Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 139/2017Usnesení NS ze dne 26.07.2017

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.139.2017.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 139/2017

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobkyně QCM, s.r.o, se sídlem v Brně – Kohoutovicích, Bellova 370/40, IČ 26262525, zastoupené JUDr. Pavlem Weikertem, advokátem se sídlem v Praze 2, Italská 2561/47, proti žalované Osigeno, s.r.o., se sídlem ve Vikýřovicích, Petrovská 594, IČ 27761746, zastoupené Mgr. Markem Štenclem, advokátem se sídlem v Novém Malíně 240, o zaplacení smluvní pokuty, náhrady škody, vydání bezdůvodného obohacení a zveřejnění rozsudku, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 74 C 41/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. srpna 2016, č. j. 7 Co 12/2016-268, takto:

I. Dovolání žalované se odmítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění

(§ 243f odst. 3 o.s.ř.):

Žalobkyně se domáhala proti žalované zaplacení smluvní pokuty, náhrady škody, vydání bezdůvodného obohacení a zveřejnění rozsudku, když žalovaná měla v rozporu s licenční smlouvou nabízet za úplatu třetím subjektům oprávnění užívat počítačový program, který je zaměstnaneckým autorským dílem žalobkyně.

Krajský soud v Ostravě (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. prosince 2015, č. j. 74 C 41/2014-209, řízení částečně zastavil, částečně žalobě vyhověl a ve zbytku ji zamítl. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení.

Vrchní soud v Olomouci (dále též „odvolací soud“) k odvolání žalované proti vyhovujícím výrokům soudu prvního stupně rozsudkem ze dne 23. srpna 2016, č. j. 7 Co 12/2016-268, rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dne 28. listopadu 2016 včasné dovolání. V němž poukazuje na obsah poučení v rozhodnutí odvolacího soudu, podle kterého je dovolání přípustné za podmínek uvedených v § 237 o.s.ř. Uvádí, že svůj dovolací důvod podřazuje pod ustanovení § 241a odst. 1 o.s.ř., neboť namítá, že rozhodnutí odvolacího spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Následně polemizuje se závěry rozsudku odvolacího soudu a navrhuje, aby rozsudek odvolacího byl zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně se k podanému dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,

- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo

- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo

- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo

- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o.s.ř. je tedy obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani např. jen) pouhá citace textu ustanovení § 237 o.s.ř. (či jeho části), srovnej shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013.

Lze současně připomenout též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“

Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil např. v usnesení ze dne 26. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“

Uvedeným požadavkům ovšem dovolání nevyhovuje.

Žalovaná ve svém dovolání neuvádí žádnou právní otázku, kterou by bylo možno přiřadit k některé z podmínek, které jedině jsou způsobilé založit přípustnost dovolání a existenci takové otázky nelze zjistit ani z jeho dalšího obsahu. Dovolatelka ve skutečnosti zejména zpochybňuje skutková zjištění a způsob hodnocení důkazů, aniž by vymezila právní otázku, v jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu spočívá. Takto však přípustnost dovolání založit nelze

Za popsaného stavu Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), odmítl (§ 243c odst. 1 věta první o.s.ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není odůvodňován s přihlédnutím k ustanovení § 243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. července 2017

JUDr. Pavel Pavlík předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru