Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 1348/2019Usnesení NS ze dne 11.02.2020

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.1348.2019.1
Dotčené předpisy

§ 243c odst. 1 předpisu č. 99/1963 Sb.

Podána ústavní stížnost

II. ÚS 1110/20


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 1348/2019-314

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně J. K., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Vladimírem Muzikářem, advokátem se sídlem v Brně, Havlíčkova 13, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 274/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2018, č. j. 15 Co 71/2017-278, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 3. 5. 2018, č. j. 15 Co 71/2017-280, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. 10. 2016, č. j. 20 C 274/2014-199, zamítl žalobu o zaplacení částky 2 446 583 Kč s příslušenstvím a dále rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 3. 5. 2018, č. j. 15 Co 71/2017-278, ve znění jeho opravy, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 62 750 Kč s příslušenstvím, jinak jej potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a vyslovil, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů částku 84 930 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Takto odvolací soud rozhodl poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 4. 4. 2017, č. j. 15 Co 71/2017-236, byl k dovolání žalobkyně rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2018, č. j. 30 Cdo 3987/2017-259, částečně zrušen a věc mu v tomu odpovídajícím rozsahu vrácena k dalšímu řízení.

Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, jíž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 2 446 583 Kč s příslušenstvím, jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí byla způsobena nepřiměřenou délkou soudního řízení vedeného u Okresního soudu Brno – venkov pod sp. zn. 11 C 619/93 (dále jen „posuzované řízení“).

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v rozsahu pro ni nepříznivé části výroku I, o věci samé, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.

Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání proto nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb. (dále jen OdpŠk), přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2933/2009), což v případě žalobkyně není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009.

Z článku VI. Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“) vyplývá, že základní částka 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je obecně nastavena výrazně výše než 45 % toho, co za porušení předmětného práva přiznal ve věcech proti České republice Evropský soud pro lidská práva (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012, nebo rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 29. 3. 2006, věc Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, odst. 72). Žalobkyni přiznaná základní částka přitom vycházela pro extrémní délku posuzovaného řízení ze samé horní hranice uvedeného rozpětí.

Zadostiučinění přiznané žalobkyni se svou výší, srovnáváno v přepočtu na jeden rok posuzovaného řízení (necelých 21 000 Kč, tj. asi 840 Euro/rok), i s respektem k extrémní délce posuzovaného řízení, představuje spíše vyšší relutární satisfakci, v porovnání s tím, jaké zadostiučinění přiznává Evropský soud pro lidská práva (dále jen „ESLP“) za nepřiměřenou délku řízení [srov. rozsudek ESLP ve věci Golha proti České republice, číslo stížnosti 7051/06, kde za 19 let trvající řízení bylo přiznáno zadostiučinění ve výši 110 Euro/rok, ve věci Antoni proti České republice, číslo stížnosti 18010/06, bylo za řízení trvající 12 let přiznáno zadostiučinění ve výši 627 Euro/rok]. Průměrná výše zadostiučinění přiznávaného ESLP jednotlivým stěžovatelům proti České republice v letech 1998 až 2006 činila zhruba 600 Euro za každý rok trvání řízení.

Dovolací soud si je současně vědom toho, že přiměřené zadostiučinění vychází vždy z okolností toho kterého případu, a proto obdobná srovnání nejsou použitelná pro určení konkrétní a přesné výše přiměřeného zadostiučinění, neboť jsou do jisté míry nepřesná. Nicméně pro posouzení toho, zda lze přiznanou částku považovat za zcela zjevně nepřiměřenou (a neodpovídající obecně sdílené představě spravedlnosti) uvedené srovnání plně postačuje. Nelze mít tedy za přiléhavý odkaz žalobkyně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3269/2009, v tom smyslu, že by jí poskytnuté zadostiučinění v penězích bylo zcela zjevně nepřiměřené.

Současně platí, že výsledná částka přiznaného zadostiučinění je v přímé úměře s extrémní délkou posuzovaného řízení a naopak nelze dovozovat, že by poskytnutí peněžité satisfakce za nepřiměřenou délkou řízení mělo současně ještě sanovat újmu, jež se v majetkové sféře poškozené projevila zaplacením zákonných úroků z prodlení, jejichž výše byla odvislá od porušení smluvní povinností nynější žalobkyní.

Jestliže se tak žalobkyni dostalo zadostiučinění v celkové výši 460 000 Kč, nelze mít takto stanovenou výši za zjevně excesivní, zvláště, dostalo-li se žalobkyni již v rámci předběžného projednání nároku částky 194 167 Kč. Nešlo ze strany odvolacího soudu o případ formalistické aplikace práva, tím méně k vyprázdnění základního práva na náhradu újmy způsobené nesprávným úředním postupem, nýbrž jí bylo poskytnuto zadostiučinění, které je srovnatelné s tím, jakého se na národní úrovni dostalo jiným poškozeným v obdobné nebo srovnatelné situaci. Přiznanou (poskytnutou) částku lze proto považovat za spíše nadstandardní, mírně převyšující českými soudy obvykle přiznávanou kompenzaci nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku soudního řízení o majetkovém sporu. Přípustnost dovolání z týchž důvodů nemůže založit poukaz na domnělý zásah do práv žalobkyně ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod ve spojení s článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publikované ve Sbírce zákonů jako sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí, pod č. 209/1992).

Nejvyšší soud k dovoláním zpochybňovanému kritériu významu řízení pro poškozeného dodává, že řízení o zaplacení peněžité pohledávky mezi podnikateli nejsou typově zařazena mezi řízení se zvýšeným významem pro účastníka řízení, přičemž v projednávané věci odvolací soud, s ohledem na hodnotu předmětu sporu a jeho příslušenství, kterou, včetně údaje o uplatnění vzájemného návrhu, posuzoval již soud prvního stupně (srov. např. str. 13 jeho rozsudku), přesto shledal zvýšený významu konkrétního řízení pro nynější žalobkyni a zvýšil základní částku, odvozenou od samé horní hranice obvyklého rozpětí, o dalších 20 %. Argumentace žalobkyně, že odvolací soud pominul hodnotu jí uplatněného vzájemného návrhu, proto není způsobilá založit přípustnost dovolání, protože se míjí s vlastním právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 1999, 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), který i hodnotu vzájemného návrhu vzal ve svých úvahách na zřetel.

Dovoláním předestřená otázka, zda měl odvolací soud přihlédnout k „mimořádnosti doby“ nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť skutkové okolnosti nyní projednávané věci (posuzované řízení se týkalo nároku ze smlouvy o dílo) jsou zcela nesouměřitelné s těmi, jež zohlednil Ústavní soud v žalobkyní zmiňovaném nálezu ze dne 12. 5.2014, sp. zn. I. ÚS 4227/12, pokud v něm vyložil, že tehdy posuzované řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, kdy jedním z nich byl navíc světově mimořádně úspěšný tenisový reprezentant „probíhalo i po celá 90. léta, kdy docházelo k převratným společenským i hospodářským a právním změnám, mimo jiné též k neustálým podstatným změnám cenových předpisů, jakož i cen samotných věcí nemovitých i movitých. Tento výjimečný společensko-hospodářsko-právní kontext doby tak bez jakýchkoli pochybností vyvolával ještě větší nejistotu účastníků nepřiměřeně dlouhého řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, do nějž náležely i nemovitosti a hodnotné movité věci, v porovnání s takovým řízením probíhajícím v období nikoliv těsně navazujícím na politický převrat, na přechod z komunistického režimu k demokratickému, na přechod od centrálně plánovaného hospodářského systému k tomu tržnímu“.

Naopak v nyní posuzovaném řízení bylo rozhodováno o žalobě a o vzájemném návrhu, jež se oba týkaly smlouvy o dílo uzavřené již v režimu zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, nevztahovalo se tedy k období nejvýznamnějších politických a hospodářských změn. Na rozdíl od věci posuzované Ústavním soudem nešlo o spor týkající se vypořádání hodnoty nemovitosti, jejíž cena by v čase prudce vzrůstala. V dovolání akcentované okolnosti „mimořádnosti doby“ také žalobkyně sama ani nijak nezmínila při předběžném uplatnění nároku, při podání žaloby a ani při soudem prvního stupně vyžádané specifikaci újmy. Vnáší je, jako nepřípustné novum, až do dovolacího řízení, ačkoliv pro rozhodnutí dovolacího soudu je rozhodující stav v době vyhlášení rozsudku soudu odvolacího (§ 243f odst. 1 o. s. ř.). Změny právní úpravy i vývoj judikatury jsou nadto okolnosti vlastní každému období a v tomto směru lze proto Ústavním soudem hodnocenému kritériu „mimořádnosti období“ přikládat význam jen v období vskutku společensky zcela mimořádném a výjimečném.

Nejvyšší soud ve Stanovisku rovněž uvedl, že k typovým aspektům může přistoupit i tvrzení žalobce (poškozeného) umocňující hloubku zásahu či ovlivnění jeho životní situace nepřiměřenou délkou daného řízení. V takovém případě je ale třeba, aby žalobce toto své tvrzení prokázal, neboť jím poukazuje na skutečnost, která se vymyká obecnému (paušálnímu) vnímání důležitosti jednotlivých typů řízení či typových okolností na straně účastníka; tvrdí totiž něco, co nebývá obvyklým následkem nepřiměřené délky řízení, a je tedy třeba, aby existence tvrzeného následku jakož i příčinná souvislost mezi tímto následkem a porušením práva na přiměřenou délku řízení (kauzální nexus) byly postaveny najisto. Takto tvrzené a prokázané skutečnosti (subjektivně pociťovaného dopadu nepřiměřeně dlouze vedeného řízení) jsou ovšem předmětem hodnotících úvah až při stanovení výše zadostiučinění. Žalobkyně pak v dovolání formulováním vlastních skutkových úvah nepřípustně zpochybňuje hodnocení důkazů, jak je provedly soudy obou stupňů, pokud dospěly k závěru, že žalobkyně tvrzení o zásahu nepřiměřené délky řízení do její osobnostní a zdravotní sféry neprokázala (srov. str. 14 rozsudku soudu prvního stupně). Odlišný názor žalobkyně na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) způsobilý zpochybnit zjištěný skutkový stav ani právní posouzení odvolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 617/2012).

Ani hledisko věku žalobkyně v rámci kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného neposoudil odvolací soud v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, jestliže tuto okolnost nezohlednil. Osobami v pokročilejším věku ve smyslu Stanoviska nejsou zamýšleny osoby starší 60 let. Osobami v pokročilejším věku jsou myšleny osoby starší minimálně 75 let, vždy s ohledem na jedinečné okolnosti případu a zejména tvrzený a prokázaný zdravotní stav konkrétního člověka (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4318/2013). Uvedené věkové hranice žalobkyně ani v době ukončení posuzovaného řízení přitom nedosáhla.

K požadavku žalobkyně na výslech svědka M. K. dovolací soud jen ve stručnosti připomíná, že účelem dovolacího řízení je přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu právních otázek jím řešených, dokazování ve věci samé se neprovádí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1842/2006) a Nejvyšší soud je v zásadě vázán skutkovým stavem, z něhož při svém rozhodování vycházel odvolací soud.

Nejvyšší soud vzhledem k výše řečenému dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť nebylo shledáno přípustným.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11. 2. 2020

JUDr. Bohumil Dvořák

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru