Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 1405/2003Rozsudek NS ze dne 22.09.2004

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2004:30.CDO.1405.2003.1
Dotčené předpisy

§ 7 odst. 1 předpisu č. 95/1999 Sb.

§ 7 odst. 3 předpisu č. 95/1999 Sb.

§ 7 odst. 10 předpisu č. 95/1999 Sb.

§ 85 odst. 10 písm. a) předpisu č. 128/2000 ...

více
Podána ústavní stížnost

I. ÚS 36/05


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 1405/2003

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Karla Podolky ve věci žalobce Obce N., zastoupené advokátkou, proti žalovaným : 1) P. f. Č. r., 2) F. N., spol. s r. o., o určení neplatnosti kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 5 C 370/2002, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. ledna 2003, č. j. 23 Co 532/2002-132, takto:

I. Dovolání prvního a druhého žalovaného se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Rozsudkem ze dne 27.9.2002, č.j. 5 C 370/2002-96, Okresní soud v Benešově určil, že „kupní smlouva uzavřená mezi 1. žalovaným P. f. ČR

a 2. žalovaným F. N., s.r.o., ze dne 19.12.2001 o převodu pozemku zjednodušené evidence, parcela původního pozemkového katastru (PK) 200/1 o výměře 91.532 m2 v k. ú. N., Obec N., který je zapsán u Katastrálního úřadu B. na LV číslo 683, je neplatná“ (výrok I.); zamítl návrh na určení, že vlastníkem shora uvedeného pozemku je žalobce (výrok II.); rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Ve vztahu k výroku I. rozsudku vycházel ze zjištění, že předmětný pozemek „byl zahrnut do veřejné nabídky P. f. ČR, která probíhala od 20.10.2001 do 31.1.2002“; že „v průběhu veřejné nabídky dne 19.12.2001 uzavřel 1. žalovaný konkrétně územní pracoviště P. f. ČR v B. s 2. žalovaným F. N. s.r.o. kupní smlouvu, na základě které byl pozemek převeden do vlastnictví 2. žalovaného“; že „tento pozemek má žalobce zahrnut v řádně schváleném územním plánu, konkrétně v její závazné části – vyhlášce č. 2/2001 Sb., kde je uveden jako součást pozemku č.p. 1160/1 podle katastru nemovitostí“; že „část předmětného pozemku se nachází v zastavitelném území obce a je určena pro venkovské bydlení, plochu veřejné zeleně a veřejně prospěšnou stavbu, konkrétně místní komunikaci a trafostanici“; že „podáním písemných žádostí o bezúplatný převod předmětného pozemku ze dne 19.12.2001 a 14.1.2002, tedy v průběhu veřejné nabídky, žalobce splnil podmínky pro bezúplatný převod tohoto pozemku, které mu ukládá zákon“ a že „k písemné žádosti žalobce doložil jako přílohy veškeré listiny, které prokazují, že pozemek PK 200/1 je zemědělský pozemek v jejím katastrálním území určený k zastavění závaznou částí schválené plánovací dokumentace veřejně prospěšnou stavbou a stavbou pro bydlení“. Vycházeje především z uvedených zjištění pak dospěl

k závěru, že „ kupní smlouva ze dne 19.12.2001 uzavřená mezi žalovanými je absolutně neplatná“, protože „smluvní volnost 1. a 2. žalovaného je v tomto případě omezena přímo ze zákona č. 95/1999 Sb., ve znění pozdějších novel“; žalobce „řádně

a včas podal písemnou žádost, kterou rovněž doložil potřebnými doklady, o bezúplatný převod pozemku PK 200/1 v k.ú. N.“ a vzniklo mu tak „podle § 7 odst. 10 zák. přednostní právo na převod předmětného pozemku před 2. žalovaným“ a toto „přednostní právo by žalobci zaniklo až marným uplynutím 3 měsíční lhůty

od vyhlášení prodeje na úřední desce, tzn. po skončení veřejné nabídky od 1.10.2001

do 31.1.2002“, „prvním dnem, kdy žalobce mohl uzavřít platnou smlouvu o převodu pozemku s jinou osobou než je žalobce, je až 1.2.2002“.

K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 28.1.2003, č.j. 23 Co 532/2002-132, rozsudek soudu prvního stupně „v napadeném vyhovujícím výroku a ve výroku o nákladech řízení“ potvrdil a rozhodl, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 5.075,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalobce. Vycházel ze závěru, že „soud prvního stupně „správně vyložil obsah a smysl ustanovení § 5 a 7 zákona č. 95/1999 Sb., zejména pokud jde o právo na přednostní převod zemědělských pozemků a lhůtu k jeho uplatnění“; že „právo žalobce na uplatnění práva na přednostní převod pozemku zaniklo ve smyslu ustanovení § 7 odst. 10 citovaného zákona teprve uplynutím lhůty uvedené v ustanovení § 7 odst. 3 citovaného zákona, tj. 3 měsíce od vyhlášení prodeje na úřední desce, tedy až dnem 31.1.2002“; že „teprve po uplynutí této lhůty měl první žalovaný vyhodnotit, kdo o pozemky v průběhu veřejné nabídky projevil zájem a zda mezi nimi nejsou osoby, jimž by svědčilo právo na přednostní převod podle zákona č. 95/1999 Sb., zda tyto osoby splňují zákonné podmínky, popřípadě zda své právo na převod uplatnily řádně“. Současně uvedl, že „za zcela irelevantní a účelovou je třeba považovat námitku druhého žalovaného, zpochybňující aktivním legitimaci žalobce spočívající v tom, že podání žaloby na určení neplatnosti kupní smlouvy, což je podle druhého žalovaného úkon směřující k nabytí nemovitosti, nepředcházel souhlas obecního zastupitelstva“, neboť „za úkon směřující k nabytí nemovitosti ve smyslu ustanovení § 85 písm. a) zákona č. 128/2000 Sb., je třeba považovat pouze právní úkon, jehož bezprostředním

a nezvratným důsledkem je nabytí nemovitosti, nikoli úkon dílčí, přípravný, sloužící k opatření podkladů či vytvoření podmínek, které s nabytím nemovitosti souvisí, avšak samy o sobě k tomuto důsledku nestačí“.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali první žalovaný i druhy žalovaný dovolání.

První žalovaný dovozuje přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.. Namítá, že „dovolateli není známo, že by z dikce některého právního předpisu nebo z dikce zák.č. 95/1999 Sb. samotného vyplýval absolutní zákaz převodu pozemků žadatelům podle ust. § 7 odst. 1 cit.zák. ještě před uplynutím tříměsíční lhůty podle odst. 3 tohoto ustanovení“; že ve světle těchto skutečností je zjevná absence zákonného důvodu pro určení neplatnosti přinejmenším té části předmětné kupní smlouvy, která se týká pozemku nedotčeného územním plánem žalobce“; že „starosta obce není k podání takové žaloby bez předchozího souhlasu obecního zastupitelstva aktivně legitimován, podle ust. § 103 odst. 1 zákona o obcích se nejedná o právní úkon obce a takový úkon nemůže být dodatečně zhojen“. Navrhuje, aby Nejvyšší soud ČR zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolací soudu i tímto rozsudkem potvrzený rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Druhý žalovaný rovněž dovozuje přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.. Namítá, že „odvolacím soudem byla nesprávně právně posouzena zásadní právní otázka, zda je obcí platně podána žaloba na neplatnost kupní smlouvy

a na určení vlastnického práva obce k nemovitosti, jestliže žaloba je podána starostou obce a podání žaloby nepředchází souhlas žádného z orgánů obce“ a zda „zakládá uzavření kupní smlouvy mezi P. ú. ČR a oprávněnou osobou s přednostním právem na prodej ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 a 5 zákona č. 95/1999 Sb., předtím, než byla P. f. ČR doručena žádost obce o bezúplatný převod pozemku, absolutní neplatnost této kupní smlouvy jako celku a to proto, že neuplynula tříměsíční lhůta dle § 7 odst. 10 zákona č. 95/1999 Sb.“. Dále namítá, že „žalobce neměl v době podání žádosti již nárok na bezúplatný převod pozemku“, neboť daný pozemek již byl převeden do vlastnictví druhého žalovaného; že „uzavření kupní smlouvy mezi žalovanými v tříměsíční lhůtě nemůže založit neplatnost této kupní smlouvy jako celku, tj. i v té části, kde žalobce nemá žádný nárok na bezplatný převod pozemku či jeho části“; že „nebylo prokázáno, že pozemek 200/1 je v územním plánu obce určen k zastavění obecně prospěšnými stavbami a stavbami pro bydlení“; že žalobce neměl naléhavý právní zájem na požadovaném určení; že žalobce neměl k podání žádosti o bezúplatný převod pozemku řádné zmocnění zastupitelstva obce“; že „žádost žalobce ze dne 19.12.2002 nebyla řádná“ a že „žalobce v žádosti ze dne 14.1.2001 nárokoval pouze části pozemku určené k zastavění veřejně prospěšnou stavbou“. Navrhuje, aby Nejvyšší soud ČR zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst.2 písm.b) o.s.ř.].

Žalovaní dovoláním napadají rozsudek odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen. Podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání proti tomuto výroku není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalovaných proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která

v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu

s hmotným právem (§ 237 odst.3 o.s.ř.).

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu uvedeného

v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.; z důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Těmito dovolacími důvody vymezené právní otázky současně musí mít zásadní význam a musí být pro rozhodnutí věci určující; za otázku určující přitom nelze považovat otázku, jejíž posouzení samo o sobě nemá na konečné rozhodnutí soudu o věci samé žádný vliv. Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. již neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování; přípustnost dovolání

k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být založena podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

V projednávané věci odvolací soud, mimo jiné, řešil otázku platnosti smlouvy

o převodu vlastnictví k nemovitosti, podléhající režimu zákona č. 95/1999 Sb.,

ve znění pozdějších předpisů (dále již jen „zákon č. 95/1999 Sb.“), uzavřené Pozemkovým fondem České republiky s osobou uvedenou v ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 95/1999 Sb. před uplynutím lhůty uvedené v ustanovení § 7 odst. 3 a 10 zákona č. 95/1999 Sb.

Odvolací soud v této věci dále také řešil otázku, zda je k podání žaloby na určení neplatnosti smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitosti, podléhající režimu zákona č. 95/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů, uzavřené P. f. České republiky s osobou uvedenou v ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 95/1999 Sb. před uplynutím lhůty uvedené v ustanovení § 7 odst. 3 a 10 zákona č. 95/1999 Sb., oprávněn starosta obce, která požádala o bezplatný převod předmětné nemovitosti podle § 5 zákona č. 95/1999 Sb., bez souhlasu zastupitelstva obce.

Tyto právní otázky dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny. Vzhledem k tomu, že jejich posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má

ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalovaných, kteří nesprávnost posouzení uvedených právních otázek v dovolání namítají, proti rozsudku odvolacího soudu je podle ustanovení § 237 odst.1 písm. c) o.s.ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl

k závěru, že dovolání žalovaných není opodstatněné.

První žalovaný v dovolání namítá, že „dovolateli není známo, že by z dikce některého právního předpisu nebo z dikce zák.č. 95/1999 Sb. samotného vyplýval absolutní zákaz převodu pozemků žadatelům podle ust. § 7 odst. 1 cit.zák. ještě před uplynutím tříměsíční lhůty podle odst. 3 tohoto ustanovení“; že ve světle těchto skutečností je zjevná absence zákonného důvodu pro určení neplatnosti přinejmenším té části předmětné kupní smlouvy, která se týká pozemku nedotčeného územním plánem žalobce“. Druhý žalovaný v dovolání namítá, že „odvolacím soudem byla nesprávně právně posouzena zásadní právní otázka, zda „zakládá uzavření kupní smlouvy mezi P. ú. ČR a oprávněnou osobou s přednostním právem na prodej

ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 a 5 zákona č. 95/1999 Sb., předtím, než byla P. f. ČR doručena žádost obce o bezúplatný převod pozemku, absolutní neplatnost této kupní smlouvy jako celku a to proto, že neuplynula tříměsíční lhůta dle

§ 7 odst. 10 zákona č. 95/1999 Sb.“; že „uzavření kupní smlouvy mezi žalovanými

v tříměsíční lhůtě nemůže založit neplatnost této kupní smlouvy jako celku, tj. i v té

části, kde žalobce nemá žádný nárok na bezplatný převod pozemku či jeho části“.

Podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. lze dovolání odůvodnit tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tedy o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.

Při posouzení platnosti kupní smlouvy uzavřené prvním a druhým žalovaným dne 19.12.2001 je třeba vycházet z právních předpisů účinných v době, kdy byl tento právní úkon učiněn, tj. ze zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby a o změně zákona č. 569/1991 Sb.,

o P. f. České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění zákona č. 253/2001 Sb. (dále již jen „zákon č. 95/1999 Sb.“).

Podle ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 95/1999 Sb., nebrání-li převodu práva třetích osob, převede P. f. na základě písemné žádosti obce do jejího vlastnictví zemědělské pozemky v jejím katastrálním území a) v současně zastavěném území obce, b) v zastavitelném území takto vymezeném závaznou částí schválené územně plánovací dokumentace, c) určené rozhodnutím o umístění stavby k zastavění, d) zastavěné budovami nebo stavbami, které jsou nemovitostmi, ve vlastnictví obce. Pozemky podle písmen a), b) a c) určené k zastavění veřejně prospěšnou stavbou nebo stavbou pro bydlení a pozemky podle písmene d) převede P. f.

do vlastnictví obce bezúplatně.

Podle ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 95/1999 Sb. pozemkový fond může prodat zemědělské pozemky a) oprávněným osobám, b) samostatně hospodařícím rolníkům, kteří prokazatelně provozují zemědělskou výrobu minimálně po dobu 24 měsíců na pozemcích o rozloze nejméně 10 ha v katastrálních územích obce nebo

i v přilehlém katastrálním území, do něhož náležejí pozemky určené k prodeji,

c) společníkům obchodních společností nebo členům družstev, které provozují zemědělskou výrobu minimálně po dobu 24 měsíců na pozemcích v katastrálních územích obce i v přilehlém katastrálním území, do něhož náležejí pozemky určené

k prodeji, d) osobám podle § 4 odst. 1 písm. a), které vlastní nejméně 10 ha zemědělské půdy v katastrálních územích obce nebo i v přilehlém katastrálním území, do něhož náležejí pozemky určené k prodeji.

Podle ustanovení § 7 odst. 2 zákona č. 95/1999 Sb. pozemkový fond předá obci, v jejímž územním obvodu se prodávaný zemědělský pozemek nachází, k vyvěšení

na úřední desce obecního úřadu oznámení o zahájení prodeje podle odstavce 1

s uvedením údajů o pozemcích podle katastru nemovitostí. První den vyvěšení je dnem vyhlášení prodeje. Informaci o vyhlášení prodeje zveřejní P. f. s minimálně týdenním předstihem v denním tisku s celostátní působností.

Podle ustanovení § 7 odst. 3 zákona č. 95/1999 Sb. osoby uvedené v odstavci 1 mohou o koupi zemědělského pozemku požádat písemně P. f. ve lhůtě 3 měsíců od vyhlášení prodeje na úřední desce.

Podle ustanovení § 7 odst. 10 zákona č. 95/1999 Sb. pokud ve lhůtě uvedené

v odstavci 3 požádají o převod zemědělského pozemku některé z osob uvedených v § 5 a 6 a splňují ve vztahu k převáděnému pozemku podmínky stanovené v § 5 nebo § 6, mají přednost před zájemci podle § 7, a to v pořadí a) uživatel (uživatelé) pozemku

v zahrádkových nebo chatových osadách, b) vlastník stavby, c) obec, d) vlastník sousedícího zemědělského pozemku. Marným uplynutím lhůty uvedené v odstavci 3 zanikne osobám uvedeným v § 5 a 6 právo na převod zemědělského pozemku tímto způsobem.

Smlouva je dvoustranný (popř. vícestranný) právní úkon, který vzniká konsensem, tj. úplným a bezpodmínečným přijetím (akceptací) návrhu na uzavření smlouvy (nabídky, oferty). Návrh smlouvy (oferta, nabídka) i jeho přijetí (akceptace) jsou jednostranné adresované právní úkony. I pro tyto jednotlivé jednostranné právní úkony platí, že musí splňovat náležitosti požadované občanským zákoníkem pro právní úkony obecně. I nabídka tedy musí splňovat náležitosti osoby, náležitosti vůle, projevu, poměru vůle a projevu a náležitosti předmětu právního úkonu. Těmito posledně jmenovanými náležitostmi jsou možnost předmětu právního úkonu (§ 37 odst. 2 obč. zák.) a jeho dovolenost (§ 39 obč. zák.). Nedovolenost právního úkonu je dána tehdy, jestliže úkon je v rozporu se zákonem nebo jestliže zákon obchází anebo se příčí dobrým mravům. V rozporu se zákonem jsou takové právní úkony, jejichž vznik či jejichž plnění je výslovně zakázáno, resp. které se svým obsahem nebo účelem příčí zákonnému zákazu. Právními úkony, jimiž se zákon obchází, jsou takové právní úkony, které sice neodporují výslovnému zákazu zákona, jež však svými důsledky směřují

k výsledku zákonu odporujícímu. I když ustanovení § 7 odst. 10 zákona č. 95/1999 Sb. výslovný zákaz převodu vlastnictví k nemovitosti, podléhající režimu zákona č. 95/1999 Sb., na osobu uvedenou v ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 95/1999 Sb. před uplynutím lhůty uvedené v ustanovení § 7 odst. 3 a 10 zákona č. 95/1999 Sb. nestanoví (a i když tedy nemůže jít o neplatnost právního úkonu přímo pro rozpor se zákonem), je mimo jakoukoli pochybnost, že nabídka převodu takovéhoto majetku bez splnění zákonem požadovaných podmínek svými důsledky (byla-li by takto přijata) směřuje

k výsledku zákonu odporujícímu (tj. zákon obchází). Jestliže je pak pro obcházení zákona neplatná nabídka smlouvy, nemůže být platná ani smlouva samotná, vznikla-li její akceptací (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.4.1999, sp.zn. 2 Cdon 1659/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 121, ročník 1999, a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.10.1999, sp.zn. 2 Cdon 824/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 9, ročník 2001). Pro tento závěr přitom není podstatné, zda smlouva byla uzavřena před nebo po uplatnění požadavku osoby uvedené v § 5 zákona č. 95/1999 Sb. a zda se jedná o požadavek opodstatněný.

Odvolací soud tedy vycházel ze správného právního posouzení, když dospěl k závěru, že smlouva o převodu vlastnictví k nemovitosti, podléhající režimu zákona č. 95/1999 Sb. uzavřená P. f. České republiky s osobou uvedenou

v ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 95/1999 Sb. před uplynutím lhůty uvedené v ustanovení § 7 odst. 3 a 10 zákona č. 95/1999 Sb., je neplatná.

První žalovaný v dovolání dále namítá, že „starosta obce není k podání takové žaloby bez předchozího souhlasu obecního zastupitelstva aktivně legitimován, podle ust. § 103 odst. 1 zákona o obcích se nejedná o právní úkon obce a takový úkon nemůže být dodatečně zhojen“. Druhý žalovaný namítá, že „odvolacím soudem byla nesprávně právně posouzena zásadní právní otázka, zda je obcí platně podána žaloba na neplatnost kupní smlouvy a na určení vlastnického práva obce k nemovitosti, jestliže žaloba je podána starostou obce a podání žaloby nepředchází souhlas žádného z orgánů obce“.

Podle ustanovení § 85 písm. a) zákona č. 128/2000 Sb. o obcích, ve znění pozdějších předpisů (dále již jen „zákon č. 128/2000 Sb.), je zastupitelstvu obce vyhrazeno rozhodování o majetkoprávních úkonech: nabytí a převod nemovitých věcí včetně vydání nemovitostí podle zvláštních zákonů, převod bytů a nebytových prostorů z majetku obce.

Podle ustanovení § 103 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb. starosta zastupuje obec navenek.

Podle ustanovení § 21b odst. 1 o.s.ř. za obec a za vyšší územně samosprávný celek jedná ten, kdo je podle zvláštního zákona oprávněn je zastupovat navenek, nebo jejich zaměstnanec, který tím byl touto osobou pověřen.

Z ustanovení § 85 písm. a) zákona č. 128/2000 Sb., ani z jiného zákonného ustanovení, nelze dovodit, že pouze zastupitelstvu obce, která požádala o bezplatný převod nemovitosti podle § 5 zákona č. 95/1999 Sb., je vyhrazeno rozhodnutí o podání žaloby na určení neplatnosti smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitosti uzavřené P. f. České republiky s osobou uvedenou v ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 95/1999 Sb. před uplynutím lhůty uvedené v ustanovení § 7 odst. 3 a 10 zákona č. 95/1999 Sb., a to již proto, že se v tomto případě nejedná o dispozici s majetkem obce.

Odvolací soud proto v posuzovaném případě vycházel ze správného závěru, že starosta žalobce byl oprávněn k podání žaloby i bez rozhodnutí zastupitelstva žalobce

(§ 103 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., § 21b odst. 1 o.s.ř.).

Druhý žalovaný v dovolání dále namítá, že „žalobce neměl v době podání žádosti již nárok na bezúplatný převod pozemku“, neboť daný pozemek již byl převeden do vlastnictví druhého žalovaného; že „nebylo prokázáno, že pozemek 200/1 je v územním plánu obce určen k zastavění obecně prospěšnými stavbami a stavbami pro bydlení“; že žalobce neměl naléhavý právní zájem na požadovaném určení; že žalobce neměl k podání žádosti o bezúplatný převod pozemku řádné zmocnění zastupitelstva obce“; že „žádost žalobce ze dne 19.12.2002 nebyla řádná“ a že „žalobce v žádosti

ze dne 14.1.2001 nárokoval pouze části pozemku určené k zastavění veřejně prospěšnou stavbou“.

Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska takto vymezených dovolacích důvodů však dovolací soud nemohl s ohledem na ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. přezkoumat.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných

a současně způsobilých dovolacích důvodu správný, a protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst.1,

§ 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít

za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaných podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1, věty první o.s.ř., neboť žalovaní s ohledem

na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemají právo a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly (srov. § 142 odst. 1, věta první o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. září 2004

JUDr. Roman Fiala, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru