Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 1203/2012Rozsudek NS ze dne 30.10.2013

HeslaOdpovědnost státu za škodu
Zadostiučinění (satisfakce)
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.1203.2012.1
Dotčené předpisy

§ 9 odst. 2 písm. a) o. s. ř.

§ 101 obč. zák.

§ 32 odst. 3 předpisu č. 82/1998 Sb.

§ 33 předpisu č. 82/1998 Sb.

§ 31a odst. 2 předpisu č. 82/1998 Sb.

čl. 5...

více

přidejte vlastní popisek

30 Cdo 1203/2012

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobce A. S., zastoupeného JUDr. Vladimírem Řičicou, advokátem se sídlem v Praze 4, Voráčovská 14, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody a odškodnění nemajetkové újmy ve výši 6.000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 8/2008, o dovolání žalobce a žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2011, č. j. 25 Co 387/2011-141, takto:

I. Dovolání žalované se zamítá.

II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2011, č. j. 25 Co 387/2011-141, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 2. 2011, č. j. 23 C 8/2008-87, se v části zamítnutí žaloby na náhradu nemajetkové újmy v částce 2.892.000,- Kč s příslušenstvím a v navazujících výrocích o náhradě nákladů řízení zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení; ve zbývajícím rozsahu se dovolání žalobce odmítá.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 10. 2. 2011, č. j. 23 C 8/2008-87, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 262.000,- Kč s příslušenstvím, co do částky 5.738.000,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku žalobce, který sestával z a) náhrady nemajetkové újmy, způsobené žalobci vedením trestního stíhání a pobytem ve vazbě, jakož i nepřiměřenou délkou trestního stíhání v době od 6. 4. 1998 do 18. 1. 2007, ve výši 3,000.000,- Kč, b) náhrady škody odpovídající ušlému zisku z obchodů nerealizovaných v důsledku trestního stíhání ve výši 771.000,- Kč, c) náhrady škody odpovídající ušlému výdělku za období vazby ve výši 162.000,- Kč, d) náhrady škody odpovídající ušlým tantiémám a podílu na zisku za období vazby ve výši 162.000,- Kč, e) náhrady škody odpovídající vynaloženým nákladům na právní zastoupení v trestním řízení ve výši 360.000,- Kč, f) náhrady škody odpovídající ušlému výdělku za období od 1. 12. 1998 do 28. 2. 2001 ve výši 810.000,- Kč a g) náhrady škody odpovídající znehodnocení akcií společnosti Investis Holding a. s. ve výši 735.000,- Kč. Újma měla být žalobci způsobena nepřiměřeně dlouhým trestním stíháním, vedeným proti němu Městským státním zastupitelstvím v Praze pod sp. zn. KZV 146/98, které skončilo zastavením.

Městský soud v Praze napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci dalších 108.000,- Kč s příslušenstvím, jinak jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že proti žalobci bylo dne 6. 4. 1998 zahájeno trestní stíhání pro trestné činy podvodu podle § 250 odst. 1, 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon (dále jen „tr. zák.“) a maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák. Žalobce byl dne 7. 4. 1998 vzat do vazby, ze které byl propuštěn dne 9. 7. 1998, neboť pominul důvod jejího trvání. Usnesením Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 13. 3. 2006, sp. zn. KZV 146/98, ve spojení s usnesením Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 17. 11. 2006, sp. zn. 1 VZt570/2006, bylo trestní stíhání žalobce ke dni 17. 11. 2006 pravomocně zastaveno podle § 172 odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, neboť skutek, pro který byl žalobce stíhán, není trestným činem a nebyl důvod k postoupení věci. Žalobce se obrátil na žalovanou s žádostí o odškodnění nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy ve výši 6.000.000,- Kč podáním doručeným žalované dne 17. 7. 2007, avšak neúspěšně.

Po právní stránce dospěl soud prvního stupně k závěru, že žaloba v té části, v níž žalobce spojuje vznik nemajetkové újmy ve výši 3.000.000,- Kč se zahájením a vedením trestního stíhání jako takového, není úvaha žalované o promlčení uplatněného nároku přiléhavá. Ve vztahu k tomuto odpovědnostnímu titulu totiž žaloba není důvodná a nelze ji vyhovět už proto, že s nezákonným rozhodnutím, vydaným před 27. 4. 2006, zákon č. 82/1998 Sb. nárok uplatněný žalobou nespojuje, jinými slovy tento zákon před novelizací zákonem č. 160/2006 Sb., účinném od 27. 4. 2006, neumožňoval v režimu odpovědnosti státu za škodu tvrzenou nemajetkovou újmu odškodnit. Trestní stíhání žalobce bylo zahájeno dne 6. 4. 1998, tedy ještě před účinností zákona č. 160/2006 Sb., takže odškodnění nemajetkové újmy za zahájení a vedení trestního stíhání je vyloučeno. V té části, v níž žalobce spojuje vznik nemajetkové újmy s nezákonnou vazbou a nepřiměřenou délkou trestního stíhání, naopak nárok na odškodnění nemajetkové újmy promlčen je. Trestní řízení skončilo z pohledu žalobce dne 2. 1. 2007, kdy mu bylo doručeno usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze. Šestiměsíční subjektivní promlčecí lhůta začala dle § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb. (dále jen „OdpŠk“), běžet téhož dne a uplynula již před doručením žalobcovy žádosti o odškodnění žalované dne 17. 7. 2007. Nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, způsobenou nezákonnou vazbou a nepřiměřenou délkou trestního stíhání, tak byl promlčen a soud prvního stupně v této části žalobu zamítl. Ohledně nároků na náhradu škody ad b), d), e), f) a g) soud prvního stupně postupoval podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem (dále též „zák. č. 58/1969 Sb.“), a konstatoval, že je za odpovědnostní titul namístě považovat samotné zahájení a vedení trestního stíhání. Nárok na náhradu škody způsobené zahájením (vedením) trestního stíhání, jež neskončilo pravomocným odsouzením, je třeba dle ustálené soudní judikatury posoudit jako (specifický) nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím. Uzavřel proto, že trestní stíhání žalobce bylo zahájeno a posléze vedeno z „odškodňovacího pohledu“ nezákonně a žalobci tak vznikl nárok na náhradu škody podle §§ 1 - 4 zák. č. 58/1969 Sb. Pokud jde o nárok ad e) na náhradu škody za vynaložené náklady právního zastoupení, shledal soud prvního stupně daný nárok za důvodný v rozsahu částky 100.000,- Kč. Stejně tak shledal za důvodný nárok ad c) - ušlý zisk za dobu vazby v částce 162.000,- Kč. Ve zbylém rozsahu nárok na náhradu nákladů obhajoby a další škody žalobci nepřiznal, neboť tuto škodu žalobce buď neprokázal, nebo ani nesplnil svou povinnost tvrzení ohledně jejího vzniku a příčinné souvislosti dané škody a trestního stíhání žalobce.

Odvolací soud se po doplnění dokazování neztotožnil se závěrem prvoinstančního soudu, podle kterého nebylo možné požadavek na náhradu nemajetkové újmy přiznat již z toho důvodu, že v době trestního stíhání tehdy platná právní úprava (zákon č. 58/1969 Sb.) neumožňovala přiznání takového nároku. Podle odvolacího soudu je „(...) nutné si uvědomit skutečnost, že zastavení trestního stíhání má stejné důsledky jako zrušení nezákonného rozhodnutí. Ustálená soudní judikatura dovolacího soudu dovodila, že smyslu právní úpravy odpovědnosti státu za škodu odpovídá, aby každá majetková újma způsobená nesprávným či nezákonným zásahem státu proti občanovi byla odčiněna, a systematickým a logickým výkladem proto dospěla k závěru, že z určitých důvodů k zastavení trestního stíhání či zproštění obžaloby je třeba vycházet z toho, že občan čin nespáchal, a že tedy nemělo být proti němu trestní stíhání vedeno (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1388/2004). V řízení před soudem prvního stupně nebyly zjištěny žádné poznatky o tom, že by si žalobce trestní stíhání nebo vazbu zavinil sám, žalovaná nic jiného ani netvrdila, tedy ani neprokazovala. Nelze přehlédnout, že žalobci vznikl nárok na náhradu škody, a tedy i nemajetkové újmy, až rozhodnutím o zastavení trestního stíhání, které bylo doručeno až po účinnosti zákona č. 160/2006 Sb. (27. 4. 2006).“ Žalobce tak má v dané věci právo na náhradu nemajetkové újmy. Podle Nejvyššího soudu ČR (rozsudek ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 3916/2008 - rozsudek je, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu a stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, veřejnosti dostupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz)) nárok na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou rozhodnutím o vazbě, které bylo vydáno před účinností zákona č. 160/2006 Sb., lze přiznat v době od 18. 3. 1992 přímou aplikací čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluvy“). I podle judikatury Ústavního soudu nárok na náhradu nemajetkové újmy vyplývá přímo z čl. 5 odst. 5 Úmluvy. Ten naopak nelze posoudit dle ust. § 11 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), jako nárok vyplývající z ochrany osobnosti.

Odvolací soud nesouhlasil rovněž se závěrem, že požadavek na náhradu nemajetkové újmy je promlčen. Rozhodnutí o zastavení trestního stíhání žalobce nabylo právní moci dne 18. 1. 2007, jeho žádost o odškodnění byla žalované doručena dne 17. 7. 2007 a žaloba byla podána dne 16. 1. 2008. Odvolací soud dospěl k závěru, podle kterého ust. § 33 OdpŠk je speciálním ve vztahu k ust. § 32 odst. 3 OdpŠk. Jestliže § 33 OdpŠk stanoví pro uplatnění nároku na náhradu škody (zákon č. 82/1998 Sb. nerozlišuje, zda jde o škodu materiální či nemateriální) dvouletou promlčecí lhůtu ode dne, kdy nabylo právní moci mj. i zprošťující rozhodnutí, pak vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě nabylo zprošťující rozhodnutí právní moci dne 18. 1. 2007, nemohl být nárok, uplatněný u soudu dne 16. 1. 2008, promlčen. Pokud jde o výši nemajetkové újmy, dle názoru odvolacího soudu je možno žalobci přiznat částku 30.000,- Kč za 1 měsíc trvání vazby, v níž byl od 7. 4. 1998 do 9. 7. 1998, tj. 3 měsíce. Žalobce byl tímto způsobem omezen na své osobní svobodě a „poprvé šlo u něj o zásadní zásah do jeho osobního života“. Proto základní výši přiměřeného zadostiučinění za 3 měsíce trvání vazby, stanovenou na 90.000,- Kč (3 měsíce krát 30.000,- Kč), zvýšil o 20%, neboť trestní řízení mělo pro žalobce značný význam. Odvolací soud proto změnil zamítavý výrok II. rozsudku soudu prvního stupně a přiznal žalobci přiměřené zadostiučinění v celkové výši 108.000,- Kč. Ve zbývající části výroku II. byl co do částky 5.630.000,- Kč rozsudek soudu prvního stupně potvrzen.

Žalobce, prostřednictvím svého právního zástupce, napadl dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve výroku II., kterým byl co do částky 108.000,- Kč změněn a co do částky 5.630.000,- Kč potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a ve výroku III., kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Přípustnost dovolání opřel o ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Žalobce nejprve namítl, že napadený rozsudek je v poslední větě výroku II. nepřezkoumatelný, pokud odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně co do částky 5.530.000,- Kč s příslušenstvím z této částky a co do úroků z prodlení z částky 262.000,- Kč za den 17. 1. 2008. Dále namítl, že odvolací soud dospěl k výsledné výši náhrady nemajetkové újmy výpočtem pouze za dobu, kterou žalobce strávil ve vazbě (cca 3 měsíce), nijak ovšem ve výpočtu této náhrady nezohlednil dobu samotného trestního stíhání, které trvalo od 6. 4. 1998 do 18. 1. 2007, tedy necelých 9 let. Podle žalobce, který na podporu svého názoru argumentuje nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. III. ÚS 1976/09 (citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti dostupná na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz), je nutné poskytnout náhradu nemajetkové újmy i za extrémně dlouho trvající nezákonné trestní stíhání samotné. Rovněž je nutné přihlédnout k tomu, že trestní stíhání probíhalo na sklonku aktivního života žalobce, vedlo k rozpadu jeho manželství a nezanedbatelná je také značná psychická újma, způsobená 9 let trvající hrozbou vysokého trestu odnětí svobody. Odvolací soud tak pochybil, pokud při výpočtu výše nemateriální újmy vycházel pouze z délky nezákonné vazby a nepřihlédl k extrémní délce nezákonného trestního stíhání. Náhrada nemajetkové újmy, způsobené nepřiměřenou délkou nezákonného trestního stíhání, měla být přiznána s ohledem na aplikaci § 13 obč. zák., jak judikoval i Ústavní soud v nálezu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. IV. ÚS 428/05; případně mělo dojít k přímé aplikaci čl. 6 odst. 1 per analogiam k čl. 5 odst. 5 Úmluvy (podle nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08). Domnívá se také, že mu měla být přiznána náhrada nákladů řízení za přiznanou nemajetkovou újmu, a to v plné výši, jak plyne z nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 4. 4. 2011, sp. zn. II. ÚS 2412/10. Oba soudy v předchozím průběhu řízení pochybily a poškodily žalobce na jeho právech, neboť náhradu nemajetkové újmy, s ohledem na následky nedůvodně vedeného trestního stíhání, stanovily v extrémně nízké výši. Proto žalobce navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu, resp. rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích, zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Rozsudek odvolacího soudu ve výroku II., kterým byl co do částky 108.000,- Kč změněn zamítavý rozsudek soudu prvního stupně, napadla svým dovoláním i žalovaná, přičemž jeho přípustnost shledala v ust. § 237 odst. 1 písm. a), c) o. s. ř. Žalovaná nejprve považuje za diskutabilní názor, že nárok žalobce na náhradu nemajetkové újmy nebylo možné posuzovat dle § 11 obč. zák., tedy jako nárok vyplývající z ochrany osobnosti. Zásadně potom nesouhlasí s odvolacím soudem, který se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že požadavek na náhradu nemajetkové újmy byl promlčen. Své právní posouzení založil odvolací soud poukazem na § 33 OdpŠk, s tím, že „zákon nerozlišuje, zda jde o škodu materiální či nemateriální“ a na základě toho dospěl k dvouleté promlčecí době. V odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolací soud dále uvedl, že nárok žalobce ohledně zadostiučinění za vazbu nebyl promlčen, neboť „zprošťující rozhodnutí nabylo právní moci dne 18. 1. 2007“ a žaloba byla podána dne 16. 1. 2008. Žalovaná dovoláním namítla, že odvolací soud nesprávně uvedl datum právní moci „zprošťujícího rozhodnutí“, neboť usnesení Městského soudu v Praze o zastavení trestního stíhání vůči žalobci nabylo právní moci dne 17. 11. 2006, jak správně konstatoval soud prvního stupně. Evidentně si odvolací soud spletl datum doložky právní moci s datem jejího vyznačení na příslušném rozhodnutí. Žalovaná nerozporovala, že žaloba u Obvodního soudu pro Prahu 2 byla podána dne 16. 1. 2008. Podle jejího názoru odvolací soud v rozporu s ust. § 32 odst. 3 OdpŠk nesprávně aplikoval na některé vybrané nároky odlišnou promlčecí lhůtu namísto zákonem jednoznačně stanovené jediné promlčecí lhůty vztahující se na všechny nároky na náhradu nemajetkové újmy. Žalovaná nečinila sporným, že ust. § 33 OdpŠk upravuje jedinou objektivní promlčecí lhůtu v délce dvou let. Ta se však vztahuje pouze k nárokům na náhradu majetkové újmy (skutečné škody) a pod pojmem „jedinou“ má zákonodárce na mysli pouze to, že se jeví nadbytečné konstruovat zvláštní subjektivní promlčecí lhůtu odvíjející se od vědomosti poškozeného o vzniku škody. Zákon však v žádném případě pod tento pojem (toto ustanovení) nesjednocuje promlčecí lhůtu nároků na náhradu majetkové újmy a nároků na náhradu nemajetkové újmy, což podle žalované jednoznačně plyne i ze znění § 32 a § 33 OdpŠk, které pojmy „náhrada škody“ a „náhrada nemajetkové újmy“ jednoznačně rozlišují. Samotná délka promlčecí lhůty k náhradě nemajetkové újmy, jež je stanovena v § 32 odst. 3 OdpŠk, je odvozena od lhůty stanovené v čl. 35 Úmluvy. Touto lhůtou jsou kryty (v rámci stížností podávaných Evropskému soudu pro lidská práva) všechny nároky na náhradu nemajetkové újmy, plynoucí z porušení Úmluvy. Není tedy žádný důvod, aby se vnitrostátní úprava lišila od mezinárodní úpravy, od níž je odvozena. Je nutno rovněž podotknout, že ust. § 33 bylo v zákoně č. 82/1998 Sb. zakotveno již před novelou, provedenou zákonem č. 160/2006 Sb., před kterou zákon č. 82/1998 Sb. náhradu nemajetkové újmy vůbec neznal a upravoval výlučně náhradu škody majetkové. Novela, provedená zákonem č. 160/2006 Sb., se ust. § 33 nijak nedotkla a je tedy jednoznačné, že toto ustanovení se vztahuje výlučně na náhradu škody. Je protimluvem odvolacího soudu, jestliže na daný případ aplikoval čl. 5 odst. 5 Úmluvy a následně se vznesenou námitkou promlčení vyrovnal s pomocí zákona č. 82/1998 Sb., bez ohledu na promlčecí lhůtu upravenou v čl. 35 odst. 1 Úmluvy. Z výše uvedených důvodů navrhuje, aby rozsudek odvolacího soudu byl v napadeném výroku zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

Žalobce ani žalovaná se k dovolání protistrany nevyjádřili.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II., bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

Dovolání byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými, za splnění podmínky § 241 odst. 1 a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.

Dovolání žalované bylo shledáno přípustným podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu v té části výroku II., v níž byl co do částky 108.000,- Kč v její neprospěch změněn rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání žalované však není důvodné.

Žalovaná polemizuje se způsobem, jakým bylo posouzeno promlčení žalobcova nároku na náhradu nemajetkové újmy, způsobené mu nezákonným rozhodnutím o vzetí do vazby. Odvolací soud namísto šestiměsíční subjektivní lhůty podle ust. § 32 odst. 3 OdpŠk, o kterou opřel své rozhodnutí soud prvního stupně, aplikoval dvouletou objektivní promlčecí lhůtu podle ust. § 33 OdpŠk.

Nejvyšší soud se již se spornou otázkou vypořádal v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněný pod č. 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, kde uvedl: „(…) je nicméně důležité stanovit, ke kterému okamžiku dochází ke vzniku nemajetkové újmy v souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí o vzetí do vazby. Správná není úvaha, že pro posouzení žalobcových nároků podle zákona č. 82/1998 Sb., ve znění zák. č. 160/2006 Sb., z hlediska jeho časové působnosti, je rozhodující, kdy došlo k vydání zprošťujícího rozsudku v trestním řízení. Zprošťující trestní rozsudek, stejně jako usnesení o zastavení trestního stíhání, samy o sobě újmu poškozenému nepůsobí. Takový rozsudek nebo usnesení není skutečností, která zakládá nárok na náhradu nemajetkové újmy; existence příslušného rozhodnutí je pouze podmínkou přiznání nároku na náhradu nemajetkové újmy vzniklé vazbou nebo trestním stíháním (srov. § 9 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.). Újma nemajetkové povahy vzniká v těchto případech již v souvislosti s vykonáním vazby. (…) Velký senát shrnuje (...), že poškozenému v těchto případech vzniká nemajetková újma již v době, kdy je nezákonně omezena jeho osobní svoboda (zde vazbou). V této věci tak tvrzená nemajetková újma mohla vzniknout pouze před účinností zákona č. 160/2006 Sb. Právní úpravu zákona č. 82/1998 Sb., účinnou až od 26. dubna 2006, tak nelze použít. Proto je vyloučeno i použití ustanovení § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění účinném od 26. dubna 2006, vztahující se k promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy. (…) Dle ustanovení § 33 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění účinném před 26. dubnem 2006) nárok na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření se promlčí za dva roky ode dne, kdy nabylo právní moci zprošťující rozhodnutí, rozhodnutí, jímž bylo trestní řízení zastaveno, zrušující rozhodnutí, rozhodnutí, jímž byla věc postoupena jinému orgánu, nebo rozhodnutí odsuzující k mírnějšímu trestu. Škodou ve smyslu posledně uvedeného ustanovení se pro rozhodné období rozumí výhradně majetková újma (skutečná škoda a ušlý zisk); srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. srpna 2010, sp. zn. 25 Cdo 2601/2010, uveřejněný pod číslem 48/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Nenáleží zde naopak nemajetková újma (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2011, sp. zn. 30 Cdo 5180/2009), a to vzhledem k odlišnému obsahu porovnávaných pojmů (srov. nález pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/04, vyhlášený pod č. 265/2005 Sb.). Promlčení žalobcova nároku na náhradu nemajetkové újmy tak nelze posuzovat ani podle ustanovení § 33 zákona č. 82/1998 Sb. Zbývá tedy - v intencích § 26 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění účinném před 26. dubnem 2006) - subsidiární použití občanského zákoníku.“

V citovaném rozsudku velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu dospěl k závěru, že pro posouzení otázky promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím o vazbě, jež byla vykonána v době před účinností zák. č. 82/1998 Sb., ve znění zák. č. 160/2006 Sb., je nutná aplikace obecné promlčecí lhůty podle § 101 obč. zák.

Stejný závěr se uplatní i v posuzované věci, kdy bylo rozhodnutí o vzetí žalobce do vazby vydáno dne 7. 4. 1998 a v obecné rovině proto podmínky pro poskytnutí odškodnění žalobci za tímto utrpěnou újmu stanovil § 5 zák. č. 58/1969 Sb., když právní základ nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy omezením svobody mu způsobené je třeba hledat v čl. 5 odst. 5 Úmluvy (srov. výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 3916/2008, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5180/2009).

Promlčení uvedeného žalobcova nároku tak odvolací soud posoudil jinak, než následně ve své judikatuře Nejvyšší soud, a tedy nesprávně - potud je nutno žalované v jejím názoru přisvědčit.

Vzhledem k přípustnosti dovolání žalované podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přihlédl Nejvyšší soud i k její námitce směřující proti správnosti skutkového zjištění odvolacího soudu, že trestní stíhání žalobce skončilo pravomocně dne 18. 1. 2007. Nejvyšší soud se ztotožnil s žalovanou v tom, že dané zjištění nemá oporu v provedeném dokazování a že ze strany odvolacího soudu došlo k zjevné záměně data vyznačení doložky právní moci na usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 13. 3. 2006, sp. zn. KZV 146/98, dnem 18. 1. 2007, a datem, kdy dané rozhodnutí nabylo právní moci, tj. dnem 17. 11. 2006.

Ani uvedené nesprávné skutkové zjištění a právní posouzení žalovanou vznesené námitky promlčení však nemá za následek věcnou nesprávnost rozsudku odvolacího soudu stran dané otázky. I totiž v případě, kdy by odvolací soud postupoval ve smyslu výše citovaného rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu a aplikoval by promlčecí lhůtu podle § 101 obč. zák., musel by nutně dojít ke stejnému závěru jako v dovoláním napadeném rozhodnutí, tj. že předmětný žalobcův nárok není promlčen. Žalobce totiž mohl své právo poprvé uplatnit u soudu dne 18. 11. 2006 a k promlčení jeho nároku by tak došlo nejdříve 18. 11. 2009, tj. dávno po podání žaloby dne 16. 1. 2008, přičemž by po dobu předběžného projednání nároku u žalované podle § 22 odst. 3 zák. č. 58/1969 Sb. promlčecí doba neběžela (maximálně však v rozsahu šesti měsíců). Zrušení napadeného rozsudku v daném rozsahu se závazným právním názorem, jak byl vysloven shora, by nemohlo přivodit pro žalovanou příznivější výsledek sporu, a proto Nejvyšší soud dovolání žalované směřující proti měnící části rozsudku odvolacího soudu zamítl podle § 243b odst. 2 o. s. ř. (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2940/2007).

Nejvyšší soud se dále zabýval přípustností dovolání žalobce.

Žalobce rovněž podal dovolání proti výroku II. napadeného rozsudku, jímž odvolací soud změnil co do částky 108.000,- Kč rozsudek soudu prvního stupně. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu však platí, že k podání dovolání je subjektivně oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma (jakkoliv nepatrná) odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 2 Cdon 1648/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 12/2000 pod č. 138, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000). V právě posuzovaném případě proto žalobce nebyl oprávněn podat dovolání do té části výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci 108.000,- Kč s příslušenstvím. Tímto výrokem bylo vyhověno odvolání žalobce, a v jeho poměrech tedy logicky nenastala žádná újma. Proto Nejvyšší soud dovolání v této části podle § 243b odst. 5 ve spojení s § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl.

Dovolání žalobce dále směřuje proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku II., kterým byl rozsudek soudu prvního stupně co do částky 5.630.000,- Kč potvrzen.

Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno uplynutím doby dne 31. 12. 2012), přičemž o situaci předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.

Dovolací přezkum, přípustný podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., je vyhrazen zásadně pro posouzení právních otázek. Jediným způsobilým dovolacím důvodem je tedy tvrzení, že dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.). Protože uplatněným dovolacím důvodem je Nejvyšší soud vázán (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), lze zásadní právní význam napadeného rozhodnutí posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 20 Cdo 1423/2004).

Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu výroku II., tj. v části, ve které soud rozhodl o nároku na náhradu škody (majetkové újmy), jakož i v části, kde bylo rozhodnuto o náhradě újmy nemajetkové. Dovolání, ostatně jako jakékoliv jiné podání účastníka řízení, je však nutno posuzovat podle jeho obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.). Z něj přitom v daném případě vyplývá, že žalobce ve skutečnosti brojí svou argumentací výlučně proti té části napadeného rozsudku, kde bylo rozhodnuto o náhradě nemajetkové újmy. Nejvyšší soud shledal, že v dovolání nejsou obsaženy žádné konkrétní výhrady proti rozhodnutí o nároku na náhradu škody (s ohledem na to, že zamítnutí žaloby na náhradu škody stojí na otázce skutkové, tj. neprokázání vzniku škody a příčinné souvislosti mezi škodou a trestním stíháním žalobce, nelze s přihlédnutím k omezení přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. na otázky právní, přípustnost dovolání v daném rozsahu ani předpokládat).

Žalobce proto dovolací důvod proti rozhodnutí odvolacího soudu o jím uplatněném nároku na náhradu škody ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. ve skutečnosti neuplatnil, resp. jej neuplatnil řádně. Uplatnit tento dovolací důvod totiž vyžaduje uvedení konkrétních námitek proti posouzení konkrétní právní otázky, na niž odvolací soud založil své rozhodnutí, resp. výsledek řízení. Nepostačuje, jak činí žalobce v dovolání, pouze obecně napadnout rozhodnutí odvolacího soudu bez bližší argumentace, jakož i bez konkrétních výtek proti právním závěrům odvolacího soudu. Řádné uplatnění dovolacího důvodu předpokládá, že dovolatel popíše a konkretizuje okolnosti, z nichž usuzuje, že dovolací důvod je dán (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 20 Cdo 1423/2004, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. 22 Cdo 1046/2008).

Neuplatnil-li žalobce řádně dovolací důvod, nemá Nejvyšší soud k dispozici hledisko, z něhož by mohl hodnotit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Není možné považovat takové rozhodnutí za zásadně právně významné, konečným důsledkem čehož je nemožnost založit přípustnost podaného dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Z uvedeného důvodu nezbylo Nejvyššímu soudu než nepřípustné dovolání v uvedeném rozsahu (ohledně nároku na náhradu škody v částce 2.738.000,- Kč) podle § 243b odst. 5 ve spojení s § 218 písm. c) o. s. ř. odmítnout.

Naopak dovolání proti výroku II. napadeného rozhodnutí, kterým odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně v té části, kde bylo rozhodováno o náhradě nemajetkové újmy, je ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 237 odst. 3 o. s. ř. přípustné, neboť soudy v předchozím průběhu řízení postupovaly a právně daný nárok žalobce posoudily jinak, než by odpovídalo judikatuře Nejvyššího soudu.

Dovolání žalobce v daném rozsahu je důvodné.

Podle § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. přihlédl Nejvyšší soud především k tomu, že řízení je stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a jež spočívá v neurčitosti žaloby. Ani po dvojím upřesnění žalobních nároků v řízení před soudem prvního stupně a dalším upřesnění před soudem odvolacím nelze z žaloby jednoznačně určit, z jakého titulu se žalobce domáhá částky 1.500.000,- Kč jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nezákonným rozhodnutím, resp. není postaveno najisto, jakou skutečností mu byla tato nemajetková újma způsobena. Ze spisu (konkrétně z doplnění žaloby, založeného na č. l. 8 - 10), se podává: „zadržením a vzetím do vazby (…) jsem utrpěl do té doby nepoznanou hanbu, porušení cti a duševní integrity“ a „Nepřiměřená délka trestního stíhání snad žádné důkazy v tomto ohledu nevyžaduje (…) Nejistota, kterou jsem zakoušel po dobu 3 210 dnů (…) mě nenávratně vyloučila z mých někdejších pracovních i společenských aktivit.“(č. l. 9) V dalším doplnění žaloby (č. l. 16 - 8) se říká: „Obvinění, vazba a téměř 9 let nejistoty mě nenávratně vyloučily z mých někdejších pracovních i společenských aktivit a zcela zásadně změnily můj život.“ Tyto okolnosti podle žalobce zakládaly titul pro náhradu nemajetkové újmy ve výši 3.000.000,- Kč. Při jednání před soudem odvolacím byl tento nárok specifikován, když 1.500.000,- Kč bylo požadováno z důvodu nesprávného úředního postupu a stejná částka z důvodu nezákonného rozhodnutí (podle protokolu o jednání, založeného na č. l. 130).

Je tedy patrno, že žalobce uplatnil tři nároky se samostatným skutkovým základem. Prvním z nich se domáhal odškodnění nemajetkové újmy, která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky trestního stíhání, druhá nemajetková újma mu měla vzniknout v důsledku samotného rozhodnutí o zahájení trestního stíhání a třetí v důsledku rozhodnutí o vazbě, v případě druhých dvou újem v situaci, kdy trestní stíhání skončilo zastavením. Zatímco prvý nárok žalobce váže jednoznačně na zaplacení částky 1.500.000,- Kč, u druhého a třetího požaduje přiznání téže částky souhrnně za oba nároky. To však není přípustné, neboť nelze zjistit, v jakém rozsahu se požadovaná částka k jednotlivým nárokům vztahuje. Žaloba i přes upřesnění před oběma nalézacími soudy zůstala neurčitou; soud prvního stupně měl postupem podle § 43 odst. 1 o. s. ř. vyzvat žalobce k upřesnění žaloby ve směru rozlišení, jaké odškodnění ve vztahu k posledně dvěma uvedeným žalobním nárokům požaduje. Pokud tak neučinil, resp. učinil tak v nedostatečném rozsahu, a soud odvolací jeho pochybení nenapravil, je řízení zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 10. 2011, č. j. 30 Cdo 5180/2009).

Druhou vadou řízení je skutečnost, že přinejmenším z části probíhalo před věcně nepříslušným soudem.

V rozsudku ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5180/2009, Nejvyšší soud vyslovil a odůvodnil závěr, podle kterého „v případě nezákonných rozhodnutí lze odpovědnost státu za újmu jimi způsobenou posoudit podle zák. č. 82/1998 Sb., ve znění zák. č. 160/2006 Sb., pouze tehdy, došlo-li k vydání rozhodnutí za účinnosti zák. č. 160/2006 Sb., tj. počínaje 27. 4. 2006, popř. tehdy, byla-li sice tato rozhodnutí vydána před účinností zák. č. 160/2006 Sb., ale újma jimi byla způsobená až v době po jeho účinnosti.“ V tomto rozhodnutí se Nejvyšší soud detailně vypořádal i s nejednotnou judikaturou Ústavního soudu.

Vyžaduje-li totiž čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále též jen „Listina“), aby byla škoda, za niž odpovídá stát, nahrazena každému, za podmínek stanovených zákonem, je třeba příslušný zákon vykládat způsobem, který naplnění daného ústavního požadavku umožní. Došlo-li tedy ke vzniku újmy v době, kdy již zák. č. 82/1998 Sb. zakládal nárok na náhradu nemajetkové újmy, je třeba odpovědnost státu za tuto újmu posoudit podle daného znění zák. č. 82/1998 Sb., byť by nezákonné rozhodnutí o zahájení trestního stíhání, od něhož se odpovědnost státu odvíjí, bylo vydáno před účinností zák. 82/1998 Sb., ve znění zák. č. 160/2006 Sb. Opačný výklad by vedl k tomu, že samotné vydání rozhodnutí, od něhož se odvozuje odpovědnost státu za způsobenou újmu, před účinností zák. č. 160/2006 Sb., by znemožnilo odškodnit v režimu zák. 82/1998 Sb., ve znění zák. č. 160/2006 Sb., újmou vzniklou (např. i v důsledku trestního stíhání) po nabytí účinnosti zák. č. 160/2006 Sb., čímž by nebyl naplněn ústavní požadavek čl. 36 odst. 3 Listiny.

Uvedený závěr se uplatní i v případě, kdy bylo rozhodnutí o zahájení trestního stíhání vydáno za účinnosti zák. č. 58/1969 Sb., k čemuž v žalobcově případě došlo dne 6. 4. 1998. Dané rozhodnutí působilo újmu v nemajetkové sféře žalobce až do právní moci usnesení o zastavení trestního stíhání, tj. 18. 1. 2007 (podle stávajícího, nesprávného, zjištění odvolacího soudu). V takovém případě je ale třeba při zohlednění výše uvedených závěrů dovodit, že ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., ve znění zákona č. 160/2006 Sb. (účinného od 27. 4. 2006), se neuplatní pro posouzení případně vzniklé nemajetkové újmy způsobené žalobci trestním stíháním, posléze zastaveným, v období od právní moci „nezákonného rozhodnutí“ (tj. od 6. 4. 1998) do nabytí účinnosti zákona č. 160/2006 Sb. (tj. do 27. 4. 2006). Naopak, odpovědnost státu za nemajetkovou újmu vzniklou žalobci „nezákonným rozhodnutím“ o zahájení trestního stíhání v době od účinnosti zák. č. 160/2006 Sb., tj. od 27. 4. 2006, do právní moci usnesení o zastavení řízení, je třeba posoudit podle zák. č. 82/1998 Sb., ve znění zák. č. 160/2006 Sb.

Před účinností zák. č. 160/2006 Sb. nebyl možný výklad čl. 36 odst. 3 Listiny v pojmu škoda takový, aby daný pojem zahrnoval rovněž nemajetkovou újmu, a to vzhledem k odlišnému obsahu daných pojmů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 16/04, publikovaný pod č. 98 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 37, a vyhlášený pod č. 265/2005 Sb.).

Nejvyšší soud je přesvědčen o tom, že čl. 36 odst. 3 Listiny není přímo aplikovatelným a v důsledku toho je věcí zákonodárce, v jakém rozsahu, vymezeném v zákoně předvídaném v čl. 36 odst. 4 Listiny, se rozhodne náhradu škody, majetkové i nemajetkové, za níž odpovídá stát, poskytnout (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2010, sp. zn. II. ÚS 1612/09, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 811/2006, či již výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 5180/2009).

Nejvyšší soud se ovšem cítí být ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy vázán závěry vyslovenými v nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. IV. ÚS 428/05. V tomto nálezu posuzoval Ústavní soud situaci stěžovatele, který byl trestně stíhán a následně shledán vinným a odsouzen, přičemž později bylo rozhodnuto o zrušení odsuzujícího rozhodnutí coby rozhodnutí nezákonného. Ústavní soud dospěl k závěru, že daný nárok, vzniklý v době před účinností zák. č. 160/2006 Sb., bylo možno odškodnit cestou právní úpravy ochrany osobnosti.

Podle § 9 odst. 2 písm. a) o. s. ř. krajské soudy rozhodují jako soudy prvního stupně ve věcech ochrany osobnosti podle občanského zákoníku.

S ohledem na § 9 odst. 2 písm. a) o. s. ř. bylo na soudu prvního stupně, aby vyzval žalobce k odstranění neurčitosti žaloby ve směru stanovení, v jakém rozsahu se jeho žalobní požadavek dotýká újmy utrpěné jím za dobu do účinnosti zák. č. 160/2006 Sb. a v jakém rozsahu po jeho účinnosti. V případě odstranění dané neurčitosti žaloby měl soud prvního stupně vyloučit z důvodu své věcné nepříslušnosti část nároku týkající se odškodnění žalobce za nezákonné rozhodnutí o zahájení trestního stíhání v době před 27. 4. 2006 (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, publikovaný pod č. 35/1991 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 70/2009) k samostatnému řízení postupem podle § 112 odst. 2 o. s. ř. a následně ohledně vyloučeného nároku postupovat podle § 104a odst. 2 o. s. ř. a věc po vyjádření účastníků předložit svému nadřízenému vrchnímu soudu k rozhodnutí o tom, které soudy jsou věcně příslušné o něm rozhodnout.

K uvedenému Nejvyšší soud podotýká, že nemohl v otázce věcné příslušnosti k projednání nároku žalobce rozhodnout sám postupem podle § 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř., neboť, jak již bylo uvedeno, žalobce musí k výzvě soudu nejdříve vymezit, v jaké části jím dosud uplatněného nároku na finanční zadostiučinění se jedná o kompenzaci tvrzené nemajetkové újmy způsobené do 27. 4. 2006 a v jaké části se jedná o finanční kompenzaci tvrzené nemajetkové újmy způsobené od 27. 4. 2006 do 18. 1. 2007 (resp. 17. 11. 2006). K tomu musí být soudem vyzván postupem podle § 43 o. s. ř., neboť dokud tak neučiní, je jeho žaloba stižena neurčitostí spočívající v požadavku na odškodnění dvou nároků s různým právním základem jedinou částkou.

Věcně příslušný soud rozhodující o nároku žalobce v rámci řízení o ochranu osobnosti pak při svém rozhodování přihlédne k tomu, že je daným postupem suplována absence zákonné úpravy odškodnění nemajetkové újmy, za kterou odpovídá stát, jež by v případě, pokud by nárok spadal do časové působnosti zák. č. 82/1998 Sb., ve znění zák. č. 160/2006 Sb., byl posuzován podle § 31a odst. 2 tohoto zákona.

Další vady řízení Nejvyšší soud neshledal, a to ani žalobcem tvrzenou nepřezkoumatelnost výroku II. napadeného rozsudku v rozsahu potvrzení rozsudku soudu prvního stupně.

Již uvedené vady řízení jsou dostatečným důvodem pro zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Pro účely pokračování v řízení však považuje Nejvyšší soud za užitečné, aby se vyjádřil i k některým dalším, žalobcem v dovolání vymezeným otázkám.

Nejvyšší soud je především nucen konstatovat, že posouzením nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy způsobené mu nepřiměřenou délkou řízení se odvolací soud nezabýval vůbec, a to přesto, že je její existence výslovně namítána v žalobě i v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně (ve spisu na č. l. 113). Dovoláním napadený rozsudek se k opodstatněnosti této námitky vůbec nevyjadřuje, právní posouzení odvolacího soudu je tedy v této části neúplné, a proto nesprávné. V dalším řízení vyjdou soudy při posouzení daného nároku především ze závěrů stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009.

Pro právní posouzení nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené žalobci rozhodnutím o vazbě je směrodatný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010. Podle něj musí být při úvahách o výši peněžní náhrady za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným omezením osobní svobody ze strany státu (vazbou) zohledněna tato kritéria: 1) povaha trestní věci, 2) celková délka omezení osobní svobody a 3) následky v osobní sféře poškozené osoby. Odvolací soud se správně zabýval prvním a druhým kritériem, což ve svém rozhodnutí také odůvodnil (byť s poněkud úspornou argumentací). Usoudil, že odpovídající bude přiznat částku ve výši 30.000,- Kč za jeden měsíc trvání vazby (kritérium délky omezení osobní svobody), v čemž se neodchýlil od výše citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu, podle kterého je adekvátním odškodněním částka v rozmezí 500,- Kč až 1.500,- Kč za jeden den trvání vazby. Dále odvolací soud konstatoval, že žalobce byl tímto zásahem státní moci omezen na své osobní svobodě a zásadně zasažen ve svém osobním životě, když trestní řízení mělo pro něj značný význam (kritérium povahy trestní věci). Potud napadené rozhodnutí odpovídá judikatuře dovolacího soudu. Odvolací soud se ovšem vůbec nezabýval kritériem třetím, nepřihlédl k dopadům do osobní sféry žalobce, který přitom jejich existenci tvrdil v žalobě a tato tvrzení zopakoval v dalším průběhu řízení. Zde je na místě jen upozornit na nutnost rozlišení mezi dopady do osobního života žalobce zapříčiněnými samotným vedením trestního stíhání a zapříčiněnými výkonem vazby, neboť, jak bylo výše vysvětleno, jde o dva nároky se samostatným skutkovým základem.

Konečně třetím nárokem, kterým se nalézací soudy v předchozím průběhu řízení měly zabývat, je náhrada nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím o zahájení trestního stíhání. V případech zahájení trestního stíhání (řízení), které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, vymezil Nejvyšší soud následující kritéria, která mohou indikovat rozsah způsobené nemajetkové újmy: 1) povaha trestní věci, 2) délka trestního řízení (stíhání) a 3) následky způsobené trestním řízením (stíháním) v osobnostní sféře poškozené osoby. Kromě toho je třeba při stanovení formy a výše zadostiučinění za nezákonné rozhodnutí o zahájení trestního stíhání přihlédnout k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Těmi jsou zejména okolnosti vydání usnesení o zahájení trestního stíhání (trestní stíhání bylo proti poškozenému zahájeno zjevně bezdůvodně nebo dokonce s cílem jej poškodit), ale také okolnosti zahájení trestního stíhání předcházející, popřípadě trestní stíhání poškozeného provázející. Výše přiznaného zadostiučinění by se neměla bez zjevných a podstatných skutkových odlišností konkrétního případu podstatně odlišovat od zadostiučinění přiznaného v případě skutkově obdobném (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011). Přestože žalobce se na existenci nezákonného rozhodnutí o zahájení trestního stíhání ve svých podáních odvolával a odvozoval od něj svůj nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění, odvolací soud se s jeho tvrzeními ve svém rozhodnutí nevypořádal; z toho důvodu ani nemohl vyhovět uvedeným kritériím a z jimi vytyčeného úhlu pohledu se zabývat formou a výší přiměřeného zadostiučinění, pokud by nárok na jeho přiznání shledal opodstatněným, to však výhradně ve vztahu k té části újmy, k jejímuž projednání je dána věcná příslušnost soudu prvního stupně.

Dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení je absolutně nepřípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek civilních, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 231/2000, publikované v časopise Soudní rozhledy, č. 1, roč. 2002, str. 10). Dovolací soud se proto nemohl vyjádřit k námitkám, které proti rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů dovolatel uplatnil. S ohledem na zrušení rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně i v navazujícím nákladovém výroku však nebylo na místě dovolání v uvedeném rozsahu odmítnout.

Z výše uvedených důvodů je zřejmé, že řízení je stiženo několika vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že právní posouzení nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy, způsobené mu nepřiměřenou délkou trestního stíhání, samotným trestním stíháním a výkonem vazby, odvolacím soudem není správné.

Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu v rozsahu zamítnutí žaloby na náhradu nemajetkové újmy zrušil; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř.).

Soud prvního stupně je ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

Bude na soudu prvního stupně, aby vyzval žalobce k odstranění neurčitosti žaloby postupem podle § 43 odst. 1 o. s. ř., stran rozlišení, jakou částku z celkové částky 1.392.000,- Kč (původně žalovaných 1.500.000,- Kč mínus odvolacím soudem přiznaných 108.000,- Kč) požaduje jako odškodnění nemajetkové újmy z důvodu trestního stíhání a jakou z důvodu výkonu vazby. U částky požadované z důvodu způsobení nemajetkové újmy samotným trestním stíháním musí být žalobce vyzván ke specifikaci, v jakém rozsahu připadá daná částka na újmu vzniklou mu před účinností zák. č. 160/2006 Sb., tj. do 26. 4. 2006 včetně, a v jakém již spadá do účinnosti daného zákona, aby bylo možno nárok v prvém rozsahu vyloučit k samostatnému projednání a rozhodnutí a napravit nedostatek věcné nepříslušnosti procesního soudu. Následně soud prvního stupně nově uvedené nároky na náhradu nemajetkové újmy posoudí, a to v prvé řadě ve vztahu k žalovanou uplatněné námitce promlčení.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 30. října 2013

JUDr. František Ištvánek předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru