Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 1287/2017Rozsudek NS ze dne 29.11.2017K rozhodování o (omezení) svéprávnosti člověka a k náležitostem soudního rozhodnutí

HeslaSvéprávnost (o. z.)
Dokazování
Znalecký posudek
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.1287.2017.1
Dotčené předpisy

§ 55 odst. 1 o. z.

§ 55 odst. 2 o. z.

§ 157 odst. 2 o. s. ř.

§ 20 odst. 1 předpisu č. 292/2013 Sb.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 1287/2017-543

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka, ve věci posuzované Z. S., omezené ve svéprávnosti zastoupené opatrovníkem městem Ostrov, se sídlem v Ostrově, Jáchymovská 1, a dále procesním opatrovníkem Mgr. Ing. Markem Luhanem, advokátem se sídlem v Lysé nad Labem, Masarykova 1250/50, za účasti zmocněnce J. S. a Okresního státního zastupitelství v Karlových Varech, o svéprávnost a opatrovnictví, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 18 P 277/85, o dovolání posuzované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. října 2016, č. j. 12 Co 274/2016-497, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 12. října 2016, č. j. 12 Co 274/2016-497, jakož i rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 20. dubna 2016, č. j. 18 P 277/85-426, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Karlových Varech k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Karlových Varech (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. dubna 2016, č. j. 18 P 277/85-426, změnil svůj předcházející rozsudek ze dne 16. listopadu 2007, č. j. 18 P 277/85-61, tak, že v rozsahu vymezeném ve výroku I. omezil svéprávnost posuzované, výrokem II. jmenoval opatrovníkem posuzované město Ostrov, jemuž vymezil rozsah působnosti při výkonu této funkce, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně své rozhodnutí, pokud jde o nezbytnost omezení svéprávnosti posuzované, odůvodnil následovně:

„Z nyní provedených důkazů bylo jednoznačně prokázáno, že posuzovaná trpí duševní poruchou, která v žádném případě není přechodného rázu a tato porucha významným způsobem limituje schopnosti posuzované samostatně právně jednat, aniž by nebyly ohroženy její zájmy. Soud při svém rozhodování vycházel především ze závěrů znaleckého posudku a z vyjádření znalkyně MUDr. Marty Červenkové, která uvedla, že znaleckým zkoumáním bylo zjištěno, že posuzovaná trpí duševní poruchou, která není jen přechodná a to mentální retardací lehkého stupně bez poruchy chování, vyžadující pozornost a léčbu, tato mentální retardace lehkého stupně omezuje posuzovanou a brání ji v právním jednání v záležitostech přesahující běžné životní situace. V důsledku této mentální retardace je posuzovaná lehce ovlivnitelná, je důvěřivá a zmanipulovatelná, posuzovaná rozpozná mince, ale nezná hodnotu peněz, posuzovaná nedokáže sama odhadnout a rozpoznat, že potřebuje pomoc či radu při svém rozhodování a jednání. Z tohoto důvodu je posuzovaná náchylná k důvěřivosti a je snadno zmanipulovatelná.

Soud se zabýval otázkou, zda situaci posuzované nelze řešit mírnějším opatřením, když posuzovaná uzavřela Smlouvu o nápomoci a požádala soud, aby tuto smlouvu schválil. Soud vycházel z vyjádření znalkyně, která nedoporučila mírnější opatření ve vztahu ke svéprávnosti posuzované, když má za to, že tento institut není vhodným prostředkem pro posuzovanou, neboť posuzovaná není schopna porozumět uzavřené smlouvě o nápomoci a současně posuzovaná není schopna v určitých životních situacích odhadnout, kdy nápomoc či radu potřebuje.

Proto soudu nezbylo, než k ochraně zájmu posuzované přistoupit k omezení její svéprávnosti....“

K odvolání posuzované Krajský soud v Plzni (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. října 2016, č. j. 12 Co 274/2016-497, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o nezbytnosti omezení svéprávnosti posuzované. V odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku (dále též „odůvodnění rozsudku“) vyložil, že existence duševní poruchy posuzované byla prokázána znaleckým posudkem i výslechem znalkyně MUDr. Marty Čermákové, z jejíhož výslechu soud prvního stupně „zjistil, že v případě posuzované není dán prostor pro to, aby jí byla navrácena svéprávnost zcela. Existuje riziko újmy, které není jen nepatrné, neboť posuzovaná nezná hodnotu peněz a rozpozná pouze mince a bankovku nízké hodnoty. I před soudem I. stupně bylo zjištěno, že se ve svých vyjádřeních posuzovaná často obrací k osobě, kterou vnímá jako autoritu a hledá s ní přinejmenším oční kontakt ke zjištění, zda se vyjádřila, či konala správně. Bylo zjištěno, že posuzovaná musí mít stálého opatrovníka, kterým je Městský úřad v Ostrově, který dohlíží nad hospodařením posuzované, zejména s finančními prostředky a který nemůže z titulu svého postavení jako veřejného opatrovníka, vykonávat svoji funkci jiným způsobem, než jaký koná dosud. Posuzovaná je velmi důvěřivá a nedokáže si svoji chybu uvědomit, a to je právě její handicap. Odvolací soud se ztotožnil s názorem Krajského státního zastupitelství (i písemně vyjádřeného stanoviska Okresního státního zastupitelství v Karlových Varech), které vyjádřilo pochybnost, zda je schopna posuzovaná pochopit obsah Smlouvy o nápomoci, kterou podepsala s paní J. J., jež je pracovnicí organizace Rytmus, která posuzované poskytuje sociální služby a v takovém případě by mohlo dojít i ke kolizi zájmů (§ 63 o. z.). Posuzovaná mínila dosáhnout plné způsobilosti k právním úkonům právě z důvodu její touhy uzavřít manželství s dlouholetým přítelem J. D....když se v jejím případě jedná o osmadvacetiletou známost. Ohledně této osoby odvolací soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 29. 12. 2015, č. j. 18 P 284/95-215, nabyl J. D. zpět plné svéprávnosti, rozsudek nabyl právní moci dne 2. 2. 2016. V případě posuzované však znalkyně nedoporučila tento postup, který není v zájmu posuzované, právě s ohledem na její nesamostatnost, důvěřivost a neschopnost rozpoznat a posoudit nesprávnost svého chování. Odvolací soud dospěl k závěru, že jakékoliv mírnější opatření není v zájmu posuzované, když dosažení jejího cíle, a to uzavření sňatku s J. D. nic nebrání, neboť výrokem napadeného rozsudku není omezena v možnosti uzavřít manželství. Veškerá mírnější opatření by mohla vést ke zneužití situace důvěřivé posuzované, a proto odvolací soud neschválil dohodu ze dne 10. 10. 2016 (uzavřenou před dvěma dny) uzavřenou posuzovanou s J. J. a náhodně sehnanou osobou – podpůrkyní R. T. jako třetího garanta smlouvy, jež rovněž poskytuje služby znevýhodněným občanům...neboť tento postup není v zájmu posuzované.“

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala posuzovaná (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím svého procesního opatrovníka dovolání, v němž uplatnila dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. spočívající v nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem v řešení právních otázek, které dovolatelka vymezila pod body č. 1 až 9 svého dovolání. Předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. dovolatelka zčásti založila na pouhé skutkové či právní polemice s rozhodnutím odvolacího soudu. Avšak podstatné pro posouzení přípustnosti tohoto dovolání je právně relevantní tvrzení dovolatelky, že (ve stručnosti shrnuto z obsahu jejího dovolání) napadeným rozhodnutím odvolacího soudu došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces (ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), které dovolatelka spatřuje v absenci aplikační úvahy odvolacího soudu při rozhodování o omezení její svéprávnosti, a to v procesní situaci, kdy rozhodnutí bylo založeno na tzv. souhrnném skutkovém zjištění. Dovolatelka závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) zrušil rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

K tomuto dovolání nebylo podáno žádné písemné vyjádření.

Rozhodné znění občanského soudního řádu a zákona o zvláštních řízeních soudních pro dovolací řízení (do 29. září 2017) vyplývá z bodu 2., článku II., části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Oproti soudu prvního stupně, který v předkládací zprávě uvedl, že dovolání nebylo podáno včas, dovolací soud dospěl k opačnému závěru. Rozsudek odvolacího soudu byl totiž obecnému zmocněnci dovolatelky (jehož si dovolatelka - i přes okolnost svého procesního opatrovníka - zvolila, což jí nepochybně § 37 odst. 1 z. ř. s. umožňoval) doručen (až) dne 29. prosince 2016, takže dovolatelce teprve od tohoto data začala běžet dvouměsíční dovolací lhůta, jejíž konec podle § 57 odst. 2 o. s. ř. připadl na 28. února 2016, kdy bylo také dovolatelkou podáno dovolání. Dovolání bylo tedy podáno včas.

S přihlédnutím k judikatuře Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) - srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 14. června 2016, sp. zn. I. ÚS 3224/15 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu htpp://nalus.usoud.cz) lze mít také za to, že již tím, že dovolatelka v dovolání uplatnila dovolací argumentaci o porušení jejího práva na spravedlivý proces, postavenou na tvrzení, že dovoláním napadený rozsudek (jeho písemné vyhotovení) nesplňuje zákonem stanovené limity soudního rozhodnutí, neboť jeho meritorní výrok vychází ze souhrnného skutkového zjištění a navíc v něm absentuje aplikační úvaha odvolacího soudu při rozhodování o omezení svéprávnosti dovolatelky, lze takto zformulované dovolání považovat, a to jak z hlediska dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř., tak i z hlediska vymezeného předpokladu přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. (též s přihlédnutím k dovolatelkou odkazované judikatuře dovolacího soudu), za řádně podané. Jinými slovy řečeno, z již takto vyložené dovolací argumentace dovolatelky je zřejmý jak dovolací důvod, tak i předpoklady přípustnosti dovolání.

Nejvyšší soud má přitom za to, že již výše vyložené dovolací argumentaci dovolatelky lze přisvědčit potud, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu neobsahuje – v intencích ustálené rozhodovací praxe (nejen) Nejvyššího soudu - zákonem stanovené náležitosti pro řádně odůvodněné rozhodnutí, jímž se omezuje svéprávnost člověka.

Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009, vyložil, že skutkové zjištění, které zcela nebo z podstatné části chybí, anebo je vnitřně rozporné (ať již v relevantní části ve vztahu mezi jednotlivými dílčími skutkovými zjištěními anebo ve vztahu mezi některým pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a závěrem o skutkovém stavu věci), případně vnitřní rozpornost či absence skutkového závěru (skutková právní věta) znemožňuje posoudit správnost přijatého právně kvalifikačního závěru takto zjištěného „skutku“, což (logicky) jde na vrub správnosti právního posouzení věci.

Znamená to tedy, že jestliže účastník při řádně uplatněném dovolacím důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. brojí (z hlediska předpokladů přípustnosti svého dovolání) do skutkových zjištění, případně namítá porušení svého práva na spravedlivý proces, pak při závěru, že odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu je zatíženo skutkovými defekty potud, že skutková zjištění (ve shora již vyloženém směru) nedávají podkladu pro (přesto) odvolacím soudem provedené právní posouzení věci, pak již pro tuto okolnost jsou osvědčeny podmínky pro vydání kasačního rozhodnutí.

O takový případ jde – s přihlédnutím k níže popsaným okolnostem -iv posuzované věci.

Nejvyšší soud nemá žádné pochybnosti o tom, že jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud věnovaly řízení, jež předcházelo jimi vydaným rozhodnutím, z pohledu zjišťování všech skutečností, které jsou důležité pro rozhodnutí (srov. § 20 odst. 1 z. ř. s.), dostatek pozornosti. Ostatně tomu nasvědčuje i rozsah provedeného dokazování v řízení před soudem prvního stupně. Nicméně finálnímu zreferování daného případu, respektive vyložení dílčích skutkových zjištění, závěru o skutkovém stavu věci, s promítnutím zásady volného hodnocení důkazů (s předložením úvah, jakými se rozhodující soud při hodnocení důkazů řídil) a následného právně kvalifikačního závěru z hlediska právního posouzení věci se v tak mimořádné věci, jako je rozhodování ve věci svéprávnosti člověka, v odůvodnění písemných vyhotoveních obou těchto rozhodnutí (v intencích § 157 odst. 2 o. s. ř.) nedostalo patřičného prostoru, jak bude dále vyloženo.

Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je zřetelné, že za právně významné byly reflektovány (favorizovány) skutečnosti vyplývající především ze znaleckého posudku znalkyně MUDr. Marty Červenkové a z jejího výslechu, aniž by byly patřičně (z pohledu odvolacího soudu v rámci odvolacího přezkumu) hodnoceny (konfrontovány) s dalšími zjištěními z provedených důkazů, které učinil soudu prvního stupně (např. výslech J. J., zprávy opatrovníka dovolatelky, zprávami zmocněnkyně dovolatelky, a celá řada dalších listin, které obsahuje procesní spis), respektive aniž by je odvolací soud promítl do svých skutkových a právně aplikačních úvah v jím vydaném odůvodnění rozsudku. Přitom sama okolnost, že znalkyně vyslovila s ohledem na duševní poruchu dovolatelky pochybnosti o obnovení její svéprávnosti, pochopitelně nezbavovala odvolací soud, pokud tak neučinil soud prvního stupně, důsledného zhodnocení všech právně významných okolností případu.

Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 25. května 2016, sp. zn. 30 Cdo 944/2016, mj. vyložil, že: „Při verifikaci toho, zda v případě posuzovaného – člověka omezeného ve svéprávnosti - došlo k právně relevantní změně okolností, jež by mohla vyústit v navrácení jeho (plné) svéprávnosti, je prvořadým úkolem soudu posoudit, zda posuzovanému bez omezení jeho svéprávnosti by vskutku hrozila (i nadále) závažná újma, anebo zda postačí v jeho zájmu přikročit k mírnějším a (ve vztahu k jeho osobě tedy) méně omezujícím opatřením. Takový závěr může ovšem soud přirozeně učinit jen po proběhnuvším dokazování, v němž bude soustředit v dostatečné míře nezbytná skutková zjištění, přihlížeje ke všemu, co v řízení vyšlo najevo. Jakkoliv v těchto věcech bude znalecký posudek sehrávat i nadále významnou úlohu z hlediska zprostředkování odborných závěrů o zdravotním (duševním) stavu posuzovaného, nezbavuje to soud povinnosti při rozhodování přihlížet i k dalším právně významným okolnostem, přičemž všechna takto učiněná skutková zjištěná je pak třeba poměřovat ve světle § 55 odst. 1, 2 o. z., tj. s ohledem na posouzení, zda v daném případě je nezbytné setrvat na omezení svéprávnosti posuzovaného, který se v řízení domáhá plného navrácení svéprávnosti, anebo zda lze přistoupit k té které (zákonem předvídané) mírnější a pro posuzovaného méně omezujícího opatření.“

V tomto rozhodnutí dovolací soud také zdůraznil, že: „Mění se tedy do jisté míry - oproti dosavadní praxi, vycházející z poněkud odlišné právní úpravy - optika pohledu na osoby stižené duševní poruchou, a současně se klade zvýšený zájem státu na přijímání (oproti omezení svéprávnosti člověka) mírnějších a méně omezujících opatření posuzovaných osob, čímž se pochopitelně podstatně zvyšuje význam a dosah (také) právního institutu jmenování opatrovníka člověku, je-li to potřeba k ochraně jeho zájmů, tedy i v případech osob stižených duševní poruchou, což přirozeně přináší pro rozhodující soud náročnější posuzování právně významných okolností z hlediska finálního rozhodnutí, zda vůbec, a pokud ano, pak v jakém rozsahu přikročit k omezení svéprávnosti, resp. k jejímu zachování, případně zda vůbec, a pokud ano, pak za užití jakých mírnějších opatření přistoupit k navrácení svéprávnosti posuzovaného člověka.“

Nelze nepostřehnout, že znalkyně MUDr. Marta Červenková v posudku neměla k dispozici podklady kupř. od aktuální ošetřující lékařky dovolatelky, a – poněvadž její posudek předcházel provedení rozhodujících důkazů v řízení – nemohla v posudku přirozeně ani reagovat na zprávy opatrovníka či zmocněnkyně dovolatelky paní J. J., která se poměrně podrobným způsobem vyjádřila k chování dovolatelky za předchozí (čtyřleté) období, kdy je s ní (v rámci zajišťovaní sociální služby poskytované dovolatelce prostřednictvím obecně prospěšné společnosti Rytmus) v intenzivním několikaletém kontaktu, ani na další listiny založené ve spise, z nichž se podávají podrobné informace k osobě dovolatelky. I kdyby ovšem znalkyně na takové okolnosti ve svém posudku reagovala, nic by to neměnilo na faktu, že oba soudy tyto pro rozhodnutí významné okolnosti v rámci hodnocení důkazů (ač měly při hodnocení důkazů též pečlivě přihlížet ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, včetně toho, co uvedla i zmocněnkyně dovolatelky), odpovídajícím způsobem nepromítly do svých (odůvodnění) rozhodnutí. Kupř. úvahy odvolacího soudu o tom, že: „existuje riziko újmy, které není jen nepatrné, neboť posuzovaná nezná hodnotu peněz a rozpozná pouze mince a bankovku nízké hodnoty“, a dále že: „I před soudem I. stupně bylo zjištěno, že se ve svých vyjádřeních posuzovaná často obrací k osobě, kterou vnímá jako autoritu a hledá s ní přinejmenším oční kontakt ke zjištění, zda se vyjádřila, či konala správně“, ještě nedávají dostatečný podklad k vydání rozhodnutí o omezení svéprávnosti dovolatelky.

Bez náležitého posouzení nejen aktuálních poměrů na straně dovolatelky, ale též i nezbytného srovnání předchozích okolností (z pohledu učinění si nezbytného úsudku o vzestupné či sestupné tendenci ve schopnosti dovolatelky zajišťovat si různé záležitosti sama či v koordinaci s opatrovníkem či s podpůrcem v případě realizace nápomoci při rozhodování v takto pro futuro soudem zvažovaném způsobu dalšího života dovolatelky), jež byly právně významné pro dosavadní soudní ingerence do svéprávnosti dovolatelky, lze jen stěží považovat soudní rozhodnutí, v němž takové hodnotící úvahy absentují, za věcně správné.

Jinými slovy řečeno, každá významná okolnost, která vypovídá o dosavadním způsobu života posuzovaného člověka, o jeho každodenním jednání, o jeho přístupu k životu, respektive jakákoliv okolnost, která může přispět k posouzení vhodnosti přijetí mírnějšího a méně omezujícího opatření než je omezení jeho svéprávnosti, tedy nejen (výhradně coby favorizující) odborné závěry znalce (v nichž je především konstatována v tom kterém rozsahu zjištěná duševní porucha posuzovaného člověka či absence takové poruchy, nejde-li přirozeně o velmi významné duševní postižení, které v zásadě vylučuje volbu mírnějších a pro takto postiženého člověka méně omezujících opatření), musí být soudem při rozhodování o svéprávnosti velmi pečlivě posouzena, a to jak ve své jednotlivosti, tak i ve vztahu k dalším zjištěným okolnostem, s přihlédnutím ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, neboť jen za užití takového verifikačního přístupu lze (po pečlivém zhodnocení důkazů) podle § 20 odst. 1 z. ř. s. zjistit všechny skutečnosti důležité pro rozhodnutí.

Připomenout je třeba též závěry z judikatury Ústavního soudu (reflektující dosavadní rozhodovací praxi dovolacího soudu v předmětné právní materii), podle které k rozhodnutí o omezení svéprávnosti musí být přistupováno se zřetelem k subjektivnímu hledisku v tom smyslu, že není rozhodné, o jakou diagnózu duševní poruchy v daném případě jde, ale relevantní je, jak se projevuje v psychické způsobilosti konkrétní osoby, tj. jde-li o tak podstatnou odchylku od normálního psychického vývoje člověka, která mu v určitém rozsahu brání postarat se o vlastní záležitosti. Samotná skutečnost, že člověk trpí duševní poruchou, ještě není důvodem pro omezení jeho svéprávnosti.

Nebezpečí, že v případě neomezené svéprávnosti dojde k závažné újmě na straně člověka, musí být nikoliv jen hypotetické. Soud při posuzování, zda a do jaké míry přikročí k omezení svéprávnosti, zvažuje, zda míra tohoto nebezpečí a případný následek vyváží tak zásadní zásah do práv člověka, jakým je omezení svéprávnosti.

Při řešení míry způsobilosti člověka jednat tedy soud vychází ze skutkových zjištění, učiněných na základě posudku znalce (§ 38 odst. 1 z. ř. s.), ovšem v souvislosti s ostatními výsledky dokazování (nález ústavního soudu ze dne 13. prosince 2016, sp. zn. II. ÚS 934/16).

Civilní soudy jsou povinny posuzovat věci týkající omezení člověka ve svéprávnosti na základě řádně zjištěného skutkového stavu (nález Ústavního soudu ze dne 18. dubna 2017, sp. zn. IV. ÚS 1584/16). Soud je povinen zajistit úplná a spolehlivá zjištění o osobních poměrech omezovaného, tedy jak se projevuje při sociálním kontaktu se členy občanské společnosti, jak se stará o potřeby své a své rodiny, jak hospodaří s finančními prostředky apod. Znalecký posudek je v takovém řízení sice závažným důkazem, nesmí však být jediným a nemůže nahrazovat nedostatek skutkových zjištění. Znalecký posudek musí soud hodnotit, nikoli přebírat doslovně (nález Ústavního soudu ze dne 22. listopadu 2012, sp. zn. II. ÚS 194/11).

Obdobně i komentářová literatura zdůrazňuje nezbytnost při rozhodování o omezení svéprávnosti ke každému případu přistupovat individuálně, zohlednit jedinečnost konkrétního posuzovaného člověka. Je potřeba zjistit, kde, s kým člověk žije. Jaký je jeho denní režim. Které záležitosti je schopen si obstarat sám a se kterými má obtíže, jak se tyto obtíže projevují. Do jakých situací, jež mohou ohrozit jeho zájem, se dostává. Zda má nějaké oblíbené činnosti, případně co mu způsobuje příkoří. Jaká je jeho osobní, majetková situace, co tvoří zdroj jeho příjmu. Teprve tehdy, má-li soud o člověku úplný obraz, může správně zvolit rozsah omezení svéprávnosti. Přitom rozsah a stupeň neschopnosti člověka postarat se o vlastní záležitost soud zjistí tehdy, pokud bude vědět, které záležitosti musí člověk řešit, jak k řešení doposud přistupoval a jaké byly důsledky. Odpověď na tuto otázku dá znalecký posudek spolu s uvedenými zjištěními (Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1 – 654). Komentář 1. vydání, Praha : C. H. Beck, 2014, str. 276).

Správně pak např. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ve svém rozsudku ze dne 22. února 2016, č. j. 30 Co 365/2015-200 (rozsudek je znám dovolacímu soudu z jeho rozhodovací činnosti), poznamenal, že před rozhodnutím o omezení svéprávnosti soud bude muset zkoumat i druhou podmínku – zda vzhledem k zájmům posuzovaného nebude stačit mírnější opatření, jakým je nápomoc při rozhodování (§ 45 o. z. a násl.) nebo zastoupení členem domácnosti (§ 49 o. z. a násl.). Vždy je třeba myslet na to, aby svéprávnost nebyla omezována ve větším rozsahu, než je nezbytně třeba. Omezení svéprávnosti musí být vždy považováno za prostředek nejkrajnější. Rozhodne-li soud o omezení svéprávnosti, musí vždy uvést, proč plná svéprávnost ohrožuje zájem posuzovaného, a proč nelze situaci řešit mírnějšími prostředky. Jinými slovy musí se důsledně uplatňovat subsidiarita tohoto opatření. Právě proto je soud povinen zajistit si úplná a spolehlivá zjištění o osobních poměrech posuzovaného.

Napadené rozhodnutí odvolacího soudu výše popsaná hodnotící hlediska, s přihlédnutím ke zjištěnému skutkovému stavu, který by umožňoval přistoupit k rozhodnutí ve věci svéprávnosti dovolatelky, tj. po pečlivém zhodnocení:

- jejích osobních a majetkových poměrů;

- jejích dovedností, rozsahu jejích možností a schopností zajišťovat své potřeby;

- jejích dosavadních pracovních aktivit;

- jejího zdravotního (duševního) stavu a jejích reálných možností a schopností z pohledu dosažení její sociální adaptability při obnovení její plné svéprávnosti (minimálně v rozsahu, jak byl ostatně ve vyjádřeních její zmocněnkyně J. J. opakovaně podrobně vyložen, též s popisem v úvahu přicházejících řešení různých životních situací a nabízející se asistenční pomoci);

- dopadu předchozí soudní ingerence v rámci zbavení její způsobilosti k právním úkonům a posléze omezení její svéprávnosti na podkladě předchozích dvou vydaných soudních rozhodnutí, to vše za účelem zjištění, zda v mezidobí došlo na straně dovolatelky k určitému zlepšení či zhoršení její životní situace (a pokud ano, pak v jakém směru a s jakou intenzitou), jež by mohlo predikovat vhodnost obnovení její svéprávnosti;

- dosavadních zaznamenaných negativních jevů na její straně [např. pokud dovolatelka měla či má tendenci k určitému jednání, které by mohlo (a pokud ano, pak v jakém směru), přivodit na její straně negativní důsledky, a zda při využití mírnějších a pro dovolatelku méně omezujících opatření by bylo možné takové její projevy korigovat či vytěsnit atd.];

- možností využití mírnějších opatření z hlediska úvahy o ponechání její plné svéprávnosti, to vše též i s ohledem na v úvahu přicházející schválení smlouvy o nápomoci, s přihlédnutím k dosavadní několikaleté asistentské činnosti realizované obecně prospěšnou společností Rytmus, specializující se mj. na sociální rehabilitaci formou podporovaného zaměstnání, a na činnosti v sociální oblasti atd.,

neobsahuje, což jde zcela nepochybně na vrub jeho věcné správnosti.

Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. z. Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.

Vyslovený právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný. V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne o nákladech řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243g věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně 29. listopadu 2017

JUDr. Pavel Vrcha

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru