Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 133/2015Usnesení NS ze dne 17.06.2015

HeslaOdpovědnost státu za škodu
Zadostiučinění (satisfakce)
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.133.2015.1
Dotčené předpisy

§ 13 předpisu č. 82/1998 Sb.

§ 31a předpisu č. 82/1998 Sb.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 133/2015

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka, ve věci žalobce M. Š., zastoupeného JUDr. Zuzanou Kudynovou, advokátkou se sídlem v Jičíně, Na Příkopech 64, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 160 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 239/2012, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2014, č. j. 15 Co 280/2014-79, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce po žalované domáhal zaplacení 160.000 Kč s příslušenstvím. Žalobce se uvedené částky v řízení domáhal jako náhrady nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce exekučního řízení vedeného u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. Nc 9579/2004 (dále jen „posuzované řízení“). Soudy obou stupňů v odůvodnění rozhodnutí popsaly průběh posuzovaného řízení, jehož celková délka činila 7 let a 11 měsíců. Po právní stránce oba soudy řízení posoudily na základě kritérií dle § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). Oba soudy shodně dospěly k závěru, že posuzované řízení bylo nepřiměřeně dlouhým, ovšem jako dostačující zadostiučinění se jeví konstatování porušení práva, což již žalovaná učinila v rámci mimosoudního projednání nároku.

Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dovolacím soudem je tato otázka rozhodována rozdílně. Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci. Za nesprávné považuje dovolatel právní posouzení obou soudů, které dospěly k závěru, že délka posuzovaného řízení byla nepřiměřená, avšak jako přiměřené zadostiučinění postačí pouze samotné konstatování práva. Dovolatel poukazuje na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“). Namítá, že dovolací soud v řadě případů řešil otázku povinnosti poskytnout finanční náhradu a nikoliv jen kostatovat porušení práva, které v podstatě neznamená pro žalobce vůbec nic. Dále dovolatel napadá závěr odvolacího soudu, dle nějž se dovolatel domáhá odškodnění pouze proto, aby tím kompenzoval částku, kterou bude muset v rámci exekučního řízení vynaložit na zaplacení úroku z prodlení. Dovolatel argument úroků z prodlení uvedl pouze jako okolnost, která by měla být zohledněna při posouzení kompenzace nemajetkové újmy. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadené usnesení společně s usnesením soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“ a dovolání odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v § 237 o. s. ř.

Vymezení přípustnosti dovolání z důvodu, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, může být způsobilým ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání patrno, o kterou právní otázku hmotného práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této otázky hmotného práva odvolacím soudem odchyluje (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Uvedené obdobně platí pro vymezení přípustnosti z důvodu, že dovolacím soudem je daná otázka rozhodována rozdílně.

Z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatel brojí proti formě přiznaného zadostiučinění, přičemž poukazuje pouze na závěry uvedené ve Stanovisku.

Nejvyšší soud již několikrát v minulosti zopakoval, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše či formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou (formou) se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Dovolací soud tedy posuzuje jen správnost základních úvah soudu ohledně aplikace toho kterého kriteria, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2933/2009). Dovolatel však nevymezuje žádnou konkrétní otázku vztahující se k aplikaci kritérií dle § 31a OdpŠk ani neuvádí, z jakého důvodu by přiznaná forma zadostiučinění měla být zcela zjevně nepřiměřenou.

K námitce dovolatele, že zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva neznamená vůbec nic, Nejvyšší soud připomíná, že konstatování porušení práva je plnohodnotnou formou morální kompenzace utrpěné újmy (srov. zejm. část V. Stanoviska a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2174/2012).

Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka dovolatele, že odvolací soud dospěl k závěru, že se dovolatel domáhá finančního zadostiučinění jen z toho důvodu, aby tímto pokryl vzniklé úroky z prodlení. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí pouze vysvětlil, že jde o dva odlišné nároky, s čímž se rovněž dovolatel v dovolání ztotožňuje. Závěr, dle nějž při stanovení formy či výše přiměřeného zadostiučinění nezávisí na případné výši úroku z prodlení je v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 115/2013).

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. června 2015

JUDr. František Ištvánek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru