Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 1300/2016Rozsudek NS ze dne 27.02.2018

HeslaOdpovědnost státu za škodu
Ušlý zisk
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.1300.2016.1
Dotčené předpisy

§ 442 obč. zák.

§ 13 předpisu č. 82/1998 Sb.


přidejte vlastní popisek

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně SOLITER, a.s., identifikační číslo osoby 00480835, se sídlem v Jablonci nad Nisou, Nádražní 148/10, zastoupené JUDr. Tomášem Prokopcem, advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 285/19, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 65 C 364/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2015, č. j. 11 Co 120/2015-129, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2015, č. j. 11 Co 120/2015-129, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 11. 2014, č. j. 65 C 364/2010-96, ve výrocích, v nichž byla žaloba co do částky 637 262,32 Kč zamítnuta, jakož i ve výrocích, v nichž bylo rozhodnuto o náhradách nákladů řízení před těmito soudy, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Žalobkyně se na žalované domáhala zaplacení částky 1 541 469 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, jež jí měla vzniknout nesprávným úředním postupem správce daně spočívajícím v opožděném vrácení přeplatků na dani z přidané hodnoty za měsíce únor, březen a duben roku 2004. Žalobkyně tvrdila, že v důsledku nesprávného úředního postupu správce daně neměla v období od 26. 4. 2004 do 16. 11. 2007 k dispozici částku ve výši 834 156 Kč, v období od 27. 5. 2004 do 16. 11. 2007 částku ve výši 406 331 Kč a v období od 25. 6. 2004 do 16. 11. 2007 částku ve výši 502 399 Kč, které nemohla použít ke své podnikatelské činnosti. Uvedeným nesprávným úředním postupem měl žalobkyni ujít zisk ve výši 1 407 851,18 Kč a zároveň jí měla vzniknout skutečná škoda ve výši 133 617,68 Kč.

2. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 13. 11. 2014, č. j. 65 C 364/2010-96, řízení ohledně částky 452 073,68 Kč s příslušenstvím zastavil (výrok I), žalobu co do částky 1 089 395,32 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).

3. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že dne 7. 11. 2007 byly Finančním úřadem v Jablonci nad Nisou (dále jen „správce daně“) vydány platební výměry na daň z přidané hodnoty za měsíce únor 2004, březen 2004 a duben 2004, na jejichž základě byly žalobkyni dne 16. 11. 2007 vráceny přeplatky daně z přidané hodnoty ve výši 834 156 Kč, 406 331 Kč a 502 399 Kč. Po zahájení řízení žalovaná uhradila žalobkyni požadovanou skutečnou škodu ve výši 133 617,68 Kč s příslušenstvím a část uplatněného ušlého zisku ve výši 318 456 Kč s příslušenstvím, a to na základě znaleckého posudku společnosti TPA Horwath Valuation Services s. r. o. předloženého žalobkyní. Žalobkyně proto v rozsahu 452 073,68 Kč s příslušenstvím žalobu zpět; soud prvního stupně v uvedeném rozsahu řízení zastavil.

4. Po právní stránce tak soud prvního stupně hodnotil pouze zbývající část uplatněného nároku na náhradu škody ve formě ušlého zisku ve výši 1 089 395,32 Kč s příslušenstvím. Dospěl k závěru, že uvedený nárok není dán, neboť žalobkyně podle svých tvrzení získala finanční prostředky odpovídající nezákonně zadržovaným přeplatkům na dani z přidané hodnoty, jejichž celková výše činila 1 742 886 Kč, čerpáním úvěru u Komerční banky, a. s. Žalobkyně tedy podle soudu prvního stupně měla k dispozici částku odpovídající zadržovaným finančním prostředkům a mohla ji použít k běžné podnikatelské činnosti obdobně, jako hodlala použít zadržované finanční prostředky. Podle soudu prvního stupně vedle sebe nemohou současně obstát jak povinnost k náhradě skutečné škody, tak povinnost k náhradě ušlého zisku, jestliže vycházejí ze stejného nesprávného úředního postupu. V uvedeném rozsahu proto soud prvního stupně žalobu zamítl.

5. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II co do částky 637 262,32 Kč s příslušenstvím, co do částky 452 133 Kč s příslušenstvím jej v tomto výroku zrušil a v stejném rozsahu řízení zastavil (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Dále žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 900 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

6. Odvolací soud dokazování nedoplňoval, a zcela tak vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně.

7. Rovněž z hlediska právního posouzení věci se odvolací soud ztotožnil s hodnocením soudu prvního stupně. Měl za to, že žalobkyně v žalobě konstruovala nárok na náhradu skutečné škody tak, že nebýt zadržení finančních prostředků ze strany správce daně, nemusela by čerpat finanční prostředky z kontokorentního úvěru; skutečná škoda tak podle odvolacího soudu spočívala v zaplacených úrocích z poskytnutého úvěru. S tím však podle odvolacího soudu kolidovalo další tvrzení žalobkyně, že jí neoprávněným zadržováním prostředků zároveň ušel zisk, neboť zadržované prostředky nemohla použít pro podnikání. Takto uplatněná žalobní tvrzení jsou podle odvolacího soudu ve vzájemném rozporu. Pokud žalobkyně od žalované přijala částku 133 617,68 Kč s příslušenstvím jako náhradu skutečné škody, je podle odvolacího soudu vyloučeno, aby z téhož titulu zároveň požadovala náhradu škody v podobě ušlého zisku. Na uvedeném základě měl odvolací soud za to, že v souvislosti s tvrzeným nesprávným úředním postupem správce daně žalobkyni vedle skutečné škody žádná další škoda nevznikla, a ani vzniknout nemohla. Tvrzení žalobkyně, že za běžného chodu věcí by k podnikání měla k dispozici jak prostředky zadržované žalovanou, tak prostředky získané z úvěru u Komerční banky, a.s., odvolací soud hodnotil jako účelové.

8. Odvolací soud dále zohlednil skutečnost, že soud prvního stupně řízení zastavil nejen co do částky 452 073,68 Kč s příslušenstvím, ale usnesením ze dne 5. 11. 2013, č. j. 65 C 364/2010-122, rovněž co do částky 452 133 Kč s příslušenstvím. Předmětem řízení tak zůstala částka 637 262,32 Kč s příslušenstvím; v tomto rozsahu odvolací soud zamítající výrok rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil a co do částky 452 133 Kč s příslušenstvím jej zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil.

II. Dovolání a vyjádření k němu

9. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v rozsahu výroku I, jímž byl potvrzen zamítající výrok rozsudku soudu prvního stupně, dovoláním, v němž nastolila otázku, zda vedle sebe mohou zároveň obstát jak povinnost k náhradě skutečné škody, tak povinnost k náhradě ušlého zisku, jestliže mají původ v jedné škodní události. Rozhodnutí odvolacího soudu podle žalobkyně spočívá na právním názoru, dle něhož tyto povinnosti vedle sebe obstát nemohou, což je však v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, která stojí na závěru, že jde o dva samostatné na sobě nezávislé nároky. Z toho dle žalobkyně rovněž vyplývá, že důvodnost obou nároků je třeba posuzovat samostatně.

10. Žalovaná se v podaném vyjádření k dovolání ztotožnila s právním posouzením věci odvolacím soudem. Uvedla, že závěr soudní praxe uváděný dovolatelem, od kterého se měl odvolací soud odchýlit, vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1233/2006, na projednávanou věc nedopadá. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobců odmítl a přiznal jí právo na náhradu nákladů řízení.

III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání

11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

12. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.

IV. Přípustnost dovolání

13. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

14. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

15. Dovolání je přípustné pro posouzení otázky, zda z jedné škodní události (zde z nesprávného úředního postupu správce daně) může poškozenému vzniknout jak nárok na náhradu skutečné škody, tak nárok na náhradu ušlého zisku.

V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu

16. Dovolání je důvodné.

17. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud se uplatněnou právní otázkou ve věci vedené mezi týmiž účastníky (týkající se však daňového přeplatku za jiné období) zabýval již v rozsudku ze dne 20. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3874/2015, jehož závěry se uplatní i v tomto řízení, dovolací soud z citovaného rozhodnutí nadále vycházel.

18. Zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, obsahující zvláštní úpravu odpovědnosti za škodu způsobenou orgány veřejné moci, není komplexní úpravou všech otázek odpovědnosti za škodu. Podle ustanovení § 26 OdpŠk pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem.

19. Vzhledem k přechodnému ustanovení § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinného od 1. 1. 2014, je věc třeba posoudit podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“. Ohledně otázky rozsahu náhrady škody se tak v projednávané věci vychází z ustanovení § 442 obč. zák.

20. Podle § 442 odst. 1 obč. zák. se hradí skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk).

21. Za škodu se v právní teorii i praxi považuje újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi. Ušlý zisk je v podstatě ušlým majetkovým prospěchem spočívajícím v nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí, pokud by nebylo došlo ke škodné události (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 18. 11. 1970, sp. zn. Cpj 87/70, uveřejněné pod číslem 55/1971 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

22. Ušlý zisk lze spojovat i s tím, že z dispozice poškozeného byla protiprávně odňata věc, s níž nemohl po určitou dobu nakládat a nemohl ji tak využít k dosažení předpokládaného zisku, který by mu neušel, jestliže by nedošlo ke škodné události. Tento závěr lze vztáhnout i na peněžitou částku, kterou poškozený po určitou dobu postrádal z důvodu, že ji musel vynaložit na zaplacení finanční pokuty, uložené mu nezákonným rozhodnutím orgánu státu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 25 Cdo 296/2006, uveřejněný pod číslem 39/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

23. Obdobně to podle dovolacího soudu musí platit v případě, kdy orgán veřejné moci (správce daně) ve lhůtě stanovené právní úpravou účinnou v rozhodné době (§ 64 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků) nevrátí poškozenému finanční prostředky (daňové přeplatky), které tak poškozený nemůže využít k dosažení předpokládaného zisku. Přitom není rozhodné, na základě jakého právního důvodu poškozený neoprávněně zadržované finanční prostředky nabyl, např. zda mu byly poskytnuty bankou z titulu smlouvy o úvěru.

24. Podle dovolacího soudu není shora uvedený závěr vyloučen tím, že současně s nárokem na náhradu ušlého zisku uplatňuje žalobkyně nárok na náhradu skutečné škody, která jí měla taktéž vzniknout včasným nevrácením daňového přeplatku ze strany správce daně.

25. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1233/2006, vyslovil právní názor, že nárok na náhradu ušlého zisku i skutečné škody (§ 442 odst. 1 obč. zák.) jsou samostatné nároky, na sobě nezávislé, oba mohou vzniknout z téže škodní události, existence skutečné škody není předpokladem vzniku ušlého zisku, a to platí i naopak. Okolnost, že při určení výše ušlého zisku se vychází z částky, kterou by za obvyklých okolností – nebýt škodní události – poškozený ze své činnosti získal, s přihlédnutím k nákladům, které by musel na dosažení těchto výnosů vynaložit, nevylučuje možnost vzniku skutečné škody. Náklady, které na dosažení zisku podnikatel vynaložil, získává totiž při své podnikatelské činnosti zpět, neboť k tomu, aby byl dosažen zisk, musí být příjem z podnikatelské činnosti vyšší než vynaložené náklady. Při stanovení výše ušlého zisku se vychází z celkových předpokládaných výnosů z podnikání snížených o předpokládané náklady. Ušlý zisk je tedy hypotetická kategorie a jeho výše je dána rozdílem mezi celkovým příjmem z podnikání a náklady potřebnými k dosažení tohoto příjmu, bez ohledu na to, zda tyto náklady byly poškozeným skutečně vynaloženy či nikoliv. Jestliže však poškozený vynaložil určité náklady, jež by k dosažení příjmů z podnikání sice sloužit mohly, avšak v důsledku škodní události k tomu nesloužily a příjmem z podnikatelské činnosti nebyly uhrazeny, jde o skutečnou škodu, na jejíž náhradu má poškozený právo za podmínky, že vznik této újmy je v příčinné souvislosti se škodní událostí.

26. Žalobkyně v projednávané věci tvrdila, že jí byly po dobu více než tří let zadržovány finanční prostředky v celkové výši 1 742 886 Kč, jež tak nemohla využít ve svém podnikání. Žalobkyně přitom uváděla, že z kontokorentního úvěru u Komerční banky, a. s., čerpala finanční prostředky i před nesprávným úředním postupem správce daně. Z toho podle žalobkyně plyne, že nebýt neoprávněného zadržování přeplatků na dani, měla by žalobkyně k dispozici jak prostředky z úvěru, tak prostředky zadržované. Zadržování finančních prostředků správcem daně mělo dle žalobkyně za následek snížení kontokorentního rámce úvěru ve srovnání s dobou před jejich zadržováním. Nebýt neoprávněného zásahu, využívala by žalobkyně podle svých tvrzení v rozhodné době jak prostředky získané z kontokorentního úvěru, tak i prostředky, které jí byly zadržovány.

27. Vzhledem k výše uvedenému lze přisvědčit žalobkyni, že odvolací soud nepostupoval správně, pokud se nezabýval samostatným posouzením obou uplatněných nároků na náhradu škody, a to jak škody skutečné, tak i ušlého zisku. V tomto směru bylo namístě provést navržené důkazy, kterými žalobkyně prokazovala výši ušlého zisku, zejména navrhovanými výslechy znalců, jakož i listinnými důkazy (v první řadě smlouvou o kontokorentním úvěru s Komerční bankou, a s.), a případně vyzvat žalobkyni postupem podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. k doplnění skutkových tvrzení a označení dalších důkazních prostředků. Předmětem hodnocení provedených důkazů pak ve smyslu § 132 o. s. ř. měla být i skutečnost, že po zahájení řízení žalovaná žalobkyni zaplatila nejen částku 133 617,68 Kč s příslušenstvím jako náhradu skutečné škody, nýbrž rovněž částku 318 456 Kč s příslušenstvím na úhradu ušlého zisku. Jestliže odvolací soud nepostupoval, jak je uvedeno shora, je jím provedené právní posouzení věci neúplné, a tudíž nesprávné.

VI. Závěr

28. Nejvyšší soud z uvedeného důvodu napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. v rozsahu výroku I, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé co do částky 637 262,32 Kč s příslušenstvím potvrzen, a na něm závislém výroku II o nákladech řízení, zrušil. Protože se důvody pro zrušení rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, když ve věci bude nadto nutno provádět další dokazování, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení § 243e odst. 2 o. s. ř. ve stejném rozsahu rovněž rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

29. Soudy jsou ve smyslu ustanovení § 243g odst. 1 části věty první za středníkem o. s. ř., ve spojení s ustanovením § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

30. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího soudu rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

31. Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně 27. února 2018

JUDr. Pavel Simon

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru