije.“ (Bříza, P., Břicháček, T., Fišerová, Z., Horák, P., Ptáček, L., Svoboda, J.: Zákon o mezinárodním právu soukromém. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, str. 82 a násl.).

22. Tvrzení dovolatelky, že případný návrh na složení jistoty na náklady řízení musí být podán ještě před nahlížením do spisu, není správné. Žalovaný pochopitelně musí mít možnost seznámit se s žalovaným nárokem a rozhodnout se, zda případný návrh na složení jistoty podá či nikoliv. Respektive přistoupí-li žalovaný k sepisu vyjádření k žalobě, aniž by předtím využil svého práva nahlédnout do procesního spisu a seznámit se s předmětným podkladovým materiálem, který spis obsahuje (především žalující stranou soudu předložené listinné důkazy a jiné písemnosti), pak v takovém případě musí v rámci tohoto (soudu doručeného) vyjádření (s ohledem na zachování limitu daného § 11 odst. 2 písm. a) ZMPS) učinit i návrh na složení jistoty na náklady řízení, pokud míní takový právní důsledek vyvolat, respektive iniciovat. Jestliže však před vyjádřením k žalobě žalovaný využije svého práva nahlédnout do procesního spisu a seznámit se s jeho obsahem, aby mohl podat právně relevantní vyjádření k žalobě, nelze v takové (časové) souslednosti považovat následné písemné vyjádření k žalobě jako (v pořadí) jeho druhý procesní úkon, v jehož důsledku by již z tohoto důvodu nebylo možné podanému návrhu na složení jistoty právě z tohoto důvodu vyhovět. V této souvislosti nutno též poukázat na Ústavní soud, který opakovaně ve svých rozhodnutích připomíná, že přepjatý formalismus nelze tolerovat (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 13. listopadu 2012, sp. zn. I. ÚS 563/11). Z uvedeného vyplývá, že ani prostřednictvím této dovolací argumentace se dovolatelce přípustnost jejího dovolání nepodařilo založit.

21. S ohledem na výše uvedené proto Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání žalobkyně pro nepřípustnost odmítl.

22. O náhradě nákladů (tohoto) dovolacího řízení rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§ 151 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek

V Brně 15. února 2018

JUDr. Pavel Vrcha

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru