Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 1347/2019Rozsudek NS ze dne 14.07.2020

HeslaOdpovědnost státu za škodu
Přípustnost dovolání
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.1347.2019.1
Dotčené předpisy

§ 7, 8, 13 předpisu č. 82/1998 Sb.

§ 243e odst. 1 předpisu č. 99/1963 Sb. ve znění od 01.02.2019


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 1347/2019-301

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců Mgr. Michaela Nipperta a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce A. A., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Josefem Bedečem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Chebská 80/52, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 30 885 680 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 37 C 87/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2018, č. j. 55 Co 287/2018-233, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2018, č. j. 55 Co 287/2018-233, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Žalobce se proti žalované podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále také „OdpŠk“), domáhá odškodnění majetkové újmy ve výši 30 885 680 Kč s příslušenstvím, která mu měla vzniknout nezákonným rozhodnutím soudu a nesprávným úředním postupem exekutora. V řízení vedeném u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 18 C 269/2010 o přikázání staveb na pozemcích do žalobcova vlastnictví byl dne 12. 9. 2012 schválen smír, na základě kterého byla následně vedena exekuce, v rámci níž podle rozhodnutí o přikázání pohledávky z bankovního účtu žalobce byla oprávněné společnosti RETRUCK, spol. s r. o., na její účet vyplacena částka 30 885 680 Kč, přestože podle soudního smíru měla být tato částka poukázána na vázáný účet úschov právního zástupce společnosti RETRUCK, spol. s r. o. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2015, sp. zn. 19 Co 308/2015, však byl soudní smír zrušen pro jeho absolutní neplatnost. Žalobce dopisem ze dne 15. 2. 2016 vyzval společnost RETRUCK, spol. s r. o., k zaplacení částky 30 885 680 Kč, avšak již předtím, dne 9. 4. 2014, bylo proti této společnosti zahájeno insolvenční řízení, v rámci kterého byl dne 26. 10. 2016 zjištěn úpadek dlužníka RETRUCK, spol. s r. o., a byl na tuto společnost prohlášen konkurz. V roce 2016 žalobce přihlásil svoji pohledávku do insolvenčního řízení, ale má za to, že ve věci vymáhání škody v insolvenčním řízení nebude uspokojen.

2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen soud „prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. 3. 2018, č. j. 37 C 87/2017-179, žalobu na zaplacení částky 30 885 680 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 16. 5. 2017 do zaplacení zamítl (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 900 Kč (výrok II).

3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že se žalobce v řízení vedeném u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 18 C 269/2010 podáním ze dne 2. 8. 2010 domáhal přikázání stavby ve vlastnictví žalované společnosti RETRUCK, spol. s r. o., do svého vlastnictví, přičemž usnesením ze dne 12. 9. 2012, č. j. 18 C 269/2010-256, které nabylo právní moci dne 18. 9. 2012, byl schválen smír, na jehož základě byly nemovitosti přikázány do vlastnictví žalobce za cenu ve výši 30 885 680 Kč, kterou se žalobce zavázal složit ve lhůtě do 30 dnů od právní moci uzavřeného smíru na vázaný účet úschov právního zástupce žalovaného, jenž měl danou částku vyplatit společnosti RETRUCK, spol. s r. o., ve lhůtě 5 pracovních dnů po té, co budou z katastru nemovitostí vymazána veškerá zástavní práva váznoucí na daných nemovitostech. Žalobce danou částku nezaplatil. Usnesením Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 25. 10. 2012, č. j. 26 EXE 2570/2012-10, jež bylo potvrzeno usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 2. 2013, č. j. 10 Co 34/2013-68, které nabylo právní moci dne 6. 5. 2013, byla na základě schváleného smíru nařízena exekuce na majetek žalobce. Návrhem ze dne 23. 11. 2012 u Obvodnímu soudu pro Prahu 5 se žalobce domáhal zrušení usnesení o schválení smíru, neboť zjistil, že ke dni uzavření smíru byl majetek společnosti RETRUCK, spol. s r. o., postižen řadou exekucí a že společnost nebyla oprávněna se svým majetkem nakládat a ani tento majetek smluvně převádět. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. 5. 2013, č. j. 24 C 255/2012-44, byl zamítnut žalobcův návrh na vydání předběžného opatření, aby soud uložil soudní exekutorce zákaz vyplatit vymoženou částku předtím, než bude pravomocně skončeno řízení o zrušení smíru vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 24 C 255/2012. Obdobné žalobcovy návrhy byly zamítnuty též v řízení vedeném u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 26 EXE 2570/2012. Dne 6. 6. 2013 zaslala soudní exekutorka JUDr. Eva Jablonská, Exekutorský úřad Praha 6, Okresnímu soudu v Karlových Varech oznámení č. j. 034 EXE 3750/13-96 o skončení exekuce. Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 18. 12. 2014, č. j. 24 C 255/2012-268, zamítl žalobu žalobce na zrušení usnesení o schválení smíru. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 11. 2015, č. j. 19 Co 308/2015-352, který nabyl právní moci dne 17. 12. 2015, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že zrušil usnesení o schválení smíru, a to z důvodu absolutní neplatnosti právního jednání směřujícího k převodu daných nemovitostí. Dopisem ze dne 15. 2. 2016 žalobce vyzval společnost RETRUCK, spol. s r. o., k zaplacení částky 30 885 680 Kč spolu s náklady odvolacího řízení a náklady za řízení před soudem prvního stupně. Okresní soud v Karlových Varech usnesením ze dne 23. 3. 2016, č. j. 26 EXE 2570/2012-206, exekuci nařízenou na majetek žalobce zastavil. Žalobce svoji pohledávku ve výši 30 885 680 Kč uplatnil ve vztahu ke společnosti RETRUCK, spol. s r. o., v insolvenčním řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPHA 88 INS 9952/2014, jež doposud neskončilo, přičemž podle insolvenčního správce žalobce v tomto řízení spíše nebude uspokojen, respektive může být uspokojen v řádu desítek, maximálně tisíce korun. Dne 15. 11. 2016 se žalobce obrátil se svým nárokem na žalovanou, avšak ze strany žalované nebylo žalobci ničeho plněno.

4. Soud prvního stupně věc právně posuzoval s odkazem na § 1, § 5 písm. a) a b), § 7 odst. 1, § 8 odst. 1, § 13 odst. 1 a 2, § 14 odst. 1 a 3, § 15 odst. 2 OdpŠk a § 415 zákona č. 40/1964, občanský zákoník účinný do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“).

5. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že je splněna podmínka existence nezákonného rozhodnutí, neboť došlo ke zrušení pravomocného usnesení o schválení smíru. Dále uzavřel, že soudní exekutor provedl exekuci přikázáním pohledávky z účtu žalobce a její vyplacení společnosti RETRUCK, spol. s r. o., na základě tehdy platného a vykonatelného exekučního titulu (usnesení o schválení smíru) a že k nařízení exekuce došlo v souladu se zákonem, za situace, kdy žalobce dobrovolně nesplnil svoji povinnost. Soud prvního stupně tedy neshledal nesprávný úřední postup ze strany soudního exekutora. Dále soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci vznikla škoda, neboť u něj došlo ke zmenšení majetku v rozsahu částky 30 885 680 Kč, o kterou byla obohacena společnost RETRUCK, spol. s r. o., a jež žalobce jako pohledávku přihlásil do insolvenčního řízení vedeného na společnost RETRUCK, spol. s r. o., přičemž není postaveno najisto, jakou částkou bude žalobce v insolvenčním řízení uspokojen. Soud prvního stupně dále uzavřel, že ke vzniku škody na žalobcově straně došlo primárně jednáním společnosti RETRUCK, spol. s r. o., která navrhla společně se žalobcem schválení soudního smíru za situace, kdy jí bylo známo, že jsou proti ní vydány exekuční příkazy postihující nemovitosti, jež byly předmětem smíru. Podle soudu prvního stupně však žalobcovo jednání při uzavírání smíru nebylo v souladu s prevenční povinností § 415 obč. zák., neboť ač zastoupen advokátem, si nezjistil daný stav věci. Další skutečností, kterou žalobce přispěl ke vzniku škody, bylo podle názoru soudu prvního stupně, že žalobce dobrovolně nesplnil povinnosti uložené mu pravomocným a vykonatelným soudním smírem, neboť pokud by plnil do advokátní úschovy, nedošlo by k nařízení exekuce a vyplacení částky společnosti RETRUCK, spol. s r. o., bez vymazání zástavních práv v katastru nemovitostí. Soud prvního stupně tedy dospěl k závěru, že vydání nezákonného rozhodnutí není v příčinné souvislosti se vznikem škody na žalobcově straně, a proto není dána odpovědnost státu vedle odpovědnosti společnosti RETRUCK, spol. s r. o. Soud prvního stupně tak dovodil, že se nejedná o případ, na který dopadají závěry uvedené v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017 sp. zn. 30 Cdo 4067/2014, jak tvrdil žalobce.

6. Podle soudu prvního stupně, pokud by se dalo uvažovat o odpovědnosti žalované, mohla by to být odpovědnost subsidiární. V tomto ohledu však není postavena najisto existence vzniku škody na straně žalobce, neboť prozatím není známo, jak bude žalobce v rámci insolvenčního řízení úspěšný, zda dojde k zaplacení alespoň nějaké částky. Soud prvního stupně ale dospěl k závěru, že s ohledem na neexistenci příčinné souvislosti není dána ani subsidiární odpovědnost státu.

7. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 10. 10. 2018, č. j. 55 Co 287/2018-233, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).

8. Odvolací soud na podkladě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, aniž by sám doplnil dokazování, dospěl k závěru, že rozsudek soudu prvého stupně je věcně správný, ale že větší část důvodů, které jej vedly k zamítnutí žaloby, není zcela přiléhavá. Podle odvolacího soudu je právně podstatné zejména to, že žaloba byla za okolností, vylíčených v žalobě, podána předčasně. Odvolací soud vzal za relevantní, že exekuční titul byl pro nezákonnost zrušen v soudním řízení, poté, co plnění bylo vymoženo od žalující strany, a že se žalobce svého nároku na náhradu škody domáhá vůči společnosti RETRUCK, spol. s r. o., jež od něj neoprávněně inkasovala plnění, přičemž společnost je v insolvenci a není předem jisté, jak bude žalobce úspěšný v insolvenčním řízení. Odvolací soud tedy uzavřel, že předtím, než dojde ke skončení insolvenčního řízení a nebude postaveno najisto, zda a v jakém rozsahu se žalobce domohl svého práva na vrácení plnění, je žaloba podaná vůči státu podle zákona č. 82/1998 Sb. předčasná. K tomu dodal, že pokud se za této procesní situace nedostalo žalobci poučení podle § 118a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř., nelze to považovat za procesní pochybení soudu, které by mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Podle odvolacího soudu totiž základní odpovědnost za vedení řízení a jeho výsledek má žalující strana.

II. Dovolání a vyjádření k němu

9. Rozsudek odvolacího soudu napadl včasným dovoláním žalobce (dále také „dovolatel“), který přípustnost dovolání spatřuje v tom, že rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a týká se předpokladů pro vznik odpovědnosti za škodu, popřípadě závisí na vyřešení uvedené otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud by neplatilo, že daná otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a tudíž zde existuje ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu.

10. Žalobce namítl, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť je založen na závěru, že se v daném případě jedná o subsidiární odpovědnost státu podle zákona č. 82/1998 Sb. a že pro závěr o předčasnosti žaloby postačí, že žalobce uplatnil nárok na vydání bezdůvodného obohacení v insolvenčním řízení vůči třetí osobě, které dosud neskončilo, a to vše při jeho tvrzeních a důkazních návrzích týkajících se jeho budoucího neúspěchu ohledně nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Namítl rovněž, že není správný rozsudek soudu prvního stupně, neboť je založen na nesprávném závěru, že v projednávaném případě není dána příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody, ačkoliv je dáno jak nezákonné rozhodnutí, tak vznik škody.

11. Žalobce dále uvedl, že je mu známa judikatura Nejvyššího soudu týkající se subsidiární odpovědnosti státu za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb., k čemuž odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1404/2004, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 31 Cdo 4835/2014, ale že je toho názoru, že v daném případě nelze hovořit o ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu a že daná otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a to s ohledem na závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soud ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4067/2014, které podle něj lze aplikovat na posuzovaný případ. V této souvislosti zdůraznil, že mu vznikla skutečná škoda, a to odčerpáním peněžních prostředků z jeho účtu na základě nezákonného rozhodnutí a nesprávného úředního postupu exekutora, že odpovědnost žalované ohledně náhrady škody nelze vyloučit pouhým poukazem na odpovědnost jiného subjektu (RETRUCK, spol. s r. o.), jenž nadto není účastníkem posuzovaného řízení, a že řešenou věc je přitom třeba odlišit od těch situací, kdy stát odpovídá za škodu pouze subsidiárně, neboť v důsledku jeho pochybení došlo toliko pouze ke ztrátě (nedobytnosti) pohledávky; přičemž v daném případě nejde o ztrátu (nedobytnost) pohledávky v důsledku pochybení státu, ale o to, že škoda v důsledku pochybení státu vůbec vznikla.

12. Podle žalobce se tedy nejedná o případ subsidiární odpovědnosti státu, založené na tzv. ztrátě pohledávky, nýbrž o solidární odpovědnost. V tomto ohledu namítl, že odvolací soud rozhodl nesprávně, pokud zamítnutí žaloby založil na tom, že žaloba byla podána předčasně, a to v situaci, kdy se žalobce svého nároku na náhradu vzniklé škody domáhá vůči společnosti RETRUCK, spol. s r. o., a přitom není předem jisté, jak bude se svým nárokem v insolvenčním řízení úspěšný. K tomu dodal, že pokud by bylo možno uvažovat o ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu a současně o subsidiární odpovědnosti státu za škodu, pak se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to od závěrů uvedených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1840/2017. Současně žalobce namítl, že odvolací soud při svém rozhodování nijak neposuzoval otázku, jaká je pravděpodobnost uspokojení jeho nároku na vydání bezdůvodného obohacení, který uplatnil přihláškou pohledávky do insolvenčního řízení, ačkoliv již v řízení před soudem prvního stupně tvrdil, že jeho nárok na vydání bezdůvodného obohacení nebude uspokojen. K tomu dodal, že insolvenční řízení dlužníka RETRUCK, spol. s r. o., vedené Městským soudem v Praze pod sp. zn. MSPH 88 INS 9952/2014 bylo zahájeno již dne 9. 4. 2014 a k datu sepsání dovolání nebyla jeho pohledávka ani zčásti uspokojena. Z tohoto důvodu se mu jeví jako krajně nespravedlivé, aby po několik let marně vyčkával na skončení uvedeného insolvenčního řízení, ve kterém stejně nebude jeho pohledávka uspokojena, a teprve poté měl možnost opětovně podat žalobu o náhradu škody vůči žalované. To vše v situaci, kdy nejde o ztrátu pohledávky v důsledku pochybení státu, ale že škoda v důsledku pochybení státu vůbec vznikla.

13. Žalobce navrhl, aby napadený rozsudek byl změněn tak, aby jeho nároku bylo v plném rozsahu vyhověno, popřípadě aby byl zrušen a věc byla vrácena Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

14. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

III. Přípustnost dovolání

15. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV, XII zákona č. 287/2018), dále jen „o. s. ř.“

16. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované § 241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání.

17. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

18. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

19. Námitka, že otázka subsidiární odpovědnosti státu za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb. je dovolacím soudem řešena rozdílně, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemůže. V tomto ohledu je totiž rozhodovací praxe dovolacího soudu ustálena v tom, jak uvedl Nejvyšší soud například v rozsudku ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5134/2017 (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na http://www.nsoud.cz), že odpovědnost státu za škodu zapříčiněnou výkonem veřejné moci nastupuje subsidiárně až v případě, kdy poškozený nemůže úspěšně dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči dlužníku, jenž je mu povinen plnit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 454/2013), a že nárok na náhradu škody vzniklé v souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí mající za následek nabytí bezdůvodného obohacení třetí osobou lze proti státu úspěšně uplatnit pouze tehdy, nedosáhne-li poškozený uspokojení své pohledávky na vydání majetkového prospěchu vůči tomu, kdo jej získal (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 693/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4004/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4418/2013). Odkaz žalobce na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4067/2014, od kterého dovozoval rozdílnou rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyl případný, neboť v tomto rozsudku dovolací soud navázal na stávající judikaturu při řešení dané otázky a dále ji rozvinul ve vztahu k vylíčení rozhodných skutečností v žalobě o náhradu škody způsobené třetí osobou v důsledku pochybení orgánu státu.

20. Dovolání je však podle § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázky, zda v projednávané věci je žaloba na náhradu škody předčasná jen proto, že dosud nebylo skončeno insolvenční řízení vůči dlužníku, jenž se na úkor žalobce bezdůvodně obohatil. Při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

IV. Důvodnost dovolání

21. Dovolání je důvodné.

22. Podle § 7 odst. 1 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.

23. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

24. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

25. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011, uvedl, že bezdůvodným obohacením se může stát též plnění přijaté na základě vykonatelného rozhodnutí, jež bylo následně zrušeno. Domáhá-li se vrácení plnění ten, kdo plnil povinnost uloženou mu soudem (popřípadě jiným orgánem), závisí důvodnost jeho požadavku na tom, zda podle hmotného práva - tedy i bez rozhodnutí, jež bylo následně zrušeno - plnil povinnost, kterou skutečně měl, či nikoliv. Tuto otázku řeší soud (zpravidla) jako předběžnou. Zrušením rozhodnutí, podle nějž bylo plněno, dochází k bezdůvodnému obohacení jen v případě, že právní důvod tohoto plnění nespočíval v hmotném právu, tedy že podle hmotného práva zde povinnost neexistovala. Jen tehdy, jestliže na základě povinnosti uložené pravomocným rozhodnutím soudu, které neodpovídá skutečným hmotně právním poměrům, žalovaný plnil na neexistující dluh, vzniká žalobci bezdůvodné obohacení, a to okamžikem, kdy bylo rozhodnutí, na jehož základě bylo plněno, pravomocně zrušeno. K témuž závěru se v poměrech zákona č. 82/1998 Sb. Nejvyšší soud přihlásil i v rozsudku ze dne 6. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2561/2014, a to v rámci posouzení odpovědnosti státu za škodou vzniklou vydáním nezákonného rozhodnutí.

26. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi konstantně dovozuje, že nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím může být vůči státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, jestliže by poškozený nedosáhl uspokojení své pohledávky vůči tomu, kdo by k němu byl jinak povinen (vedle již shora citované judikatury, též srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu SR ze dne 16. 4. 1985, sp. zn. 4 Cz 110/84; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1404/2004, ze dne 2. 6. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4230/2010, nebo ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2154/2011).

27. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 139/2019, jenž nemohl být odvolacímu soudu v době jeho rozhodování znám, uzavřel, že „[P]okud je z okolností případu předem zřejmé, že je přímý dlužník (obohacený) nemajetný a že vedení dalších řízení vůči němu by bylo neúčelné, neboť by se žalobce ani částečného uspokojení své pohledávky fakticky nedomohl, pak nelze na uplatnění pohledávky vůči primárnímu dlužníku trvat, neboť by šlo o pouhý formalismus vedoucí mimo jiné právě i ke vzniku zbytečných nákladů řízení. Není-li v případě prokázané nevymahatelnosti bezdůvodného obohacení potřeba bezpodmínečně trvat na vlastním podání žaloby o jeho vydání (a na navazujícím pokusu o nucené vymožení téže pohledávky), pak ani podání žaloby tzv. ‚z opatrnosti‘ nemůže být přičítáno poškozenému k tíži, a to ať už žalobu podal (např. z důvodů optimalizace svých daňových povinností) s vědomím, že v budoucnu přiznanou pohledávku reálně na přímém dlužníku nevymůže nebo v případě, kdy okolnosti svědčící o nevymahatelnosti pohledávky vyjdou najevo až v průběhu řízení o takové žalobě.“

28. V poměrech projednávané věci odvolací soud spolu se závěrem, že rozsudek soudu prvého stupně je věcně správný, ale že větší část důvodů, které jej vedly k zamítnutí žaloby, není zcela přiléhavá (aniž by však sám odvolací soud tyto nepřiléhavé důvody uvedl), své rozhodnutí založil na skutečnosti, že žalobce se svého nároku na náhradu škody domáhá vůči společnosti RETRUCK, spol. s r. o., jež od něj neoprávněně inkasovala plnění předtím, než byl exekuční titul pro nezákonnost v soudním řízení zrušen, avšak s ohledem na probíhající insolvenční řízení na majetek společnosti RETRUCK, spol. s r. o., není dosud postaveno najisto, zda a v jakém rozsahu se žalobce domůže svého práva na vrácení plnění. Odvolací soud si ale měl primárně ujasnit, zda zrušením exekučního titulu došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení ve smyslu závěru uvedeného ve shora citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011, a pokud ano, zda je pohledávka reálně vymahatelná. V rozsahu, v jakém lze postavit najisto, že vymahatelná pohledávka není, pak totiž nelze žalobu z důvodu subsidiární odpovědnosti bez dalšího zamítnout. Odvolací soud se tedy se při svém rozhodování odchýlil od shora uvedené judikatury dovolacího soudu a jeho právní posouzení věci je neúplné, tudíž nesprávné.

29. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. dále přezkoumal, zda řízení nebylo postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., respektive jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tyto vady dovolatel netvrdil a z obsahu spisu se nepodávají.

30. Protože právní posouzení věci odvolacím soudem ohledně žalobcova nároku je nesprávné Nejvyšší soud postupoval podle § 243e odst. 1 o. s. ř. a rozsudek odvolacího soudu zrušil, a to včetně navazujícího nákladového výroku.

31. V rámci nového projednání věci bude na odvolacím soudu, aby se znovu zabýval podmínkami odpovědnosti žalované za škodu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. a případně vymahatelností žalobcovy pohledávky z bezdůvodného obohacení. Zaměří se rovněž na vyplacení částky 30 885 680 Kč soudním exekutorem na účet oprávněné společnosti RETRUCK, spol. s r. o., a to s ohledem na podmínky stanovené v soudním smíru.

32. Nad rámec výše uvedeného je třeba dodat, že přestože odvolacímu soudu bylo známo, že podle údajů z registru obyvatel je správné příjmení žalobce A., nevedl soud prvního stupně k opravě žalobcova příjmení v rozsudku předtím, než rozsudek soudu prvního stupně napadeným rozhodnutím potvrdil.

33. Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

34. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. 7. 2020

Mgr. Vít Bičák

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru