Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 1333/2002Rozsudek NS ze dne 19.12.2002

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2002:30.CDO.1333.2002.1
Dotčené předpisy

§ 80 písm. c) předpisu č. 99/1963 Sb.

Podána ústavní stížnost

III. ÚS 198/03


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 1333/2002

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobců A) K. Č., B) P. Č., obou zastoupených advokátkou, proti žalovanému Okresnímu stavebnímu bytovému družstvu T., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp.zn. 9 C 45/96, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. ledna 2001, č.j. 9 Co 1145/2000-123, takto:

I. Dovolání žalobců, pokud směřuje proti výrokům II. a III. napadeného rozhodnutí, se zamítá.

II. Dovolání žalobců, pokud směřuje proti výroku I. napadeného rozhodnutí, se odmítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Teplicích rozsudkem ze dne 12. září 2000, č.j. 9 C 45/96–114, zamítl návrh na určení, že žalovaný je vlastníkem domu č.p. 543 na stavební parcele č. 654 a garáže na stavební parcele č. 655 v obci K., katastrální území B., v ulici N. a zapsané u Katastrálního úřadu v T. na listu vlastnictví č. 2927. Rozhodl též o náhradě nákladů tohoto řízení.

Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 31. ledna 2001, č.j. 9 Co 1145/2000-123, k odvolání žalobců rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu (dále jen \"o.s.ř.\") potvrdil (výrok II.), rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.) a současně rozhodl o tom, že ve věci nepřipouští změnu návrhu (výrok I.).

Odvolací soud svoje rozhodnutí odůvodnil především tím, že soud prvního stupně žalobu zamítl, když dospěl k závěru, že v souzené věci žalobci nemají ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř. naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva žalovaného bytového družstva k dotčeným nemovitostem. Připomněl, že ve věci již v minulosti rozhodoval Nejvyšší soud České republiky (jako soud dovolací), který svým rozsudkem zrušil předchozí rozsudek odvolacího soudu. V odůvodnění zrušovacího rozsudku pak bylo uvedeno, že pokud výrok rozsudku, kterým se rozhoduje o určení vlastnictví k nemovitosti, nebude zavazovat osoby, které jsou jako vlastníci zapsány v katastru nemovitostí, není dán naléhavý právní zájem na určovacím rozhodnutí, protože nemůže mít žádný vliv na zápis (vlastnických vztahů) v katastru. Protože pak v posuzovaném případě jsou jako vlastníci (sporem dotčených nemovitostí) evidováni V. a M. L., kteří nejsou účastníky tohoto řízení, žalobci nemají naléhavý právní zájem na určení vlastnictví žalovaného družstva.

Tento rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem nabyl právní moci dne 26. března 2001.

Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu dne 25. května 2001 podali žalobci dovolání, které pak doplnili podáním ze dne 31. května 2002. V dovolání uplatňují dovolací důvody ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř. Ty konkretizují tvrzením, že podle jejich názoru naléhavý právní zájem na předmětné určovací žalobě ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř. dán je. Je na soudu, aby z úřední povinnosti se zabýval otázkou platnosti právních úkonů ve smyslu ustanovení § 39 o.z. Tato otázka však soudy řešena nebyla, ač je podle dovolatelů zřejmé, že dohoda o odevzdání a převzetí družstevního bytu ze dne 5. října 1982 je neplatná, když oba žalobci byli v uvedené době členy družstva, byli uživateli předmětu sporu. Další úkony, které navazují na dohodu ze dne 5. října 1982, jsou rovněž neplatné. Soudy pominuly žalobce jako oprávněné osoby ve smyslu ustanovení § 23 zákona č. 42/1992 Sb. V. a M. L. neměli zřízeno platné užívací právo k družstevnímu bytu, přičemž Okresní stavební bytové družstvo T. porušilo ustanovení § 30 odst. 5 zákona č. 42/1992 Sb. V daném sporu soudy chrání žalované, nikoliv žalobce, jejichž práva byla porušena. Dovolatelé mají naléhavý právní zájem na určení, že žalované Stavební bytové družstvo T. je vlastníkem zmiňovaných nemovitostí, protože jedině původní vlastník těchto nemovitostí, může plnit vůči žalobcům konkrétní povinnosti.

Dovolatelé též mají zato, že si odvolací soud nesprávně vyložil ustanovení § 95 odst. 2 o.s.ř. Dále uplatňují dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. s tím, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Soudy totiž především nevzaly na zřetel to, že tomuto sporu předcházelo řízení, které skončilo pravomocným rozhodnutím, jímž bylo rozhodnuto, že rozhodnutí představenstva Okresního stavebního bytového družstva T. ze dne 1. března 1982 o vyloučení P. Č. je neplatné a zrušuje se. V nyní posuzovaném řízení se soudy však zaměřily pouze na otázku naléhavého právního zájmu, aniž by se zabývaly provedenými důkazy. Ve svém dovolání proto žalobci navrhli, aby dovoláním napadený rozsudek byl zrušen, stejně jako rozsudek soudu prvního stupně, a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalované družstvo se k podaným dovoláním nevyjádřilo.

S přihlédnutím k části dvanácté, hlavě první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým byl novelizován mimo jiné též občanský soudní řád, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř) věc projednal a rozhodl podle znění o.s.ř. účinného do 31. prosince 2000. Skutečností totiž je, že podle části dvanácté, hlavy první, bodu 15. zmíněného zákona č. 30/2000 Sb. bylo na odvolacím soudu, aby odvolání ve věci projednal podle dosavadních předpisů, když rozhodnutí soudu prvního stupně bylo vydáno přede dnem účinnosti této novely. Sám odvolací soud pak nikterak ve svém rozhodnutí nenaznačil, že by se od této zákonné zásady odchýlil. Pouze v poučení o předpokladech možného dovolání ve věci, které bylo obsaženo v tomto rozhodnutí, odkázal nesprávně na znění uvedené novely. K této skutečnosti proto dovolací soud přihlédl, pokud dovolatelé zcela zřejmě vycházeli z dvouměsíční lhůty k podání dovolání a nikoliv z jednoměsíční, jak vyplývalo z ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. ve znění před uvedenou novelou. Dovolání proto neposuzoval jako opožděné.

Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnými osobami - účastníky řízení, řádně zastoupenými advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241 odst. 2 o.s.ř. Dále přihlédl k tomu, že podané dovolání je přípustné podle § 238 odst. 2 písm. b) o.s.ř., a že dovolatelé napadenému rozhodnutí fakticky vytýkají vady ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) a d) cit. zákona.

Dovolací soud za tohoto stavu přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že výtkám obsaženým v dovolání žalobců není možno v jejich podstatě přisvědčit, takže z tohoto pohledu se napadené rozhodnutí jeví jako správné (§ 243b odst. 1 o.s.ř.).

S přihlédnutím ke znění ustanovení § 242 o.s.ř. je třeba konstatovat, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je však přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 237 o.s.ř., a pokud je dovolání přípustné, pak i k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání.

Dovolání žalobců výslovně neodkazuje na ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. Současně je však zřejmé, že vady, které by poznamenaly dovolateli napadený rozsudek odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř., se především nepodávají ani z obsahu samotného soudního spisu. Totéž lze říci o případných jiných vadách, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).

Pokud se týče dovolateli uplatněných dovolacích důvodů, pak podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř., lze vytýkat pochybení ve zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutkové zjištění, které bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, je vadné. Musí tedy jít o skutkové zjištění, na jehož základě odvolací soud věc posoudil po stránce právní, a které nemá oporu v provedeném dokazování (jde o případ, kdy nesprávné skutkové zjištění bylo příčinou nesprávného rozhodnutí). Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesu účastníků nevyplynuly nebo ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo jestliže soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, resp. vyšly za řízení najevo, nebo v hodnocení důkazů popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo konečně jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až § 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného, resp. procesního práva.

V případě expozice dovolacího důvodu podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. je nutno uvážit, že nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použit nebo jestliže sice aplikoval odpovídající právní předpis, ale nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci je pak způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.

Podle § 243d odst. 1 věta první a druhá o.s.ř., jestliže dovolací soud zruší rozhodnutí odvolacího soudu (rozhodnutí soudu prvního stupně), jedná dále o věci soud, jemuž byla věc vrácena nebo postoupena k dalšímu řízení, přičemž právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný. Jak vyplývá z obsahu spisu, Nejvyšší soud České republiky ve věci rozhodoval jako soud dovolací již rozsudkem ze dne 17. února 2000, č.j. 33 Cdo 789/98-99, kterým zrušil původní rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. října 1997, č.j. 12 Co 435/97-79, pokud jím byl změněn rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 29. dubna 1997, č.j. 9 C 45/96–50, tak, že byl zamítnut návrh na určení, že žalované Okresní stavební bytové družstvo T. je vlastníkem domu čp. 543 se stavební parcelou č. 654 a garáže se stavební parcelou č. 655 v obci K., katastrální území B. Dovolací soud tehdy především konstatoval, že dovolání nesměřovalo proti tomu výroku rozhodnutí odvolacího soudu, ve kterém bylo odvolací řízení zahájené k odvolání tehdejšího druhého žalovaného (V. L.) a třetí žalované (M. L.) zastaveno a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobci a druhým žalovaným a třetí žalovanou. Účastníkem dovolacího řízení proto byli pouze žalobci a již zmíněné žalované bytové družstvo. Nejvyšší soud se poté především ztotožnil s názorem odvolacího soudu, že v daném případě není dán naléhavý právní zájem na vydání rozhodnutí, jímž by bylo určeno, že žalované družstvo je vlastníkem sporných nemovitostí. Dovolací soud uvedl, že určovací žaloba podle § 80 písm. c) o.s.ř. je preventivního charakteru a má místo tam, kde je možné její pomocí eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k příslušné nápravě nelze dospět jinak, nebo když účinněji, než jiné procesní prostředky, vystihuje obsah a povahu daného právního vztahu a právě jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, představující určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů. Nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani splněna podmínka naléhavého právního zájmu, přičemž platí, že takový závěr je podmíněn též tím, z jakých právních poměrů žalobce vychází, jakého konkrétního určení se domáhá a vůči komu žaloba o určení směřuje.

Uvedené zrušovací rozhodnutí mimo jiné odkazuje na skutečnost, že žalobci naléhavý právní zájem na vydání určovacího rozhodnutí odůvodnili tím, že se hodlají domáhat výkonu svých práv vyplývajících z tvrzeného práva nájmu družstevního bytu a garáže a mají zato, že pokud bude určeno, že první žalovaný je vlastníkem dotčených nemovitostí, bude moci poté řádně plnit povinnosti vůči žalobcům. Zde však dovolací soud dovodil, že žalobci v takovémto případě měli uplatnit žalobu na plnění podle ustanovení § 80 písm. b) o.s.ř.

Nadto žaloba proti druhému žalovanému a třetí žalované byla zamítnuta. První žalovaný byl ve vztahu k druhému žalovanému a třetí žalované v postavení samostatného procesního společníka; jednal sám za sebe, přičemž úkony prvního žalovaného a zbývajících dvou žalovaných neměly vzájemný vliv na jejich procesní práva a povinnosti. Proti zamítavému rozhodnutí soudu prvního stupně žalobci odvolání nepodali. Protože druhý žalovaný a třetí žalovaná vzali odvolání zpět, nastala ve vztahu mezi žalobci a těmito žalovanými právní moc rozsudku soudu prvního stupně ve smyslu ustanovení § 222 odst. 1 o.s.ř., jako kdyby k podání odvolání nedošlo. Za takovéto situace dovolací soud ve výše zmíněném rozhodnutím dovodil, že nemůže být dán naléhavý právní zájem na určení, že první žalovaný je vlastníkem dotčených nemovitostí. To proto, že spoluvlastníky těchto nemovitostí jsou v katastru nemovitostí zapsáni druhý žalovaný a třetí žalovaná. Rozsudek, kterým je vůči žalovanému určeno vlastnické právo k nemovitosti, je ve smyslu § 7 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem (ve znění pozdějších změn a doplňků), podkladem pro záznam změny vlastnického práva v katastru nemovitostí. Tento účinek však má takový rozsudek jenom vůči účastníkům řízení, když výrok pravomocného rozsudku je podle ustanovení § 159 odst. 2 o.s.ř. závazný jen pro účastníky řízení. Proto pokud výrok rozsudku, kterým se rozhoduje o určení vlastnictví, nebude zavazovat osoby, které jsou jako vlastníci zapsáni v katastru nemovitostí, není v takovém případě dán naléhavý právní zájem na vydání požadovaného určovacího rozhodnutí. Takové rozhodnutí totiž nemůže mít žádný vliv na zápis do katastru nemovitostí. V těchto úvahách se tak dovolací soud plně ztotožnil s tím, pokud odvolací soud již ve svém rozsudku ze dne 22. října 1997, č.j. 12 Co 435/97–79, dospěl k závěru, že v posuzované věci žalobci nemají naléhavý právní zájem na požadovaném určení.

Je pak nepochybné, že odvolací soud (stejně tak jako soud prvního stupně) byl při novém rozhodování vázán ve smyslu ustanovení § 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř. předchozím rozhodnutím dovolacího soudu, a soudy obou stupňů proto tak správně - s přihlédnutím k procesnímu stavu dané věci - dospěly k zásadní úvaze, že ve věci není dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř. Dovolací soud v tomto případě pro stručnost odkazuje na přiléhavé důvody vysvětlující tuto otázku, které byly obsaženy již v jeho rozsudku ze dne 17. února 2000. Sami dovolatelé pak ve svém dovolání neuvádí jakékoliv argumenty, které by relevantním způsobem tyto závěry dovolacího soudu - a tím i následně vyslovený názor odvolacího soudu k aplikaci ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř. zpochybňovaly.

Pokud se týče námitek dovolatelů týkajících se rozhodnutí odvolacího soudu, kterým ve smyslu ustanovení § 95 odst. 2 o.s.ř. (zde ve spojení s § 211 téhož zákona) nepřipustil změnu návrhu v této věci, je třeba připomenout, že úprava obsažená v ustanovení § 238a o.s.ř. nepředpokládá možnost dovolání proti takovémuto rozhodnutí (nejde v tomto případě o rozhodnutí, kterým by bývalo bylo přezkoumáno rozhodnutí soudu prvního stupně), přičemž nedošlo ani k naplnění předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o.s.ř. Dovolání proto bylo třeba v této části jako nepřípustné odmítnout (§ 243b odst. 4 o.s.ř. ve spojení s § 218 odst. 1 písm. c/ téhož zákona). Nadto nelze přehlédnout skutečnost, že ani žalobci uplatňovaná změna návrhu nebyla způsobilá docílit odlišné - a pro věc zásadní - posouzení existence, resp. neexistence naléhavého právního zájmu žalobců na předmětné určovací žalobě.

Je proto třeba uzavřít, že pokud v daném řízení žalobci v prvé řadě neosvědčili naléhavý právní zájem na určení ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř., nelze již z tohoto důvodu pro posouzení dané věci mít za významné ostatní jimi v dovolání uváděné důvody.

Protože dovolací soud je - jak již bylo vysvětleno - vázán obsahem podaného dovolání, pak z hlediska výtek žalobců obsažených v jejich dovolání nelze dovodit, že by soud druhého stupně věc ve výroku II. neposoudil správně. Proto bylo nutno klasifikovat napadený výrok rozsudku odvolacího soudu jako správný (§ 243b odst. 1 o.s.ř.). Z těchto důvodů tak bylo dovolání žalobců proti uvedenému výroku a proti výroku o nákladech řízení zamítnuto.

Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněno skutečností, že dovolatelé neměli se svým dovoláním úspěch, zatímco žalovanému v tomto řízení žádné náklady nevznikly (§ 243b odst. 4 o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 142 a § 151 odst. 1 téhož zákona.).

Dovolací soud ve věci rozhodoval, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 19. prosince 2002

JUDr. Pavel Pavlík, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru