Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 1235/2020Usnesení NS ze dne 22.12.2020

HeslaPřípustnost dovolání
Odpovědnost státu za nemajetkovou újmu [ Odpovědnost státu za újmu ]
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.1235.2020.1
Dotčené předpisy

§ 237 předpisu č. 99/1963 Sb. ve znění od 01.02.2019

§ 243c odst. 1,2 předpisu č. 99/1963 Sb. ve znění od 01.02.2019


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 1235/2020-207

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců Mgr. Michaela Nipperta a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce J. Š., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Vladimírem Škrétou, advokátem se sídlem v Liberci II, U Soudu 363/10, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 197 350 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 29 C 14/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2019, č. j. 58 Co 285/2019-185, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 18. 3. 2019, č. j. 29 C 14/2017-149, uložil žalované, aby žalobci zaplatila částku 137 566,80 Kč s 8,05% úrokem z prodlení ročně od 25. 12. 2016 do zaplacení a 8,05% úrok z prodlení ročně z částky 609 747,06 Kč od 25. 12. 2016 do 24. 7. 2017 (výrok I), zamítl žalobu co do částky 59 783,20 Kč s 8,05% úrokem z prodlení ročně od 25. 12. 2016 do zaplacení (výrok II) a uložil žalované, aby žalobci zaplatila na náhradě nákladů řízení 97 911 Kč (výrok III).

Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé ohledně částky 137 566,80 Kč s příslušenstvím změnil tak, že žalobu co do částky 65 900 Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 25. 12. 2016 do zaplacení zamítl, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok I), žalované uložil, aby žalobci na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně zaplatila 89 240,54 Kč (výrok II), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III).

Takto soudy rozhodly v řízení, v němž se žalobce podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále také „OdpŠk“, domáhal po žalované náhrady škody vzniklé mu v souvislosti s nezákonným trestním stíháním vedeným před Krajským soudem v Hradci Králové pod sp. zn. 1 T 10/2014, kterou tvořily náklady obhajoby ve výši 107 377 Kč, náklady ve výši 59 250 Kč, ušlý výdělek ve výši 333 785 Kč a odškodnění nemajetkové újmy za vykonanou nezákonnou vazbu ve výši 316 500 Kč. Po částečném zpětvzetí žaloby, kdy žalovaná zaplatila žalobci na nákladech obhajoby 66 389,25 Kč, za odškodnění za nezákonnou vazbu 211 000 Kč, za ušlý zisk 332 357,81 Kč, bylo řízení pravomocně ke dni 26. 10. 2017 zastaveno co do částky 609 747,06 Kč. Poté bylo řízení zastaveno co do částky 9 814,94 Kč s 8,05% úrokem z prodlení ročně z této částky od 25. 12. 2016 do zaplacení a předmětem řízení zůstala částka 197 350 Kč s příslušenstvím, kterou tvořila náhrada škody, představující znalečné za znalecké posudky pořízené žalobcem v trestním řízení ve výši 59 250 Kč, odškodnění nemajetkové újmy za omezení osobní svobody v době vykonání vazby ve výši 105 500 Kč, kdy za 211 dnů vazby žalobce požadoval 1 500 Kč za jeden den vazby, a náklady obhajoby ve výši 32 600 Kč.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce (dále také „dovolatel“) včasným dovoláním, a to v rozsahu, ve kterém odvolací soud změnil vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně o věci samé tak, že žalobu co do částky 65 900 Kč s příslušenstvím zamítl. Přípustnost dovolání spatřoval v tom, že se odvolací soud při řešení otázky odškodnění nemajetkové újmy odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, k čemuž odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010. Souhlasil s částkou 1 300 Kč za jeden den trvání vazby stanovenou soudem prvního stupně, která dle jeho názoru odpovídá okolnostem případu, jež stručně v dovolání shrnul. Podle žalobce částka 1 000 Kč za den trvání vazby, od které odvolací soud stanovil celkovou výši odškodnění jeho nemajetkové újmy, není v souladu se skutečnostmi zjištěnými soudem prvního stupně. Dále namítl, že pokud odvolací soud porovnal jeho věc s případem projednávaným u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 58 Co 303/2018 (dále jen „srovnávaný případ“), pak nebyl schopen se seznámit s konkrétními okolnostmi případu a nemá kde zjistit, zda okolnosti, které odvolací soud uvádí, jsou pravdivé a úplné. Podle jeho názoru mezi oběma případy nebyly tak veliké rozdíly, pokud u něj vazba trvala 211 dnů a hrozila mu trestní sazba v rozsahu do 10 let a ve srovnávaném případě hrozila trestní sazba v rozmezí 10 až 15 let a vazba trvala 624 dnů, přičemž u obou případů se jednalo o značně dlouhou dobu omezení osobní svobody, která je způsobilá narušit psychiku. Nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že by u něj nebyly narušeny rodinné ani osobní vazby, neboť skutečnost, že se tak stalo, vyplývá z výslechů provedených soudem prvního stupně. Nesouhlasil ani se závěrem odvolacího soudu, že se s ním snoubenka rozešla z jiného důvodu, než z důvodu jeho vazebního stíhání, neboť podle jeho názoru základ rozpadu jejich vážného vztahu byl dán neoprávněným zásahem do jeho osobní svobody na základě nezákonné vazby. Zdůraznil, že povaze trestní věci, celkovému omezení jeho osobní svobody a následkům v jeho osobní sféře, kdy vazba měla vliv na jeho psychiku a ze dne na den se mu změnil život, přičemž následky nezákonné vazby u něj stále přetrvávají do současnosti, odpovídá minimálně částka 1 300 Kč za jeden den vazby.

Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 1 článku II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV, XII zákona č. 287/2018 Sb.), (dále jen „o. s. ř.“).

Za rozhodnou pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska peněžního limitu je sice třeba považovat výši peněžitého plnění, jež bylo předmětem odvolacího řízení, avšak pouze v rozsahu, jenž může být rozhodnutím dovolacího soudu dotčen. V případě, kdy soud rozhodl o nároku obsahujícího dělitelné plnění tak, že žalobě vyhověl jen zčásti, je třeba dovodit, že rozsudkem soudu (jeho výrokem vykládaným spolu s odůvodněním) došlo k rozštěpení uplatněného práva na dvě práva se samostatným skutkovým základem (k tomu srov. z odborné literatury Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1876-1892).

V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2000, pod číslem 9, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 9. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2136/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník 2000, pod číslem 55, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, nebo usnesení Nejvyšší soudu ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 29 Odo 1373/2004, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009, též i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1420/2013, uveřejněného pod číslem 85/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 33 Cdo 4318/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2245/2017, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 7, ročník 2019, rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou také dostupná na http://www.nsoud.cz, jakož i usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. III. ÚS 307/05, rozhodnutí Ústavního soudu jsou zveřejněna na http://www.nalus.usoud.cz).

Tak je tomu i v posuzované věci, kdy odvolací soud rozhodoval mimo jiné o žalobcově nároku na náhradu škody spočívající v nákladech na obhajobu a o nároku na odškodnění nemajetkové újmy za vykonanou vazbu, přičemž žalobce svým dovoláním rozsudek odvolacího soudu napadal v rozsahu zamítnuté částky 65 900 Kč s příslušenstvím, jež se skládala z částky 2 600 Kč za tzv. obhajné a z částky 63 300 Kč s příslušenstvím za odškodnění za nezákonné omezení osobní svobody (vykonanou vazbu).

Shora uvedené judikatorní závěry jsou použitelné i po změně formulace ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedené s účinností od 30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017 Sb. Podle důvodové zprávy k zákonu č. 296/2017 Sb., jenž mimo jiné nově formuloval § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., si navrhovaná změna v prvé řadě pomocí rozšíření výjimek z jinak široce formulované přípustnosti dovolání klade za cíl odbřemenění dovolacího soudu. Ke změnám navrhovaným v tomto ustanovení důvodová zpráva uvádí, že „ve sporech o peněžitá plnění nepřevyšující 50 000 Kč je přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu vyloučena jen v případech, kdy o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč bylo rozhodnuto dovoláním napadeným výrokem. Jinak řečeno, tam, kde předmětem sporu je zaplacení částky nepřevyšující 50 000 Kč, nevylučuje ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustnost dovolání proti těm rozhodnutím odvolacího soudu, která (ač vydána v rámci takového sporu) nejsou rozhodnutími o peněžitém plnění (např. šlo-li o mezitímní rozsudek). Navrhovaná změna má tuto možnost vyloučit“. I z tohoto zřetelně formulovaného záměru, obsaženého v důvodové zprávě, je tedy zřejmé, že novelizované znění § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., účinné od 30. 9. 2017, znamená zúžení možnosti podání dovolání v tzv. „bagatelních věcech“, nikoli její rozšíření (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 2384/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2789/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3218/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1465/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 23 Cdo 4774/2018).

Dovolání směřující proti té části výroku I rozsudku odvolacího soudu, jíž byla žaloba zamítnuta co do částky 2 600 Kč s příslušenstvím (obhajné), tak není podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť v této části bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, aniž by šlo o vztah ze spotřebitelské smlouvy nebo o pracovněprávní vztah, nadto dovolatel ani neuvedl důvod, pro nějž rozsudek odvolacího soudu v této části napadá.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1712/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3050/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. III. ÚS 1144/15 (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou též dostupná na www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://www.nalus.usoud.cz)], což se v projednávaném případě nejeví.

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, dospěl k závěru, že adekvátním odškodněním je částka v rozmezí 500 Kč a 1 500 Kč za jeden den trvání vazby, v jejímž rámci soud promítne povahu trestní věci, celkovou délku omezení osobní svobody, následky v osobní sféře poškozené osoby, případně i další okolnosti, současně ovšem zdůraznil, že k tomuto rozmezí je nutno přistupovat pouze jako k orientačnímu s tím, že podléhá toliko úvaze soudu v konkrétním případě, k jaké částce dospěje.

V rozsahu napadeného měnícího výroku rozsudku odvolacího soudu co do nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou rozhodnutím o vazbě tak není dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže po zohlednění judikaturou označených kritérií žalobci přiznal zadostiučinění odpovídající v součtu částce 1 000 Kč za jeden den vazby.

K poukazu dovolatele, že odvolací soud vycházel z nesprávných závěrů o (ne)narušení jeho rodinných a osobních vazeb a rozchodu s jeho snoubenkou, dovolací soud konstatuje, že tímto dovolatel uplatňuje v dovolacím řízení nepřípustnou (§ 241a odst. 1 věta první o. s. ř.) polemiku se skutkovým stavem, z něhož vychází napadené rozhodnutí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014 s tam uvedenou judikaturou).

Nejvyšší soud tedy podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. dovolání jako nepřípustné odmítl.

K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud podle § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. 12. 2020

Mgr. Vít Bičák

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru