Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 1292/2017Rozsudek NS ze dne 26.09.2017

HeslaOdpovědnost státu za škodu
Zadostiučinění (satisfakce)
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.1292.2017.1
Dotčené předpisy

§ 31a předpisu č. 82/1998 Sb.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 1292/2017

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Pavla Simona a ve věci žalobce M. H., zastoupeného JUDr. Janou Marečkovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Ondříčkova 16, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 162/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2016, č. j. 35 Co 430/2016 - 145, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2016, č. j. 35 Co 430/2016 - 145, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 8. 2016, č. j. 26 C 162/2015 - 128, byla žalované uložena povinnost uhradit žalobci částku ve výši 72 000 Kč s příslušenstvím (výrok I) jako zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 94 INS 7917/2009. Dále bylo žalované uloženo uhradit žalobci na náhradě nákladů řízení částku ve výši 24 684 Kč (výrok II).

K odvolání žalované Městský soud v Praze uvedený rozsudek změnil tak, že zamítl žalobu o zaplacení 72 000 Kč s příslušenstvím a konstatoval, že nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 94 INS 7917/2009 bylo porušeno právo žalobce na rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě (výrok I), dále byla žalované uložena povinnost uhradit žalobci 24 684 Kč na náhradě nákladů řízení (výrok II).

Žalobce se domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu vznikla v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem Městského soudu v Praze v řízení tam vedeném pod sp. zn. 94 INS 7917/2009. Rozsudkem Obvodního soud pro Prahu 9 ze dne 20. 10. 2010, č. j. 54 C 120/2007 – 106, který nabyl právní moci dne 14. 11. 2010, bylo uloženo bývalému zaměstnavateli žalobce, společnosti AUTOMOBILTECHNIK PRAHA, s. r. o. (dále jen „úpadce“) uhrazení částky ve výši 416 863 Kč s příslušenstvím z titulu neplatně skončeného pracovního poměru. Na majetek úpadce byl v mezidobí prohlášen konkurz a žalobce svou pohledávku vůči insolvečnímu správci úpadce uplatnil dne 29. 9. 2010. Ačkoli se jednalo o pohledávku za majetkovou podstatou ve smyslu § 169 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen jako „IZ“), a měla být žalobci uhrazena osobou s dispozičním oprávněním podle § 203 IZ, tedy řádně a včas, byla žalobci uhrazena až dne 17. 6. 2014 částka ve výši 512 399,10 Kč. Žalobce má za to, že mu nebyla uhrazena částka v plné výši příslušenství. Insolvenční řízení doposud nebylo ukončeno. Žalobce tvrdí, že mu nepřiměřenou délkou insolvenčního řízení byla způsobena nemajetková újma, kterou vyčíslil na 72 000 Kč.

Odvolací soud shrnul skutkový stav tak, že žalobce byl účasten na insolvenčním řízení úpadce od 29. 9. 2010 (uplatnění pohledávky) do 17. 6. 2014, kdy byl žalobcův nárok „v zásadě uspokojen“ insolvenčním správcem dobrovolně, jeho nárok je tak vázán na uvedené období, nikoli na délku celého insolvenčního řízení (dosud neskončeného). Přestože majetková podstata úhradu celé nárokované částky umožňovala, insolvenční správce tak neučinil a žalobce nevyužil možnost podání žaloby podle § 203 odst. 4 IZ. Odvolací soud v návaznosti na § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), zohlednil, že v insolvenčním řízení nebyl uspokojen nárok žalobce představující jeho pohledávku z pracovněprávního vztahu po dobu necelých 4 let, že insolvenční správce v tomto období nebyl nečinný a že „žalobce nevyužil zákonnou možnost a nevyzval správce k plnění prostřednictvím žaloby dle § 203 odst. 4 IZ“. Posledně uvedenou skutečnost hodnotil odvolací soud jako zásadní pro posouzení újmy vzniklé žalobci, neboť jeho postoj zpochybňuje význam délky insolvenčního řízení pro žalobce natolik, že není na místě přistoupit k finanční náhradě nemajetkové újmy, nýbrž jako satisfakce postačí konstatování porušení práva. Návrh žalované, aby do řízení vstoupil také insolvenční správce úpadce jako vedlejší účastník, odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí odmítl s odkazem na § 92 a 216 o. s. ř.

Žalobce podal dovolání proti výroku I v záhlaví uvedeného rozsudku odvolací soudu, přičemž namítá, že napadené rozhodnutí je založeno na nesprávném právním posouzení. Dovolání je dle názoru žalobce přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky, která nebyla doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. V úvodu žalobce namítá, že pro něho bylo rozhodnutí odvolacího soudu překvapivé, a to do té míry, že byla porušena jeho práva vyplývající z čl. 36 a násl. Listiny a čl. 1 Ústavy. Jelikož je § 31a OdpŠk normou s relativně neurčitou hypotézou, jejíž obsah vymezuje v každém jednotlivém případě soud na základě individuálního posouzení, nemůže mít žalobce „dopředu“ znalost o tom, ze které konkrétní okolnosti bude soud vymezovat hypotézu právní normy. Žalobce neměl možnost argumentovat proti tomu, aby soud z nepodání žaloby podle § 203 odst. 4 IZ učinil přijatý závěr.

Dále žalobce uvádí, že otázkou neřešenou je, zda je možno ze skutečnosti, že věřitel z pracovněprávní pohledávky nepodal žalobu dle § 203 odst. 4 IZ, dovodit natolik snížený význam řízení pro tohoto věřitele, že pro jeho odškodnění postačí konstatování porušení práva. Odkazuje na rozhodnutí dovolacího soudu, ze kterých vyplývá, že konstatování práva jako forma satisfakce v případech nepřiměřené délky řízení obvykle postačuje v případech, kdy se újma způsobená poškozenému zdá vzhledem k okolnostem případu zanedbatelná či minimální (např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1112/2011, nebo rozsudek ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2174/2012). Žalobce namítá, že odvolací soud postupoval nesprávně při posouzení otázky významu délky řízení pro žalobce, neboť chtěl-li odvolací soud posoudit okolnosti nepodání žalob dle § 203 odst. 4 IZ, měl osvětlit, jakým způsobem by podání této žaloby urychlilo uspokojení pohledávky žalobce v insolvenčním řízení. Pokud takové odůvodnění chybí, resp. má odvolací soud za to, že se takovými skutečnostmi není třeba zabývat, považuje žalobce napadené rozhodnutí za nesprávné. Žalobce taktéž upozorňuje, že vůči úpadci vedl dvě pracovněprávní řízení, jejichž výsledkem byla pohledávka uplatněná v insolvenčním řízení, přičemž první z nich trvalo 5 let, druhé 4 roky. V jejich průběhu utrpěl úraz, v jehož důsledku je upoután na invalidní vozík. Trvání na podání žaloby proti insolvenčnímu správci podle § 203 odst. 4 IZ, aby byl prokázán význam řízení pro žalobce, považuje žalobce za nepřiměřeně přísné, neboť žalobce předpokládal, že insolvenční správce bude v případě podané žaloby vyčkávat s vyplacením pohledávky žalobce až na právní moc rozhodnutí soudu, jež žalobce očekával v horizontu 4 let.

S ohledem na uvedené žalobce navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí ve výroku I změnil tak, že uloží žalované povinnost uhradit žalobci částku ve výši 72 000 Kč s příslušenstvím a taktéž náklady dovolacího řízení.

Žalovaná vyjádření k dovolání nepodala.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.).

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností. Dovolání je přípustné, neboť se v otázce posouzení kritérií obsažených v § 31a OdpŠk odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s formou přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v § 31a odst. 2 a 3 OdpŠk, přičemž zvolenou formou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zjevně nepřiměřená, což se v tomto případě stalo (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015).

Odvolací soud při posouzení formy a výše spravedlivého zadostiučinění uzavřel, že jednání, resp. nečinnost žalobce spočívající v nepodání žaloby dle § 203 odst. 4 IZ natolik zpochybňuje význam délky insolvenčního řízení pro žalobce, že relutární odškodnění není na místě. Kritérii obsaženými v § 31a OdpŠk se v podrobné formě zabývá Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále jen jako Stanovisko), z něhož vyplývá, že ačkoli je konstatace porušení práva rovnocennou formou odškodnění jako relutární satisfakce, tak v případech zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem ve formě nepřiměřeně dlouhého řízení, je přiznání odškodnění ve formě konstatace porušení práva velmi výjimečnou záležitostí, např. tehdy, byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný a celkově tak lze uzavřít, že doba řízení nemohla nikterak negativně zasáhnout psychickou sféru žalobce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4362/2013). Tento závěr je plně v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, který jen zcela výjimečně nepřiznává zadostiučinění v penězích, a přichází v úvahu typicky tehdy, je-li délka řízení způsobena nemalou měrou chováním stěžovatele.

Odvolací soud zde zaměnil dvě z kritérií obsažených v § 31a odst. 3 OdpŠk, a to chování poškozeného a význam řízení pro poškozeného. Kritérium jednání poškozeného napomáhá korigovat případnou výši odškodnění ve vazbě na konkrétní jednání či nečinnost stěžovatele, které ovlivnilo délku řízení, např. obstrukční či sudičské chování. Naproti tomu kritérium významu řízení se vztahuje k subjektivnímu prožívání stěžovatele a váže se na důležitost výsledku řízení pro jeho osobu, jeho budoucí život apod., přičemž vždy je nutné individuální posouzení, jelikož řízení o částce v řádu desetitisíců Kč bude mít jiný význam pro nemajetnou osobu a odlišný pro velkou obchodní korporaci. Stanovisko taktéž v bodu IV písm. d) demonstrativně vypočítává okolnosti, jež by měl soud brát v úvahu při určení formy a výše zadostiučinění, kterými (ve vztahu k projednávané věci) jsou např. skutečnost, že se jedná o pohledávku z pracovněprávního sporu, věk a zdravotní stav žalobce apod.

Navíc nelze opominout, že je primárně povinností orgánů veřejné moci, aby bylo jejich rozhodnutí vydáno v přiměřené lhůtě. Tato povinnost má být plněna i tehdy, pokud účastníci nevyužívají prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení spočívající v nečinnosti orgánu. Tedy jinými slovy není obecně povinností účastníků řízení vést orgány veřejné moci k dřívějšímu rozhodnutí. Nelze tedy přičítat k tíži účastníka řízení (poškozeného), že příslušnou stížnost či jiný prostředek nevyužil (blíže viz Stanovisko). Nezájem účastníka o průběh řízení trvající řadu let lze podle okolností při posuzování formy či výše odškodnění za nepřiměřenou délku řízení zohlednit v rámci kritéria významu řízení pro poškozeného. (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3694/2014, publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 9/2016).

K přímému dotazu odvolacího soudu však při jednání právní zástupce žalobce obšírně vysvětloval význam řízení pro poškozeného, obdobně se tak stalo i v dřívějších písemných podáních. Konstatace porušení práva za daných skutkových okolností je proto zjevně nepřiměřeným zadostiučiněním a odvolací soud se ve svých úvahách odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího.

Pokud žalobce namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu pro něho bylo překvapivé, jedná se o vadu řízení, kterou se lze v dovolacím řízení zabývat, neboť bylo dovolání shledáno přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá in fine). Námitka však není důvodná, neboť nečinností žalobce argumentovala již žalovaná ve svém odvolání (č. l. 135) a při ústním jednání právní zástupce žalobce k přímému dotazu soudu, zda byla uplatněna žaloba dle IZ, odpověděl, že k takovému kroku zatím nebyl důvod, neboť doposud nebylo vydáno rozvrhové usnesení (čas cca 7:30 záznamu z ústního jednání odvolacího soudu ze dne 29. 11. 2016). Nepředvídatelným, resp. překvapivým je přitom pouze takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně, což ovšem není případ projednávané věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2750/2009, nebo obdobně nález Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. I. ÚS 220/04, a nález Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. I. ÚS 3271/12). Jestliže však žaloba byla zamítnuta (nebo obrana proti ní neobstála) nikoli proto, že by účastníci neunesli důkazní břemeno, ale na základě zjištěného skutkového stavu, nebylo zde ani důvodu pro postup soudu podle ustanovení § 118a o. s. ř. Postup podle ustanovení § 118a o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci (srov. např. usnesení ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, či usnesení ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005).“ V nyní posuzované věci odvolací soud nezaložil napadené rozhodnutí na závěru, že žalovaná neunesla důkazní břemeno.

Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud proto napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). V rámci nového projednání odvolací soud zváží podanou žalobu ve světle rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. 29 Cdo 924/2013, ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 29 Cdo 3064/2000, a ze dne ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2656/2010, a dále Stanoviska a shora uvedené judikatury.

Soud je ve smyslu § 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

V rámci nového rozhodnutí o věci rozhodne soud i o nákladech dovolacího řízení (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. 9. 2017

JUDr. František Ištvánek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru