Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 125/2020Rozsudek NS ze dne 30.12.2020

HeslaOdpovědnost státu za újmu
Školství
KategorieB
EcliECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.125.2020.1
Dotčené předpisy

§ 3 odst. 1 písm. b) předpisu č. 82/1998 Sb.

§ 69 odst. 9 předpisu č. 561/2004 Sb.

§ 6 odst. 4 předpisu č. 13/2005 Sb.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 125/2020-207

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Michaela Nipperta v právní věci žalobkyně H. P., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Janou Kašpárkovou, advokátkou, se sídlem v Olomouci, Rokycanova 809/1c, proti žalované České republice - Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy, se sídlem v Praze 1, Karmelitská 7, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 17 C 264/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 9. 2019, č. j. 71 Co 93/2019-164, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení v částce 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 80 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup, který měl spočívat v nezákonném stanovení obsahu a rozsahu komisionálního přezkoušení z jazyka českého ze strany Mendelova gymnázia, Opava, a Gymnázia Olgy Havlové, Ostrava-Poruba. Uvedené přezkoušení absolvoval syn žalobkyně dne 21. 2. 2017.

2. Okresní soud v Opavě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. 1. 2019, č. j. 17 C 264/2017-94, žalobu, kterou se žalobkyně domáhala vůči žalované zaplacení částky 80 000 Kč, zamítl (výrok I) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 1 890 Kč (výrok II).

3. Podle soudu prvního stupně sama žalobkyně hodnotila po právní stránce skutek, pro který se domáhá náhrady nemajetkové újmy, jako nárok podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v platném znění (dále jen „OdpŠk“). Aniž by přistoupil k výzvě k doplnění skutkových tvrzení ohledně vzniku a rozsahu nemajetkové újmy a její příčinné souvislosti s případným nesprávným úředním postupem a dále k dokazování, dospěl soud prvního stupně z dosavadních skutkových tvrzení žalobkyně k závěru, že žaloba není důvodná pro nedostatek pasivní legitimace žalované.

4. Uzavřel, že podle § 1 OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu a za vzniklou nemajetkovou újmu, jež byly způsobeny při výkonu státní moci. Podle § 3 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá mimo jiné za škodu (nemajetkovou újmu), kterou způsobily a) státní orgány a b) právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona. Takovou fyzickou osobou je dle soudu prvního stupně také ředitel školy při výkonu mu svěřené pravomoci podle § 165 odst. 2 zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (dále jen „ŠkZ“ či „školský zákon“), případně při jiném výkonu státní správy.

5. Soud prvního stupně dále konstatoval, že výkon státní správy je třeba odlišovat od konkrétního způsobu poskytování vzdělání a konkrétní formy a způsobu ověřování vědomostí v průběhu školního roku. Tyto formy a způsoby musí být v souladu se školským zákonem a stanovenými vzdělávacími programy, nicméně v jejich rámci je čistě věcí školy, jak konkrétně vzdělání poskytuje a vědomosti ověřuje. Je tedy pouze na škole, a dokonce na jednotlivých vyučujících, jak v zákonném rámci například probíhá výuka v konkrétních hodinách, jaké zvolí pořadí učiva, které má být během daného pololetí probráno, jakou formou jsou studenti zkoušeni a jaké otázky jsou jim kladeny.

6. Soud prvního stupně s ohledem na výše uvedené došel k závěru, že stanovení rozsahu a obsahu komisionálního přezkoušení jednak není vůbec rozhodováním o subjektivních veřejných právech a povinnostech v rámci přenesené státní správy, jednak je ani nelze podřadit pod úřední postup v rámci státní správy; nespadá totiž pod žádnou z pravomocí, které byly na ředitele školy přeneseny jakožto výkon státní správy, ale týká se poskytování vzdělání jako takového. Pouze v případech výkonu státní správy by mohl stát odpovídat za škodu (nemajetkovou újmu) způsobenou ředitelem školy a pouze v takových případech by byl v řízení pasivně legitimován, byl by tedy osobou, kterou je třeba žalovat. Školy však (a to především) poskytují vzdělávání a školské služby, kdy často rozhoduje také ředitel, avšak jako statutární orgán školy, přičemž odpovídá za soulad vzdělávání a školských služeb se školským zákonem a vzdělávacími programy dle § 164 odst. 1 písm. a), b) ŠkZ. V rámci takové činnosti ale ředitel (škola) není podřízen státu, proto za ni ani stát nemůže odpovídat podle zákona č. 82/1998 Sb. Opačný závěr by znamenal, že stát bude odpovídat za obsah každé zkoušky, k níž dojde v průběhu celého školního roku, což je dle soudu prvního stupně absurdní.

7. Provedl také srovnání s rozhodnutími Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2013, č. j. 7 As 165/2012-22, a ze dne 19. 8 2014, č. j. 6 As 68/2012-47 (rozšířeného senátu), která se zabývala otázkou přezkumu průběhu a výsledku části státní maturitní zkoušky konané formou didaktického testu, a kde Nejvyšší správní soud dovodil, že vyrozumění Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy o žádosti o takové přezkoumání je rozhodnutím v rámci výkonu státní správy, které je přezkoumatelné ve správním soudnictví, a nejedná se tedy o věc čistě pedagogickou jen proto, že určité otázky mohou záviset na odborném posouzení. Součástí přezkumu tak dle Nejvyššího správního soudu může být v uvedeném případě i věcné posouzení, zda žák správně odpověděl na otázky, zda zadané otázky byly formulovány správně a jednoznačně, dále i závěry hromadné validace. Žákovi v takovém případě náleží subjektivní veřejné právo na to, aby zkouška proběhla za podmínek stanovených státem, proto je mu přiznáno právo požádat ministerstvo o přezkoumání průběhu a výsledku zkoušky, a proto je vyrozumění o tomto přezkoumání rozhodnutím v rámci státní správy. Soud prvního stupně konstatoval, že důvody, pro které jde v případě maturitních zkoušek o výkon státní správy, však v případě komisionálního přezkoušení (tj. v nynější věci; pozn. dovolacího soudu) absentují. Komisionální přezkoušení nepředstavuje ukončení určité etapy vzdělávání, je pouze mezičlánkem ve studiu, jedním z mnoha přezkoušení, která žák v průběhu studia na střední škole absolvuje. Navíc není vůbec zkouškou povinnou, jejíž složení by bylo předpokladem pokračování ve studiu na střední škole, natož jeho úspěšného ukončení.

8. K námitce žalobkyně, že rozhodování ředitele školy, na která se vztahuje správní řád, nelze omezit pouze na případy vymezené v § 165 odst. 2 ŠkZ, protože jinak by byly ostatní jeho činnosti nepřezkoumatelné, soud prvního stupně uvedl, že je třeba rozlišovat otázku soudního přezkumu správních rozhodnutí a činností v rámci správního soudnictví a otázku nositele případné odpovědnosti za vadné akty či postupy. Není pravdou, že rozhodování a postupy v rámci jiné veřejné správy, než státní, jsou nepřezkoumatelné. Za splnění podmínek soudního řádu správního jsou přezkoumatelné i ony (např. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 Aps 3/2010-112); rozdíl je však v tom, že neodehrávají-li se v rámci státní správy, nemůže za případnou škodu (újmu) v souvislosti s nimi způsobenou odpovídat stát, ale vždy pouze jejich přímý původce. Soud prvního stupně konečně také konstatoval, že je nad rámec tohoto civilního řízení posuzovat, zda se vůbec jedná v případě vytýkaného skutku o výkon jiné, než státní správy, a zda je tedy vůbec dána pravomoc správních soudů. Přesto v této souvislosti poukázal na usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 11 2018, č. j. 22 A 59/2017-57, který se touto otázkou zabýval (nynější věc předložená správnímu soudu k ochraně před nezákonným zásahem; pozn. dovolacího soudu), a který nejenže dospěl k závěru, že se nejedná o výkon státní správy, ale dokonce uzavřel, že ředitel školy vůbec nevystupoval při poskytování podkladů ke komisionálnímu přezkoušení jako správní orgán, ale jako subjekt poskytující výchovu a vzdělávání podle § 164 odst. 1 písm. a) ŠkZ, a proto není ve věci vůbec dána pravomoc správních soudů.

9. O náhradě nákladů řízení potom soud prvního stupně rozhodl tak, že ji přiznal žalované, která byla ve věci zcela úspěšná.

10. Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl, že je žalobkyně povinna nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 300 Kč (výrok II).

11. Odvolací soud se v dané věci zcela ztotožnil s právním hodnocením nároku žalobkyně, které ve věci zaujal soud prvního stupně, a pro stručnost na něj v plném rozsahu odkázal. Konstatoval, že žaloba byla z jeho strany správně zamítnuta pro nedostatek pasivní legitimace žalované. Doplnil, že § 165 odst. 2 ŠkZ vymezuje taxativním způsobem případy, kdy ředitel školy nebo školského zařízení zřizovaných státem, krajem, obcí nebo svazkem obcí rozhoduje o právech a povinnostech v oblasti státní správy, a ve kterých má postavení orgánu státní správy. Vymezení rozsahu a obsahu komisionálního přezkoušení v tomto ustanovení uvedeno není. V jiných případech než uvedených v § 165 odst. 2 ŠkZ ředitel školy rozhoduje jako statutární orgán právnické osoby vykonávající činnost školy, přičemž samotné poskytování vzdělávání a školských služeb podle školského zákona nelze považovat za výkon státní správy.

12. Dále odvolací soud k návrhu žalobkyně neshledal při rozhodování o náhradě nákladů řízení důvody hodné zvláštního zřetele pro jejich nepřiznání žalované a rozhodl o nich, jak je uvedeno v jeho výrocích.

II. Dovolání a vyjádření k němu

13. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla žalobkyně (dále též „dovolatelka“), zastoupená advokátkou, dovoláním.

14. Dovolatelka má za to, že níže uvedené otázky hmotného práva nebyly dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny. Důvodnost dovolání potom staví na tom, že odvolací soud tyto otázky nesprávně právně posoudil. Jde o otázky:

a) Lze stanovení rozsahu a obsahu komisionálního přezkoušení konaného podle školského zákona podřadit pod úřední postup v rámci státní správy, jedná se tak o rozhodování ředitele školy o subjektivních veřejných právech a povinnostech v rámci přenesené státní správy a odpovídá za pochybení ředitele školy při stanovení rozsahu a obsahu komisionální zkoušky stát dle zákona č. 82/1998 Sb.?

b) Existují i jiné případy rozhodování ředitele školy nebo školského zařízení zřizované státem, krajem, obcí nebo svazkem obcí než případy uvedené v § 165 odst. 2 ŠkZ, při kterých ředitel rozhoduje o právech a povinnostech v oblasti státní správy a ve kterých má postavení orgánu státní správy nebo je výčet případů uvedených v § 165 odst. 2 ŠkZ taxativní a jiné případy jeho rozhodování za výkon státní správy považovat nelze?

15. Dovolatelka má za to, že jsou-li průběh, obsah i hodnocení maturitní zkoušky upraveny závazně pravidly stanovenými státem, která se vztahují na celý systém středních škol, a tímto způsobem státní správa uskutečňuje veřejný zájem na jednotném a v určité míře standardizovaném hodnocení žáků, pak není důvodu, aby se stejnou optikou nenahlíželo i na přezkoušení komisionální. Tento typ přezkoušení by neměl být na libovůli ředitele školy bez možnosti kontroly ze strany státu. Dovolatelka poukázala, s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. 690/01, na to, že ke znakům právního státu patří princip právní jistoty, tj. předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky.

16. Dovolatelka dle svých slov vychází také z judikatury správních soudů (rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 53/2011-109) a z teleologického výkladu školského zákona, kdy je možno učinit závěr, že rozhodování ředitele školy nebo školského zařízení, na která se vztahuje správní řád, nelze omezit pouze na případy vymezené v § 165 odst. 2 ŠkZ a § 24 odst. 3 zákona č. 109/2002 Sb. Má za to, že v opačném pojetí by podmínky a vlastní konání komisionálního přezkoušení, jehož výsledek je vlastně závěrečným hodnocením žáka v daném ročníku, byly vlastně nepřezkoumatelné, stejně jako postup ředitele školy při stanovení rozsahu a obsahu této zásadní zkoušky. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud dovoláním napadený rozsudek zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.

17. Žalovaná se k dovolání vyjádřila podáním ze dne 9. 1. 2020, ve kterém po podrobné argumentaci shrnula, že dle jejího názoru může stát odpovídat za škodu za nesprávný úřední postup dle zákona č. 82/1998 Sb. pouze v případě výkonu státní správy, přičemž shodně se soudy obou stupňů má za to, že při předmětném komisionálním přezkoušení nešlo vůbec o rozhodování o subjektivních veřejných právech a povinnostech, nejednalo se při něm tedy o výkon státní správy. Z těchto důvodů žalovaná trvá na tom, že není v tomto sporu pasivně legitimovaná. Navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl a rozsudek odvolacího soudu ve všech výrocích potvrdil, a také, aby jí přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení.

III. Formální náležitosti dovolání

18. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

19. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání, avšak k prvnímu včasnému dovolání, podanému ještě právně nezastoupenou dovolatelkou ve smyslu § 241 o. s. ř., dovolací soud nepřihlížel v souladu s § 241a odst. 5 o. s. ř.

20. V rozsahu výroků o náhradě nákladů řízení před oběma soudy (tj. výroku II odvolacího soudu a jím ve výroku I potvrzeného výroku II soudu prvního stupně) neobsahuje dovolání zákonné náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze v tomto rozsahu pro vady dovolání pokračovat.

IV. Přípustnost dovolání

21. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

22. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

23. Přípustnost dovolání nemůže založit otázka b), neboť na jejím vyřešení napadené rozhodnutí ve smyslu § 237 o. s. ř. nezáviselo.

24. Dovolání je přípustné toliko pro otázku, zda je stanovení rozsahu a obsahu komisionální zkoušky ředitelem školy podle § 69 odst. 9 ŠkZ a podle § 6 odst. 4 vyhlášky č. 13/2005 Sb., o středním vzdělávání a vzdělávání v konzervatoři, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „ŠkV“), v rámci prvního ročníku víceletého gymnázia úředním postupem ve smyslu § 13 OdpŠk, neboť tato otázka nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena.

V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu

25. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takovéto případné vady se však z napadeného rozhodnutí nepodávají.

26. Dovolání není důvodné.

27. Podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod má každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem (odstavec 3). Podmínky a podrobnosti upravuje zákon (odstavec 4).

28. Podle § 1 OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci (odstavec 1). Stát a územní celky v samostatné působnosti hradí za podmínek stanovených tímto zákonem též vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 3).

29. Podle § 3 odst. 1 písm. b) OdpŠk stát odpovídá za škodu, kterou způsobily právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona, (dále jen "úřední osoby").

30. Podle § 5 písm. b) OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.

31. Podle § 13 odst. 1 věty prvé OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem.

32. Podle § 1 ŠkZ tento zákon upravuje předškolní, základní, střední, vyšší odborné a některé jiné vzdělávání ve školách a školských zařízeních, stanoví podmínky, za nichž se vzdělávání a výchova (dále jen "vzdělávání") uskutečňuje, vymezuje práva a povinnosti fyzických a právnických osob při vzdělávání a stanoví působnost orgánů vykonávajících státní správu a samosprávu ve školství.

33. Podle § 69 odst. 9 ŠkZ má-li zletilý žák nebo zákonný zástupce nezletilého žáka pochybnosti o správnosti hodnocení na konci prvního nebo druhého pololetí, může do 3 pracovních dnů ode dne, kdy se o hodnocení prokazatelně dozvěděl, nejpozději však do 3 pracovních dnů od vydání vysvědčení, požádat ředitele školy o přezkoumání výsledků hodnocení žáka; je-li vyučujícím žáka v daném předmětu ředitel školy, krajský úřad. Pokud není dále stanoveno jinak, ředitel školy nebo krajský úřad nařídí komisionální přezkoušení žáka, které se koná nejpozději do 14 dnů od doručení žádosti nebo v termínu dohodnutém se zákonným zástupcem žáka. Česká školní inspekce poskytne součinnost na žádost ředitele školy nebo krajského úřadu.

34. Podle § 165 odst. 2 ŠkZ ředitel školy a školského zařízení rozhoduje o právech a povinnostech v oblasti státní správy v těchto případech: a) zamítnutí žádosti o povolení individuálního vzdělávacího plánu podle § 18 a zamítnutí žádosti o přeřazení žáka nebo studenta do vyššího ročníku podle § 17 odst. 3, b) přijetí dítěte k předškolnímu vzdělávání podle § 34 a ukončení předškolního vzdělávání podle § 35, zařazení dítěte do přípravného stupně základní školy speciální podle § 48a, zařazení dítěte do přípravné třídy základní školy podle § 47, c) zamítnutí žádosti o odklad povinné školní docházky podle § 37, d) převedení žáka do odpovídajícího ročníku základní školy podle § 39 odst. 2, e) přijetí k základnímu vzdělávání podle § 46, přestupu žáka podle § 49 odst. 1, převedení žáka do jiného vzdělávacího programu podle § 49 odst. 2 a zamítnutí žádosti o povolení pokračování v základním vzdělávání podle § 55 odst. 2, f) přijetí ke vzdělávání ve střední škole podle § 59 a následujících, vyšší odborné škole podle § 93 a následujících a v konzervatoři podle § 88, g) zamítnutí žádosti o přestup, změnu oboru vzdělání, přerušení vzdělávání a opakování ročníku podle § 66 a 97, h) zamítnutí žádosti o pokračování v základním vzdělávání podle § 55 odst. 1, i) podmíněné vyloučení a vyloučení žáka nebo studenta ze školy nebo školského zařízení podle § 31 odst. 2 a 4, j) zamítnutí žádosti o uznání dosaženého vzdělání podle § 70 a 100, k) povolení a ukončení individuálního vzdělávání žáka podle § 41 a ukončení individuálního vzdělávání dítěte podle § 34b.

35. Podle § 6 odst. 4 ŠkV podrobnosti týkající se konání komisionální zkoušky včetně složení komise pro komisionální zkoušky, termínu konání zkoušky a způsobu vyrozumění žáka a zákonného zástupce nezletilého žáka o výsledcích zkoušky stanoví ředitel školy a zveřejní je na přístupném místě ve škole.

36. „Pojem úřední osoby ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. pokrývá právnické a fyzické osoby odlišné od státu, jimž byl zákonem nebo na základě zákona svěřen výkon státní správy na určitém úseku. Podmínkou samozřejmě je, že škoda byla způsobena právě při výkonu svěřené státní správy, jinak úřední osoby odpovídají za škodu podle obecných předpisů“ (Vojtek in Vojtek, P., Bičák, V. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, str. 40, komentář k § 3).

37. Fyzickou osobu, jež byla povolána k výkonu státní správy, případně přenesené působnosti, v oblasti základního a středního školství je i ředitel školy a školského zařízení, jak tomu nasvědčuje i odkaz pod čarou u § 3 OdpŠk (srov. tamtéž).

38. Z uvedeného ovšem nevyplývá, že by se při veškeré činnosti ředitele školy mělo jednat o výkon státní správy, nýbrž jen tam, kde byl zákonem nebo na základě zákona tento výkon státní správy řediteli školy svěřen, jak vyplývá i ze shora uvedeného.

39. Jak poukázal již soud prvního stupně, otázkou, zda se v případě nyní vytýkaného jednání ředitele školy jednalo o výkon státní správy, se přímo k žalobě podané nynější žalobkyní a jejím synem podle § 82 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění, zabýval Krajský soud v Ostravě ve svém usnesení ze dne 8. 11. 2018, č. j. 22 A 59/2017-57, kterým odmítl žalobu proti nezákonnému zásahu státního orgánu s odůvodněním, že „[p]ředmětem činnosti žalovaného (Mendelovo gymnázium Opava, příspěvková organizace; pozn. dovolacího soudu) je poskytování vzdělávání a výchovy (§ 1 a § 7 odst. 3 školského zákona). V rámci této kompetence žalovaný činil úkon, který žalobci označili za nezákonný zásah, tj. poskytnutí nesprávných podkladů ke stanovení rozsahu komisionální zkoušky žalobce a) z jazyka českého. Podle názoru krajského soudu však žalovaný tento úkon nečinil jako správní orgán, ale jako škola (gymnázium) poskytující vzdělávání a výchovu. Dle žalobního tvrzení se nezákonného zásahu dopustil ředitel školy tím, že poskytl nesprávné podklady ke stanovení obsahu a rozsahu učební látky ke komisionální zkoušce žalobce z jazyka českého. Postavení správního orgánu v oblasti školství, jež se řídí školským zákonem, má ve smyslu ust. § 165 odst. 2 školského zákona ředitel školy. Případy, kdy ředitel školy rozhoduje jako správní orgán v oblasti státní správy, jsou taxativně vymezeny ust. § 165 odst. 2 písm. a) – k) školského zákona. Případy zde vyjmenované představují rozhodování o právech a povinnostech žáků nebo studentů. Jiné úkony a postupy ředitele školy, a to nejen vůči žákům a studentům, ale související i s dalšími záležitostmi, týkajícími se chodu školy, jakož i vztahů navenek, jsou rámcově upraveny ust. § 164 školského zákona, vymezujícím kompetence ředitele školy a školského zařízení. Z ust. § 6 odst. 4 vyhl. č. 13/2005 Sb., o středním vzdělávání a vzdělávání v konzervatoři, v platném znění (dále jen „vyhl. č. 13/2005 Sb.“), plyne, že podrobnosti týkající se konání komisionální zkoušky včetně složení komise pro komisionální zkoušky, termínu konání zkoušky a způsobu vyrozumění žáka a zákonného zástupce nezletilého žáka o výsledcích zkoušky stanoví ředitel školy. V posuzované věci se sice konala komisionální zkouška v souladu s ust. § 69 odst. 11 školského zákona na jiné škole (Gymnázium Olgy Havlové v Ostravě-Porubě), ale z logiky věci ředitel žalovaného poskytl podklady určující obsah a rozsah komisionální zkoušky. Shora citované ust. § 6 odst. 4 vyhl. č. 13/2005 Sb. obsahuje odkaz na ust. § 164 odst. 1 písm. a) školského zákona, tj. na kompetence ředitele školy a školského zařízení, rozhodovat ve všech záležitostech, týkajících se poskytování vzdělávání a školských služeb, pokud zákon nestanoví jinak. Postup ředitele školy a školského zařízení dle tohoto zákonného ustanovení je tedy postupem při poskytování vzdělávání a školských služeb. Ve smyslu ust. § 4 odst. 1 písm. c) s. ř. s. se však lze domáhat ochrany ve správním soudnictví před nezákonným zásahem, jehož se dopustil správní orgán, nikoliv subjekt poskytující výchovu a vzdělávání, příp. školské služby. Na základě uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že předmětná žaloba není projednatelná správními soudy podle s. ř. s. (…) Na základě shora uvedených právních závěrů krajský soud žalobu odmítl v souladu s ust. § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. pro nesplnění podmínky řízení, a to pravomoci správních soudů.“ Dovolací soud pro úplnost uvádí, že řízení o kasační stížnosti podané proti tomuto usnesení nynější žalobkyní bylo z důvodu zpětvzetí zastaveno usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 1. 2019, č. j. 7 As 552/2018-17 (rozhodnutí správních soudů jsou dostupná na www.nssoud.cz).

40. Dovolací soud neshledává důvod se při posouzení otázky, zda ředitel školy při stanovení rozsahu a obsahu komisionální zkoušky postupem podle § 69 odst. 9 ŠkZ a podle § 6 odst. 4 ŠkV jedná jako správní orgán, slovy ustanovení § 3 písm. b) OdpŠk vykonává státní správu, odchýlit o shora citovaného rozhodnutí správního soudu vydaného přímo v nyní projednávané věci.

41. Dovozuje-li dovolatelka z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2011, č. j. 1 As 53/2011-109, odlišný závěr, pak nelze přehlédnout, že v tomto rozhodnutí byla řešena otázka příslušnosti správních a civilních soudů k žalobě proti rozhodnutí ředitelky církevní mateřské školy o ukončení předškolního vzdělávání, přičemž tato otázka byla specificky řešena právě ve vztahu k církevním mateřským školám, a to z toho důvodu, že mají jiného, než veřejného zřizovatele, tedy neuvedeného v tehdejším znění ustanovení § 165 odst. 2 ŠkZ. Nejvyšší správní soud přitom příslušnost správních soudů dovodil právě i ve vztahu k církevním mateřským školám. Nezabýval se ovšem otázkou, a protože rozhodnutí o ukončení předškolního vzdělávání je v § 165 odst. 2 ŠkZ výslovně uvedeno, k tomu ani teoreticky nemohl být dán žádný prostor, zda je vymezení rozsahu státní správy v § 165 odst. 2 ŠkZ taxativní či nikoliv. Naopak dovolací soud nepřehlédl, že se v tomto rozhodnutí Nejvyšší správní soud vyjádřil názor, že vztah rodiče dítěte a církevní mateřské školy je vztahem soukromoprávním, nicméně možnými důsledky tohoto závěru pro nyní projednávanou věc se Nejvyšší soud nezabýval, neboť na závěru o nedostatku aktivní věcné legitimace dovolatelky napadené rozhodnutí nezávisí a pro tuto otázku tak nebylo dovolání ani připuštěno.

42. Na základě výše uvedeného tak dovolací soud uzavírá, že postup ředitele školy při stanovení rozsahu a obsahu komisionální zkoušky podle § 69 odst. 9 ŠkZ a podle § 6 odst. 4 ŠkV není výkonem státní správy ve smyslu § 3 písm. b) OdpŠk a tudíž nemůže ani v případě nesprávnosti založit odpovědnost státu za nesprávný úřední postup podle § 13 OdpŠk.

43. Dospěl-li tedy odvolací soud k závěru o nedostatku pasivní věcné legitimace žalovaného státu právě z důvodu, že vytýkaný postup předcházející komisionální zkoušce není výkonem státní správy, je jeho právní posouzení věci z hlediska dovolatelkou vymezené právní otázky správné.

44. Jelikož je rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé správné, a dovolání žalobkyně není důvodné, postupoval dovolací soud podle § 243d písm. a) o. s. ř. a dovolání zamítl.

45. O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243c odst. 3 ve spojení s § 224 odst. 1 a 2 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal žalobkyni k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, když žalovaná nebyla zastoupena advokátem, přičemž nedoložila výši svých hotových výdajů. Náhrada nákladů je tak představována toliko paušální náhradou hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř., jež činí 300 Kč.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 12. 2020

Mgr. Vít Bičák

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru