Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 1292/2020Usnesení NS ze dne 09.09.2020

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.1292.2020.1
Dotčené předpisy

§ 243c odst. 1 předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 1292/2020-474

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobců a) T. A., narozeného XY, bytem XY, b) J. B., narozeného XY, bytem XY, c) Z. B., narozeného XY, bytem XY, d) L. D., narozeného XY, bytem XY, e) L. F., narozeného XY, bytem XY, f) M. H., narozeného XY, bytem XY, g) M. H., narozeného XY, bytem XY, h) V. C., narozeného XY, bytem XY, i) T. K., narozeného XY, bytem XY, j) M. K., narozeného XY, bytem XY, k) J. K., narozeného XY, bytem XY, l) J. K., narozeného XY, bytem XY, m) V. L., narozeného XY, bytem XY, n) T. L., narozeného XY, bytem XY, o) J. M., narozeného XY, bytem XY, p) P. M., narozeného XY, bytem XY, q) M. M., narozeného XY, bytem XY, r) P. N., narozeného XY, bytem XY, s) F. P., narozeného XY, bytem XY, t) J. P., narozeného XY, bytem XY, u) M. S., narozeného XY, bytem XY, v) P. S., narozeného XY, bytem XY, w) T. S., narozeného XY, bytem XY, x) V. Š., narozeného XY, bytem XY, y) J. Š., narozeného XY, bytem XY, z) M. B., narozeného XY, bytem XY, za) J. M., narozeného XY, bytem XY, zb) T. P., narozeného XY, bytem XY, zc) J. R., narozeného XY, bytem XY a zd) M. Š., narozeného XY, bytem XY, všech zastoupených Mgr. Michalem Štrofem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti žalované České republice – Ministerstvu obrany, se sídlem v Praze 6, Tychonova 1, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 9 C 241/2009, o dovolání žalobců a) až y) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2019, č. j. 21 Co 264/2019-353, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobci a) až y) jsou povinni zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení každý částku 12 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne 20. 11. 2018, č. j. 9 C 241/2009-302, zamítl žalobu, kterou se „každý ze žalobců vyjma žalobce J. M.“ domáhal po žalované zaplacení částky 67 095 Kč (výrok I rozsudku), dále zastavil řízení o žalobě J. M. proti žalované na zaplacení částky 67 095 Kč (výrok II rozsudku) a konečně rozhodl, že žalobci jsou povinni zaplatit žalované společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení částku 1 800 Kč (výrok III rozsudku).

K odvolání žalobců a) až y) Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím jednak zamítl „návrh žalobců“ na přerušení řízení (výrok I rozsudku odvolacího soudu), rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalobcům a) až y) a pokud šlo o výroky I, o věci samé, a III, o nákladech řízení, potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a žalobcům a) až y) uložil povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 600 Kč, a to rovněž společně a nerozdílně (výrok III rozsudku odvolacího soudu).

Takto bylo rozhodnuto v řízení o žalobě, kterou se žalobci domáhali uvedených částek na základě tvrzení, že byli povoláni k výkonu základní vojenské služby na základě selekce, v čemž spatřovali nesprávný úřední postup, v důsledku kterého jim za výkon základní vojenské služby nebyla poskytována přiměřená odměna a byl jim rovněž znemožněn výkon jiné výdělečné činnosti. V důsledku nesprávného úředního postupu jim každému vznikla škoda odpovídající rozdílu mezi vypláceným služným a tehdejší minimální mzdou.

Rozsudek odvolacího soudu napadli v plném rozsahu toliko žalobci a) až y) včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.

Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání směřující proti výroku I napadeného rozhodnutí odvolacího soudu [jímž byl zamítnut návrh žalobců a) až y) na přerušení řízení], není objektivně přípustné, neboť označený výrok rozsudku má povahu usnesení nikoliv ve věci samé, jímž se nadto odvolací řízení nekončí (srov. § 237 o. s. ř.) a současně nejde ani o některou z výjimek taxativně vymezených v § 238a o. s. ř. Dovolání tak směřuje proti takové části napadeného rozsudku, proti které zákon uvedený mimořádný opravný prostředek nepřipouští.

Dovoláním předestřená otázka „zda vymezení rozhodných skutečností žalobou žalobců z roku 2003 jako vyplacení rozdílu mezi služným a minimální mzdou s odkazem na porušení základních práv a svobod garantovaných žalobcům Listinou základních práv a svobod, umožňuje právní posouzení takového nároku žalobců soudy jako nárok(u) na náhradu škody proti státu dle zákona č. 82/1998 Sb.“ nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v dosavadní judikatuře Nejvyššího soudu, který kupř. v rozsudku ze dne 31. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000, uveřejněném pod číslem 21/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vyslovil, že o změnu žaloby (§ 95 o. s. ř.) jde nejen tehdy, domáhá-li se žalobce něčeho jiného než v původní žalobě, nebo požaduje-li na základě stejného skutkového základu více, než požadoval v původní žalobě, ale rovněž v případě, že žalobce sice i nadále požaduje stejné plnění (stejné kvality a stejného rozsahu), ale na základě jiného skutkového stavu (skutkového základu věci), než jak ho vylíčil v původní žalobě. Judikatura dovolacího soudu je ustálena rovněž v závěru, podle něhož předmět řízení vymezuje žalobce objektivně tím, že vylíčí právně významné rozhodující skutečnosti a uvede žalobní návrh (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1646/2000). Nejvyšší soud konečně v usnesení ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1383/2018, na dané téma vysvětlil, že principu právní jistoty by odporovalo, měl-li by být předmět civilního sporného řízení vymezován na základě skutečností, které v žalobě uvedeny nebyly, a že takové pojetí skutkového základu sporu by odporovalo principu autonomie vůle. Ústavní stížnost podaná proti posledně uvedenému rozhodnutí byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 5. 2020, sp. zn. I. ÚS 1329/20.

Ve vztahu mezi nároky na plnění odvozenými od smluvních ujednání na straně jedné, a nároky na náhradu škody na straně druhé Nejvyšší soud již dříve konstatoval, že nárok na náhradu škody je založen na jiném skutkovém stavu odvíjejícím se od jiné skutkové podstaty, než nárok na smluvní plnění; vychází z jiného skutkového děje – tvrzení o porušení právní povinnosti, vzniku a výše škody, příčinné souvislosti mezi vznikem škody a porušením právní povinnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2008, sp. zn. 32 Odo 1414/2006). Uvedené závěry se přiměřeně prosadí i v poměrech nyní projednávané věci, kde se žalobci nejprve žalobou podanou k Obvodnímu soudu pro Prahu 6 v roce 2003 domáhali zaplacení „kompenzace“ odpovídající rozdílu mezi tzv. služným vojáků základní služby, jehož prostřednictvím se honorovala práce vojáků základní služby a tehdejší minimální mzdou. Žalobu pak vystavěli na úvaze, že samotná zákonem stanovená výše vypláceného služného je v rozporu s Listinou základních práv a svobod a teprve následně [v době, kdy na základě rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2719/2004, se věcí zabývaly na základě téže žaloby ve správním řízení Generální štáb Armády České republiky (dále jen „GŠ AČR“), resp. ministr obrany] až v odvolání ze dne 15. 10. 2007, podaném proti rozhodnutí náčelníka GŠ AČR nově a skutkově odlišně žalobci vymezili, že jejich „alternativně uplatňovaný nárok“ má svůj původ rovněž v nesprávném úředním postupu spočívajícím v selektivním výběru osob, které se měly podrobit odvodnímu řízení a je tak založen na aplikaci zákona č. 82/1998 Sb.

V projednávané věci je tak zřejmé, že žalobci v původní žalobě uváděli skutková tvrzení, ze kterých vyplývalo, že výše služného byla v rozporu s předpisy vyšší právní síly a tvrzení o selektivním výběru osob bylo uplatněno toliko k umocnění dovozované nerovnosti mezi odvedenci a osobami, které podléhaly odvodní povinnosti, ale k odvodu povolány nebyly a mohly, na rozdíl od žalobců, bez omezení získávat příjmy z pracovního poměru. Teprve v podání ze dne 15. 10. 2007 žalobci naproti tomu nově rozšířili svá skutková tvrzení tak, že svůj nárok odvozují rovněž od nesprávného úředního postupu spočívajícího v selektivním výběru osob, které se podrobí odvodnímu řízení. Teprve tehdy žalobci v rovině skutkového vylíčení jimi uplatňovaného nároku uvedli, že v důsledku protiprávního jednání orgánů veřejné moci měla žalobcům vzniknout též škoda odpovídající rozdílu mezi vyplaceným služným a tehdejší minimální mzdou.

Nejvyšší soud si je vědom své judikatury, která vyslovuje, že je-li podle názoru soudu smlouva neplatná, není změnou skutkového stavu vymezeného v žalobě, posoudí-li soud nárok žalobců na zaplacení požadované částky podle hmotněprávních norem upravujících nárok na vydání plnění z bezdůvodného obohacení (srov. v dovolání žalobci akcentovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněný pod číslem 78/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Zde je ovšem třeba zdůraznit, že – na rozdíl od uplatnění nároku na náhradu škody založeném na nových skutkových tvrzeních o nesprávném úředním postupu, vzniku škody a příčinné souvislosti mezi oběma uvedenými jevy – žalobce v případě posouzení nároků uplatněných na základě uzavřené smlouvy (jíž soud shledá neplatnou) coby bezdůvodného obohacení do řízení z vlastní vůle nevnáší ani nedoplňuje žádné nové skutečnosti, nýbrž v řízení ze strany soudu dochází toliko k odchylné právní kvalifikaci žalobcem dříve již přednesených skutečností, a to zcela v souladu se zásadou iura novit curia (v podrobnostech Nejvyšší soud odkazuje na své výše citované usnesení ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1383/2018, v němž se otázkou totožnosti nároku podrobně zabýval).

Žalobci přitom pomíjejí, že pokud by se měl prosadit jejich dovoláním proponovaný názor, že svůj nárok na náhradu škody ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. uplatnili již v žalobě z roku 2003, která byla podle jejich přesvědčení jen nesprávně či neúplně právně posouzena, pak o takto jimi skutkově uplatněném nároku již bylo závazně rozhodnuto pravomocným správním rozhodnutím, které je v současné době předmětem přezkumu k žalobci podané správní žalobě.

Rovněž druhá otázka týkající se uplatnění námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy nemůže založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., neboť již byla v judikatuře dovolacího soudu opakovaně řešena a při jejím posouzení se odvolací soud napadeným rozsudkem od této judikatury nikterak neodchýlil, pokud uzavřel, že ze skutkových zjištění, jež nepodléhají dovolacímu přezkumu (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.) nevyplývá, že by hlavním a přímým úmyslem žalované při uplatnění námitky promlčení bylo poškodit žalobce (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2996/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015, sp. zn. III. ÚS 1033/15, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2230/2012).

Dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59/2004, a dále rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002, ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 33 Cdo 1864/2000, ze dne 21. 4. 1999, sp. zn. 25 Cdo 484/99, ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99). Je přitom nutno zdůraznit, že tyto okolnosti by musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do ústavně chráněného principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99 nebo usnesení ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4112/2010). Ze skutkových závěrů učiněných odvolacím soudem ovšem nevyplývá, že by žalovaná svou námitkou jakýmkoliv způsobem zneužívala svého práva na úkor žalobců.

Jak uvedl Ústavní soud v nálezu ze dne 14. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 1532/16, k institutu promlčení nároku na náhradu újmy vzniklé při výkonu veřejné moci je třeba z hlediska ústavněprávního přistupovat tak, že v sobě obsahuje napětí mezi ochranou práv oprávněného na straně jedné a ochranou právní jistoty povinného (státu) na straně druhé. Na jedné straně je zde ústavní požadavek, aby se jednotlivci dostalo ochrany jeho práv poškozených jednáním státu tím, že utrpěl újmu v souvislosti s nezákonným postupem státu, na druhé straně by ani stát neměl být v nejistotě v tom ohledu, po jak dlouhou dobu je nárok založený nezákonným postupem vymahatelný a vynutitelný soudně.

Námitka promlčení uplatněná státem, jež má v řízení rovné postavení s ostatními účastníky řízení, srov. § 18 odst. 1, věta prvá o. s. ř., tak nemůže být bez dalšího považována za výkon práva v rozporu s dobrými mravy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4112/2010), zvláště když žalobci byli po celou dobu soudního i správního řízení zastoupeni advokátem, v daném oboru profesionálem, kterému nic nebránilo v tom, aby nárok klienta uplatnil u odvětvového ústředního orgánu a případně následně i u soudu řádně a včas kdykoliv během tříleté promlčecí doby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2574/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4272/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3762/2013 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1541/2016). Pro posouzení, zda je námitka promlčení uplatněna v rozporu s dobrými mravy, jsou přitom určující především ty okolnosti, pro něž oprávněný své právo včas u příslušného orgánu neuplatnil; naopak skutečnosti, na nichž je založen uplatněný nárok ustupují při takovém zkoumání zpravidla do pozadí.

Zbývá dodat, že z ustálené judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že předmětem promlčení je vždy právo, které je charakterizováno jednak svým obsahem, to znamená vymezením konkrétních subjektivních oprávnění a povinností, včetně vymezení skutkových okolností, na nichž je obsah daného práva založen, jednak účastníky, to znamená subjekty, mezi nimiž existuje takto definovaný právní vztah. Podmínky promlčení se sice posuzují vždy v celém souhrnu těchto prvků, ovšem při jejich pluralitě je třeba zpravidla jednotlivé nároky (či jejich části) a účastníky vztahu odlišit. Sestává-li například právní vztah mezi týmiž osobami z více samostatných nároků, běží promlčení u každého nároku zvlášť, a pokud jde o nárok téhož obsahu vůči více osobám (nejde-li o závazek nedílný - § 512 odst. 2 obč. zák.), běží promlčecí doba pro uplatnění nároku proti každé z nich samostatně. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 1999, sp. zn. 25 Cdo 129/99).

Nejvyšší soud závěrem připomíná, že se mohl zabývat napadeným rozsudkem jen z pohledu otázek předestřených mu dovolateli, jimiž byl striktně vázán (§ 242 odst. 3, věta prvá o. s. ř.).

Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné.

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce a) až y), jejichž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem), přičemž žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. (viz čl. II bod 1 ve spojení s čl. VI. zákona č. 139/2015 Sb.) ve výši 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.). A protože žalobci, kteří každý uplatňovali vlastní samostatný nárok, nemají postavení nerozlučných společníků v rozepři (§ 91 odst. 1 o. s. ř.), jsou povinni nahradit žalované náklady řízení ve výši 300 Kč zásadně podle míry své účasti na sporu (srov. § 140 odst. 1, věta druhá, část věty před středníkem o. s. ř.) a nikoliv společně a nerozdílně (§ 140 odst. 1, věta třetí o. s. ř. arg. à contrario).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 9. 9. 2020

JUDr. František Ištvánek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru