Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 1329/2020Usnesení NS ze dne 04.06.2020

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.1329.2020.1
Dotčené předpisy

§ 243c odst. 1 předpisu č. 99/1963 Sb.

Podána ústavní stížnost

III. ÚS 2559/20


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 1329/2020-264

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně V. K., narozené XY, bytem XY, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2, pod sp. zn. 15 C 211/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2019, č. j. 25 Cdo 272/2019-228, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. 4. 2019, č. j. 15 C 211/2018-64, zamítl žalobu o zaplacení 150 000 Kč (výrok I) a uložil žalobkyni zaplatit žalované na nákladech řízení částku 900 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II).

Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení částku ve výši 900 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou jí nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 50 P 342/2011 (dále jen „posuzované řízení“).

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v rozsahu částky 100 000 Kč včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.

Otázka, zda při posuzování celkové délky posuzovaného řízení mělo být přihlédnuto ke kritériím obsaženým v § 31a odst. 3 písm. a) až e) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů [dále jen „OdpŠk“] nemůže přípustnost dovolání v projednávané věci založit již proto, že postup odvolacího soudu se nijak nezprotivil závěrům, k nimž Nejvyšší soud dospěl např. v rozsudku ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012, podle něhož by zásadně mělo platit, že se na závěru o nepřiměřenosti délky řízení a v návaznosti na něm i o případné výši zadostiučinění, projeví kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk ve stejném poměru, v jakém se na celkové délce řízení podílela. Obdobně i odborná literatura zaujímá k interpretaci § 31a OdpŠk názor, podle něhož kritéria demonstrativně uvedená v § 31a odst. 3 OdpŠk slouží nejen při stanovení výše přiměřeného peněžitého zadostiučinění, ale jsou i východiskem při hodnocení, zda délka soudního řízení byla přiměřená, resp. zda vůbec v konkrétním případě došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení, a v důsledku toho zda má účastník právo na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění (viz např. Vojtek, P., Bičák, V. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář, 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, str. 315).

Žalobkyně dále, na základě vlastního hodnocení postupu soudů v posuzovaném řízení, dospívá k úvaze, že dané řízení bylo nepřiměřeně dlouhým. Činí tak ovšem na odlišných skutkových závěrech, spojovaných s existencí údajných průtahů, jež odvolací soud v posuzovaném řízení naopak neshledal a tím buduje své vlastní od odvolacího soudu odchylné právní posouzení, čímž ve skutečnosti uplatňuje jiný, než přípustný dovolací důvod podle ustanovení § 241a o. s. ř., podle něhož lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Rovněž námitka, že soudy nesprávně stanovily výši přiměřeného zadostiučinění, nemůže přípustnost dovolání založit, neboť v projednávané věci nebylo posuzované řízení shledáno nepřiměřeně dlouhým, proto nárok na relutární ani jinou formu satisfakce žalobkyni nesvědčil. Uvedená námitka žalobkyně se tak míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Ani námitka žalobkyně poukazující na obsah a závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, a zpochybňující kritérium složitosti věci s ohledem na tzv. cizí prvek v řízení nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, které se daným kritériem ve své rozhodovací činnosti opakovaně zabýval (viz např. rozsudky ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1637/2009, ze dne 27. 7, 2011, sp. zn. 30 Cdo 14/2010, nebo ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 722/2015). V uvedených rozhodnutích Nejvyšší soud vyložil, že faktory ukazujícími na složitost věci jsou například zapojení mezinárodního prvku, který obecně přispívá ke složitosti věci, zejména je-li třeba provádět dokazování v cizině či aplikovat cizí právo. Žalobkyně tak jí v dovolání označený rozsudek Nejvyššího soudu vykládá značně restriktivně a současně ve svých úvahách zcela pomíjí navazující závěr odvolacího soudu, podle něhož průtahy na straně cizozemského justičního orgánu nemohou být přičítány na vrub České republiky. Přitom mezi okolnosti umocňující kritérium složitosti daného řízení lze obecně považovat i obtížnou dostupnost svědků nebo samotných účastníků řízení, po nichž je třeba pátrat (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Vojáčková proti České republice ze dne 4. 4. 2006, č. stížnosti 15741/02, § 25 nebo obdobně již zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010 sp. zn. 30 Cdo 1637/2009).

Otázka vadného posouzení počtu instancí, v nichž byla posuzovaná věc projednávána přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. taktéž nezakládá, neboť ani ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud odvolací soud přihlédl k tomu, že na základě dovolání a ústavní stížnosti matky (nyní žalobkyně) byla v rámci posuzovaného řízení před Nejvyšším soudem i Ústavním soudem projednávána otázka přenesení příslušnosti. Implicitní závěr odvolacího soudu, podle kterého je bez významu, zda Nejvyšší soud (Ústavní soud) neprojednával dovolání (ústavní stížnost) ve věci samé, ve světle ustálené judikatury zcela obstojí [srov. kupř. závěr stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, (dále též jen „Stanovisko“) viz část IV., bod a)], když z navazující judikatury se podává, že důvod a obsah přezkumu vyšším soudem tu není podstatný, neboť i řešení procesních otázek má nepochybně vliv na posuzovanou složitost řízení a tudíž i na jeho celkovou délku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3175/2015).

Také při řešení otázky kritéria postupu poškozeného se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, byť je třeba přisvědčit dovolatelce v tom, že možnost účastníka podat návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění účinném od 1. 7. 2009, je v zásadě jediným preventivním prostředkem nápravy hrozící nebo již vzniklé újmy v důsledku neprojednání věci v přiměřené lhůtě, jak vyplývá ze Stanoviska, z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, nebo i z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1290/2014. Uvedený závěr však odvolací soud v důvodech svého rozhodnutí nikterak nezpochybnil. Ze Stanoviska však plyne, že poškozený může jako účastník řízení přispět k nárůstu jeho délky aktivitou ryze obstrukčního charakteru (např. opakované činění nejasných podání, navrhování provedení mnoha důkazů, četné změny žalobních návrhů atd.), a též že nelze přičítat k tíži státu prodloužení délky řízení v důsledku nutnosti reagovat na návrhy, opravné prostředky nebo námitky účastníků řízení, zvláště jde-li o návrhy, opravné prostředky či námitky zjevně nedůvodné (viz i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009). Obecně tak sice nelze klást poškozenému k tíži to, že využil svých procesních práv (především právě právo podávat opravné prostředky, návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu nevyjímaje), ale v případě jejich zjevného nadužívání, či dokonce zneužívání, je takové jednání vhodné přičíst v kritériu chování poškozeného k tíži poškozeného a výslednou částku zadostiučinění snížit. Odvolací soud vzal v poměrech projednávané věci za prokázané, že dovolatelka v průběhu posuzovaného řízení podala opakovaně bezdůvodné návrhy na určení lhůty, a to dokonce i v situaci, kdy zákonem stanovená lhůta (pro vypracování rozsudku) ani neuběhla a i některé další její procesní úkony s podrobnější argumentací i s přihlédnutím k profesnímu postavení matky (státní zástupkyně) hodnotil jako zjevně nedůvodné až kverulatorní. Za předpokladu, že dovolací soud vychází z takto zjištěného skutkového stavu, jímž je v dovolacím řízení vázán, není v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu odtud se podávající závěr odvolacího soudu, že dané skutečnosti přičitatelné k tíži žalobkyně přispěly negativně k délce řízení.

Ani poslední námitka vážící se ke kritériu významu posuzovaného řízení pro žalobkyni není s to založit závěr o přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Zmiňované kritérium je určující (ba dokonce nejvýznamnější) z hlediska závěru, zda byla délka posuzovaného řízení nepřiměřená a zda je tak dán základ nároku (srovnej odstavec 5 odůvodnění tohoto usnesení). Odvolací soud podle odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí nepovažoval – vzdor opačnému tvrzení dovolatelky – za určující výsledek posuzovaného řízení, nýbrž ve vztahu k němu toliko provedl konkrétnější zhodnocení posuzovaného kritéria s respektem k tomu, že již na počátku daného řízení bylo Obvodním soudem pro Prahu 5 zcela vyhověno návrhu žalobkyně (matky) na nařízení předběžného opatření, kterým bylo otci uloženo přispívat na výživu nezletilého dítěte 5 000 Kč měsíčně, když v meritorním rozhodnutí bylo otci uloženo platit nejprve 6 000 Kč a od 1. 9. 2015 pak 8 000 Kč měsíčně. Závěr odvolacího soudu o snížení významu posuzovaného řízení pro žalobkyni v otázce výchovy nezletilé A., pak dovolatelka relevantně (nezbytným konkrétním odkazem na některý z přípustných důvodů dovolání dle § 237 o. s. ř.) nezpochybnila. Otázka vymožení přiznaného výživného pak nebyla předmětem posuzovaného řízení a údajný nedostatek součinnosti procesního soudu s vyhotovením „výtahu z rozhodnutí k zajištění přeshraničního vymáhání výživného“ byl odvolacím soudem ve skutkové rovině jednoznačně vyvrácen tím, že onen „výtah“ nebylo možné vypracovat předtím, než bylo rozhodnutí o nařízení předběžného opatření doručeno otci a stalo se tak vykonatelným. Zbývá dodat, že odvolací soud respektoval judikaturu Nejvyššího soudu i v závěru, podle něhož typově zvýšený význam předmětu (opatrovnického) řízení bez dalšího nevylučuje, aby byl tento předpoklad, a to zejména ve vztahu k utrpěné újmě, umenšen, případně i vyloučen (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 336/2017).

Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné.

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem), přičemž žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. (viz čl. II bod. 1 ve spojení s čl. VI. zákona č. 139/2015 Sb.) ve výši 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 4. 6. 2020

JUDr. František Ištvánek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru