Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 1286/2013Rozsudek NS ze dne 27.06.2013

HeslaOchrana osobnosti
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.1286.2013.1
Dotčené předpisy

§ 11násl. obč. zák.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 1286/2013

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Vrchy, v právní věci žalobce JUDr. M. D., zastoupeného Mgr. Michalem Vogelem, advokátem se sídlem v Liberci, Sokolovské nám. 312/1, proti žalované obchodní společnosti Ringier Axel Springer CZ a.s., se sídlem v Praze 7, Komunardů 1584/42, IČO 40766713, zastoupené JUDr. Helenou Chaloupkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Na Kozačce 7, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 125/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. května 2012, č.j. 1 Co 55/2012-214, takto:

I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. května 2012, č.j. 1 Co 55/2012-214, se ve výrocích I. a II. zrušuje, a věc se vrací v tomto rozsahu uvedenému soudu k dalšímu řízení.

II. Dovolání žalované proti výrokům II. a III. rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. května 2012, č.j. 1 Co 55/2012-214, se odmítá.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. listopadu 2011, č.j. 37 C 125/2008-194, výrokem I. zamítl žalobu, aby žalovaná do 1 měsíce od právní moci rozsudku zajistila na vlastní náklady v deníku Blesk uveřejnění omluvy ve znění: „Omlouváme se plk. JUDr. M. D. okresnímu řediteli Policie ČR za to, že jsme o něm dne 11. 7. 2008 nepravdivě uvedli, že předvedl policejní zvůli zaparkováním před pekárnou v České Lípě na místě vyhrazeném pro invalidy“. Výrokem II. zamítl žalobu, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 200.000,- Kč jako náhradu nemajetkové újmy podle § 13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Výroky III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a náhradě nákladů řízení státu.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že v deníku Blesk byl dne 11. července 2008 zveřejněn článek s titulkem „Takhle parkuje šéf policie!“, v jehož textu spatřuje žalobce neoprávněný zásah do svých osobnostních práv, konkrétně do práva na čest a vážnost ve společnosti. V článku je uvedeno mimo jiné, že „další případ policejní zvůle předvedl ředitel Liberecké policie M. D., když zaparkoval vůz na místě vyhrazeném pro invalidy“. Následující den byl v témže deníku zveřejněn článek s titulkem „Tuhle značku nedodržujte“, v němž je uvedeno, že na označeném místě lze parkovat bez postihu, neboť označení parkoviště vyhrazeného pro invalidy vodorovnou dopravní značkou nestačí, není-li doplněno svislou značkou. Soud shledal, že žalobce zaparkoval vozidlo na místě vyhrazeném pro invalidy, i když se nejednalo o místo vyhrazené pro invalidy právními předpisy. Zřejmá vůle majitele pozemku však byla předmětné místo pro invalidy vyhradit, což by měl žalobce ve své funkci respektovat a dodržovat. Výraz „policejní zvůle“ posoudil soud prvního stupně jako hodnotící soud, mající reálný základ v jednání žalobce. Vysvětlení ve druhém článku považoval za dostatečnou satisfakci pro žalobce. Při úvaze o eventuální peněžní satisfakci žalobce netvrdil ani neprokázal, že by mu zvlášť závažná újma vznikla, přičemž uzavřel, že současný zdravotní stav žalobce je dlouhodobější záležitostí a neúspěch ve výběrovém řízení není v příčinné souvislosti s uvedeným článkem.

K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 22. května 2012, č.j. 1 Co 55/2012-214, výrokem I. změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. tak, že uložil žalované zajistit na vlastní náklady v deníku Blesk uveřejnění omluvy ve znění: „Omlouváme se plk. JUDr. M. D. za to, že jsme o něm dne 11. 7. 2008 jako o okresním řediteli Policie ČR uvedli, že předvedl policejní zvůli zaparkováním před pekárnou v České Lípě na místě vyhrazeném pro invalidy;“ a současně uložil žalované zaplatit žalobci na náhradu nemajetkové újmy 200.000,- Kč. Výrokem II. změnil výrok IV. o povinnosti zaplatit náhradu nákladů řízení a výrokem III. zrušil výrok III. soudu prvního stupně a věc mu vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení.

Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, aniž bylo třeba je v řízení opakovat, neztotožnil se však s jeho právním posouzením. Pokud soud prvního stupně uzavřel, že žalobce parkoval na místě, které nebylo řádným a předepsaným způsobem označeno jako vyhrazené parkoviště, nemohl se tak žalobce dopustit protiprávního jednání. Jestliže přesto žalovaná v druhém článku označila žalobce za toho, kdo spáchal dokonce přečin, tedy ještě závažnější porušení práva z oblasti trestního práva, než je přestupek (srov. § 14 odst. 1,2 tr. zák.), jde o nepravdivé obvinění, představující neoprávněný zásah proti právu na čest a důstojnost žalobce, které je způsobilé snížit důstojnost a vážnost žalobce ve společnosti ve značné míře. Při úvaze o výši nemajetkové újmy uvedl, že samo zveřejnění nepravdivého obviňujícího článku doprovázeného fotografiemi žalobce a jeho vozu, představuje objektivně snížení důstojnosti a vážnosti žalobce ve společnosti ve značné míře, přičemž podle názoru odvolacího soudu, nemůže být článek otištěný následující den zadostiučiněním, a to ani dílčím, naopak jej lze pokládat za další pokračování dehonestace žalobce, neboť mimo jiné znovu opakuje závěr článku z předchozího dne o přečinu žalobce.

Rozsudek Vrchního soudu v Praze byl doručen zástupci žalované dne 20. července 2012 a téhož dne nabyl právní moci.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dne 17. září 2012 včasné dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). Odvolacímu soudu vytýká, že je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci /§ 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř./ a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci /§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř./. Dále dovolání vychází i z ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., neboť se dovolatelka domnívá že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování. Předně namítá, že odvolací soud pochybil, když konstatoval, že žalovaná v článku označila žalobce za osobu, která spáchala přečin ve smyslu § 14 odst. 1 a 2 tr. zákona, tedy závažnější porušení práva než přestupek. Odvolací soud totiž podle názoru dovolatelky nevzal v úvahu, že rozdělení trestných činů na „přečiny“ a “zločiny“ zavedl až zákon č. 40/2009 Sb. (trestní zákoník). Dřívější trestní zákoník, účinný v době uveřejnění článku, neznal pojem „přečin“. Navíc ze samotného kontextu článku je naopak zřejmé, že pojem „přečin“ je v textu užit pouze jako čin, který je v rozporu s morálkou a ani žalobce netvrdil takový význam tohoto pojmu. K tomu ještě dodává, že závěr o tom, že by žalovaná měla v článku tvrdit, že se žalobce dopustil trestného činu, je závěr skutkový. Pokud však odvolací soud neprovedl v tomto smyslu důkaz článkem a vycházel ze skutkových závěrů soudu prvního stupně (který uvedl, že žalovaná v článku netvrdila, že by se měl žalobce dopustit protiprávního jednání), dopustil se odvolací soud i procesního pochybení ve smyslu § 213 odst. 2 o.s.ř. Dále se dovolatelka domnívá, že článek nemohl žalobce poškodit, když hned následující den byla uveřejněna informace, která případné neúplné sdělení doplňovala tak, že žalobce se svým jednáním nemohl dopustit porušení právních předpisů. Toto uvedení na pravou míru nevzal odvolací soud v úvahu ani při stanovování výše finančního zadostiučinění. Přitom dovolatelka je právě přesvědčena, že uveřejněním dalšího článku poskytla žalobci zadostiučinění ve smyslu § 13 odst. 1 obč. zák. Navíc pokud je v médiích v jiné souvislosti o žalobci uváděno, že je obviněn a následně obžalován ze spáchání trestného činu přijímání úplatků, zneužití pravomoci veřejného činitele apod., nemůže jej poškodit kritika vztahující se k tomu, že parkoval na místě označeném symbolem invalidy.

Z výše uvedených důvodů žalovaná navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

K dovolání nebylo podáno vyjádření.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a vyšel tak (s výjimkou ustanovení § 243c odst. 3 o.s.ř.) ze znění tohoto procesního předpisu účinného do 31. prosince 2012. Současně uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř., přičemž proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Poté rozsudek odvolacího soudu přezkoumal v uvedeném výroku ve věci samé v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že potud je toto dovolání důvodné.

Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání.

Podle ustanovení § 11 obč. zák. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Požadavek zajištění účinné občanskoprávní ochrany vyžaduje, aby neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby, který má za následek vznik nemajetkové újmy, spočívající v porušení či již v pouhém ohrožení osobnosti dotčené fyzické osoby, byl pro původce neoprávněného zásahu spojen s nepříznivými právními následky ve formě zvláštních občanskoprávních sankcí. Ty mohou podle okolností konkrétního případu spočívat v nové povinnosti původce neoprávněného zásahu buď upustit od tohoto zásahu, či odstranit následky neoprávněného zásahu, anebo poskytnout přiměřené zadostiučinění.

Tam, kde v důsledku neoprávněného zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo k jejímu porušení, resp. případně „jen“ k pouhému ohrožení – tedy ke vzniku nemajetkové újmy, pak ustanovení § 13 odst. 1 obč. zák. určuje, že fyzická osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění.

Neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti je tedy jednání, které zasahuje do práv chráněných ustanovením § 11 obč. zák. a je v rozporu s právy a povinnostmi původce zásahu stanovenými právním řádem. Neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti je jednání neoprávněně směřující proti osobní i mravní integritě fyzické osoby, které je objektivně způsobilé snížit její důstojnost, vážnost a čest a které ohrožuje její postavení, resp. uplatnění ve společnosti (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. října 2002, sp.zn. 28 Cdo 983/2002). Pro úspěšné uplatnění práva na ochranu osobnosti není vyžadováno vyvolání konkrétních následků zásahu proti tomuto chráněnému statku, ale postačí, že zásah byl objektivně způsobilý narušit nebo alespoň ohrozit práva chráněná ustanovením § 11 obč. zák. (analogicky srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. května 2002, sp.zn. 28 Cdo 662/2002).

Podle ustanovení § 13 obč. zák. ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě. Tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry fyzické osoby. Neoprávněným zásahem je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, t.j. s právním řádem.

Uplatnění konkrétního a diferencovaného objektivního hodnocení tak v těchto případech znamená, že o snížení důstojnosti postižené fyzické osoby či její vážnosti ve společnosti půjde pouze tam, kde za konkrétní situace, za které k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo, jakož i s přihlédnutím k dotčené fyzické osobě, lze spolehlivě dovodit, že by nastalou nemajetkovou újmu vzhledem k intenzitě a trvání nepříznivého následku spočívajícího ve snížení její důstojnosti či vážnosti ve společnosti, pociťovala jako závažnou zpravidla každá fyzická osoba nacházející se na místě a v postavení postižené fyzické osoby.

Právo a svoboda jsou obsahově omezeny právy jiných, ať již tato práva plynou jako ústavně zaručená z ústavního pořádku republiky či z jiných zábran daných zákonem chránících celospolečenské zájmy či hodnoty. Právo vyjadřovat názory však mohou zbavit právní ochrany nejen obsahová omezení, ale i forma, jíž se názory navenek vyjadřují. Vybočí-li tak publikovaný názor z mezí obecně uznávaných pravidel slušnosti v demokratické společnosti, ztrácí tím charakter korektního úsudku (zprávy, komentáře) a jako takový se zpravidla ocitá již mimo meze právní ochrany (obdobně srovnej nález sp. zn. III. ÚS 359/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8, C.H. Beck, 1998, str. 367). Právo podle čl. 17 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) je zásadně rovno základnímu právu podle čl. 10 Listiny (srovnej nález sp. zn. II. ÚS 357/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 9, C.H. Beck, 1998, str. 355), přičemž je třeba dbát na to, aby s přihlédnutím k okolnostem každého případu jednomu z těchto práv nebyla bezdůvodně dána přednost před právem druhým (obdobně srovnej nález sp. zn. IV. ÚS 154/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 10, C.H. Beck, 1998, str. 113).

V případech typově příbuzných projednávané věci je vždy nezbytné zkoumat míru (intenzitu) tvrzeného porušení základního práva na ochranu osobnosti (osobní cti a dobré pověsti), a v kontextu se svobodou projevu a s právem na informace a se zřetelem na požadavek proporcionality uplatňování těchto práv (a jejich ochrany). Zároveň je nutné, aby příslušný zásah bezprostředně souvisel s porušením chráněného základního práva, tj. aby zde existovala příčinná souvislost mezi nimi. Takto je nutno interpretovat i právní názor (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 7. 1995, Cdon 24/95), podle něhož "samo uveřejnění nepravdivého údaje, dotýkajícího se osobnosti fyzické osoby, zakládá zpravidla neoprávněný zásah do práva na ochranu její osobnosti." To v souvislosti těchto úvah znamená, že k zásahu do práva na ochranu osobnosti sice zásadně může dojít i objektivně, tedy s vyloučením zavinění narušitele práva, nicméně každé zveřejnění nepravdivého údaje nutně nemusí automaticky znamenat neoprávněný zásah do osobnostních práv. K takovému zásahu dochází pouze tehdy, jestliže mezi zásahem a porušením osobnostní sféry existuje příčinná souvislost a jestliže tento zásah v konkrétním případě přesáhl určitou přípustnou intenzitu takovou mírou, kterou již v demokratické společnosti nelze tolerovat. V souzené věci tak bylo věcí soudů, aby na základě konkrétních okolností daného případu zvážily, zda sporné výroky žalované dosahují takové intenzity, že zasahují do práva na ochranu dobré pověsti žalobce, či zda jsou situaci přiměřené.

Lze odkázat na to, že k problematice svobody projevu existuje bohatá judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Soud"), v níž je vyzdvižen význam zmíněné svobody, jakož i určeny její meze, které jsou dány nutností respektovat jednak společností chráněné zájmy vymezené článkem 10 odst. 2 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a jednak práva třetích osob. Soud zdůrazňuje roli svobody projevu jako jednoho ze základních kamenů demokratické společnosti; absence této svobody ji pojmově vylučuje. Svoboda projevu platí nejen pro "informace" nebo "myšlenky", přijímané příznivě či považované za neškodné či nedůležité, ale rovněž pro ty, které jsou nepříjemné, šokují či znepokojují: tak tomu chce pluralita, tolerance a duch otevřenosti, bez nichž není demokratické společnosti. Tyto principy nabývají zvláštní důležitosti, pokud jde o tisk. Tisk sice nesmí překračovat vymezené hranice mj. z důvodu ochrany dobré pověsti jiných, nicméně na něm spočívá úkol šířit informace a myšlenky týkající se politických záležitostí, jakož i témat z ostatních oblastí veřejného zájmu. Nejenže úlohou tisku je šíření informací a myšlenek, veřejnost má současně právo tyto přijímat (srov. rozsudek ve věci Lingens proti Rakousku ze dne 8. 7. 1986, č. 09815/82, odst. 41). Ústavní soud v typově obdobných věcech připomíná, že tato judikatura slouží jako inspirativní zdroj rozhodování. Česká republika se v článku 1 odst. 1 Ústavy definovala jako demokratický stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana, čímž se vzdala hodnotové neutrality Ústavy a zakotvením nepřípustnosti změny podstatných náležitostí demokratického právního státu se přihlásila k principu materiálního právního státu. Pro demokracii, chápanou jako vládu lidu, lidem a pro lid, je životní nutností šíření informací, myšlenek a názorů, ať už pochvalných či kritických, proto, aby byla veřejnost zásobena všemi dostupnými fakty nezbytnými pro vyvolání kvalitní debaty ve věcech celospolečenského zájmu a následného utváření názoru jednotlivců či k dosažení konsenzu o řízení a obstarávání věcí celospolečenského zájmu. Tisk bývá také titulován hlídacím psem demokracie, neboť tím, že informuje o záležitostech veřejného zájmu, zároveň upozorňuje na negativní jevy ohrožující chod demokratické společnosti; informace může být podnětem pro adekvátní nápravu ze strany příslušných orgánů či vyvolat určité vzepětí veřejnosti vyjadřující nespokojenost s momentálním stavem, které může vést k rychlejšímu odstranění negativ. Otevřenost odlišným názorům a kritickým pohledům skýtá obohacení společnosti, dostatek informací může napomáhat k bourání názorových stereotypů a podporovat zvýšení tolerance. V neposlední řadě svoboda projevu a právo na informace výrazně přispívají k osobnímu růstu jedince jak v oblasti intelektuální, tak osobnostní, což je taktéž v zájmu otevřené demokratické společnosti.

Z dovoláním napadeného rozsudku (resp. jeho výroku I. ve věci samé) odvolacího soudu vyplývá, že odvolací soud vyloženým zásadám plně nedostál. Jde především o to, že odvolací soud se nevypořádal s výše vyloženými zásadami. Fakticky tak neporovnal v souzeném případě míru nutnosti respektovat právo na ochranu osobnosti s právem na informace. V souvislosti s jím zmiňovaným termínem „přečin“ pak nepřihlédl ani k tomu, že je obecně přijímanou zásadou, že u zpráv tisku se zcela rigorózně nevyžaduje bezpodmínečná přesnost užitých výrazů, takže zcela nepochybně nebylo důvodu akcentovat trestněprávní význam tohoto výrazu. Nadto napadený výrok ve věci samé má ve své podstatě charakter překvapivého rozhodnutí, kdy odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že v předmětné věci došlo k zásahu do práva na ochranu osobnosti žalobce a sám pak rozhodl o přisouzení náhrady nemajetkové újmy v penězích v jeho prospěch.

Protože tedy nelze tento rozsudek považovat ve výroku ve věci samé za správný, Nejvyšší soud jej podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty za středníkem o.s.ř. v této části a v souvisejícím výroku o náhradě nákladů řízení zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o.s.ř.).

Dovolatelka též výslovně dovoláním napadá výroky II. a III. rozsudku odvolací ho soudu a nedoceňuje tak, že ustanovení § 236 až § 239 o.s.ř. přípustnost dovolání proti výrokům tohoto typu neupravuje. Dovolacímu soudu proto nezbylo, než dovolání v této části odmítnout (§ 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c) téhož zákona).

K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.).

V dalším řízení je odvolací soud (soud prvního stupně) vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1, věta za středníkem, o.s.ř.), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího (§ 243d odst. 1, věta třetí, o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně 27. června 2013

JUDr. Pavel Pavlík

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru