Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 1363/2013Rozsudek NS ze dne 25.09.2013K tzv. svěřenecké smlouvě

HeslaNeplatnost právního úkonu
Smlouva nepojmenovaná (inominátní)
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.1363.2013.1
Dotčené předpisy

§ 51 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 1363/2013

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně J. K., zastoupené JUDr. Ladislavem Košťálem, advokátem se sídlem ve Zbečně, Na Riviéře 123, proti žalované J. Z., zastoupené Mgr. Janem Slunečkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Gorazdova 11, o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 9 C 82/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. října 2012, č. j. 19 Co 370/2012-81, takto:

I. Dovolání žalobkyně se zamítá.

II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Kladně (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. dubna 2012, č. j. 9 C 82/2011-57, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně proti žalované domáhala určení, že „žalobkyně je vlastníkem domu č. p. 269 na pozemku parc. č. 521, pozemku parc. č. 521 a pozemku parc. č. 522, tj. nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Kladno pro obec a katastrální území H. na listu vlastnictví č. 1155“ (dále též „předmětné nemovitosti“), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po provedeném řízení uzavřel, že „žalobkyně jako prodávající podle smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitostem a jako oprávněná podle smlouvy o správě finančních prostředků splnila všechny své povinnosti ze smlouvy vyplývající, tj. převedla na žalovanou vlastnictví k nemovitostem, tyto jí předala a společnosti MOVIA REALITY s. r. o. sdělila číslo svého bankovního účtu. Také žalovaná jako kupující podle smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitostem a jako složitelka podle smlouvy o správě finančních prostředků splnila všechny své povinnosti, tj. zaplatila dohodnutým způsobem celou kupní cenu a od žalobkyně řádně nemovitosti převzala. Společnost MOVIA REALITY s. r. o. (dále též „realitní kancelář“) pak povinnost schovatele podle smlouvy o správě finančních prostředků splnila pouze částečně, když žalobkyni vyplatila pouze část kupní ceny ve výši celkem 800.000,- Kč.“ Za této situace proto žalobkyně nedůvodně (pro tvrzené nezaplacení celé kupní ceny) od kupní smlouvy odstoupila. Podle soudu prvního stupně si účastnice v kupní smlouvě zcela jasně dojednaly způsob zaplacení kupní ceny žalovanou, tj. převodem celé částky na účet shora uvedené realitní kanceláře. Žalovaná kupní cenu řádně uhradila. Poukaz žalobkyně na označená rozhodnutí Nejvyššího soudu, s ohledem na skutkové poměry této věci, není důvodný, neboť se zde nejednalo o dvoustranný, nýbrž o trojstranný právní vztah, jehož subjekty byly účastnice i realitní kancelář, kdy i pro žalobkyni jako oprávněnou ze smlouvy o správě finančních prostředků vyplývala přesně daná práva a povinnosti.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem podle § 219 o. s. ř. potvrdil (jako věcně správné rozhodnutí) rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se zcela se závěry soudu prvního stupně o skutkovém stavu věci, jakož i s jeho právním posouzením. Způsob výplaty uschované kupní ceny byl v kupní smlouva ujednán s odvoláním na smlouvu o správě finančních prostředků uzavřenou (téhož) dne 6. prosince 2010 mezi žalobkyní jako oprávněnou ze smlouvy, žalovanou jako složitelkou a realitní kanceláří jako schovatelkou. „Takto bylo ujednáno, že část kupní ceny ve výši 1.910.000,- Kč vyplatí schovatel na bankovní účet oprávněné do 5 dnů po předložení originálu výpisu z katastru nemovitostí, kde bude jako nový vlastník uvedena složitelka, a po předložení podepsaného protokolu o předání a převzetí nemovitosti. Částku 60.000,- Kč byl povinen složitel (zjevně míněno schovatelka) převést na účet příslušného finančního úřadu do 5 dnů po předložení daňového přiznání, a zbývajících 30.000,- Kč si schovatel měl započítat na úhradu své odměny za zprostředkování uzavření kupní smlouvy.“ Odvolací soud připomenul Nejvyšším soudem vyslovený právní názor, že k zániku pohledávky splněním nedochází všude tam, kde by takovou smlouvou (např. o správě, o úschově prostředků atd.) byl založen vztah pouze mezi složitelem a uschovatelem či správcem finančních prostředků, lhostejno, zda se na listině obsahující smluvní ujednání mezi složitelem a správcem objevuje i podpis osoby oprávněné. Přijetím peněz do úschovy, či ke správě se tedy schovatel nestává dlužníkem osoby oprávněné složené prostředky přijmout, neboť složením peněz není založen právní vztah mezi schovatelem (správcem prostředků) a oprávněným příjemcem. Výjimku z toho představuje tzv. svěřenecká smlouva, tedy nepojmenovaná smlouva uzavřená podle § 51 obč. zák., kterou uzavírají se schovatelem (správcem prostředků) všechny strany závazkového právního vztahu, zde všechny strany kupní smlouvy. Odvolací soud uvedl, že o takový případ jde i v posuzované věci. To, že smlouvou o správě finančních prostředků byl založen trojstranný právní vztah mezi všemi třemi subjekty úkonu, vyplývá z obsahu ujednání obsažených v čl. III. této smlouvy, upravující dispozice s částkou 2.000.000,- Kč (na str. 5 a 6 odůvodnění rozsudku pak odvolací soud velmi podrobně rozvádí jednotlivé části uvedených smluv ve prospěch shora učiněného závěru). K tomu závěru odvolací soud dospěl (ve stručnosti shrnuto z obsahu odůvodnění jeho rozsudku) na základě následující argumentace:

- „ujednání pod písm. a) čl. III se dotýká pouze vztahu mezi složitelkou a oprávněnou, neboť vymezuje podmínky, za nichž může schovatel vyplatit část kupní ceny ve výši 1 910 000,- Kč osobě oprávněné (prodávající); ujednání tak slouží k ochraně kupující“;

- „ujednání pod písm. b) a c) však zakládají výlučně právní vztah mezi schovatelem a oprávněnou. Pokud bylo ujednáno, že schovatel byl povinen část kupní ceny ve výši 60.000,- Kč převést do 5 dnů od předložení daňového přiznání na účet příslušného finančního úřadu, pak tak mohl učinit jen na základě pokynu a ke splnění daňové povinnosti daňového poplatníka, kterým byla podle § 8 zákona č. 357/1992 Sb….žalobkyně jako prodávající a daňový poplatník…Ostatně ta skutečnost…byla v kupní smlouvě výslovně uvedena (viz čl. IV, bod 2)“;

- „měla-li (podle kupní smlouvy) splnit daňovou povinnost přímo žalobkyně vůči správci daně a to z peněz složených u schovatele, musela mít právo s nimi nakládat ve smyslu rozhodování, jak s nimi bude naloženo….Takové právo…žalobkyně měla právě na základě závazku žalované z kupní smlouvy zaplatit kupní cenu způsobem předem dohodnutým. Pak tomu také odpovídalo i ujednání ve smlouvě o správě finančních prostředků, tedy dohoda mezi žalobkyní jako oprávněnou ze smlouvy a daňovým poplatníkem na straně jedné a schovatelem na straně druhé, aby ten ze složených peněz náležejících již žalobkyni plnil jejím jménem daňovou povinnost přímo správci daně“;

- „pro závěr o trojstranném vztahu pak svědčí i další ujednání mezi žalobkyní a schovatelem v čl. III bod 1, písm. c) smlouvy o správě finančních prostředků o naložení s částkou 30 000,- Kč, kterou byl oprávněn si ponechat schovatel a započíst si ji na úhradu odměny za zprostředkování koupě nemovitosti….závazkový vztah ze smlouvy o zprostředkování prodeje vznikl právě mezi žalobkyní jako prodávající a společností MOVIA REALITY s. r. o. jako zprostředkovatelem koupě a následně schovatelem.“

Odvolací soud s odkazem na § 51a § 489 obč. zák. zdůraznil, že se „tímto právním názorem …nijak neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, když po skutkové stránce jde o případ podřaditelný právě pod případy řešené dovolacím soudem ve věci sp. zn. 33 Cdo 4053/2010, 29 Cdo 399/2003, či 20 Cdo 1981/2002), v nichž se posuzovala práva a povinnosti ze svěřenecké smlouvy uzavírané schovatelem a oběma stranami závazkového právního vztahu. Pokud jde v daném případě z důvodu již shora uvedených o trojstranný vztah, pak se právní závěry vyslovené v odvolatelkou citovaných rozhodnutích sp. zn. 33 Cdo 2025/2010, 33 Cdo 3077/2010, a další, která dopadají jen na dvoustranné vztahy ze smlouvy příkazní aplikovat nemohou.“ Dále pak odvolací soud s přihlédnutím k §§ 517, 559, 567 a § 588 obč. zák. konstatoval, že vzhledem k tomu, že žalovaná celou kupní cenu složila v souladu se shora cit. smlouvami na předem určený účet schovatelky, plnila dluh na místo určené dohodou; ze strany žalobkyně tak nebyl dán zákonný důvod pro odstoupení od kupní smlouvy. Z těchto důvodů byla proto předmětná určovací žaloba zamítnuta.

Proti tomuto (meritornímu výroku) rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále již „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a pro případ – s ohledem na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 29/11, vyhlášený pod č. 147/2012 Sb. - že by přípustnost dovolání měla být posouzena podle nyní účinného občanského soudního řádu, uvádí, že dovolání je přípustné, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešena nebyla. Zásadní význam napadeného rozhodnutí spatřuje dovolatelka nejen v tom, že odvolací soud ve svém rozhodnutí právní otázku hmotného práva, zda předmětná smlouva o správě finančních prostředků ze dne 6. prosince 2012 je dvoustranným nebo trojstranným právním úkonem, posoudil jinak, než jak je tato otázka řešena v ustálené judikatuře dovolacího soudu (v rozhodnutích dovolacího soudu ve věcech sp. zn. 33 Cdo 2025/2010 a sp. zn. 33 Cdo 3077/2010), resp. odvolací soud se od této ustálené rozhodovací praxe odchýlil, ale rovněž tak ve vyřešení otázky hmotného práva, zda účastníkem inominátní smlouvy (označované jako svěřenecká smlouva) může být v postavení osoby provádějící úschovu peněz, resp. jejich následnou výplatu podle podmínek sjednaných účastníky soukromoprávního smluvního vztahu někdo jiný než notář nebo advokát, když dovolatelka tvrdí – s ohledem na specifické postavení notáře a advokáta – že tomu tak být nemůže. Protože tato otázka nebyla ani ve shora uvedených rozhodnutích dovolacího soudu posouzena, jedná se tak o právní otázku, která dosud (z pohledu posuzování přípustnosti dovolání) v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena nebyla. Dovolací důvod přitom dovolatelka spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatelka s právním posouzením věci odvolacího soudem, že (ve stručnosti vyjádřeno) předmětná smlouva o správně finančních prostředků představuje inominátní smlouvu zakládající trojstranný právní vztah mezi účastnicemi a realitní kanceláří, zásadně nesouhlasí a na podkladě jí obšírně prezentované argumentace takto odvolacím soudem učiněný závěr zpochybňuje. Podle dovolatelky skutkový základ dané věci je obdobný skutkovému základu věci, o které rozhodoval Nejvyšší soud pod sp. zn. 33 Cdo 2025/2010 (pouze s tím rozdílem, že v označené věci oproti tomuto případu zaplacení daně z převodu nemovitostí bylo vázáno na předložení platebního výměru příslušného finančního úřadu, zatímco v dané věci bylo toto zaplacení vázáno na předložení přiznání z převodu nemovitostí). Právní závěry vyslovené dovolacím soudem v rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 2025/2010, je třeba plně vztáhnout též na danou věc s tím, že smlouva o správě finančních prostředků je dvoustranným právním vztahem mezi žalovanou a schovatelem, a že složením kupní ceny na účet schovatelky, jež nebyl splništěm, nezanikla povinnost žalované zaplatit (dovolatelce) kupní cenu. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná se k podanému dovolání písemně nevyjádřila.

Úvodem Nejvyšší soud předesílá, že vzhledem k době vydání dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád (dále již „o. s. ř.“) ve znění účinném do 31. prosince 2012; vzhledem však k tomu, že ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 28. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11 (všechna zde uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Ústavního soudu www.nalus.usoud.cz, zatímco rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou zase veřejnosti k dispozici na webových stránkách tohoto soudu www.nsoud.cz) uplynutím dne 31. prosince 2012, přičemž dovolání v této věci bylo podáno 20. března 2013, bylo nezbytné otázku přípustnosti dovolání posuzovat již ve smyslu novelizovaného § 237 o. s. ř. (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. 1572/11).

Protože dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu legitimovanou (účastnicí řízení), řádně zastoupenou advokátem, Nejvyšší soud se zaměřil na zkoumání přípustnosti dovolání ve smyslu (z výše vyložených důvodů již novelizovaného) § 237 o. s. ř. Podle tohoto ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Nejvyšší soud poté dospěl k závěru, že dovolání je zde v otázce řešení hmotněprávní otázky právního vztahu založeného smlouvou o správě finančních prostředků, uzavřené v souvislosti s převodem nemovitého majetku mezi účastníky tohoto převodu a realitní kanceláří zajišťující zprostředkování tohoto majetkového transferu, ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, neboť tato otázka dosud dovolacím soudem nebyla vyřešena.

Dovolání není důvodné.

Mezi účastnicemi nebylo od zahájení řízení žádného sporu o tom, že dne 6. prosince 2010 byly ohledně předmětných nemovitostí uzavřeny dvě smlouvy. Jednak kupní smlouva, podle které dovolatelka (jako prodávající) prodává žalované (jako kupující) předmětné nemovitosti za kupní cenu 2.000.000,- Kč, když ohledně zaplacení kupní ceny bylo účastnicemi v rámci čl. II. bodu 2 ve smlouvě sjednáno následující:

„2. Kupní cena je hrazena ve prospěch prodávající následujícím způsobem:

a) část kupní ceny ve výši 100.000,- Kč (slovy….) uhradila kupující dne 25. listopadu 2010 jako zálohu bankovním převodem do úschovy u zprostředkovatele prodeje nemovitostí společnosti MOVIA REALITY s. r. o., IČO…, se sídlem…. (dále jen «zprostředkovatel«);

b) zbývající část kupní ceny ve výši 1.900.000,- Kč (slovy…) uhradila kupující ke dni podpisu této kupní smlouvy bankovním převodem úschovy u zprostředkovatele.

3. Zprostředkovatel je oprávněn a povinen uvolnit a vyplatit uschovanou kupní cenu v souladu s uzavřenou Smlouvou o správě finančních prostředků následujícím způsobem:

a) částku ve výši 1.910.000,- Kč (slovy…) bankovním převodem na účet dle písemného určení prodávající, nejpozději do pěti (5) pracovních dnů následujících po dni předložení:

- originálu výpisu z katastru nemovitostí příslušného listu vlastnictví, kde v části »A« bude uvedena kupující jako nový vlastník nemovitosti a část »C« bude bez zápisu; a

- oběma smluvními stranami podepsaného protokolu o předání a převzetí nemovitosti;

b) částku ve výši 60.000,- Kč (slovy…) určenou na úhradu daně z převodu nemovitostí dle této kupní smlouvy, bankovním převodem přímo na účet příslušného finančního úřadu nejpozději do pěti pracovních dnů ode dne předložení řádně vyplněného daňového přiznání opatřeného razítkem příslušného finančního úřadu, které bude dokládat, že došlo k podání daňového přiznání k dani z převodu nemovitostí dle této kupní smlouvy;

c) zbývající částku ve výši 30.000,- Kč (slovy….) je zprostředkovatel oprávněn započíst si na úhradu své odměny za zprostředkování koupě a prodeje nemovitostí.“

Dále byla téhož dne mezi žalovanou (jako složitelkou), realitní kanceláří (jako schovatelkou) a dovolatelkou (jako oprávněnou) uzavřena „Smlouva o správě finančních prostředků“ tohoto obsahu:

„I.

1. Oprávněná je vlastníkem….(dále jen »nemovitosti«).

2. Složitelka v souvislosti s koupí nemovitostí složí do úschovy schovatele částku ve výši 2.000.000,- Kč (slovy…) (dále jen »uschovaná částka«), a to následujícím způsobem:

a) část kupní ceny ve výši 100.000,- Kč (slovy…) uhradila složitelka dne 25. listopadu 2010 jako zálohu bankovním převodem na účet schovatele č. …

b) zbývající část kupní ceny ve výši 1.900.000,- Kč (slovy…) uhradí složitelka bankovním převodem na účet schovatele….nejpozději do 5 pracovních dnů ode dne podpisu této smlouvy.

II.

Smluvní strany se shodly, že nejpozději ke dni uhrazení poslední splátky uschované částky dle čl. I. odst. 2 písm. b) této smlouvy bude uzavřena kupní smlouva a dle ní podán návrh na vklad do katastru nemovitostí ve prospěch složitelky.

1. Uschovanou částku je schovatel oprávněn a povinen uvolnit a vyplatit následujícím způsobem:

a) částku ve výši 1.910.000,- Kč (slovy…) nejpozději do pěti (5) pracovních dnů ode dne předložení:

· originálu výpisu z katastru nemovitostí příslušného listu vlastnictví, kde v části »A« bude uvedena složitelka jako nový vlastník nemovitostí a část »C« bude bez zápisu; a

· oběma smluvními stranami podepsaného protokolu o předání a převzetí nemovitostí;

a to bankovním převodem přímo na účet oprávněné, přičemž číslo účtu oprávněná písemně sdělí schovateli nejpozději ke dni předložení výše uvedených listin;

b) částku ve výši 60.000,- Kč (slovy…) účelově určenou na úhradu daně z převodu nemovitostí dle kupní smlouvy, bankovním převodem na účet příslušného finančního úřadu nejpozději do pěti (5) pracovních dnů ode dne předložení řádně vyplněného daňového přiznání opatřeného razítkem příslušného finančního úřadu, které bude dokládat, že došlo k podání daňového přiznání k dani z převodu nemovitostí dle kupní smlouvy;

c) zbývající částku ve výši 30.000,- Kč (slovy…) je schovatel oprávněn započíst na úhradu své odměny za zprostředkování uzavření kupní smlouvy k nemovitostem.

IV.

1. Složitelka ani oprávněná nemají nárok na případný úrok, který vznikne ze svěřené částky za dobu její správy schovatelem.

2. Za činnost dle této smlouvy nenáleží schovateli odměna...“.

V již ve shora označených rozsudcích ze dne 27. dubna 2011, sp. zn. 33 Cdo 2025/2010, a ze dne 31. října 2011, sp. zn. 33 Cdo 3077/2010, Nejvyšší soud dovodil, že přijetí předmětu závazku (peněz) advokátem v rámci jeho činnosti podle § 56 a § 56a zákona č. 85/1996 Sb. je výrazem správy cizího majetku, která se uskutečňuje na základě smlouvy s klientem. Přijme-li advokát do „úschovy“ peníze klienta, tedy spravuje-li jeho majetek, případně část majetku účelově vymezenou, nestává se tím dlužníkem osoby, které má podle ujednání s klientem peníze vydat; tato osoba totiž není účastníkem právního vztahu advokáta a jeho klienta. Důsledkem toho, že smlouva o „úschově“ peněz zakládá právní vztah pouze mezi advokátem a jeho klientem, který finanční prostředky na zvláštní účet advokáta ukládá, je, že složením peněz, které mají být podle uvedené smlouvy (při splnění určitých podmínek) vyplaceny třetí osobě, se dlužník nezbavuje svého závazku vůči věřiteli (např. závazku zaplatit kupní cenu /§ 588 obč. zák./), není-li depozitní účet advokáta podle dohody věřitele a dlužníka místem plnění (§ 567 odst. 1 obč. zák.).

Soudní praxe ovšem také připustila existenci trojstranného právního vztahu založeného uzavřením tzv. svěřenecké smlouvy (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2003, sp. zn. 20 Cdo 1981/2002, a ze dne 31. ledna 2006, sp. zn. 29 Odo 399/2003). Jde o inominátní kontrakt ve smyslu § 51 obč. zák., který uzavírají s advokátem všechny strany závazkového právního vztahu, a jehož účelem (kauzou) je zvýšená ochrana subjektivních práv a povinností účastníků daného hmotně právního vztahu. Dlužník se jistí tím, že složením peněžních prostředků na depozitní účet advokáta dosáhne toho, že jeho závazek - bez ohledu na to, zda se peněžní prostředky dostanou (řádně a včas) do dispozice věřitele - zanikne; věřitel tímto způsobem zajišťuje své právo na výplatu finančních prostředků od „nestranné“ a „důvěryhodné“ osoby, na níž se oba účastníci závazkového právního vztahu shodli. Na rozdíl od prvně zmíněné smlouvy o „úschově“ peněz, coby závazkového právního vztahu mezi advokátem a jejím klientem, jsou následně popsané inominátní smlouvy, mající charakter tzv. svěřeneckých smluv, charakteristické tím, že obsahují smluvně určený obsah práv a povinností mezi třemi stranami, tj. mezi prodávajícím, kupujícím a „schovatelem“, tj. subjektem, jenž přijímá plnění od kupujícího a za definovaných podmínek předává, resp. převádí na označený bankovní účet prodávajícímu sjednanou kupní cenu. Tuto předmětnou materii Nejvyšší soud vyložil např. v již rovněž připomenutém rozsudku ze dne 28. března 2012, sp. zn. 33 Cdo 4053/2010, a to ve skutkové situaci, kdy „schovatelem“ byl advokát.

Nejvyšší soud sice obdobnou právní otázku v případě, kdy „schovatelkou“ podle uzavřeného nepojmenovaného kontraktu s rysy tzv. svěřenecké smlouvy měla být realitní kancelář, v žádném ze svých rozhodnutí neřešil, nicméně ani v případě realitní kanceláře coby „schovatelky“, neshledává žádný relevantní důvod ustupovat od judikovaných závěrů, jež se týkají existence a právní reglementace zmíněného závazkového právního vztahu – tzv. svěřenecké smlouvy uzavřené mezi účastníky jinak převodní smlouvy a advokátem; otázka, zda podle veřejnoprávních předpisů může v rámci své podnikatelské činnosti příslušný subjekt, není-li advokátem notářem či bankou, podobné úkony po právu realizovat, tím pochopitelně není dotčena a v mezích dovolacího přezkumu tato otázka zde nebyla řešena, neboť nebyla ani určují pro rozhodnutí odvolacího soudu.

Právně kvalifikační závěr, který odvolací soud v dané věci ve shodě se soudem prvního stupně učinil, byl tedy předurčen skutkovými poměry dané věci (ostatně ty ani dovolatelka nijak nezpochybňuje); z odůvodnění napadené rozsudku přitom přesvědčivě vyvěrá závěr odvolacího soudu, že v dané věci byl uzavřen tzv. inominátní kontrakt, jenž s ohledem na svůj obsah (shora již citovaným způsobem) vymezuje rozsah vzájemných práv a povinností mezi (třemi) stranami smlouvy o správě finančních prostředků ze dne 6. prosince 2010, kterou správně odvolací soud interpretoval ve vazbě na (v týž den rovněž uzavřenou) kupní smlouvu. Na základě této převodní smlouvy dovolatelka prodala žalované předmětné nemovitosti za kupní cenu 2.000.000,- Kč, kdy místem (a způsobem) plnění byl označený bankovní účet realitní kanceláře, resp. kdy subjektem oprávněným přijmout od žalované toto peněžité plnění byla zmíněná realitní kancelář. Takto (v kupní smlouvě) účastnicemi sjednaným plněním zanikl závazek žalovaného uhradit dovolatelce kupní cenu.

Nejvyšší soud pro věcnou správnost (jak v otázce aplikace hmotněprávní úpravy, tak i v analogickém použití judikatury Nejvyššího soudu při řešení daného případu) proto zcela odkazuje na zákonu odpovídající a přesvědčivé odůvodnění (písemného vyhotovení) napadeného rozsudku odvolacího soudu, přičemž k dovolacím námitkám považuje za žádoucí uvést následující.

Nejvyšší soud ve své rozhodovací činnosti permanentně připomíná, že při interpretaci právních úkonů je třeba jako výchozí premisu mít stále na paměti, že vznik závazkových vztahů musí vycházet zejména z respektu a ochrany autonomie vůle smluvních subjektů, neboť se jedná o zcela základní podmínku fungování právního státu. A dále, že při výkladu jednotlivých smluvních ujednání by tak soudy měly postupovat nanejvýš citlivě a obezřetně, aby v co nejširší míře ctily autonomní vůli smluvních subjektů, na níž je třeba klást důraz. Podstatou takového postupu je pak především zajištění důvěry a legitimního očekávání potencionálně dotčených subjektů s tím, že výsledek by měl být slučitelný s obecnou představou spravedlnosti. Nesmí se rovněž opomíjet, že platnost právního úkonu je třeba posuzovat k okamžiku, kdy byl právní úkon učiněn (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. září 2009, sp. zn. 33 Odo 30/2002), nikoliv v době, kdy např. mezi účastníky vznikl již spor o obsah daného právního úkonu. Výklad projevu vůle ve smlouvě se totiž musí řídit logikou věci, neboť bylo by absurdní naopak vycházet při posuzování platnosti projevené vůle účastníků smlouvy z toho, že smluvní strany se při uzavření smlouvy logicky nechovaly (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2000, sp. zn. 20 Cdo 2608/98). Pochopení smyslu a účelu chování účastníků jimi uzavřeného právního úkonu je tedy třeba primárně vztahovat časově k okamžiku jeho vzniku (existenci), při již vyslovené presumpci, že účastníci se při uzavírání smlouvy chovají logicky, což v podmínkách písemného právního úkonu presumuje, že to, co bylo účastníky vloženo do smlouvy také odpovídá jejich projevené vůli takovou smlouvou založit předmětný závazkový právní vztah.

V podmínkách inominátního kontraktu jsou pak takto jimi vzájemně ve smlouvě vymezená práva a povinnosti esenciální pro pochopení nejen stimulu účastníků vstupovat do daného závazkového právního vztahu, ale především pro interpretaci jeho obsahu (vzájemně sjednaných práv a povinností). Současně se ovšem nesmí ztrácet ze zřetele, že uzavírají-li takovou smlouvu osoby, které z titulu své profese nejsou znalé práva, je zapotřebí při interpretaci jejího obsahu vyšší míry „tolerance“ při posuzování v ní použitých formulací (které při izolovaném pohledu mohou někdy v jejím textu působit rušivěji či do jisté míry formulačně nesourodě), a jednotlivá smluvní ujednání vždy poměřovat (verifikovat) se smyslem a účelem (vzniku) daného kontraktu, s přihlédnutím k chování účastníků v době vzniku tohoto závazku. Ústavní soud se např. ve svém nálezu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003, vyjádřil ke specifickým otázkám interpretace smluvních textů, kde vůle účastníků při vytváření smlouvy a její interpretaci hraje zásadní roli. Vyložil, že v případě smluv je nutno přihlédnout k tomu, že jejich autoři, často laici (jak je tomu i v posuzovaném případě), nejsou schopni ve smluvním textu dohodnout podstatu závazku pomocí pregnantní terminologie. Právní formalismus orgánů veřejné moci a jimi vznášené přehnané nároky na formulaci smlouvy nelze ovšem z ústavněprávního hlediska akceptovat, neboť evidentně zasahují do smluvní svobody občana, vyplývající z principu priority občana nad státem, jak je upraven v čl. 1 Ústavy a z principu smluvní volnosti ve smyslu čl. 2 odst. 4 Ústavy a v korespondujícím ustanovení čl. 2 odst. 3 Listiny [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 331/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 18, str. 233 (str. 241)].

Z obsahu odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, že odvolací soud z těchto judikatorně vyložených interpretačních zásad soukromoprávních úkonů důsledně vycházel, aniž by zabředl do zavádějícího výkladového formalismu. Přesně a výstižně totiž poměřoval obsah práv a povinností účastníků podle kupní smlouvy a smlouvy o správě finančních prostředků, přičemž při interpretaci těchto smluv se nedopustil žádných nelogičností ani nepřijatelných (v rozporu s textem smluv) závěrů. Naopak, jeho závěr je logický, srozumitelný, má oporu ve zjištěném skutkovém stavu i v podpůrném (analogickém) použití judikatury Nejvyššího soudu.

V kupní smlouvě je zcela jednoznačně účastníky vyjádřeno, že kupní cena bude uhrazena sjednaným způsobem, tj. na bankovní účet realitní kanceláře, která sice pro dovolatelku zprostředkovávala daný převod nemovitostí, avšak smlouvou o správě finančních prostředků si společně s oběma účastnicemi sjednala ve vazbě na tento majetkový transfer další práva a povinnosti (povinnost přijmout od dovolatelky kupní cenu coby plnění z uzavřené kupní smlouvy, povinnost za definovaných podmínek převést předmětné peněžité částky žalované a ve prospěch správce daně z titulu plnění fiskální povinnosti žalované, či oprávnění započíst si z takto složených a posléze zbylých peněz specifikovanou částku coby odměnu za zprostředkovatelskou činnost). Takto vymezený obsah práv a povinností mezi účastníky smlouvy o správě finančních prostředků, s přihlédnutím k obsahu uzavřené kupní smlouvy mezi účastníky tohoto řízení téhož dne, pak nemohl vést k jinému právně kvalifikačnímu závěru, než že uvedená smlouva představuje trojstranný kontrakt inominátního charakteru, identifikovatelný jedinečným vymezením vzájemných práv a povinností mezi těmito třemi právními subjekty v souvislosti s realizací zamýšleného majetkového převodu. Odvolací soud přitom vhodně využil instruktivního judikatorního výkladu, který se nabízel z opakovaně označeného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2012, sp. zn. 33 Cdo 4053/2010, a analogicky jej použil na skutkové poměry této věci.

Pokud dovolatelka v dovolání poukazuje na údajnou vnitřní rozpornost odůvodnění rozsudku, který na straně jedné ohledně dispozice schovatelky s částkou 1.910.000,- Kč dovozuje dvoustranný právní úkon, zatímco stran dispozice s částkami 60.000,- Kč a 30.000,- Kč zase dovozuje dvoustranný právní vztah mezi dovolatelkou a schovatelkou, aniž by již vyložil, na základě jaké argumentace dospívá k závěru, že předmětná smlouva se stává jako celek trojstranným právním úkonem, pak je třeba k tomu uvést, že odvolací soud pouze (správně) interpretoval jednotlivá dílčí smluvní ujednání, jimiž byla založena práva a povinnosti mezi těmi kterými účastníky smlouvy, která z hlediska svého obsahu (v souhrnu) vymezovala závazkový právní vztah mezi těmito třemi subjekty; nejedná se tedy o dva dvoustranné právní úkony, resp. dvě smlouvy obsažené na jedné listině, nýbrž o zmíněný trojstranný právní úkon – jednu inominátní smlouvu popsaného (účastníky vymezeného) obsahu, která upravuje práva a povinnosti všech tří smluvních stran.

Rozsudek odvolacího soudu je tedy z vyložených důvodů věcně správný, a protože nebylo ani zjištěno, že by byl postižen vadou uvedenou v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání dovolatelky podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první o. s. ř., § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolatelka s ohledem na výsledkem dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné (účelně vynaložené) náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně 25. září 2013

JUDr. Pavel Vrcha

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru