Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 1251/2020Usnesení NS ze dne 30.11.2020

HeslaDovolání (vady)
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.1251.2020.1
Dotčené předpisy

§ 241a odst. 2 předpisu č. 99/1963 Sb. ve znění od 01.02.2019

§ 243c odst. 1 předpisu č. 99/1963 Sb. ve znění od 01.02.2019


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 1251/2020-104

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců Mgr. Michaela Nipperta a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce V. S., bytem XY, zastoupeného JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, advokátem se sídlem v Praze 3, Kolínská 13, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 165 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 190/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 7. 2019, č. j. 62 Co 119/2019-84, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 1. 2. 2018, č. j. 17 C 190/2017-32, uložil žalované, aby žalobci zaplatila částku 98 054 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p. a. od 28. 9. 2017 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu co do částky 66 946 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p. a. Kč od 28. 9. 2017 do zaplacení zamítl (výrok II) a uložil žalované, aby žalobci na náhradě nákladů řízení zaplatila 8 228 Kč (výrok III). Doplňujícím rozsudkem ze dne 11. 12. 2018, č. j. 17 C 190/2017-61, zamítl žalobu co do zaplacení úroků z prodlení ve výši 8,05 % z částky 165 000 Kč za dobu od 31. 3. 2017 do 27. 9. 2017 (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).

Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s doplňujícím rozsudkem ve výroku I ohledně částky 81 711,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z částky 81 711,50 Kč od 28. 9. 2017 do zaplacení potvrdil a ohledně částky 16 342,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % od 28. 9. 2017 do zaplacení změnil tak, že v tomto rozsahu žalobu zamítl (výrok I), ve výrok II jej potvrdil (výrok II) a uložil žalované, aby žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů zaplatila 16 456 Kč (výrok III).

Takto soudy rozhodly v řízení, v němž se žalobce podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále také „OdpŠk“, domáhal po žalované odškodnění nemajetkové újmy, jež mu měla vzniknout nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřeně dlouhém řízením o náhradu škody vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 169/2005, které trvalo od 13. 7. 2005 do 30. 9. 2016, tedy 11 let, 2 měsíce a 17 dnů (dále jen „posuzované řízení“).

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce (dále také „odvolatel“) včasným dovoláním, a to v rozsahu, ve kterém odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že žalobu co do částky 16 342,50 Kč s příslušenstvím zamítl a ve výroku II potvrdil. Přípustnost dovolání spatřoval v tom, že napadené rozhodnutí záviselo na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, případně též proto, že vyřešené právní otázky mají být dovolacím soudem posouzeny jinak. Současně namítl, že postupem odvolacího soudu byla porušena zásada, že obecné soudy jsou v rámci své rozhodovací praxe vázány i čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Žalobce dále vymezil tyto dovolací otázky -

- za dobu průtahů v řízení lze považovat i dobu, po níž sice soud koná, tzn. např. koresponduje s účastníky, koná ústní jednání či činí jiné úkony, nicméně za situace, kdy vychází a priori z nesprávného právního názoru, jehož nesprávnost měl mimo jiné v rámci zásady iura novit curia poznat na samém začátku řízení,

- složitost věci je dána tím, že vnitrostátní soudy vytrvale judikovaly v rozporu s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), Dodatkovým protokolem

č. 1 k Úmluvě a s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva,

- do jaké míry je závazné stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 pro všechny věci náhrad za nesprávný úřední postup, resp. v jakém rozsahu se od něj mohou soudy v jednotlivých konkrétních věcech v rámci soudcovské diskrece odchýlit,

- v jaké míře je „při rozhodování obdobných sporů třeba zohlednit, že ve vertikálních vztazích mezi státem a jednotlivcem se základní práva uplatňují intenzivněji, neboť stát bezprostředně zavazují“, k čemuž odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2019, sp. zn. I. ÚS 1415/18.

Důvodnost dovolání byla dle žalobce dána tím, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil. V tomto ohledu uvedl, že dobu, po níž soudy konají, nicméně činí úkony v souvislosti se svým nesprávným právním názorem, je třeba posuzovat jako dobu průtahů a nesprávný úřední postup. Podle žalobcova názoru, pokud by soudy, které v posuzovaném řízení vedly řízení, prima vista v intencích zásady iura novit curia rozpoznaly, že postupem žalované došlo k porušení jeho práv garantovaných čl. 4 odst. 3, 4, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práva svobod (dále jen „Listina“), čl. 6 Úmluvy a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě, nemuselo by vůbec dojít k tomu, že bylo opakovaně rozhodováno soudy tří instancí a Ústavním soudem, přičemž nebylo spravedlivého důvodu, aby se věc stala pro soudy složitou. Dále uvedl, že tím, že soudy vytrvale judikovaly v rozporu s Úmluvou, Dodatkovým protokolem č. 1 k Úmluvě a judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, nebyla věc objektivně složitá a že tvrzenou složitost si vytvořily uměle a subjektivisticky vnitrostátní obecné soudy, eventuálně i Ústavní soud. Podle žalobce je napadený rozsudek přepjatě formalistický, odůvodněný jen pozitivistickou aplikací zákona č. 82/1998 Sb., nikoliv však čl. 36 a čl. 37 Listiny a čl. 6 Úmluvy, přičemž řada úkonů, které soudy činily, a které musel činit i on, byly z tohoto zorného úhlu zcela zbytečné. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2019, sp. zn. I. ÚS 1415/18, žalobce vyjádřil názor, že stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, není pro souzenou věc kogentně závazné. Namítl pak, že věc byla složitá, mimo jiné svojí nekonečností a jeho stoupajícím pocitem beznaděje. K tomu dodal, že hlavním zájmem soudů v posuzovaném řízení měl být zájem ochránit jeho práva a přimět Českou republiku, aby se zachovala i tentokrát jako právní stát, který by odškodnil svá pochybení. Na závěr uvedl, že při rozhodování o této věci je nutno zohlednit i to, že na judikatuře, rozporné s Úmluvou, Dodatkovým protokolem č. 1 k Úmluvě a judikaturou Evropského soudu pro lidská práva se podílel i sám dovolací soud a že zvýšená intenzita základních práv by se měla tudíž projevit i v sebereflexi Nejvyššího soudu.

Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 1 článku II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV, XII zákona č. 287/2018 Sb.), (dále jen „o. s. ř.“).

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně. Jen tak bude zaručeno splnění účelu novely občanského soudního řádu (zákona č. 404/2012 Sb.), když advokáti dovolatelů budou před podáním dovolání u každého jednotlivého dovolacího důvodu nuceni posoudit, zda daná konkrétní právní otázka již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, případně jakým způsobem, a zda tedy vůbec má smysl se v této právní otázce na Nejvyšší soud obracet (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014).

V posuzovaném případě však vymezení toho, v čem žalobce spatřuje splnění předpokladů přípustnosti, v dovolání absentuje, neboť z dovolání není seznatelné, který předpoklad přípustnosti považuje žalobce pro jednotlivé dovolací důvody za splněný.

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. nebo jeho části. Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že jde o otázku hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání zřejmé, o kterou dosud dovolacím soudem nevyřešenou otázku hmotného práva jde a od kterého svého řešení otázky hmotného práva se má (podle mínění dovolatelky) dovolací soud odchýlit a již vyřešenou otázku posoudit odlišně, než jak činil v obdobných věcech dosud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4451/2014, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13; rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz, usnesení Ústavního soudu je dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Žalobce v úvodu dovolání pouze částečně parafrázoval obsah § 237 o. s. ř., když toliko uvedl, že „napadené rozhodnutí záviselo na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, případně též proto, že vyřešené právní otázky mají být dovolacím soudem posouzeny jinak“. Takové alternativní vymezení přípustnosti dovolání se však navzájem vylučuje, a proto není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání - splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání zpravidla vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, odmítl). Z předloženého dovolání tak není patrné, pro kterou otázku má být naplněn ten který z ohlašovaných dovolacích důvodů.

Ohledně námitky že napadeným rozhodnutím odvolacího soudu bylo zasaženo do základního žalobcova práva ve smyslu čl. 36 Listiny, dovolání rovněž trpí výše popsanými vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení v této části pokračovat. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek přípustnosti dovolání považuje za splněné (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Uvedené platí samozřejmě i tehdy, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, které se vztahuje k ochraně základních práv a svobod, neboť i v tomto případě není přehnaným formalismem požadavek na to, aby dovolatel vymezil přípustnost dovolání uvedením toho, od které ustálené judikatury Ústavního soudu se odvolací soud měl podle názoru dovolatele odchýlit (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, zejména body 39, 43–44, 46 odůvodnění), což žalobce v projednávaném dovolání neučinil.

Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).

Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“ K ústavní konformitě požadavku na vymezení důvodů přípustnosti dovolání se pak Ústavní soud souhrnně vyjádřil ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16.

K případným vadám řízení, jejichž existence je v dovolání implicitně namítána, a které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne jen tehdy, je-li dovolání již jinak (ve smyslu § 237 o. s. ř.) přípustné; samy o sobě však nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání. Nejde totiž o otázky správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. (tj. o otázky, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí záviselo), nýbrž o otázky případné existence či neexistence vad řízení ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014).

Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 11. 2020

Mgr. Vít Bičák

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru