Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 1327/2013Usnesení NS ze dne 04.09.2013

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.1327.2013.1
Dotčené předpisy

§ 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. ve znění od 01.09.2009

Podána ústavní stížnost

II. ÚS 3972/13 ze dne 30.09.2014 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Milada Tomková


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 1327/2013

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Pavla Vrchy, v právní věci žalobce Ing. L. M., právně zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Masná 1493/8, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy ve výši 261.000,- Kč s příslušenstvím, ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 25 C 78/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. srpna 2012, č.j. 13 Co 216/2012-74, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 29. února 2012, č.j. 25 C 78/2011-31, uložil žalované zaplatit žalobci částku 20.250,- Kč se 7,75% úrokem z prodlení ročně z částky 20.250,- Kč od 4. 2. 2012 do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku (odst. I výroku) a dále zamítl žalobu co do částky 240.750,- Kč se 7,75% úrokem z prodlení ročně od 17. 9. 2011 do zaplacení, a dále co do 7,75% úroku z prodlení ročně z částky 20.250,- Kč do 17. 9. 2011 do 3. 2. 2012 (odst. II výroku). Žalobce se domáhal odškodnění nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem, když jím vedená řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 byla postižena průtahy.

Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) dne 29. srpna 2012, č.j. 13 Co 216/2012-74, změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci dále ještě částku 14.750,- Kč se 7,5% úroky z prodlení ročně od 4. 2. 2012 do zaplacení, jinak jej v tomto výroku stejně jako ve vyhovujícím výroku o věci samé potvrdil.

Proti uvedenému rozsudku, odst. I výroku odvolacího soudu, podal žalobce dovolání (dále jen „dovolatel“) k Nejvyššímu soudu (dále jen „dovolací soud“). Dovolatel pokládá dovolacímu soudu otázky, o nichž má za to, že jsou zásadního právního významu, kdy polemizuje nad tím, kdy je řízení třeba považovat za složité, jaký má být poměr prodlení, aby se dalo hovořit o krácení odškodnění za podíl žalobce na soudním řízení, jaká základní částka má být určena pro odškodnění za jeden rok řízení a jak se má určit význam předmětného řízení pro žalobce. Dovolatel se domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu je neurčité a v rozporu s aktuální judikaturou, a proto navrhnul, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu k dalšímu řízení.

K dovolání nebylo podáno vyjádření.

Podle čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. 1. 2013) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 29. srpna 2012, Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále jen „o.s.ř.”).

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 2 písm. b) o.s.ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Podle § 237 odst. 1 je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,

a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně,

b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,

c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmene b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. dovolání není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

Dovolatel se částečně dovolává do výroku, kterým odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně (tj. podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.) a částečně se dovolává do výroku, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně (tj. podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.)

V části, kde se dovolatel dovolává do výroku, kterým odvolací soud rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci ještě částku 14.750,- Kč není dovolání přípustné, neboť dovolatel v tomto rozsahu nemá subjektivní legitimaci k podání dovolání. Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení § 237 o.s.ř. Zkoumání, zda dovolání je - objektivně - přípustné podle uvedeného ustanovení, však předchází - ve smyslu ustanovení § 243b ustanovení 4, § 240 odst. 1 a § 218 odst. 1 písm. b) o.s.ř. - posuzování tzv. subjektivní přípustnosti dovolání. K podání dovolání je totiž oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma (jakkoli nepatrná) odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (shodně srov. např. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2000, pod číslem 7, jakož i mnohá další rozhodnutí Nejvyššího soudu). V daném případě však dovolání směřuje proti výroku, jímž bylo dovolateli odvolacím soudem částečně vyhověno (co do přiznání dalších 14.750,- Kč) a újma tak logicky nemohla nastat.

Ani v části, kde se dovolatel dovolává podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není dovolání přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř.

První otázka, kterou dovolatel předkládá dovolacímu soudu, tj. zda je možno považovat složitost řízení již to, že řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy je již vyřešena, když soudy považují složitost řízení za jedno z klíčových hledisek, kdy se složitost posuzuje objektivně podle počtu soudních instancí. Tomu odpovídá i názor v odborné literatuře, kdy platí, že „složitost řízení se kromě případů, kdy půjde po skutkové a právní stránce o jednoznačně jednoduché či naopak výjimečně složité záležitosti, chápe především z pohledu počtu instancí, v nichž byla věc řešena” (JUDr. Petr Vojtek, Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci, 2. vydání, 2007, str. 178).

Druhá a třetí otázka, které dovolatel pokládá za otázky zásadního právního významu, se týkají poměru prodlení u úkonů žalobce a celkové doby řízení a stanovení základní výše odškodnění za rok. Nicméně je na posouzení soudu prvního stupně, resp. odvolacího soudu, aby přiměřeně posoudil základní částku odškodnění či a vliv jednání (či nečinnosti) účastníka v řízení z individuálních skutečností případu. Takové skutečnosti se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemohou samy o sobě představovat jiné řešení ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř.; dovolací soud tak posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení či zvýšení přiměřeného zadostiučinění (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009).

Stejně tak i čtvrtá dovolatelova otázka nepředstavuje otázku zásadního právního významu. Významnost předmětného řízení pro žalobce byla ohodnocena jako nevelká, přičemž takové posouzení nijak neodporuje judikatuře Nejvyššího soudu, neboť se u dovolatele nejednalo o řízení, které samo o sobě zakládá předpoklad přednostního a bezprůtahového postupu soudů v jeho věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009) ani zde nebyly jiné významné okolnosti poukazující na významnost řízení pro dovolatele.

Z výše uvedeného vyplývá, že ani dovolání podané podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není přípustné, neboť nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání, a proto dovolací soud dovolání i v této části odmítl (§ 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o.s.ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly a žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 4. září 2013

JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru