Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 1237/2017Usnesení NS ze dne 20.09.2017

HeslaOdpovědnost státu za škodu
Přípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.1237.2017.1
Dotčené předpisy
§ 31a odst. 2 předpisu č. 82/1998Sb.|§ 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014

přidejte vlastní popisek

30 Cdo 1237/2017-467

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., ve věci žalobce P. N., zastoupeného Mgr. Janem Lipavským, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 29.912.500 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 31/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. září 2016, č. j. 91 Co 28/2016-441, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění

(§ 243f odst. 3 o.s.ř.):

Žalobce se domáhal zaplacení částky 400.000 Kč jakožto nároku na náhradu nemajetkové újmy, která mu měla vzniknout nesprávným úředním postupem, a to porušením povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě podle ustanovení § 13 odst. 1 věty třetí zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“) a dále zadostiučinění za nemajetkovou újmu za vydání nezákonného rozhodnutí (usnesení o zahájení trestního stíhání) ve výši 29.512.500 Kč.

Obvodní soud pro Prahu 2 (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. listopadu 2015, č.j. 10 C 31/2013-401, žalobu zamítl. Rozhodl též o nákladech řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že proti žalobci bylo vedeno trestní řízení, které trvalo od 2. května 2006 do 21. února 2012, tj. pět let a deset měsíců. Tuto dobu shledal přiměřenou s ohledem na okolnosti věci. Všechna rozhodnutí vydaná v trestním řízení byla nezákonná ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk, neboť byla jako pravomocná později pro nezákonnost zrušena. Soud poté dospěl k závěru, že žalobci náleží zadostiučinění v penězích podle ustanovení § 31a odst. 2 OdpŠk, jehož výši stanovil částkou 50.000 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaná žalobci již dříve vyplatila 87.000 Kč, zamítl soud prvního stupně žalobu jako bezdůvodnou.

Městský soud v Praze (dále též „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 21. září 2016, č. j. 91 Co 28/2016-441, vyšel ze skutkového stavu, který zjistil soud prvního stupně a plně se ztotožnil i s jeho závěry a rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) v zamítavém výroku ve věci samé potvrdil. Změnil ho ve výrocích o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně tak, že žalobci uložil zaplatit České republice - Obvodnímu soudu pro Prahu 2 na náhradě nákladů řízení 4.832,56 Kč a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dne 23. prosince 2016 dovolání. Přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř., neboť napadené rozhodnutí podle jeho přesvědčení závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále též otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolání podává z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Odvolacímu soudu vytýká, že sice připomněl obecná východiska pro odškodňování uvedená v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. června 2012, sp.zn. 30 Cdo 2813/2011, ale ve skutečnosti se těmito pravidly neřídil. Odvolací soud podle jeho názoru nedostatečně zhodnotil důsledky, které mělo trestní řízení pro žalobce a při posuzování otázky poskytnutí zadostiučinění a jeho výše vyšel z okolností, které vliv na výši odškodného obecně ani v konkrétním případě žalobce nemají, a naopak pominul okolnosti pro věc rozhodné, které by při řádném posouzení nárok žalobce odůvodnily. Závěrem formuluje otázky, které pokládá za otázky zásadního právního významu, a to

- zda je třeba považovat řízení za nepřiměřeně dlouhé, pokud toto řízení vůbec nemělo probíhat, jestliže by příslušné orgány postupovaly řádně a

- jaké skutečnosti jsou rozhodné pro posouzení, zda žalobci vznikla či nevznikla nemajetková újma v důsledku nezákonného rozhodnutí o odsouzení, když podle mínění žalobce odvolací soud skutečnosti, které mají podle judikatury Nejvyššího soudu být zvažovány, nezvažoval a neaplikoval je na případ žalobce.

Důvod dovolání podle jeho mínění spočívá v tom, že odvolací soud nesprávně zhodnotil, že zproštění obžaloby znamená neodůvodněnost celého předchozího řízení a samotný časový průběh takového řízení způsobuje zátěž stíhané osoby, a že odvolací soud nesprávně zohlednil, jaké skutečnosti jsou rozhodné pro přiznání odškodného.

Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.

Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, přičemž byly splněny předpoklady ustanovení § 241 o.s.ř., a stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř. Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

Podle ustanovení § 241a odst. 2 o.s.ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.).

Aby mohlo být dovolání v projednávané věci kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,

- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit), nebo

- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v rozhodování dovolacího soudu, dosud nebyla vyřešena), nebo

- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo

- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o.s.ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani např. jen) pouhá citace textu ustanovení § 237 o.s.ř. (či jeho části), srovnej shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013.

Lze současně připomenout též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky, ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“

Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“

Z tohoto pohledu dovolání podané v označené věci uvedené předpoklady, které jsou jedině způsobilé založit jeho přípustnost, nesplňuje. Dovolatel sice oznamuje, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, ve skutečnosti ovšem i když klade dvě otázky, nepodřazuje je konkrétně k žádné z tvrzených dvou alternativ přípustnosti dovolání. Nehledě k tomu, občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 již přípustnost dovolání nespojuje se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní. Nadto dovolatelovy výtky ve své podstatě vycházejí z procesně nepřípustné akcentace skutkových poměrů věci, takže v tomto smyslu nenaplňují charakteristiku dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o.s.ř. Na podkladě této dovolací argumentace tedy nebylo možné žádným způsobem dovodit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o.s.ř.

Dovolání není přípustné ani ve vztahu k výroku o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. I pro tento výrok platí omezení přípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1 písm. c) o.s.ř., podle něhož dovolání podle § 237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv nebo o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 o.s.ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není odůvodňován s přihlédnutím k ustanovení § 243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. září 2017

JUDr. Pavel Pavlík předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru